Přitažlivosti a vábení světa Starší Neal A. Maxwell Kvorum dvanácti apoštolů „Mnozí jednotlivci, kteří jsou zaneprázdněni starostmi světa, se nemusejí dopouštět přestupku. Ale jistě se odchylují, a tím promrhávají ‚dny své doby zkušební‘ (2. Nefi 9:27).“ Přitažlivosti a vábení světa -- včetně jeho požitků, moci, chvály, peněz a vysokých postavení -- pro pravé věřící vždy existovaly. Mnoho dříve prospěšných pomocných systémů je však nyní změněno nebo zničeno. Škodlivé věci světa jsou navíc prodávány vemlouvavými metodami a se záplavou reklamních triků, schopných proniknout téměř do každého domova a vesničky. To vše v době, kdy mnozí jsou již naladěni mimo duchovní věci a říkají: „Bohatý jsem, a zbohatl jsem, a žádného nepotřebuji.“ (Zjevení 3:17.) Naopak požitky učednictví jsou takové, že vidíme-li k nám přijíždět dlouhou limuzínu, víme, že nejede pro nás. Boží plán není plán požitku; je to „plán štěstí“. Přitažlivosti a vábení světa jsou mocné. Světské životní styly jsou chytře podporovány rozumovým zdůvodněním „dělá to každý“, odvolávaje se tak na (i fiktivní) sympatie většiny. Výrobky jsou propagovány a postoje vzbuzovány chytrým zaměřením na úzkou skupinu lidí. Petr radil: „Od kohož kdo jest přemožen, tomu jest i v službu podroben.“ (2. Petrova 2:19.) Bratři a sestry, existuje tolik individualizovaných zajetí! Posměvači projevují onen postoj lhostejného pokrčení rameny předpověděný Petrem: „Kdež jest to zaslibování o příchodu [Krista]? Nebo . . . všechno tak trvá od počátku stvoření.“ (2. Petrova 3:4.) Takový cynismus mylně chápe další účinkující na jevišti smrtelnosti jako nepřítomnost režiséra či scénáře. Jako zlatá rybka v akváriu si někteří nevšímají toho, kdo vyměňuje vodu a sype krmení (viz Jakob 4:13-14), nebo jako dítě z mateřské školy, jehož rodič se při vyzvedávání trochu opozdí a jež dojde k závěru: „Člověk je ve vesmíru sám.“ Připouštím, že někteří si upřímně přejí mít větší moc, aby mohli konat dobro, ale jen málo jednotlivců je dost dobrých na to, aby byli mocní. Ale touha po moci a zájmu veřejnosti vysává duchovní kyslík, což u některých vede k „zatemnění v rozumu“ (viz Efezským 4:18; 1. Nefi 17:45; Moroni 9:20). Zvláštní je, že někteří, ač znecitlivělí, dokáží přesto uslyšet vábivé cvaknutí televizní kamery na sto metrů. Nepřipomíná nám rozruch kolem pozic smrtelné moci dětskou hru škatule hejbejte se? Učednictví nám může ve skutečnosti v získání pocty světa zabránit. Jak řekl Balák Balámovi: „Velikou ctí tě ctíti chci, a hle, Hospodin zbavil tě cti.“ (4. Mojžíšova 24:11-12.) Růž uznání se i tak smazává velmi lehce. Ucukáváme při pohledu na to, jak jsou ti, kterým kdysi svět zalichotil, jako například Jidáš, zneužíváni, opovrhováni a odhozeni (viz NaS 121:20). Nicméně jsou-li někteří z nich připraveni, i jejich ruce potřebují, abychom je pozdvihli (viz Židům 12:12; NaS 81:5). I když tedy uznáváme zaslouženou roli uznání a chvály, nesmíme zapomínat na Ježíšova slova o příjemcích smrtelné pocty: „Mají odplatu svou.“ (Matouš 6:2, 5.) Tato prchavost má, bratři a sestry, jednu zásadní příčinu: ti, kteří udělují pomíjivé věci světa, jsou sami pomíjiví. Nemohou dát to, co je trvalé, protože to nemají! Někteří to cítí, a přesto jsou krátkozrací, a proto chtějí mít všechno hned! Takové nářky, jako ty předcházející, vedou k několika konkrétním návrhům. Předně, žádný lék není mocnější než používání darů Ducha Svatého -- častěji než dosud. Stejně tak respektujme zvláštní místo rodiny. Jak napsal James Q. Wilson: „Učíme se vyrovnávat se s lidmi tohoto světa, protože se učíme vyrovnávat s členy své rodiny. Ti, kteří od rodiny utíkají, utíkají od světa; oloupeni o náklonnost, výuku a náročné překážky [rodiny], jsou nepřipraveni na zkoušky, soudy a požadavky [světa].” (The Moral Sense [1993], 163.) Jak ironické je, že někteří jdou do „daleké krajiny“ (Lukáš 15:13) a opouštějí přitom výživnou rodinnou zahradu -- v