Naše jediná naděje Sheri L. Dewová Druhá rádkyně v generálním předsednictvu Pomocného sdružení On ví, jak ulehčit obtíže nám všem. Ale jsme to my, kdo ve svém životě uvádějí do chodu moc usmíření . . . tím, když Ho budeme vyhledávat. Spasitel ve svém posledním kázání učedníkům, které předcházelo událostem v Getsemanech a na Kalvárii, prohlásil: „Já jsem ta cesta, i pravda, i život.“ (Jan 14:6.) V toto krásné velikonoční ráno svědčím, společně s prorokem Almou, že není „jiné cesty . . . [kterou] by člověk mohl býti spasen, nežli pouze prostřednictvím Kristovým a v něm samotném.“ (Alma 38:9.) Spasitelovo usmíření je ohromně všeobsažné! „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou“ (1. Kor. 15:22; zvýraznění přidáno). Pojďte každý, pojďte všichni, vyzýval Pán. Evangelium Ježíše Krista je pro každého muže a ženu, chlapce a dívku. Nemění pravidla pro bohaté nebo chudé, ženaté, vdané nebo svobodné, Portugalce nebo Číňany. Evangelium je pro každého a duchovní podmínky a odměny se týkají všech. Ve věcech, které se vztahují k spasení, „všichni jsou si před Bohem rovni“ (2. Nefi 26:33; zvýraznění přidáno). Pánovy pohnutky jsou v naprostém protikladu k pohnutkám Lucifera, který je posedlý touhou pokoušet, aby nás přiměl cítit se menší, než kým jsme jako synové a dcery Boží. Opovrhuje posvěcenými lidmi a raduje se, když nám zahaluje zrak a svádí nás z cesty, která vede zpět do našeho nebeského domova. Jako mladá studentka v BYU jsem se naučila něco málo o tom, jak si udržet správný směr na cestě domů. Jednou o Štědrém večeru jsme se s bratrem rozjeli domů do Kansasu. Ale hned na začátku cesty jsme se dověděli, že se po cestě blíží obrovská sněhová bouře, a tak jsme vytáhli mapu, zjistili jsme, kudy trasu objedeme, abychom se vyhnuli středu bouře, a zamířili jsme do neznámých končin. Naše tvůrčí navigování se ukázalo jako nebezpečné. Naše nová trasa nám byla cizí a stále jsme se řítili přímo do bouře. Aby toho nebylo dost, tak nám pozdě večer, když jsme se vlekli oslepujícím sněhem po neznámé dálnici, přestal jet náš starý Ford. Byli jsme v bezvýchodné situaci a neměli jsme ani tušení, kde jsme. Nakonec nás někdo svezl do nejbližšího města, kde jsme zjistili, že jsme stále hodiny od domova, osamoceni ve městě jménem Last Chance (Poslední Naděje) v Coloradu. V té chvíli jsme mohli dělat jen jedno. Zavolali jsme domů o pomoc. Uprostřed noci vyjel náš otec z domu, aby nás přijel zachránit. Příští odpoledne jsme již všichni byli doma v bezpečí. Nikdy nezapomenu na Štědrý večer v Last Chance, kde jsme byli imobilizováni problémem, který jsme si z větší části přivodili sami a na jehož zvládnutí jsme nebyli vybaveni. Toho dne pro nás náš otec udělal to, co jsme pro sebe sami udělat nemohli. Každý z nás je na cestě, která směřuje k našemu věčnému domovu. A z různých důvodů my všichni potřebujeme záchranu - záchranu ze samoty a z úzkosti, z beznaděje a ze zklamání, z následků nevinných chyb a z očividného hříchu. Kam se máme obrátit o pomoc? „Avšak darem syna svého připravil Bůh lepší cestu“ (Ether 12:11). Spasitel není naše „Last Chance“ (česky: Poslední Naděje); On je naše jediná naděje. Naše jediná naděje, pomocí které můžeme překonat pochybnosti o sobě a získat vizi