Starší Dennis B. Neuenschwander
Sedmdesátník
Genealogie, rodinné příběhy, historické záznamy a tradice . . . vytvářejí most mezi minulostí a budoucností a svazují k sobě generace způsoby, jakými to nemůže činit žádná jiná upomínka.
Bratří a sestry, každá rodina má vzpomínkové předměty. Rodiny shromažďují nábytek, knihy, porcelán a další cenné věci a potom je předávají svému potomstvu. Tyto nádherné upomínky nám připomínají milované, kteří odešli, a obracejí naši mysl k milovaným, kteří se ještě nenarodili. Vytvářejí most mezi rodinou minulou a rodinou budoucí.
Každá rodina má jiné, cennější upomínky. Ty zahrnují genealogie, rodinné příběhy, historické záznamy a tradice. Tyto věčné upomínky také vytvářejí most mezi minulostí a budoucností a svazují k sobě generace způsoby, jakými to nemůže činit žádná jiná upomínka.
Chtěl bych se podělit o několik myšlenek o rodinné historii, mostech a věčných upomínkách. Rodinná historie buduje mosty mezi generacemi našich rodin, buduje mosty k aktivitě v Církvi a buduje mosty k chrámu.
Zaprvé rodinná historie buduje mosty mezi generacemi našich rodin. Mosty mezi generacemi se nebudují náhodou. Každý člen této Církve má osobní zodpovědnost být věčným architektem tohoto mostu pro svou rodinu. Při jednom z našich rodinných setkání o minulých Vánocích jsem sledoval svého otce, kterému je 89 let, a našeho nejstaršího vnuka Ashlina, kterému jsou čtyři a půl roku. Radovali se z toho, že jsou spolu. Pro mě to byl hořkosladký moment pochopení. Ačkoli si Ashlin uchová příjemné, ale prchavé vzpomínky na mého otce, nebude mít žádnou vzpomínku na mou matku, která zemřela před jeho narozením. Ani jedno z mých dětí nemá žádnou vzpomínku na mé prarodiče. Pokud chci, aby mé děti a má vnoučata poznaly ty, kteří stále žijí v mé paměti, potom mezi nimi musím vybudovat most. Já sám jsem spojovací článek ke generacím, které stojí po obou mých stranách. Mou zodpovědností je provázat jejich srdce prostřednictvím lásky a úcty, ačkoli se možná nikdy nepoznali osobně. Má vnoučata nebudou znát svou rodinnou historii, pokud neudělám nic, abych ji pro ně zachoval. To, co nějakým způsobem nezaznamenám, bude při mé smrti ztraceno, a to, co nepředám svému potomstvu, to nikdy nebudou mít. Práce shromažďování a sdílení věčných rodinných upomínek je osobní zodpovědností. Nelze se jí vyhnout nebo ji předat druhému.
Život, který není dokumentován, je život, který bude během jedné nebo dvou generací z velké části zapomenut. Jaká tragédie v životě rodiny to může být! Znalost našich předků nás formuje a vštěpuje nám hodnoty, které dávají směr a smysl našemu životu. Před několika roky jsem se setkal s ředitelem ruského pravoslavného kláštera. Ukazoval mi svazky svého rozsáhlého rodinného bádání. Řekl mi, že jednou z největších hodnot, možná dokonce tou nejdůležitější hodnotou, genealogie je založení rodinné tradice a předávání této tradice mladším generacím. „Znalost těchto tradic a rodinné historie,“ řekl, „stmeluje generace dohromady.“ Dále mi řekl: „Když někdo ví, že pochází z čestných předků, je povinností a ctí zavázán, aby byl čestný. Člověk nemůže být nečestný, aniž by zradil každého člena své rodiny.“1
Pokud jste mezi prvními, kteří ve vaší rodině přijali evangelium, budujte mosty ke svým potomkům tím, že zaznamenáte události svého života a napíšete jim slova povzbuzení. Sestry z kůlu Kolob ve Springville v Utahu napsaly v roce 1892 dopisy svým dětem a zapečetily je do pouzdra, aby byly otevřeny 17. března 1942, u příležitosti stého výročí Pomocného sdružení. Mariah Catherine Boyerová poté, co zaznamenala krátkou genealogii své rodiny, která sahala zpět k těm, kteří první vstoupili do Církve, napsala svým dvěma dětem následující: „Drahé děti, až toto budete číst, rodiče a prarodiče budou spát v tichém hrobě. Tyto ruce, které se tolik napracovaly v lásce k vám, se nebudou již namáhat a tyto oči, které hleděly s láskou a chválou do vašich nevinných tváří, vás již nespatří, dokud se nesejdeme v nebi. Drahé děti, . . . kéž vaše srdce ovinou pouta lásky mezi bratrem a sestrou. Čiňte dobře svým bližním, řiďte se hlasem svého svědomí, proste Boha, aby vám dal moc odolat všem pokušením činit zlo, a kéž o vás může být řečeno, ‚že svět je lepší, protože jste na něm žili.‘ Dodržujte Boží přikázání. Kéž je vaše cesta životem posypána květinami a kéž za všech dob činíte to, co je správné. Kéž nikdy neokusíte nepřízeň osudu. Kéž je s vámi vždy Duch a Boží požehnání, to je modlitba vaší matky. Přiložím fotografie naší rodiny. Sbohem, mé drahé děti, dokud se nesejdeme.“2 Tato něžná a nádherná slova nyní přemostila šest generací věrné rodiny.
