Starší Neal A. Maxwell
z kvora dvanácti apoštolů
Pravým lékem na sobeckost je mírnost, protože ta ji jen neskryje, ale opravdu ji odstraní!
Všichni do jisté míry bojujeme se sobeckostí. Je-li to však tak běžná záležitost, proč bychom si s ní měli dělat starosti? Protože sobeckostí se můžeme postupně zničit. Nepřekvapuje mě tedy, že nás prorok Joseph Smith vybídl, aby „všechny sobecké pocity byly nejenom pohřbeny, ale zničeny“ (
Teachings of the Prophet Joseph Smith, sel. Joseph Fielding Smith [1976], 178). Proto naším cílem není zmenšení sobeckosti, ale její zničení!
Bující sobeckost například proměnila některé lidi v prázdné nic; svou prázdnotu se snaží zaplnit smyslovými vjemy. Podle aritmetiky chutě se ale cokoli násobené nulou stále rovná nule! S každým návalem sobeckosti se svět člověka stejnou měrou zmenšuje tím, že se omezí jeho uvědomování si ostatních a jeho zájem o ně. I když si vykračuje zdánlivě hrdě, jeho neomalený individualismus je ve skutečnosti naivní, asi jako kdyby si zlaté rybky ve skleněné kouli libovaly, jak jsou soběstačné, ale jaksi by opomněly fakt, že někdo jiný jim sype krmení a mění vodu.
Kdysi dávno bylo zapotřebí Koperníka, aby zaostalému světu vysvětlil, že tato planeta není středem vesmíru. Někteří sobečtí současníci potřebují stejné koperníkovské připomenutí, že středem vesmíru nejsou ani oni!
Mezi velmi staré a dobře známé podoby sobectví patří: prosazování sebe na úkor ostatních, chlubení se cizím peřím nebo zveličování vlastních zásluh, potěšení z nezdaru ostatních, popírání zaslouženého úspěchu druhých, upřednostňování veřejné obhajoby před smířením v soukromí a získávání výhody nad druhým člověkem „pro slova jeho“ (2. Nefi 28:8).
Protože sobecký člověk je zaměřený na sebe a domnívá se, že si nic nemusí odepřít, je pro něj jednodušší vydat křivé svědectví, krást nebo prahnout po tom, co mu nepatří. Není divu, že vládám se tak snadno daří vycházet vstříc žádostivosti přirozeného člověka, zvláště když i vlaky jezdí nadále včas, a přitom ho uklidňovat, že jeho extrémní tolerantnost je vlastně přípustná.
Sobectví nás rovněž vede k tomu, abychom se k ostatním chovali nezdvořile, opovržlivě a sebestředně a odpírali jim potřebné věci, chválu a uznání, když sobecky chodíme kolem nich a nedbáme jich (viz Mormon 8:39). To nás později vede k hrubému chování, nevlídnosti při mluvení a bezohlednosti.
Na přímé a úzké cestě však na rozdíl od cesty sobeckosti není místo pro dálniční zuřivost. V rodinách, ve kterých panuje nesobecká láska, nebude docházet k týrání a zneužívání partnerů a dětí. Kromě toho, nesobeckosti se nejlépe daří na půdě domova a podobně svědomité plnění zdánlivě obyčejných církevních povinností nám také může pomoci sobeckost překonat. Nesobečtí lidé jsou také svobodnější. G. K. Chesterton řekl, že dokážeme-li se zajímat o druhé, i když se oni nezajímají o nás, budeme si připadat jako „pod svobodnějším nebem [a] ulice bude plná skvělých lidí“ (Orthodoxy [1959], 21).
Ve svém každodenním učednictví máme mnoho možností, jak se projevit sobecky, ale stejně tak máme i mnoho možností, jak se toho vyvarovat. Pravým lékem na sobeckost je mírnost, protože ta ji jen neskryje, ale opravdu ji odstraní! Předtím, než učiníme nějaký důležitý krok, si můžeme například položit otázku: Čí potřeby se tím snažím uspokojit? Nebo ve chvílích, kdy záleží na tom, jak se projevíme, můžeme nejprve počítat do deseti. Tato pozorná filtrace může zvětšit to, co lidem nabízíme, desateronásobně, neboť síto přemýšlivé mírnosti ji očišťuje od destruktivního a vášnivého ega.
Také můžeme v mírnosti ponechat své vlastní myšlenky, ať si žijí samy pro sebe, aniž bychom jim věnovali přílišnou pozornost. Dovolme raději Duchu, aby nás inspiroval hodnotnými myšlenkami.