toho, čím se můžeme stát. Naše jediná naděje činit pokání a nechat očistit své hříchy. Naše jediná naděje očistit své srdce, zvítězit nad svými slabostmi a vyhnout se protivníkovi. Naše jediná naděje nalézt pokoj a štěstí v tomto životě a věčný život ve světě příštím. Když je přirozený člověk ponechán svým schopnostem, nevyhnutelně podléhá Satanovi (viz Mosiáš 3:19), který se zříká svých obětí, jakmile je svede z úzké a přímé cesty. Ale Spasitel povede ty, kteří Ho následují, po celou cestu domů. Mimořádná zkušenost, kterou podstoupila Lehoiva rodina během putování po poušti, byla určena k tomu, aby je učila, zkoušela a posvětila. Podobně prochází touto pozemskou pouští, kde můžeme očekávat podobné problémy a těžkosti, cesta z našeho bývalého domova do věčného života. Ale na své cestě nejsme sami, neboť slib, který dal Pán Lehimu, platí i pro nás: „Chci také . . . připravovati vám cestu . . . [a] když zachováte moje přikázání, budete uvedeni do země zaslíbené . . . Když přijdete do země zaslíbené, vězte, že já, Pán, . . . jsem vás zachránil.“ (1. Nefi 17:13-14.) Pán zná cestu, protože On je ta cesta a je naší jedinou nadějí pro úspěšné zdolání smrtelnosti. Jeho usmíření poskytuje veškerou moc, pokoj, světlo a sílu, které potřebujeme, abychom mohli řešit životní překážky - od problémů, které pocházejí z našich vlastních chyb a hříchů, až po zkoušky, které nemůžeme ovlivnit, ale přesto pociťujeme bolest. Pán slíbil, že zahojí naše zlomené srdce a že propustí „ssoužené v svobodu“ (Lukáš 4:18); že dá sílu slabému, zahojí raněnou duši a způsobí, že změní naši slabost v sílu (viz Izaiáš 40:29; Jakob 2:8; Ether 12:27); že vezme na sebe naše bolesti a nemoci, smaže naše přestupky, pokud budeme činit pokání, a uvolní pouta smrti (viz Alma 7:11-13). Přislíbil, že když založíme svůj život na Jeho skále, ďábel nebude mít nad námi žádnou moc (viz Helaman 5:12). A přísahal, že nás nikdy neopustí nebo nezanechá (viz Židům 13:5). Jednoduše neexistuje nic smrtelného, co by se mu vyrovnalo. Ne z hlediska věrnosti, moci nebo lásky. On je naše jediná naděje. Naší zodpovědností je učit se čerpat z moci usmíření. Jinak procházíme smrtelností tak, že spoléháme pouze na svou vlastní sílu. A to znamená přivolat zklamání z neúspěchu a odmítnout nejzářivější dar v čase nebo na věčnosti. „Neboť prospěje to člověku, když nabídnutý mu dar odmítá?“ (NaS 88:33.) Můj bratr a já bychom byli hloupí, kdybychom nevyhledali otcovu pomoc a nepřijali ji, když jsme byli v úzkých. Podobně je také Pán naším přímluvcem a On „zná slabost člověka a ví, jak přispěti těm, kdož jsou zkoušeni“ (NaS 62:1). Jinými slovy, On ví, jak ulehčit obtíže nám všem. Ale jsme to my, kdo v životě uvádějí do chodu moc usmíření. Činíme tak tím, že v Něho zaprvé věříme, činíme pokání, jsme poslušni Jeho přikázání, účastníme se posvátných obřadů a dodržujeme smlouvy, a tím, že Ho vyhledáváme v půstu, v modlitbě, v Písmech a v chrámu. Všechno, co vyžaduje naši víru v Pána. President Gordon B. Hinckley řekl, že „existuje-li vůbec něco, co potřebujeme vy i já . . . je to víra.“1 Mít víru v Krista znamená věřit v Něj, následovat Ho a spoléhat se na Něj. Znamená to být požehnán klidem svědomí a mysli, o kterém mluvil apoštol Pavel, když řekl: „Všecko mohu v Kristu, kterýž mne posiluje.