které je možná trochu plevele -- a jdou do pouště, kde jen vítr honí pelyněk! Osobní spravedlivost, uctívání, modlitba a studium písem jsou velmi důležité pro „[odložení] přirozeného člověka“ (Mosiáš 3:19). Buďte proto ostražití, když se někteří dožadují veřejné tolerance své soukromé bezuzdnosti, ať je jakákoli! Ať mladí nebo staří, potřebujeme být dobrými přáteli, ale potřebujeme být i pečliví při výběru přátel. Tím, že si především zvolíme Pána, je pak volba přátel jednodušší a mnohem bezpečnější. Uvažte protikladnost přátelství v Enochově městě v porovnání s kumpány ve městě Sodomě a Gomoře! Občané Enochova města si zvolili Ježíše a způsob života a pak se stali přáteli na věčnost. Tak velmi záleží na tom, o koho a o co usilujeme především! Také se můžeme snažit získat duchovní reflexy Jozefa v Egyptě: když byl pokoušen, „utekl“ (1. Mojžíšova 39:12), čímž prokázal odvahu i dobré nohy! Mládež a dospělí se musejí vzdálit z okolností a situací, které ohrožují. Vracejících se marnotratníků nebývá nikdy příliš mnoho, ale několik se jich z „daleké krajiny“ (Lukáš 15:13) pravidelně navrací. Samozřejmě je lepší, pokoříme-li se „pro slovo“, než když nás donutí okolnosti, i když i ty mohou stačit (viz Alma 32:13-14). Nouze může vzbudit duchovní hlad. I my, stejně jako marnotratný syn, můžeme jít do „daleké krajiny“, která nemusí být dále než vulgární rockový koncert. Vzdálenost „daleké krajiny“ se neměří v kilometrech, ale podle toho, jak daleko je naše srdce a mysl od Ježíše (viz Mosiáš 5:13). Vzdálenost je stanovena věrností, ne zeměpisem! Navzdory všem mocným přitažlivostem a vábením světa se duchovní pocity přece jen mohou uplatnit a uplatňují se. Mohou se vetřít pochybnosti o pochybnosti. Všechna ta rychlá řešení ve skutečnosti neléčí prázdnotu a nudu sekularismu. Kromě toho, někteří, kteří pracně zlézají světské výšiny, nakonec zjistí, že jen dřepí na hromádce písku! Co úsilí je stálo se tam dostat! Proč však vůbec prahnout po bohatství, vydáváme-li peníze jen „za to, co nemá ceny . . . [a] co . . . nemůže uspokojiti“ (2. Nefi 9:51)? Stejně jako Ježíš, můžeme se i my každý den nebo v jednom okamžiku rozhodnout, že nebudeme dbát pokušení (viz NaS 20:22). Na podráždění můžeme zareagovat úsměvem namísto zamračením nebo vřelou pochvalou namísto ledového nezájmu. Projevíme-li porozumění namísto příkrosti, mohou se druzí na oplátku rozhodnout ještě chvíli vytrvat, namísto aby se vzdali. Láska, trpělivost a mírnost mohou být stejně nakažlivé jako hrubost a nezdvořilost. Můžeme také připustit otřásající turbulenci, pro jednotlivce i všeobecně (viz 2. Nefi 28:19). Srdce tolik zaměřená na věci světa možná musejí být zlomena (viz NaS 121:35). Zaměstnané mysli daleko vzdálené Jemu mohou být postrčeny „upozorněním“ (viz Mosiáš 5:13). Mnozí jednotlivci, kteří jsou zaneprázdněni starostmi světa, se nemusejí dopouštět přestupku. Ale jistě se odchylují, a tím promrhávají „dny své doby zkušební“ (2. Nefi 9:27). Přesto někteří pyšně žijí „bez Boha ve světě“ (Alma 41:11) s branami a dveřmi zamčenými zevnitř! Pamatujte si, bratři a sestry, že lidé příliš zaujatí sami sebou nevyhnutelně druhé zklamou! Osvojme si postoj, který doporučuje president Brigham Young: „Řekněte polím, . . . stádům dobytka a zvěře, . . . zlatu, . . . stříbru, . . . statkům, . . . majetku, . . . domům, bohatství a celému světu -- ustup, odejdi z mých myšlenek, neboť já budu uctívat Pána.“ (Deseret News, 5 Jan. 1854, 2.) Existuje tolik způsobů, jak říci světu „ustup“. Manželé si spolu mohou pravidelně pohovořit a udělat si inventuru. Možná bude zapotřebí něco málo opravit a kromě toho, takové rozhovory mohou být cennější, než si myslíme. Naneštěstí je mnoho manželských párů příliš zaneprázdněno. Okamžiky jsou molekuly, které tvoří věčnost! President Hinckley před lety radil: „Směr našeho žití neurčují ani tak velké události, jako malá každodenní rozhodnutí . . . Náš život je ve skutečnosti celkovým souhrnem našich zdánlivě nedůležitých rozhodnutí a naší schopnosti podle těchto rozhodnutí žít.