Pěstujte spravedlivé tradice Starší Donald L. Hallstrom Sedmdesátník „Obzvláště důležité jsou ty [povznášející tradice], které podporují lásku k Božství a jednotu v rodině a mezi lidmi.“ Vždy budu vděčný za to, že jsem se narodil a byl vychováván na Havaji, části toho, o čem se písma často zmiňují jako o „ostrovech mořských“. Pro své multietnické složení jsou nazývány tavicím kotlem, jiní se o ostrovech přesněji zmiňují jako o „lahodném pokrmu“, ve kterém si každá kultura uchovává svou identitu, ale vzájemně se mísí v harmonický společenský bujón, na kterém si mohou pochutnat všichni. Kromě toho jsem sloužil na misii v Anglii, strávil jsem delší čas v pevninských Spojených státech a nyní žiji a sloužím v Asii, a tak jsem se dlouho zajímal o kulturu a tradice a o jejich vliv na to, jak vypadáme, myslíme a jednáme. Kultura je definována jako „obvyklá víra, společenské formy a . . . rysy nějaké . . . skupiny.“ (Merriam-Webster’s Collegiate Dictionary, 10th ed.) Tradice -- zavedené vzory chování přenášené z pokolení na pokolení -- jsou základní součástí kultury. Naše kultura a s ní související tradice pomáhají založit náš pocit identity a naplňovat základní lidskou potřebu někam nebo k někomu patřit. Ohledně tradic, které jsou v souladu s evangeliem Ježíše Krista, Pavel napomínal Tessalonicenské: „Protož . . . stůjtež, a držtež se učení vydaného, jemuž jste se naučili“ (2. Tess. 2:15). V Církvi nám mocné tradice připomínají sílu a oběť našich předků a inspirují naše úsilí. Mezi nimi jsou podnikavost, skromnost a naprostá oddanost spravedlivé věci. Jiné jsou založeny na nauce a měřítcích, které se světu mohou zdát zvláštní, ale které jsou v souladu s Božím vzorem. Ty zahrnují cudné chování a oblékání, neposkvrněnou řeč, zachovávání sabatu, dodržování Slova moudrosti a placení desátku. I v etnické kultuře mohou mnohé tradice posilovat měřítka a zásady evangelia. Například Havajci před dávnými časy měli zvyk, jehož ducha používají mnozí na ostrovech dodnes. Když člověk zdraví druhou osobu, postaví se tváří v tvář a pronese výraz „ha“ tím způsobem, že vydechne, aby to druhý pocítil. Doslovný překlad ha je „dech života“. Byl to způsob, jak dát sebe sama a druhému projevit hluboký pocit bratrské lásky a péče. Když na Havaj poprvé dorazili cizinci, druhým stejnou úctu neprojevovali. Byli nazváni haole, ha-ole, což znamená „bez ha.“ Pokud existují lidé, kteří mají mít „ha“ -- intenzivní pocit pravé lásky k druhým a soucitu s nimi -- jsou to členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Pravý Svatý posledních dnů chová lásku k druhým, která je v souladu s vírou, že každý je bratr nebo sestra. Povznášející tradice hrají důležitou roli v tom, aby nás vedly k věcem ducha. Obzvláště důležité jsou ty, které podporují lásku k Božství a jednotu v rodině a mezi lidmi. V síle tradic však spočívá velké nebezpečí. Může způsobit, že zapomeneme na své nebeské dědictví. Abychom dosáhli věčných cílů, musíme smířit svou pozemskou kulturu s naukou věčného evangelia. Tento proces znamená osvojit si vše, co je v naší rodinné a společenské tradici povznášející, a vyřadit to, co je překážkou pro náš věčný pohled a úspěch. Musíme se přetvořit z „přirozených“ mužů a žen, jak to definoval král Benjamin, a „stát se svatými“ prostřednictvím poddajnosti „vnuknutí Ducha Svatého“ (viz Mosiáš 3:19). Prorok Joseph Smith, který také varoval před tímto nebezpečím, byl inspirován k tomu, aby objasnil jednu z Pavlových epištol lidem v Korintu prohlášením: „A stalo se, že děti, které byly vychovány v podrobení zákonu Mojžíšovu, dbaly tradic svých otců a nevěřily v evangelium Kristovo, čímž se staly nesvatými.“ (NaS 74:4.) Nebuďte prosím přezíraví a nemyslete si, že se tato zásada týká pouze druhých a jejich kultury. Vězte, že platí pro vás i pro mě, ať žijeme kdekoli na zemi nebo ať jsou okolnosti naší rodiny jakékoli. Nežádoucí tradice jsou ty, které nás odvádějí od vykonávání posvátných obřadů a dodržování posvátných smluv. Naším vodítkem má být nauka učená písmy a proroky. Tradice, které snižují manželství a rodinu, degradují ženu nebo neuznávají majestátnost její Bohem dané role, které si více cení časného než duchovního úspěchu nebo které učí, že spoléhání na Boha je slabostí charakteru, ty vše nás odvádějí od věčných pravd. Ze všech tradic, které máme v sobě a v našich rodinách pěstovat, má být prvořadou „tradice spravedlivosti“. Charakteristickými znaky této tradice jsou neochvějná láska k Bohu a k Jeho Jednorozenému Synu, úcta k prorokům a k moci kněžství, neustálé vyhledávání Svatého Ducha a kázeň učednictví, která proměňuje věření v konání. Tradice spravedlivosti stanovuje vzor pro život, který přitahuje děti blíže k rodičům a děti i rodiče blíže k Bohu a který povznáší poslušnost z břemena na požehnání. Ve světě, kde tradice často matou v tom, co je správné a co špatné: Jsme inspirováni odvahou každého mladého člověka, který ctil den sabatu, dodržoval Slovo moudrosti a zůstal cudný v situaci, kdy oblíbená kultura ustanovila protiklad nejenom jako přijatelný, ale jako očekávaný. Jsme inspirováni moudrostí každého muže, který si utvořil kariéru, jež správně podporuje jeho prvořadou zodpovědnost duchovně vést svou rodinu, zatímco svět si výše cení bohatství a moci. Jsme inspirováni ušlechtilostí každého manžela a manželky, kteří si založili vztah rovnosti a laskavosti, zatímco je tak běžný vztah sobectví a lhostejnosti. Když začínáme rozumět božské podstatě našeho života a když ji začínáme zakoušet, toužíme po tom, aby nám nic pozemského nebránilo v naší celestiální pouti. Pokořen zodpovědností, ale s radostí z příležitosti kázat evangelium a vydávat svědectví po celém světě potvrzuji, že znám věčné pravdy a věčnou kulturu. Svědčím o 15 mužích s prorockým povoláním a apoštolskou pravomocí a o jednom z nich, a to o presidentovi Gordonu B. Hinckleym, který předsedá s důstojností, vizí a jasným smyslem pro spravedlivou tradici. S nejvyšší důležitostí svědčím o Spasiteli a Vykupiteli lidstva, o Jeho Církvi a o Jeho usmiřující lásce, ve jménu Ježíše Krista, amen.