President Thomas S. Monson
První rádce v Prvním předsednictvu
Jednou z nejvýznamnějších záruk, které v Církvi máme, je základna silných, pevných, oddaných, zasvěcených a svědectví vydávajících nositelů Melchisedechova kněžství.
Jsem poctěn, že dnes večer mohu být ve společnosti ohromné armády nositelů kněžství, kteří denně přijímají povolání sloužit, kteří pilně vyučují, jak Pán přikázal, a kteří mocně pracují, aby se vyrovnali s konkrétní výzvou, které Církev musí čelit - a sice, aby žila ve světě, aniž by byla ze světa.
V této době, ve které žijeme, na nás dorážejí záplavy nemorálnosti, nezodpovědnosti a nečestnosti, samotná kotviště našeho osobního života. Nebudeme-li tato kotviště chránit, nemáme-li hluboko zapuštěné základy, které by odolaly těmto nahlodávajícím vlivům, pocítíme těžkosti.
Jednou z nejvýznamnějších záruk, které v Církvi máme, je základna silných, pevných, oddaných, zasvěcených a svědectví vydávajících nositelů Melchisedechova kněžství.
V kanceláři mám dvě malé hliněné nádobky. Jedna je naplněná vodou, kterou jsem nabral z Mrtvého moře. Ta druhá obsahuje vodu z Galilejského moře. Občas zatřepu jednou z nádobek, abych se ujistil, že vody neubylo. Když toto udělám, mé myšlenky se obracejí k těmto dvěma odlišným nádržím vody. Mrtvé moře je bez života. Galilejské moře je plné života a vzpomínek na službu Pána Ježíše Krista.
V dnešní době se v celé Církvi nachází ještě jiná nádrž vody. Hovořím o nádrži perspektivních starších, kteří jsou v každém sboru a kůlu. Představte si řeku vody, která proudí do této nádrže. Poté předpokládejte, že z této nehybné nádrže vyvěrá tenký pramínek vody - pramínek, který představuje ty, kteří postupují do Melchisedechova kněžství. Nádrž perspektivních starších se stává delší, širší i hlubší rychleji, než si kdokoli z nás plně uvědomuje.
Je nezbytné, dokonce rozhodující, abychom se zaobírali tím, kudy se ubírá Aronovo kněžství, neboť příliš mnoho chlapců váhá, klopýtá a poté upadá, aniž by postoupili do kvor Melchisedechova kněžství, a tím vymílají základnu aktivních nositelů kněžství v Církvi a omezují aktivitu milujících manželek a drahocenných dětí.
Co můžeme my, jako vedoucí, udělat, abychom obrátili tento trend? Mělo by se začít u pramene proudu Aronova kněžství. Existuje starodávné rčení, které se týká toho, jak správně posoudit zdravý rozum člověka. Člověku je ukázán proud vody, který se vlévá do jezírka se stojatou vodou. Dostane kbelík a je požádán, aby začal odvodňovat jezírko. Přikročí-li nejprve k tomu, aby účinně přehradil přítok do jezírka, je považován za duševně zdravého. Nevšímá-li si naopak přítoku a snaží-li se vyprázdnit jezírko kbelíkem, je označen za duševně chorého.
Biskup je na základě zjevení presidentem Aronova kněžství a je presidentem kvora kněží ve svém sboru. Tyto Bohem předané zodpovědnosti nemůže delegovat. Může však uložit zodpovědnost těm, kteří jsou povoláni jako poradci v kvoru, mužům, kteří mohou zapůsobit na život chlapců.
Rádci biskupa, další úředníci a učitelé ve sboru a zvláště otcové a matky našich mladých mužů, mohou poskytnout nezměrnou pomoc. Velmi účinná může být též služba, kterou poskytují předsednictva kvor Aronova kněžství.
Toto je tedy naším cílem: zachránit každého mladého muže a tím zajistit hodnotného manžela pro každou mladou ženu, zajistit silná kvora Melchisedechova kněžství a misionářskou sílu, která bude vyškolena a schopna dosáhnout toho, co Pán očekává.