Běda však, když hrubý egoismus pronikne do tkáně kultury. Společnosti jsou pak bez řádu, bez milosrdenství, bez lásky, zkažené a bez citu (viz Moroni 9). Stane-li se vysoká míra sobeckosti všeobecně přijímaným jevem, je to znamení rozsáhlého úpadku kultury. V minulosti k tomu došlo, když se lidé opravdu stali „pro svoje přestupky slabými“ (Helaman 4:26). O lidském chování platí, že když mezi lidmi začne převládat to, co bylo dříve hlasem menšiny, přicházejí soudové Boží a dostavují se následky pošetilého sobectví (viz Mosiáš 29:26-27).
Úpadek kultury je ještě rychlejší, když se jednotlivé skupiny reprezentující úzké zájmy začnou stavět lhostejně k obecným hodnotám, které byly dříve všeobecně přijímané. Tomuto odklonu napomáhá lidská neomalenost i lhostejnost a společnost je pak takto opatrně sváděna do pekla (viz 2. Nefi 28:21). Někteří lidé se sice na tomto odklonu nepodílejí, ale stáhnou se do pozadí, i když by tomu bývali mohli na začátku zabránit, jak na to mají i právo. Právě nad takovými okolnostmi naříká Yeats: „Ti nejlepší postrádají veškeré přesvědčení, zatímco ti nejhorší jsou plni vášnivé horlivosti.“ (W. B. Yeats, „The Second Coming“.)
V dnešní době jsou některé tradiční hodnoty vytlačovány požadavky na shovívavost, paradoxně prosazovanou těmi, kteří nakonec nebudou tolerovat ty, jež se kdysi projevili tolerantně k nim. I když nám možná nehrozí náhlý úpadek způsobený masovou nespravedlivostí, přesto jde společnost dál touto chmurnou cestou - opatrně, nenápadně a bez burcujících otřesů a roztržek (viz 2. Nefi 28:21).
Takové jsou tedy bezprostřední následky sobectví, i když některé z nich jsou konečné - mají vliv na naši spásu.
Sobectví je ve skutečnosti rozbuškou všech nejvážnějších hříchů. Je kladivem, kterým rozbíjíme desatero přikázání, ať nedbalostí vůči rodičům či sabatu nebo naváděním ke křivému svědectví, vraždě či závisti. Není divu, že sobecký člověk je obvykle ochoten porušit svou smlouvu proto, aby uspokojil svou žádostivost. Není divu, že ti, již budou jednou tvořit telestiální království, poté, co zaplatí cenu, bývali kdysi nekajícnými cizoložníky, smilníky a těmi, kteří milují i plodí lži.
Někteří sobečtí lidé mylně věří, že žádný božský zákon neexistuje, a proto neexistuje ani hřích (viz 2. Nefi 2:13). Situační etika je proto pro ně jakoby šitá na míru. A tak, dokáže-li se ovládnout, může člověk vítězit svými schopnostmi a silami, protože nic vlastně není zločinem (Alma 30:17).
Nikoho tedy nepřekvapí, že sobectví vede člověka k hrozným omylům v úsudku a v chování. Například Kain, kterého zkazila touha po moci, řekl poté, co zavraždil Abela: „Jsem volný.“ (Mojžíš 5:33; viz také 6:15.)
Jedním z nejhorších důsledků vysoké míry sobeckosti je proto naprostá ztráta soudnosti, jako když cedíme komáry, ale přitom polykáme velbloudy (viz Matouš 23:24; viz také PJS v poznámce pod čarou 24a). V dnešní době jsou například takoví, kteří cedí různé druhy komárů, ale jsou například ochotni spolknout potraty již téměř narozených dětí. Není se proto čemu divit, že sobeckost udělá v očích člověka z mísy čočovice hostinu a z třiceti stříbrných poklad nezměrné hodnoty.
Postupem času dojde k něčemu podobnému, co se stalo za starých dob jisté skupině dětí, „které vyrůstaly . . . a stávaly se samostatnými“ - zatvrzelými a zbloudilými (3. Nefi 1:29; viz také v. 30). K pustošivé kulturní změně může dojít a také k ní dochází „v období několika málo let“, včetně posunu od tolik potřebného ducha pospolitosti k vzájemnému flirtování s kýmkoli (viz Helaman 4:26).
Přirozený člověk jde ve svém odhodlání dělat si vše po svém tak daleko, že pak již nemá citu, neboť je ukolébán tím, že to vyhovuje jeho tělesnému smyslu (viz 1. Nefi 17:45; viz také Efezským 4:19). Naneštěstí i on, stejně jako drogově závislý, vždy touží po další dávce.
