„Z malých věcí“ Starší Stephen A. West Sedmdesátník Kéž čerpáme odvahu, víru a útěchu z oněch malých, tichých a vlídných skutků, které konají pozorní, milující, pokorní a oddaní následovníci Krista. Před několika lety jsme s mou ženou sloužili v jedné malé odbočce Církve ve středu města. V odbočce bylo asi 35 členů. President odbočky, Daniel Sawyer, muž, kterého velmi obdivuji, byl pravděpodobně jediným členem této odbočky, který byl tehdy v Církvi déle než tři nebo čtyři roky. Naše shromáždění se konala v řadovém domku v jedné z nejproblematičtějších čtvrtí jednoho velkoměsta na východě Spojených států. Během rozsáhlých nepokojů v roce 1968 bylo v ulici, kde dům stál, mnoho domů vypáleno a vyrabováno a ještě nyní, 25 let poté, nejsou některé poškozené nebo zničené domy dosud opraveny nebo znovu postaveny. V přední části našeho řadového domku bylo několik venkovních schodů, které vedly z chodníku nahoru ke dveřím, jimiž se vstupovalo do několika místností upravených na třídy a na kancelář. Dalšími dveřmi přímo z chodníku bylo možné sestoupit po několika schodech do suterénu, kde byl stůl ke svátosti, pódium pro řečníka a skládací židle. Několik našich nejpozoruhodnějších zážitků, které se ženou v Církvi máme, se stalo na tomto místě. Jednou v neděli, právě uprostřed shromáždění svátosti této odbočky, vstoupila dveřmi z ulice do místnosti nějaká žena. Byla to bezdomovkyně, oblečená ve špinavých, roztrhaných šatech, kašlala, zakuckávala se a smrkala do špinavého kapesníku. Silným, chraplavým hlasem řekla: „Chci zpívat! Chci se modlit!“ a zamířila přímo do první řady. Sedla si tam k člence v bílé halence, opřela se o ni a položila jí hlavu na rameno. Tato členka ji ihned objala a po celý zbytek shromáždění ji držela kolem ramen. Ve chvíli, kdy tato žena vešla, mluvil řečník shodou okolností o podobenství o dobrém Samaritánovi1. Řečník pokračoval ve vyprávění podobenství a tato žena kašlala a zakuckávala se. Když v závěru svého příspěvku začal citoval příslušný verš, bezdomovkyně se znenadání ozvala a hlasitě sama tento verš dořekla. Když jsme o této příhodě po shromáždění svátosti s tímto řečníkem mluvili, napadlo nás, že naši návštěvnici nikdo pravděpodobně již dlouho s láskou neobjal. Říkali jsme si, že k podobenství o dobrém Samaritánovi jsme nemohli mít lepší příklad, než to, co jsme právě viděli, a vzpomněli jsme si na Spasitelova slova, která tomuto podobenství předcházejí: „Milovati budeš . . . bližního svého jako sebe samého.“2 Náš druhý zážitek z této odbočky se váže k jedné laskavé a svědomité ženě, která jako svůj desátek věrně odevzdávala obálky s několika mincemi. Jednoho dne, když přišla na shromáždění, držela v ruce igelitový svačinový sáček s kouskem vyschlého chleba. Sáček nám podala a řekla: „Když chcete patřit k nějaké církvi, měli byste jí nějak přispívat. Já nemohu přispívat mnoho, ale mohu přispět chlebem na svátost.“ Toho dne, když jsme použili pro svátost její chléb, vše dostalo ještě jiný význam. Hlavou mi proběhl verš, ve kterém se píše: „A posadiv se Ježíš proti pokladnici, díval se, kterak zástup metal peníze do pokladnice. A mnozí bohatí metali mnoho. A přišedši jedna chudá vdova, i vrhla dva šarty, což jest čtvrtá částka peníze. I svolav učedlníky své, dí jim: Amen pravím vám, že tato chudá vdova více uvrhla, než tito všickni, kteříž metali do pokladnice. Nebo všickni z toho, což jim zbývalo, metali, ale tato z své chudoby, všecko, což měla, uvrhla, všecku živnost svou.“3 Třetí zážitek z této odbočky jsem získal během Nedělní školy, když členové diskutovali o tom, kdy bychom měli dávat lidem, kteří nás žádají o pomoc. Jeden člen, který sem se svou ženou přijel z Afriky, aby si zde rozšířil vzdělání, se přihlásil, a vyprávěl nám následující zkušenost. Jednou, když se touto čtvrtí vracel domů, k němu přistoupil nějaký muž, namířil mu pistolí na hruď a požadoval po něm všechny peníze. Náš člen vyndal peníze, které měl v kapse, podal mu je a pak mu řekl: „Jestliže ty peníze potřebujete tak nutně, mám jich ještě víc.