Moudrým prvním krokem je vést každého jáhna k tomu, aby si byl duchovně vědom posvátnosti svého úřadu, ke kterému byl vysvěcen. V jednom sboru byla účinně předána tato lekce, týkající se vybírání postních obětí.
O postním dnu navštívili jáhni a učitelé členy sboru, aby tak každá rodina mohla darovat příspěvky. Jáhni byli trochu rozladěni, protože museli vstávat dříve, než obvykle, aby tento úkol splnili.
Biskupstvo získalo inspiraci, aby naložilo jáhny a učitele do autobusu a vzali je na Welfare Square [náměstí sociální péče] zde v Salt Lake City. Zde viděli, jak potřebné děti dostaly nové boty a další oblečení. Zde byly svědky toho, jak se prázdné košíky naplnily potravinami. Žádnými penězi se tam neplatilo. Zazněla jedna krátká poznámka: „Mladí muži, toto hradí peníze, které vybíráte v den půstu - potraviny, oblečení i přístřeší.“ Mladí muži Aronova kněžství se při plnění svých úkolů více usmívali, vykročili výše a sloužili s ochotnou myslí.
Otázka zní: dostal každý vysvěcený učitel za úkol podílet se na domácím učení? Taková možnost přípravy na misii! Taková výsada učit se kázni, která je spojená s povinností! Když chlapec dostane za úkol bdít nad druhými, automaticky se odvrátí od zájmu o sebe samého.
A co kněží? Tito mladí muži mají možnost žehnat svátost, pokračovat ve svých povinnostech domácích učitelů a účastnit se posvátného obřadu křtu.
Vzpomínám si, že jsem jako jáhen sledoval kněze, když přisluhovali u stolu svátosti. Jeden kněz, který se jmenoval Barry, měl líbezný hlas a četl modlitby svátosti s čistým přednesem - jako kdyby byl na soutěži mluveného projevu. Ostatní členové sboru, zvláště starší sestry, ho chválili za jeho „zlatý hlas“. Myslím, že trochu zpychl. Další kněz ve sboru, Jack, byl sluchově postižený, a to způsobilo, že jeho řeč nezněla přirozeně. Když Jack žehnal symboly svátosti, my, jáhnové, jsme se občas chichotali. Nechápu, jak jsme si to mohli dovolit, neboť Jack měl ruce jako medvěd a mohl rozmáčknout kteréhokoli z nás.
Při jedné příležitosti byli Barry se svým krásným hlasem a Jack se svým neobratným přednesem pověřeni, aby byli společně u stolu svátosti. Zazpívala se píseň a tito dva kněží nalámali chléb. Barry poklekl, aby pronesl modlitbu, a my jsme zavřeli oči. Nic se však nestalo. My, jáhnové, jsme hned otevřeli oči, abychom zjistili, co způsobilo ono zaváhání. Vždy si budu pamatovat, jak Barry horečně prohledával stůl a hledal malou bílou kartičku, na které byly vytištěny modlitby svátosti. Nebyla však nikde k nalezení. Co dělat? Barryho obličej zrůžověl a pak zrudl, když se shromáždění členové začali dívat směrem k němu.
Poté se Jack s rukama jako medvěd natáhl a jemně vytáhl Barryho zpátky na lavici. Poklekl na malou podnožku a začal se modlit: „Ó Bože, Věčný Otče, prosíme tě ve jménu tvého Syna, Ježíše Krista, abys požehnal a posvětil tento chléb duším všech těch, kteří jej budou přijímat . . . “1 Pokračoval v modlitbě a chléb byl roznesen. Jack také požehnal vodu a ta byla roznesena. Toho dne jsme pocítili my, jáhnové, velkou úctu k Jackovi, který se nazpaměť naučil posvátné modlitby, i když měl vadu řeči. Také Barry si začal jinak vážit Jacka. Vytvořilo se trvalé přátelské pouto.
