Starší Marlin K. Jensen
z předsednictva sedmdesátníků
Chceme-li být opravdu nástroji v rukou Nebeského Otce při uskutečňování Jeho věčných záměrů, postačí pouze, budeme-li přáteli.
Dobrý den, bratři a sestry! I když úkol, jako je tento, je, upřímně řečeno, obtížné přijmout s naprostým klidem, opravdu si cením toho, že k vám všem mohu v tomto krásném velikonočním dopoledni promluvit.
Můj moudrý otec mi jednou řekl, že když budu pozorně naslouchat tomu, o čem mluví na shromáždění lidé od řečnického pultu, poznám, které zásady evangelia jim dělají starost a se kterými v té či oné době asi bojují. Po celá ta léta mě postřeh mého otce vedl k tomu, abych velmi pečlivě vybíral témata, o kterých mluvím! Přesto se vám dnes musím k něčemu přiznat. Od té chvíle, co president Gordon B. Hinckley mluvil o třech základních potřebách každého nového člena Církve, a to potřebě přítele, zodpovědnosti a toho, aby byl vyživován dobrým slovem Božím, přemýšlím o tom, jak se mně samotnému daří být přítelem.
Prorok Joseph Smith učil, že „přátelství je jedním z velkých základních principů ‚mormonismu‘“.1 Tato myšlenka by měla inspirovat a motivovat každého z nás, protože cítím, že přátelství je základní potřeba našeho světa. Myslím si, že každý z nás v sobě chová hlubokou touhu po přátelství a velmi si přeje dosáhnout uspokojení a pocitu bezpečí, které mohou poskytnout blízké a trvalé vztahy. Zdá se, že písma mluví o přátelství tak málo proto, že žijeme-li podle evangelia, měli bychom přátelství projevovat zcela přirozeně. Ve skutečnosti, blíží-li se něco nejsvrchovanějšímu křesťanskému rysu, tedy pravé lásce, je to právě přátelství. Kdybychom měli poněkud parafrázovat slova apoštola Pavla: Přátelství je trpělivé, dobrotivé, . . . nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého . . . Přátelství nikdy nevypadá. 2
Stejně jako mnoho jiných hodnotných věcí v životě, i potřebu přátelství můžeme nejlépe uspokojit ve vlastní rodině. Cítí-li naše děti přátelství v rodině, jedno k druhému i k rodičům, nebudou tak zoufale usilovat o přijetí u lidí mimo rodinu. Myslím si, že jedním z největších uspokojení, kterého jsme v životě se ženou dosáhli, je to, že jsme se dožili doby, kdy se naše děti staly jeden druhému přítelem. Je to opravdu zázrak, že členové rodiny, kteří se jako menší občas ohrožovali tak, že jim hrozilo vážnější zranění na těle, se nyní vyhledávají a upřímně se těší ze vzájemného přátelství. Stejně tak si myslím, že pro rodiče neexistuje větší pochvala, než když jejich děti řeknou, že rodiče patří mezi jejich nejlepší přátele.
Přátelství je také podstatnou a krásnou součástí námluv a manželství. Vztah mezi mužem a ženou, který začne přátelstvím a později dozraje v milostný vztah a nakonec i v manželství, se obvykle stane trvalým a věčným přátelstvím. V dnešním světě, kde se manželství tak rychle rozpadají, není nic povzbudivějšího, než pozorovat muže a ženu, kteří se rok za rokem tiše radují a těší ze vzájemného přátelství a společně prožívají požehnání i zkoušky tohoto života. Nedávno zveřejněná zpráva z výzkumu manželských vztahů, který probíhal 25 let, dochází k závěru, že „základní součástí trvalého manželství . . . je jednoduchá a velmi účinná věc: přátelství.“3 V dojemném dopisu, který prorok Joseph Smith napsal své ženě Emmě během období odloučení a velkých těžkostí v Missouri, ji utěšoval takto: „Moje milovaná Emmo, chtěl bych, aby sis pamatovala, že jsem opravdový a věrný přítel, tvůj i dětí, navždy.“4
Přátelství podporuje i inspirovaná organizace Církve. Od prvních let života až do pokročilého věku se pohybujeme v prostředí podporujícím přátelství a družnost. Během pohovorů, shromáždění, při výuce, v kvorech, v radách, při akcích a při mnoha dalších příležitostech, kdy se setkáváme s lidmi, si můžeme vytvářet přátele a nacházet porozumění. Způsob pozdravu, který byl předepsán pro starší navštěvující školu proroků v Kirtlandu, vyjadřuje ducha přátelství, který by jako krédo mohl velmi dobře posloužit i nám všem:
„[Přijímám vás] do našeho společenství, abych byl pevně a neochvějně vaším bratrem z milosti Boží [v poutech lásky].“5
Všechny naše vztahy v Církvi jsou radostnější a produktivnější, jestliže je doprovázejí skutečné pocity přátelství. Například učitel evangelia, který se nespřátelí se svými žáky, je může jen zřídkakdy učit tak, aby to na ně mělo trvalý vliv a účinek. Stále ještě si cením jedné věty, kterou mi napsal do ročenky na střední škole můj učitel semináře, kterého jsem měl rád a od kterého jsem se hodně naučil. Říká mi v ní, že je vděčný, že může být mým přítelem.
Biskup, i když je sebezdatnější v úředních povinnostech, musí být pro děti, mládež a dospělé přítelem, má-li jim pomoci dosáhnout jejich duchovního potenciálu. Jednou na mě hluboce zapůsobilo, když jedna mladá žena, kterou jsem znal, šla za biskupem, aby mu vyznala závažný přestupek. Bála se, jak bude na její odchýlení od cesty evangelia reagovat, a tak k němu šla až po dlouhém přemlouvání. Když jsem se jí pak zeptal, jak reagoval, s dojetím mi řekla, že plakal s ní a že díky tomu, jak se jí snaží pomoci získat Pánovo odpuštění, ho nyní pokládá za jednoho ze svých nejlepších přátel.
