Poslušnost: Cesta ke svobodě President James E. Faust Druhý rádce v Prvním předsednictvu Poslušnost vede ke skutečné svobodě. Čím více jsme poslušni zjevených pravd, tím více se stáváme svobodnými. Milovaní bratří, dnes večer přicházím k tomuto řečnickému pultu s hlubokými pocity lásky a úcty k vaší věrné poslušnosti, kterou ctíte kněžství, jehož jste nositeli. Modlil jsem se o vedení ohledně toho, o čem mám hovořit, protože bych rád pozvedl varovný hlas. V dnešní společnosti je rozdíl mezi tím, co je dobré, a tím, co je špatné, zahalován hlasitými a svůdnými hlasy, které nepožadují žádnou sebekázeň v lidském chování. Obhajují absolutní svobodu, aniž by braly v úvahu následky. Jednoznačně prohlašuji, že takové chování je cestou, která vede k osobní zkáze. Dnes večer hovořím ke kněžství této Církve, a zejména k mladým mužům z Aronova kněžství, o tom, jak se stát opravdu svobodnými. Poslušnost vede ke skutečné svobodě. Čím více jsme poslušni zjevených pravd, tím více se stáváme svobodnými. President David O. McKay mluvil o svém koni, Dandym, který toužil po úplné svobodě a žádné sebekázni. President McKay řekl: „V sedle byl poslušný, přístupný a spolupracoval, jak to jen kůň dokáže . . . Ale Dandy nesnášel sebekázeň. Byl nespokojený, když byl přivázaný, a okusoval provaz, kterým byl uvázán, dokud nebyl volný. Neutekl, pouze chtěl být volný. Jelikož si myslel, že se ostatní koně cítí také tak, pustil se do rozvazování jejich provazů . . . . . . Jeho zvědavost a touha zkoumat okolí přivedly jeho i mě do nesnází. Jednou do něj na dálnici narazil automobil . . . Když se z toho zotavoval, neustále hnán touhou toulat se, prozkoumal ohradu podél celé její délky. Dokonce zjistil, že brány jsou zadrátovány . . . Jednoho dne však někdo zapomněl bránu zadrátovat. Když to Dandy objevil, otevřel ji a vzal s sebou dalšího koně a spolu . . . šli do starého domu, který se používal jako sklad. Dandyho zvědavost ho nabádala, aby strčil do dveří a otevřel je . . . Byl tam pytel obilí. Jaký nález! Ano, a jaká tragédie! Obilí bylo návnadou pro hlodavce! V několika minutách měli Dandy a ten druhý kůň prudké bolesti a krátce na to byli oba mrtví.“ President McKay pokračoval: „Takovými, jako Dandy, je mnoho našich mladých lidí! . . . Jsou impulzivní, plní života, plní zvědavosti . . . Také oni jsou tvrdohlaví, co se týče sebekázně, ale když jsou zaměstnáni, když jsou pečlivě a správně vedeni, ukáží se jako zodpovědní a schopní; ale když jsou ponecháni tomu, aby se bez vedení potulovali, příliš často porušují správné zásady, což často vede do nástrah zla, k tragédii a dokonce k smrti.“1 Držet se na uzdě nebo oddat se poslušně sebekázni je nutné pro náš osobní růst a pokrok. Nedávno se v celonárodně vysílaném programu mluvilo o divokých koních, které krotí vězni. Jak si vězni s koňmi utvářeli přátelský vztah, učili se trpělivosti, tomu, jak krotit svou povahu, učili se úctě k druhým a hodnotě práce, která má systém. Když sledovali koně, jak se učí poslušnosti jejich příkazů, uvědomili si, jak se mohli vyhnout strašným chybám, díky kterým byli uvrženi do vězení. Dodávám, že poslušnost spravedlivých zásad by jim nabídla osvobození od pohlavních nemocí, studu, úpadku a pocitů viny. Stejně jako koně se stále mohli něčemu učit, dělat pokroky a něčeho dosáhnout. Slýcháme mnoho přesvědčivých hlasů, které požadují osvobození od omezení, zejména od morální zdrženlivosti. Z historie země se však učíme, že jakákoli úspěšná společnost měla své hranice. Vezměte v úvahu samotnou zemi. Byla stvořena z hmoty a na počátku byla prázdná, pustá a tmavá. Pak přišlo nařízení, kterým Bůh přikázal, aby bylo světlo odděleno od tmy. Příkaz Boha byl uposlechnut a země měla svůj první den, po kterém následovala první noc. Pak Bůh nařídil stvoření atmosféry. Uspořádal slunce, měsíc a hvězdy, aby svítily v příslušné době a ročním období. Po řadě příkazů a poslušnosti příkazů se země stala nejen obyvatelnou, ale také krásnou.2 Bratr Jake Garn, bývalý senátor Spojených států, cestoval před několika lety se skupinou amerických kosmonautů