“ (Caesar, Circus, or Christ? Brigham Young University Speeches of the Year [26 Oct. 1965], 3.) Naše chyby však mohou být brzy milosrdně pohlceny pohotovým pokáním projevujícím víru pokusit se znovu -- ať v úkolu, nebo ve vztahu. Tato pohotovost je skutečně potvrzením naší pravé identity! Duchovní synové a dcery Boží nepotřebují být trvale sníženi, jsou-li pozvednuti Ježíšovým usmířením. Kristovo nekonečné usmíření se tedy vztahuje na naše smrtelná selhání! Proto ta prosba této výjimečné náboženské písně: Mám sklony k bloudění, Pane, cítím to, mám sklony k opouštění Boha, jehož miluji; Zde je mé srdce, ó, vezmi si jej a zapečeť; Zapečeť jej pro své dvorany na výsosti. (“Come Thou Fount of Every Blessing”, Hymns [1948], no. 70.) Při odolávání přitažlivostem a vábením světa nám také pomáhá, víme-li, že ač nedokonalí, směr našeho života je v současné době pro Pána obecně přijatelný (viz Lectures on Faith [1985], 67). Při dostatečné horlivosti tato tichá ujištění mohou přijít! Potvrzení platnosti naší hodnoty opravdu pochází ze znalosti toho, kdo jsme, a ne pouze z toho, co děláme. Ježíšova pronikavá slova přetrvávají: „Jakými muži [a ženami] tedy měli byste býti? Vskutku, pravím vám, takovými jako já jsem.“ (3. Nefi 27:27; viz také Matouš 5:48; 3. Nefi 12:48.) Samozřejmě, že hodnotné činy posilují náš charakter a schopnosti, ale podmínky a příležitosti smrtelnosti jsou tak různé! Ale i uprostřed těchto rozdílností se můžeme Kristu více přiblížit svou schopností být -- více milující, mírnější, trpělivější a poddajnější. Budeme-li si více všímat toho, jací jsme, než jen toho, co děláme, naše veřejná i soukromá osoba bude stejná -- muž či žena Kristova. Naše vnitřní hodnota rozhodně nezáleží na smrtelné chvále; ve skutečnosti nás svět může vidět jako slabé a pošetilé (viz 1. Korintským 1:27). Oproti tomu však existují božská ujištění, včetně tohoto: „Tenť Duch osvědčuje duchu našemu, že jsme synové Boží.“ (Římanům 8:16.) Bohu nekonečně více záleží na tom, zda máme místo v Jeho království, než na našem postavení ve smrtelném organizačním schématu. Můžeme hloubat o tom, koho ovládáme, ale Jemu záleží na naší schopnosti ovládat sami sebe. Otec si přeje, abychom přišli domů a přinesli svou skutečnou rekapitulaci, sami sebe! Přesto se u nás čas od času objevují žárlivosti smrtelnosti kvůli penězům, sféře vlivu, ústrkům nebo „rouchu“ a „tučnému teleti“, které dostali jiní (viz Lukáš 15:22-23). Opravdová sounáležitost nastává, když víme, kdo jsme a komu náležíme! Pamatujete si ta populární slova o Anatěvce z muzikálu Šumař na střeše? „Každý [tam] ví, kdo je a co Bůh očekává, že udělá.“ (Joseph Stein, Fiddler on the Roof [129] [1964], 3; zvýraznění přidáno), k čemuž bychom mohli dodat „a jaký Bůh očekává, že bude“. Ano, máme možnost vybrat si smrtelné požitky s jejich krátkou trvanlivostí. Před námi však leží onen velký okamžik, kdy každé koleno poklekne a každý jazyk vyzná, že Ježíš je Kristus! (Viz Mosiáš 27:31; NaS 88:104.) Tehdy galerie a světské trůny zpustnou. I ono veliké a prostorné stavení padne -- a s halasem! (Viz 1 Ne. 8:26-28.) Pak i ti, kteří žili ve světě bez Boha, vyznají, že Bůh je Bůh! (Viz Mosiáš 27:31.) Mezitím v nás však Jeho charakter a vlastnosti mají vyvolávat hluboký obdiv a snahu napodobit je. Není to úžasné, bratři a sestry, že Bůh, který ví vše, věnuje přesto čas tomu, aby naslouchal našim modlitbám? V porovnání s tímto kosmickým faktem, co nám může svět ve skutečnosti nabídnout? Jednu vlnu potlesku, jeden prchavý okamžik obdivu nebo jeden pochvalný pohled domnělého mocného? Kéž nám Bůh žehná, abychom viděli věci, jak skutečně jsou a jak skutečně budou (viz Jakob 4:13; NaS 93:24), a kéž vzdáváme slávu a čest a chválu Bohu, což nyní činím. Ve svatém jménu Ježíše Krista, amen!