“ (Filipenským 4:13.) Nedávno bylo generální předsednictvo Pomocného sdružení požádáno, aby se setkalo se dvěma novináři z východní Evropy, které fascinovala služba našich sester v jejich zemi. Vysvětlili jsme, že od prvních dnů usilovala tato nádherná organizace spravedlivých žen nejen o to, aby „poskytovala útěchu chudým, ale aby zachraňovala duše.“2 Když se ptali na to, zda pomáháme ženám s „emocionálními problémy“, a když vysvětlili, že mnohé v jejich zemi jsou sklíčené, odpověděly jsme, že v Pomocném sdružení studujeme nauky evangelia a evangelium nás učí, jak být šťastní, i když je život těžký. Reportérka byla nedůvěřivá: „To je možné?“ zeptala se. „Je možné být šťastný, když je život těžký?“ Její otázka se mnou cukla, neboť jsem věděla, že neví, kam se obrátit, aby nalezla klid. Je možné být šťastný, když je život těžký? Cítit klid uprostřed nejistoty a mít naději uprostřed cynismu? Je možné se změnit, setřást staré zvyky a stát se znovu novým? Je možné žít život v počestnosti a čistotě ve světě, který už nectí hodnoty, kterými se vyznačují následovníci Kristovi? Ano. Odpověď zní ano díky Ježíši Kristu, jehož usmíření zaručuje, že nemusíme nést břemena smrtelnosti sami. Neexistuje nic, co by tento zmatený svět potřeboval více, nic, co vzbuzuje větší smysl pro tělesnou i duševní pohodu, nic, co má větší sílu posilovat rodiny než evangelium Ježíše Krista. President Howard W. Hunter řekl: „Na cokoli položí Ježíš své ruce, to žije. Když položí Ježíš své ruce na manželství, manželství žije. Když je mu dovoleno položit své ruce na rodinu, rodina žije.“3 Spasitel pro každého z nás udělá to, co slíbil - pokud v Něho budeme mít víru a obdržíme Jeho dar. Během let jsem, stejně jako vy, zažila nesnáze a zklamání, které by mne rozdrtily, kdybych bývala nemohla čerpat ze zdroje moudrosti a síly větší, než je moje vlastní. Nikdy na mě nezapomněl ani mne neopustil a já jsem sama pro sebe došla k poznání, že Ježíš je Kristus a že toto je Jeho Církev. Prohlašuji spolu s Ammonem: „[Neboť] kdo se může příliš chlubiti Pánem? Ano, kdo příliš mnoho říká o jeho veliké moci, o dobrotivosti jeho . . . ? Vizte, nemohu promluviti ani nejmenší díl toho, co cítím“ (Alma 26:16). Vydávám své svědectví, že v tomto soumraku dispenzace plnosti časů, kdy Lucifer pracuje přesčas, aby ohrozil naši cestu domů a oddělil nás od Spasitelovy usmiřující moci, je pro každého z nás jedinou odpovědí Ježíš Kristus. Kéž se opět zavážeme, že budeme vyhledávat tohoto Ježíše, o kterém svědčili proroci. Kéž se k němu připojíme, čerpáme svobodně z jedinečné moci Jeho usmíření a povstaneme jako synové a dcery Boží a setřeseme svět. Těm, kteří „ho uznávají za svého Boha“ (1. Nefi 17:40), Pán nabídl nádherný slib: „Já . . . vás předejdu; budu s vámi po pravici i po levici. Ducha mého budete míti ve svých srdcích a andělé moji budou kolem vás, aby vás posilovali.“ (NaS 84:88.) Ježíš Kristus je naše jediná naděje. On nám ukáže cestu, protože On je ta cesta, o které svědčím ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. Teachings of Gordon B. Hinckley (1997), 186. 2. Relief Society Minutebook, June 9, 1842. 3. Conference Report, October 1979, 93.