do vesmíru. Když vzpomínal na výhled, který měli na obrovská nebesa z raketoplánu Discovery, poznamenal, že když člověk letí po oběžné dráze kolem Země, uvědomí si, že jsme všichni děti Boží a že země je řízena podle poslušnosti Božích zákonů. Mluvil také o tom, jak vznešeně krásná a absolutně úžasná je země z vesmíru.3 Tato země, na které přebýváme, je individuální planeta, která zaujímá ve vesmíru jedinečné místo. Ale je také součástí našeho slunečního systému, uspořádaného systému s dalšími osmi planetami, planetkami, kometami a jinými nebeskými tělesy, které obíhají slunce. Právě tak, jako je země planetou ve svém vlastním řádu, je také každý z nás jednotlivcem v rozsahu vlastního bydliště. Jsme jednotlivci, ale žijeme v rodinách a komunitách, kde pořádek zajišťuje vyvážený systém, který závisí na poslušnosti zásad. Stejně jako pořádek dal život a krásu zemi, když byla tmavá a pustá, tak je dává i nám. Poslušnost nám pomáhá rozvíjet plnost našich schopností, to co si náš Nebeský Otec přeje, abychom se tak stali celestiálními bytostmi, které budou jednoho dne hodny toho, aby žily v Jeho přítomnosti. Nyní, bratří, dalším prvkem svobody je důvěra. Před téměř 60 lety, když jsem šel na svou první misii, president McKay učil nás, misionáře, velké pravdě. Beze slova šel k tabuli, vzal kousek křídy a napsal: „Je lepší mít důvěřu, než být milován.“ Přemítal jsem o tom tvrzení a viděl jsem mnoho znamenitých příkladů, které ho dokládají. Budu vyprávět o jednom z Písem. Jozef, syn Jákoba a Ráchel, byl prodán do otroctví do Egypta. Kvůli zradě v Putifarově domě šel Jozef do vězení. Faraon měl dva sny, které ho znepokojovaly. Když se od kapitána vězeňské stráže dověděl o Jozefově bystrosti, dal pro něj poslat, aby vyložil jeho sny. Jozef mu díky inspiraci řekl, že po sedmi letech hojnosti bude následovat sedm let hladu. Faraon nejenže zjistil, že je Jozefův výklad pravdivý, ale důvěřoval mu a ustanovil ho druhým mužem po faraonovi, co se týče moci. Léta plynula a nastal hladomor. Časem osvobodil Jozef všechny své bratry a svého otce před hladověním.4 Jelikož si Jozef vysloužil absolutní důvěru těch, kteří měli vyšší postavení, těšil se z obrovské svobody. Vám, stejně jako Jozefovi, mohou druzí důvěřovat, ale důvěru si musíte zasloužit. Jako ve všech věcech, i zde je naším vzorem Spasitel. Apoštol Pavel napsal: „A ačkoli byl Syn Boží, z toho však, což strpěl, naučil se poslušenství.“5 Se svými omezenými schopnostmi se též můžeme naučit poslušnosti, stejně jako se jí naučil Kristus. Jako malé děti se učíme úctě k autoritě tím, že posloucháme své rodiče, a tak si získáváme jejich důvěru. Když neposloucháme, jsme jako chlapec Jack, jehož otec mu řekl: „Pokaždé, když neuposlechneš, mi zešediví další vlas.“ „No né, tati,“ odpověděl Jack, „tak to kvůli tobě má děda všechny vlasy šedivé.“6 Snad se ve škole naučíme další poznatky ohledně sebekázně, které nám pomáhají vycházet s ostatními. Když se stane poslušnost naším cílem, už pro nás není provokací; z kamene úrazu se stává kámen, na kterém stavíme. Poslušnost Slova moudrosti nás chrání před závislostí, abychom se nestali otroky alkoholu, drog nebo tabáku. Budeme mít zdravé tělo a čistou mysl, neboť slib spojený s touto zásadou zní: „ . . . všichni Svatí, kteří budou pamětlivi těchto slov, budou jich poslušni a budou v poslušnosti kráčeti podle přikázání, získají tím zdraví ve svých vnitřnostech, morku a kostech.“7 V dodatečném slibu v tomto zjevení čteme: „ . . . a naleznou moudrost a velké skvosty poznání, ba skvosty skryté lidem.“8 A tak poslušností získáváme také poznání. Jak řekl Spasitel: „Bude-li kdo chtíti vůli jeho činiti, tenť bude uměti rozeznati, jestli to učení z Boha.“9 Poslušnost přináší klid v rozhodování. Pokud jsme se pevně rozhodli, že budeme následovat přikázání, nebudeme se muset znovu rozhodovat, kterou cestou se máme vydat, když nám vstoupí do cesty pokušení. Tímto způsobem přináší poslušnost duchovní jistotu. Bratří, další stránkou poslušnosti je poslušnost duchovních vnuknutí. I to může být osvobozující. Kolikrát jsme cítili lítost nad tím, že jsme nedbali vnuknutí z vyššího pramene? Ephraim Hanks je pozoruhodným příkladem mladého muže, který uposlechl duchovního vnuknutí. Na podzim roku 1856 uslyšel poté, co se odebral na lůžko, hlas, který mu řekl: „Lidé z výpravy ručních vozíků jsou v nesnázích a potřebují tě; půjdeš jim pomoci?