Vliv domova přesahuje vliv biskupstva a poradců v kvoru Aronova kněžství. Moudře využitá pomoc rodičů může mít často vliv na to, zda se něco zdaří nebo nezdaří. Průzkum, který jsme nedávno uskutečnili, ukazuje, že vliv domova je dominantním faktorem při rozhodování o misionářské službě a o manželství uzavřeném v chrámu.
Z vlastní zkušenosti znám pouze tři sbory s plným počtem 48 kněží. Těmto sborům předsedali Joseph B. Wirthlin, Alfred B. Smith a Alvin R. Dyer. Téměř bez výjimek všichni mladí muži sloužili na misii a oženili se v chrámu. Jednou z hlavních příčin jejich úspěchu bylo, že jako poradce pro nositele Aronova kněžství byli povoláni muži, kteří byli pro mladé muže vzory, které mohli následovat. Ideálním vzorem je misionář, který se nedávno vrátil z misie a je naplněn svědectvím. Mladý nositel Aronova kněžství si pak může říci: „To je muž, kterého chci následovat.“
Když odstraníme přehrazení přítoku nositelů Aronova kněžství, který proudí do nádrže perspektivních starších, vyřešíme tím více problémů, než si uvědomujeme. Zajistíme, že každý mladý muž mnohem pravděpodobněji půjde na misii, než že na ni nepůjde, a že se ožení v chrámu. Poté již nebude existovat onen nepoměr mezi počtem skvělých mladých žen a malým počtem skvělých mladých mužů, mezi kterými si mohou vybrat věčného společníka. Nehovoříme zde o chlapci; hovoříme o manželech, otcích, dědečcích, patriarších svých rodin. Položme pevný základ pod naše mladé muže, kteří jsou nositeli Aronova kněžství.
Nepřehlížejme dospělé členy, kteří vstoupí do Církve a kteří obdrží Aronovo kněžství, ale nejsou vysvěceni do úřadu staršího v obvyklém časovém rozvrhu. Ti se pak zařadí mezi bratry, kteří zůstávají v nehybné nádrži neaktivity. Jsou sbory a kůly, které zachránily ohromný počet skvělých mužů, kteří se cítili polapeni tím, že v nádrži nebyl žádný vývod. Když jsem navštěvoval církevní jednotky, vedl jsem si záznamy o těch, které pochopily vizi této záchranné práce. Všichni mají podobné zkušenosti. Pochopili, že záchranná práce se nejlépe dělá na individuální bázi a na úrovni sboru. Biskup musí být zapojen, cožpak není presidentem Aronova kněžství, stejně jako předsedajícím vysokým knězem ve svém sboru?
Dobře připravení instruktoři, kteří jsou toho hodni, musí být povoláni, aby pomohli v tomto tak rozhodujícím úsilí. Bratří, s modlitbou zhodnoťte svou situaci a poté povolejte ty, které Pán připravil na to, aby vyšli sloužit a zachraňovat. „Pamatujte, cena duše je velká v očích Božích.“2 Přemýšlejte o radosti, kterou pocítí žena a děti, když otec uvidí světlo, změní svůj život a následuje kroky Ježíše Krista, našeho Pána.
Život zesnulého Jamese Colliera, který díky osobnímu úsilí znovu zaktivizoval množství bratří v Bountifulu, v Utahu, byl příkladem pravé lásky a inspirované výuky. Bratr Collier mě pozval, abych promluvil k těm, kteří nyní byli vysvěceni staršími a kteří se svými ženami a rodinami přišli do chrámu v Salt Lake City, aby obdrželi věčné smlouvy a požehnání, o které tak upřímně usilovali.
Na hostině, která se konala na počest tohoto úspěchu, jsem mohl vidět, jakou lásku Jim chová k těm, které učil a které zachránil, a jakou lásku k němu chovají oni. Naneštěstí Jim Collier v té době trpěl smrtelnou nemocí a musel přemluvit lékaře, aby mu dovolili opustit nemocnici a přijít na ten poslední večer, kdy se mu dostalo uznání.