Rodinná historie a chrámová práce mají velkou moc, která spočívá v božském slibu, obsaženém v Písmech, že srdce otců se obrátí k dětem a srdce dětí se obrátí k otcům.3 Woodrow Wilson prohlásil: „Národ, který si nepamatuje, čím byl včera, neví, čím je dnes, ani čeho se snaží dosáhnout. Snažíme se úplně zbytečně, pokud nevíme, odkud jsme přišli nebo proč jsme zde.“4 Totéž může být řečeno i o rodině. Rodina, „která si nepamatuje, čím byla včera, neví, čím je dnes, ani čeho se snaží dosáhnout. Snažíme se úplně zbytečně, pokud nevíme, odkud jsme přišli nebo proč jsme zde.“
Zadruhé rodinná historie buduje mosty k aktivitě v Církvi. Práce na rodinné historii upevňuje obrácené a posiluje všechny členy Církve. Bádání na rodinné historii a příprava jmen pro chrám může být nejcennější při udržení nových členů. Když jsou členové rodiny zapojeni do spásných obřadů evangelia, víra a sebedůvěra roste. Během nedávné konference kůlu jsem se setkal s Johnem a Carmen Dayovými, kteří byli nedávno pokřtěni. Řekli mi, že již připravili rodinná jména a plánují vstoupit do chrámu, jakmile budou moci. Je zde problém s udržením? Nový člen Církve může být uveden do rodinné historie a chrámové práce velmi rychle prostřednictvím misionářů, přátel, sousedů a vedoucích kněžství a pomocných organizací. Účast na chrámových obřadech je koneckonců ústředním bodem naší zkušenosti s evangeliem. Účast na rodinné historii a doprovodných obřadech evangelia nevyžaduje žádné oficiální povolání.
Nedávno jsem četl článek v časopise Improvement Era ze srpna 1940. Cituji: „Před rokem na poslední dubnové konferenci se Dr. John A. Widtsoe z Rady Dvanácti zeptal presidentů misií Církve, jaká jednotlivá součást evangelia měla v jejich misiích největší význam pro získávání nových přátel, nových zájmů, nových obrácených. President Frank Evans z Eastern States Mission záležitost prozkoumal a došel k závěru, že nejdůležitějším faktorem v jeho misii byla genealogie a obřady a nauky evangelia, které ji doprovázejí.“5
Novější církevní studie odhaluje, že časné zapojení do vyhledávání a přípravy rodinných jmen pro chrám, a kde je to možné, účast v zástupných křtech pro ně, jsou hlavními faktory při udržení nových členů. První předsednictvo a kvorum Dvanácti povzbudilo k daleko širšímu využívání rodinné historie a středisek rodinné historie Family History CentersTM při udržování nově obrácených a při aktivizaci těch, kteří jsou v Církvi méně aktivní. Vedoucí kněžství, misionáři a ředitelé středisek rodinné historie, ti všichni hrají důležitou roli při rozšířeném používání těchto středisek.
Zatřetí rodinná historie buduje mosty k chrámu. Práce na rodinné historii nás vede do chrámu. Rodinná historie a chrámová práce jsou jedním dílem. Slova rodinná historie by pravděpodobně neměla být nikdy vyslovena, aniž bychom k nim přidali slovo chrám. Bádání na rodinné historii má být prvořadým zdrojem jmen pro chrámové obřady a chrámové obřady jsou prvořadým důvodem pro bádání na rodinné historii. President Gordon B. Hinckley řekl: „Veškeré naše ohromné úsilí ohledně chrámové historie směřuje k chrámové práci. Nemá žádný jiný účel.“6
Bádání na rodinné historii poskytuje citový most mezi generacemi. Chrámové obřady poskytují most kněžství. Chrámové obřady jsou kněžským potvrzením pouta, které jsme již založili ve svém srdci. Matka Tereza řekla, že „osamělost a pocit, že nejsem chtěný, jsou nejhroznější chudobou.“7 Myšlenka, že by tato chudoba osamělosti - toto být nechtěný a oddělený od milovaných - trvala i dále po tomto životě, je skutečně skličující. Příslibem rodinné historie a chrámové práce je věčné spojení zrozené jak z lásky, tak z obřadů kněžství.
Bratří a sestry, rodinná historie a chrámová práce jsou věčnými rodinnými upomínkami, které budují mosty. Budují mosty mezi generacemi našich rodin, mosty k aktivitě v Církvi a mosty k chrámu. Toužím po tom, aby si každý z nás uvědomil velké upomínky, které jsme přijali od těch, kteří nás předešli, a svou osobní zodpovědnost předat je budoucím generacím. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
ODKAZY
1. Dennis B. Neuenschwander, osobní deník, 14. srpen 1975.
2. Mariah Catherine Boyerová, dopis jejím dvěma dětem Ireně B. Mendenhallové a Richardu Lovell Mendenhallovi Jr.
3. Viz Mal. 4:5-6.
4. Citováno v The Rebirth of Americe (1986), 12.
5. Improvement Era, srpen 1940, 495.
6. Conference Report, duben 1998, 115-16; nebo Liahona, červenec 1998, 91.
7. Citováno v Church News, 20. červen 1998, 2.
Previous