Při vytváření a udržování přátelských vztahů to máme jako Svatí posledních dnů v jedné věci těžší. Právě proto, že se tolik věnujeme svému manželství, rodině a Církvi, nám často připadá, že naše zdroje času a energie jsou omezené, a proto že je pro nás obtížné nabídnout přátelství lidem i mimo toto jádro. Sám jsem toto dilema prožíval před několika dny, když jsem se doma snažil ukrást trochu času, abych si mohl připravit tento proslov. Dvakrát se stalo, že za mnou přišel na návštěvu jeden velmi blízký přítel z minulosti, se kterým se však vídáme jen zřídka. Namísto toho, abych si jejich návštěvu užil a přátelsky si s nimi poseděl a zavzpomínal, paradoxně jsem cítil, jak stále netrpělivěji čekám, kdy už návštěva skončí, abych se mohl zase věnovat psaní svého proslovu o přátelství!
Od té chvíle se za to celou dobu stydím. Jak sobečtí dokážeme být! Jak neochotní obětovat trochu svého pohodlí, někomu něco dát, požehnat ho a být požehnán! Jakými rodiči nebo jakými sousedy nebo služebníky Pána Ježíše Krista můžeme být, aniž bychom byli přáteli? Není snad přátelství v tomto informačním věku stále tou nejlepší technologií pro sdílení pravd a životního stylu, kterého si tak vážíme? Není naše zdráhavost dobrovolně nabídnout své přátelství ostatním tím, co tak závažně omezuje naši schopnost pomáhat Bohu při uskutečňování Jeho věčných záměrů?
Když jsem před lety sloužil jako biskup, přistěhovala se do našeho venkovského společenství v Utahu rodina, která se obrátila teprve nedávno. Tito dobří lidé vstoupili do Církve v jedné malé odbočce na východě Spojených států a byli tam přátelsky přijati a zapojeni do práce. Když přišli do našeho většího, zaběhnutějšího sboru, nějak jsme na ně zapomněli. Někteří členové této rodiny, především otec, proto byli z Církve a jejích členů rozčarováni.
Když jsem si jednoho nedělního dopoledne všiml, že tento otec na kněžském shromáždění chybí, opustil jsem sborový dům a zajel k němu domů. Pozval mě dál a velmi upřímně mi řekl, jaké obtíže má se svým novým vyznáním a novými sousedy. Pokusil jsem se mu nabídnout několik možných řešení tohoto problému. Nezdálo se však, že ho něco z toho příliš zaujalo, a tak jsem se ho poněkud bezradně zeptal, co bychom tedy mohli udělat, abychom mu pomohli. Na jeho odpověď nikdy nezapomenu:
„Prosím Vás, biskupe,“ (a teď budu muset trochu parafrázovat), „pro všechno na světě, udělejte cokoli, jen mi nepřidělte přítele.“
Toho dne jsem pochopil jednu velmi důležitou věc. Nikdo nechce, aby byl součástí „plánu“. Všichni si přejeme, aby nás měl někdo sám od sebe rád. A jestliže máme přátele, chceme, aby to byli opravdoví přátelé a aby k nám byli upřímní, a ne aby nám byli „přiděleni“.
Bratři a sestry, mé dnešní poselství je velmi prosté: Chceme-li být opravdu nástroji v rukou Nebeského Otce při uskutečňování Jeho věčných záměrů, postačí pouze, budeme-li přáteli. Uvědomte si onu moc, kterou má každý z nás, moc deseti milionů lidí, z vlastní svobodné vůle a volby přijmout do bezpodmínečného přátelství ty, kteří s námi ještě nesdílejí naši víru. Pak by nám už nikdo nevyčítal, že nejprve lidi srdečně vítáme, ale pak jsme k nim lhostejní. Představte si, jaký účinek by mělo to, kdyby každá aktivní rodina v Církvi nabídla svou stálou pozornost a upřímné přátelství jedné méně aktivní nebo nové rodině v Církvi. Každý z nás má v sobě moc být přítelem. Ať staří nebo mladí, bohatí nebo chudí, vzdělaní či prostí, mluvící jakýmkoli jazykem a žijící v jakékoli zemi, všichni jsme obdařeni schopností být přítelem.
Náš Spasitel řekl krátce před ukřižováním svým učedníkům: „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své. Vy přátelé moji jste.“6 Jsme-li tak bohatě požehnáni Kristovým přátelstvím, modlím se o to, abychom nyní sami byli pro ostatní tím, čím On je pro nás: opravdovým přítelem. Nikdy nebudeme Kristu podobnější, než když budeme přítelem. Svědčím vám o tom, jak nevýslovně cenní jsou pro mě v životě mí přátelé, a vyjadřuji jim všem dnes dopoledne svou vděčnost. Vím, že nabídneme-li sami sebe jako přátele druhým, velmi významně tak přispějeme k dílu Božímu a ke štěstí a pokroku Jeho dětí. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
ODKAZY
1. Teachings of the Prophet Joseph Smith, sel. Joseph Fielding Smith (1976), 316.
2. Viz 1. Korintským 13:4-8
3. John Gottman, jak bylo citováno v Karen S. Peterson, „Friendship Makes Marriages a Success“, USA Today, 1 Apr. 1999, p. 1D.
4. Citováno v Daniel H. Ludlow, ed., Encyclopedia of Mormonism, 5 vols. (1992), 3:1345.
5. NaS 88:133.
6. Jan 15:13-14.
Previous
