V našem domě je tvé jméno v bezpečí Starší Cree-L Kofford Sedmdesátník Jsou mezi námi takoví, kteří by se s odporem odvrátili při pomyšlení na krádež peněz nebo majetku druhého člověka, kteří se ale ani nepozastaví nad krádeží dobrého jména nebo pověsti druhého. Zajímalo by mne, zda víte, jak snadné je vás milovat a jak moc vás miluji. Těsně před začátkem tohoto zasedání se několik našich vnoučat zastavilo v našem hotelovém pokoji. Nepochybně mluvily o dopoledním proslovu staršího Marlina Jensena. Jedno z nich řeklo: „Máš strach, dědo?“ Zalhal jsem a řekl jsem: „Moc ne.“ Druhé řeklo: „Neboj se, dědo, i kdybys to zkazil, budeme tě mít i tak rádi.“ Pak jsme se však vrátili do reality, když někdo dodal: „Ale dědo, byla by to velká ostuda.“ A tak se budu velmi usilovně snažit, abych nic nezkazil. 26. června 1858 začala, pokud vím, do té doby největší pravidelná armáda v historii Spojených států svůj předem připravený vstup do údolí Solného jezera. Přišli potlačit neexistující vzpouru. Téměř kdokoli trochu obeznámený s historií Církve vám může říci, že pochodovali za relativního mlčení několik yardů od místa, kde nyní stojí tato budova, městem, které jeden pisatel popsal jako „opuštěné”, a utábořili se v určité vzdálenosti na západ. To, co následovalo, je daleko méně známo. V určité době se pak armáda přesunula přibližně 40 mil jižně od Salt Lake City do vesnice Fairfield, malé farmářské obce v Cedar Valley, kde tehdy žilo podle odhadů méně než 200 lidí. Jejich místním duchovním vedoucím byl John Carson, můj pradědeček. Představte si, jak se musel cítit ten sbor. Konec konců jak by se líbilo vám, kdybyste se jednoho rána probudili a zjistili jste, že se do vašeho sboru přistěhovalo několik tisíc vojáků s více než 3 000 vozy, 10 000 voly a 12 000 mezky? Problém to byl okamžitý. Z naší ústně předávané rodinné historie, která stejně jako všechny takové historie podléhá romantizování a nepřesnostem, jsme se dozvěděli, že biskup Carson si dělal velké starosti o blaho lidí, kterým předsedal. Všechny problémy spojené s tábořením armády v té době se snesly na Fairfield téměř přes noc. Aby biskup Carson co nejvíce ochránil členy sboru, sešel se s velitelem pevnosti, který často obědval v jeho hotelu a s nímž si vytvořil dobrý vztah založený na vzájemném respektu. Dva vůdci zvážili situaci a potom po dohodě vyznačili linii hranice. Nikdo z armádní posádky nevkročí do civilní komunity bez zvláštního povolení svého nadřízeného. A členové sboru nevkročí do pevnosti bez zvláštního povolení od biskupa Carsona. Čára na zemi představovala nevyřčený příkaz: „Tuto linii nesmíte překročit.” Když jsme byli dětmi, čára na zemi měla zvláštní význam. Kdykoli chlapecký temperament způsobil neshodu, staré osvědčené řešení si vyžádalo čáru na zemi. Protivníci stáli na protilehlých stranách linie a pokoušeli se co nejvíce zastrašovat. Někdo by třeba řekl: „Překroč čáru a bude tě to mrzet.“ I když by to obvykle neříkali uhlazenými slovy. V těch chvílích jsem se naučil, jak velkou hodnotu má čára na zemi a jaké jsou důsledky jejího překročení. V letech, které následovaly, jsem pochopil, že obrazné čáry na zem umísťuje milující Nebeský Otec, který se nás snaží chránit před Luciferovou armádou. I když každý z nás může mít ve svém současném životě na zemi tucty čar, já bych chtěl hovořit jen o jediné z nich - o linii, která říká: „Zachovávej ve svém domě v bezpečí jméno každého člověka.” V prvních letech své služby jako generální autorita jsem měl tu výsadu, že jsem mohl být se starším Marionem D. Hanksem, když vyprávěl tento příběh. Uvádím ho zde s jeho svolením: Oscar Kirkham byl jedním z velkých mužů Církve a patřil i mezi nejváženější skauty v Církvi. Sloužil v první radě sedmdesátníků a byl významnou osobností, kamkoli šel. Na shromážděních často povstal, zeptal se, zda by mohl říci něco osobního, a když jej nechali hovořit, řekl o někom něco dobrého. Ke konci svého života krátce hovořil na Univerzitě Brighama Younga na téma „mluvte dobré slovo“. To ráno, kdy starší Kirkham zemřel, pozvali staršího Hankse do jeho domu. Tam mu podali malý, levný poznámkový blok, v němž si starší Kirkham vedl poznámky. Poslední dva zápisy byly: „Mluvte dobré slovo“ a „V našem domě je tvé jméno v bezpečí.