Velmi sobečtí lidé ostatní lidi využívají, ale nemilují je. Nechť se před nimi mají Uriášové světa na pozoru! (Viz 2. Samuelova 11:3-17.) Několik století před Kristem varoval prorok Jakob necudné muže: „Zlomili jste srdce svých něžných žen a důvěru svých dětí jste ztratili pro špatný příklad, který jste jim dali.“ (Jakob 2:35.) Až láska ochladne, ať se na pozoru mají i chudí a potřební, protože budou opomíjeni tak, jak tomu bylo i ve starodávné Sodomě (viz Matouš 24:14; viz také Ezechiel 16:49). Přestože se to zdá podivné, velmi sobeckým lidem se stává, že když už se sami sobě nezdají maličcí, všichni ostatní jako by se scvrkli! (Viz 1. Samuelova 15:17.)
I na počátečních kapkách sobeckých rozhodnutí je vidět, kam směřují. Pak se objeví klikaté stružky slévající se v malé potůčky a ty se brzy změní ve větší potoky, až nás nakonec smete široká řeka, jež se vlévá do „propasti bědy a nekonečného neštěstí“ (Helaman 5:12).
Ve skutečnosti jsme povinni dávat pozor na znamení prozrazující nám pravý stav společnosti. Sám Ježíš nás varoval: „Pokrytci, způsob zajisté nebe rozsouditi umíte, znamení pak časů těchto nemůžete?“, čímž nás upozornil, že je zapotřebí jiný druh předpovídání počasí (Matouš 16:3).
Za to, co se při kulturním úpadku děje, jsou zodpovědni jak vůdcové, tak jejich stoupenci. Při pohledu na historii je samozřejmě snadné odsoudit špatné vůdce, ale neměli bychom omlouvat ani chování jejich stoupenců. Jinak by si při ospravedlňování svého úpadku mohli říci, že jen poslouchali příkazy, a vůdcové, že zase jen přikazovali svým stoupencům. Od stoupenců v demokratické společnosti, kde tolik závisí na charakteru vůdců i jejich stoupenců, je však požadováno mnohem více.
Prorok Mormon nesobecky souhlasil s tím, že povede svůj lid, který byl v hlubokém úpadku. Modlil se za ně, ale pak přiznal, že se kvůli jejich zlovolnosti modlil bez víry (viz Mormon 3:12). Jindy zase inspirovaný vůdce, jako například Josef v Egyptě, pozvedá svůj lid na jeho nebezpečné cestě tím, že ho připravuje na budoucí těžkosti (viz Genesis 41:46-57). Jen několik málo lidí, kteří se kdy angažovali v politice, bylo, podobně jako Lincoln, schopno vést lidi i duchovně. Mimochodem Lincoln upozorňoval na to, že se vždy budou objevovat ambiciózní a nadaní jednotlivci a že takovýto jednotlivec „prahne a touží po uznání, a je-li to možné . . . , dosáhne ho, ať už osvobozením otroků, nebo zotročením svobodných občanů“ (cited in John Wesley Hill, Abraham Lincoln - Man of God [1927], 74; zvýraznění v originále).
O nesobeckém Georgei Washingtonovi se píše: „V celé historii bylo jen málo lidí, kteří měli nepopiratelnou moc a kteří tuto moc používali takto mírně a nezištně k uskutečnění toho, co jim jejich nejlepší svědomí našeptávalo, že bude k blahu jejich bližních a celého lidstva.“ (James Thomas Flexner, Washington: The Indispensable Man [1984], xvi.)
Moc je nejbezpečnější v rukou těch, kteří do ní, stejně jako Washington, nejsou zamilováni! Sebelibá společnost, kde se každý zajímá jen sám o sebe, nedokáže vybudovat ani bratrství, ani vzájemnou shodu. Nejsme snad v tomto velikonočním období, ale i kdykoli jindy, vděčni za to, že Ježíš se sobecky nezajímal jen sám o sebe?
Není divu, že nám bylo řečeno: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou.“ A toto se vztahuje i na sebeuctívání! (Exodus 20, zvýraznění přidáno.) Tak či onak, bezohledně sobecký člověk se stejně nakonec s pláčem roztříští o drsné, tvrdé důsledky své sobeckosti.
Na závěr se naopak zamyslete nad Melissou Howesovou, jíž před několika měsíci zemřel na rakovinu její poměrně mladý otec. Těsně předtím vyslovila Melissa, které bylo v té době devět let, při rodinné modlitbě takovouto prosbu: „Nebeský Otče, požehnej tatínkovi, a jestliže ho potřebuješ více než my, můžeš si ho vzít. My ho chceme, ale Tvá vůle se staň. A prosím pomoz nám, abychom se kvůli tomu na Tebe nezlobili.“ (Letter from Christie Howes, 25 Feb. 1998.)
Tak mladý člověk a tak duchovně poddajný! Jak nesobecké pochopení plánu spásy! Kéž i my kráčíme po stezce nesobecké poddajnosti, ve svatém jménu Ježíše Krista, amen!
Previous