“ Otevřel kufřík, vyndal další peníze, dal je lupiči a řekl: „Chtěl bych, abyste věděl, že mi tyto peníze neberete. Já Vám je dávám ve jménu Páně, protože Vy je potřebujete.“ Lupič se prý na něj ohromeně podíval, zastrčil pistoli a řekl: „Kde bydlíte? Doprovodím Vás domů, protože Vy jste moc dobrý na to, abyste tady chodil po ulici, protože tady není bezpečno.“ Vydali se tedy k bytu, kde člen bydlel, ale najednou je obklopily policejní vozy. Nějaká žena totiž viděla přepadení z okna a zavolala policii. Policisté lupiče zatkli a odvezli ho pryč. A protože se tento člen stal jeho obětí, požádali ho, aby pak svědčil u soudu. U soudu dosvědčil, že i když po něm lupič peníze vymáhal, řekl mu, že mu je dává ve jménu Páně, a jestliže je tak nutně potřebuje, pak chce, aby si je nechal. Od té doby, když slyším Spasitelova slova: „Tomu, kterýž tobě odjímá plášť, také i sukně nebraň“4, se v mysli vracím nejen ke Svaté zemi, ale také k drsným ulicím onoho města na východě Spojených států. Těchto několik drobných zkušeností ze současné doby se sice nepřihodilo mnoha lidem, ale dosvědčují, že to byli příkladní lidé žijící v těžkých podmínkách. Jistý člen této odbočky jednou ukázal na mou starou Knihu Mormon, kterou mám už čtyřicet let a jejíž kožená vazba je už hodně opotřebovaná, rohy se třepí a na některých místech je vidět kartonová výztuha. Pak řekl: „Mnoho lidí v naší odbočce je jako Vaše Kniha Mormon, na povrchu jsou otrhaní a opotřebovaní, ale uvnitř se skrývá mnoho skvělých a důležitých věcí.“ Nakonec mi dovolte, abych vám vyprávěl o jedné devítileté dívce latinskoamerického původu, se kterou jsem měl v Texasu pohovor ke křtu. Zeptal jsem se jí, zda ví, kdo je Ježíš. Odpověděla: „Ano.“ „A kdo to je?“ zeptal jsem se. Mávla rukou nad hlavou a ukázala na všechno, co viděla, a řekla: „Patří Mu toto všechno!“ Mohlo by snad devítileté dítě, nebo kdokoli z nás, toto vystihnout lépe? Jednoduše a jasně popsala Spasitele pouhými čtyřmi slovy: „Patří Mu toto všechno!“ Když pohovor skončil, řekla matce, že z kaple nechce odejít, že chce zůstat přes noc spát v „Ježíšově domě“. „Totoť jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, Ježíše Krista.“5 Svým učedníkům v Novém světě Spasitel řekl: „ . . . [V]y víte, co musíte činiti v církvi mojí; neboť díla, která jste mne viděli činiti, ta máte také konati; proto požehnáni jste, když tyto věci činíte.“6 Uprostřed časů se Spasitel mimo jiné tu přátelsky někoho dotkl, tu řekl laskavé slovo, nasytil (skutečně i duchovně) hladovějící, poradil potřebným a dal jim ponaučení. Modlil se s těmi, kteří měli strach, byl laskavý k přehlíženým, vážil si dětí a projevoval jim lásku a s láskou také pečoval o ty, kteří nesli těžká břemena. „A tak vidíme, že Pán dovede malými věcmi uskutečniti veliké.“7 „Proto nebuďte unaveni konáním dobra, neboť kladete základ velikému dílu. A z malých věcí vzniká to, co je velké.“8 Kéž v této době, kdy se zdá, že tolik každodenních zkušeností poukazuje na to, že svět se ubírá nesprávným směrem, čerpáme odvahu, víru a útěchu z oněch malých, tichých a vlídných skutků, které konají pozorní, milující, pokorní a oddaní následovníci Kristovi. Kéž i my můžeme ve svém vlastním životě napodobit to, co učil Ježíš před téměř 2000 lety. O to se modlím a k tomu připojuji svědectví, že On žije, a činím to ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Viz Lukáš 10:30-37. 2. Lukáš 10:27. 3. Marek 12:41-44. 4. Lukáš 6:29. 5. Jan 17:3. 6. 3. Nefi 27:21-22. 7. 1. Nefi 16:29. 8. NaS 64:33.