“ (Viz Marion D. Hanks, foreword to Say the Good Word, by Oscar A. Kirkham [1958], 4.) Jaké by to bylo požehnání, kdybychom se my všichni dokázali řídit touto radou, kdyby jméno každého z nás mohlo být v domovech druhých lidí opravdu v bezpečí. Všimli jste si, jak je snadné překročit tu linii a hledat na druhých lidech chyby? Příliš často usilujeme o to, aby nám bylo prominuto právě to chování, které odsuzujeme u druhých. Milost pro mě, spravedlnost pro všechny ostatní je příliš obvyklý zlozvyk. Když zacházíme s jménem a pověstí druhého, zacházíme s něčím posvátným v očích Božích . Jsou mezi námi takoví, kteří by se s odporem odvrátili při pomyšlení na krádež peněz nebo majetku druhého člověka, kteří se ale ani nepozastaví nad krádeží dobrého jména nebo pověsti druhého. Staré rčení „nikdy nesuď druhého, dokud jsi nešel míli v jeho stopách“ je dobrou radou dnes, stejně jako jí bylo v době, kdy byla poprvé vyřčena. Jednou někdo řekl: Je tolik dobrého vtom nejhorším znás a tolik špatného vtom nejlepším znás, že se nepatří, aby kdokoli znás hledal chyby na ostatních znás. (Hazel Felleman, sel., The Best Loved Poems of the American People [1936], 615.) Tato zásada není nová, ani není pouze pro naši dobu. Kniha Žalmů ve Starém zákoně obsahuje toto naléhavé varování od Pána: „Škodícího jazykem bližnímu svému tajně, tohoť vytnu.“ (Žalmy 101:5.) Jakub, služebník Páně uprostřed časů, zopakoval tuto věčnou pravdu, když řekl: „Neutrhejtež jedni druhým, bratří. Kdož utrhá bratru, a potupuje bratra svého, utrhá zákonu, a potupuje zákon . . . Ty kdo jsi, ješto tupíš jiného?“ (Jakub 4:11-12.) A v těchto posledních dnech Pán obnovil svůj dlouho učený příkaz ve zjevení daném prostřednictvím proroka Brighama Younga: „ . . . nepomlouvejte se navzájem.“ (NaS 136:23.) Pro mne je velice významné, že toto jednoduché přikázání je dáno jenom několik veršů od Pánových slov o trestu za neposlušnost: „Pilně dodržujte má přikázání, aby na vás nepřišly soudy, aby vaše víra vás neopustila a aby vaši nepřátelé nemohli nad vámi zvítěziti.“ (NaS 136:42.) Těm, kteří pochybují o důležitosti tohoto přikázání, si dovolím položit dvě jednoduché otázky: 1) Jak můžete říci, že milujete svého bližního, když se za jeho zády snažíte snižovat jeho dobré jméno a pověst? 2) Jak můžete říci, že milujete svého Boha, když ani nedokážete milovat svého bližního? Jakýkoli chabý pokus ospravedlnit takové chování nám pouze mocněji připomíná Spasitelova rozhodná slova uvedená v Matoušovi: „Pokolení ještěrčí, kterakž byste mohli dobré věci mluviti, jsouce zlí? Ale pravím vám, že z každého slova prázdného, kteréž mluviti budou lidé, vydadí počet v den soudný. Nebo z slov svých spravedliv budeš, a z řečí svých budeš odsouzen.“ (Matouš 12:34, 36-37.) Rád bych řekl pár slov dětem z Primárek, které možná poslouchají. Děti, snažím se naučit vaše maminky a tatínky něčemu velmi důležitému, potřebuji ale vaši pomoc. Uzavřeme dohodu. Když mi slíbíte, že budete opravdu pozorně poslouchat, slibuji vám, že nebudu mluvit moc dlouho. Pamatujete se na příběh kolouška Bambiho a všech jeho přátel v lese? Pokud ano, jistě si vzpomenete, že jedním z Bambiho dobrých přátel byl králík jménem Thumper. Thumper byl přibližně stejně starý jako vy. Byl to roztomilý králík, měl však jednu vadu. Stále mluvil špatně o ostatních. Jednou se Bambi v lese učil chodit a upadl. Thumper prostě nemohl odolat tomu pokušení. „Moc chodit neumí, že?“ vyhrkl Thumper. Jeho matku to mrzelo a řekla: „Co ti dnes ráno řekl tatínek?“ A pak Thumper s pohledem skloněným k nohám a s lehkým přešlapováním řekl: „Pokud nemůžeš říci něco hezkého, neříkej vůbec nic.“ To je dobrá rada, kterou bychom se měli řídit my všichni. Od vás, děti, bych potřeboval, abyste dělaly toto: pokud uslyšíte, že ve vaší rodině začne někdo říkat něco špatného o někom jiném, prosím dupněte si a hlasitě řekněte: „Pokud nemůžeš říci něco hezkého, neříkej vůbec nic.“ A nyní k vám, maminky a tatínkové, toto by vám mělo poněkud usnadnit dodržování tohoto přikázání. Modlím se, aby Pán požehnal každému z nás, abychom nikdy nepřekročili tu čáru na zemi a abychom žili tak, aby bylo možno říci: „V našem domě je tvé jméno v bezpečí.” V tento zvláštní velikonoční den končím svá slova slavnostním prohlášením, které mi dosvědčil Duch, že Ježíš Kristus je vskutku náš Spasitel a Vykupitel a že spása přichází prostřednictvím Jeho smírné oběti, a žádným jiným způsobem. Ve jménu Ježíše Krista, amen.