Když Jim stál u řečnického pultu, na tváři se mu objevil široký úsměv. S dojetím vyjádřil svou lásku ke shromážděné skupině. Ani jedno oko nezůstalo suché. Bratr Collier vtipně poznamenal: „Každý chce jít do celestiálního království, ale nikdo nechce zemřít, aby se tam dostal.“ Poté Jim pokračoval se ztišeným hlasem: „Jsem připraven odejít a budu tam na druhé straně čekat, abych každého z vás přivítal, milovaní přátelé.“
Jim se vrátil do nemocnice. Krátce nato se za něho konal pohřební obřad.
Při plnění naší zodpovědnosti vůči těm, kteří jsou nositeli Aronova kněžství, jak vůči mládeži, tak i perspektivním starším, naléhavě žádám, abychom pamatovali na to, že není vůbec potřeba, abychom kráčeli osamoceně. Můžeme vzhlédnout a natáhnout ruku po božské pomoci. „Uzná-li člověk moc, která je vyšší než on, . . . v žádném ohledu ho to nesníží. Pokud s vírou přisuzuje dobrodiní a vyšší cíl moci, která je mu nadřazena, získá vizi vyššího určení a ušlechtilejších rysů charakteru a dodá mu to povzbuzení a sebedůvěru v jeho existenčním zápase . . . Musí se snažit a přitom věřit, modlit se a doufat, že nalezne. Žádná taková upřímná snaha, zahrnující modlitbu, nezůstane neopětována - toto představuje samotný základ koncepce víry.“3 Tomuto učil president Stephen L Richards.
Úryvek z nádherné hry The King and I nám dodává povzbuzení do naší práce. Král Siamu umírá. Je s ním jeho anglická učitelka Anna, jejíž syn se jí ptá: „Byl tak dobrým člověkem . . . jakým mohl být?“ Anna zamyšleně odpovídá: „Nemyslím, že nějaký člověk byl tak dobrým . . . jakým mohl být - tenhle se však [opravdu] snažil.“4
Prorok Joseph prohlásil: „Štěstí je cíl a záměr naší existence; a bude jejím naplněním, budeme-li se držet cesty, která k němu vede; a touto cestou je ctnost, bezúhonnost, věrnost, svatost a dodržování všech Božích přikázání.“5
Putujme po těchto jasně vyznačených cestách. Pomůže nám k tomu nejkratší kázání na světě. Je na obyčejné dopravní značce. Píše se na ní: „Dodržujte správný směr jízdy.“
Na tuto radu přišel a řídil se podle ní Joe, který byl požádán, aby vstal v šest hodin ráno a zavezl chromé dítě do nemocnice, vzdálené asi 80 kilometrů. Nechtěl to udělat, ale neuměl říci ne. Žena přinesla dítě k autu a posadila ho na sedadlo vedle řidiče a přitom s pláčem nesrozumitelně děkovala. Joe prohlásil, že všechno bude v pořádku a rychle odejel.
Asi po kilometru cesty se dítě ostýchavě zeptalo: „Ty jsi Bůh, že jo?“
„Obávám se, že ne, kamaráde,“ odvětil Joe.
„Myslel jsem, že musíš být Bůh,“ řeklo dítě. „Slyšel jsem, jak se maminka u mé postele modlí a prosí Boha, aby mě pomohl dostat se do nemocnice, abych se mohl uzdravit a hrát si s ostatními chlapci. Pracuješ pro Boha?“
„Někdy asi ano,“ řekl Joe, „ale ne pravidelně. Mám dojem, že od nynějška pro něj budu pracovat mnohem víc.“
Bratří, budete pracovat pro Boha? Budu pro něj pracovat já? Budeme pro něj pracovat my? Pokorně, nicméně usilovně, se modlím, abychom tak činili.
Ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.
ODKAZY
1. Viz Moroni 4:3.
2. NaS 18:10.
3. Conference Report, Oct. 1937, 35, 38.
4. Richard Rodgers and Oscar Hammerstein II, The King and I (n.p.: Williamson Music, Inc., 1951).
5. Teachings of the Prophet Joseph Smith, sel. Joseph Fielding Smith (1976), 255-56: Liahona, březen 1996, 3.
Previous