“ Bez jakéhokoli zaváhání odpověděl: „Ano, půjdu, jsem-li povolán.“ Rychle jel z Draperu do Salt Lake City. Když tam přijel, slyšel, jak volají dobrovolníky, aby pomohli posledním výpravám přijet do údolí. Ephraim vyskočil a řekl: „Jsem připraven!“ Byl tak dobrý, jako jeho slovo, odešel hned a sám. Když vzal svůj vůz a směřoval přes hory na východ, strhla se strašlivá bouře. Trvala tři dny a sníh byl tak hluboký, že jím nebylo možné vozy táhnout. Tak se Ephraim rozhodl, že pojede na koni. Vzal si dva koně, na jednom jel a druhý vezl náklad a opatrně si razil cestu sněhem do hor. Když v South Pass rozbil svůj osamělý tábor, již se stmívalo. Když se chtěl uložit ke spánku, přemýšlel o Svatých, kteří měli hlad, a instinktivně požádal Pána, aby mu poslal bizona. Když otevřel na konci své modlitby oči, vyděsil se pohledem na bizona, který stál od něj vzdálen sotva 45 metrů. Zamířil a jeden výstřel skolil zvíře, které se skutálelo do úvozu, kde byl Ephraim utábořen. Další den brzy ráno vzal dva koně a bizoní maso a dorazil do Ice Spring Beach. Tam zastřelil dalšího bizona, i když nalézt bizona v tomto kraji tak pozdě v tomto ročním období bylo vzácné. Poté, co nakrájel maso na dlouhé pásky, naložil náklad na koně a pokračoval v cestě. Nyní cituji z Ephraimova vyprávění: „Myslím, že slunce bylo asi hodinu před západem, když jsem v dálce spatřil něco, co vypadalo jako černý pruh ve sněhu. Když jsem se k němu přiblížil, povšiml jsem si, že se hýbe; a pak jsem byl utěšen, že toto byla dlouho hledaná výprava ručních vozíků, kterou vedl kapitán Edward Martin . . . Když mě uviděli přijíždět, zdravili mě s nepopsatelnou radostí, a když v dálce spatřili zásobu čerstvého masa, kterou jsem do tábora přivezl, jejich vděčnost neznala hranic. Shromáždili se kolem mne a jeden říkal: ‚Ó, prosím, dej mi kousek masa;‘ a další zvolal: ‚Mé ubohé děti trpí hladem, prosím, dej mi kousek;‘ a děti se slzami v očích volaly: ‚Dej mi kousek, dej mi kousek.‘ . . . O pět minut později byli oba moji koně zbaveni svého břemene navíc - všechno maso bylo pryč a několik následujících hodin byli lidé v táboře zaneprázdněni jeho vařením a jedením a srdce měli naplněno vděčností.“10 Poslušnost duchovního vnuknutí zajisté vedla Ephraima Hankse, aby se stal hrdinou předvoje, když si razil cestu sám ničivým zimním počasím, aby zachránil život mnoha pionýrů. Protože Ephraim naslouchal našeptávání Ducha a uposlechl rady bratří, stal se důležitou osvobozující silou v životě zoufalých, zápasících pionýrů. Svoboda a volnost jsou drahocenné dary, kterých se nám dostává, když jsme poslušni zákonů Božích a našeptávání Ducha. Pokud se máme vyhnout zkáze, která postihla Dandyho, koně prezidenta McKaye, a jeho společníka, musí být postaveny ohrady a zábradlí, za které nemůžeme jít. Ohrada, uvnitř které musíme zůstat, jsou zásady zjevené pravdy. Jejich poslušnost nás opravdu osvobozuje, abychom mohli dosáhnout možností a slávy, které má pro nás náš Nebeský Otec připraveny. Svědčím vám o důležitosti poslušnosti. Také si přeji svědčit vám, bratří, o prorockém plášti, který spočívá na presidentu Hinckleym a který mu umožňuje obdržet inspiraci a vedení od hlavy této Církve, Pána a Spasitele, a to dělám v Jeho posvátném jménu, dokonce Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Citováno v Rick Walton and Fern Oviatt, comps., Stories for Mormons (1983), 86-87. 2. Viz Abr. 4. 3. Rozhovor s E. Jakem Garnem, 23. února 1999. 4. Viz Gen. 37; 39-42. 5. Žid. 5:8. 6. Upraveno z Jacob M. Braude, comp., Braude’s Treasury of Wit and Humor (1964), 147. 7. NaS 89:18. 8. NaS 89:19. 9. Jan 7:17. 10. Viz Sidney Alvarus Hanks and Ephraim K. Hanks, Scouting for the Mormons on the Great Frontier (1948), 132, 133, 135-36, 140.