Starší Keith K. Hilbig
Sedmdesátník
„Když sloužíme spravedlivì . . . , posilujeme svùj èlánek knìžství a pøipojujeme ho ještì pevnìji k tìm, kteøí nás pøedešli, a k tìm, kteøí pøijdou po nás.“
V tomto rozsáhlém shromáždìní nositelù knìžství, kteøí se sešli zde i na celém svìtì, sedí nìkolik generací -- desítky tisíc synù, otcù, dìdeèkù, dokonce i pradìdeèkù -- kteøí mají všichni víru v Krista, snaží se dodržovat Jeho pøikázání a pøejí si Mu sloužit.
Nìkteøí jsou souèástí dlouholeté tradice mužù, kteøí jsou nositeli knìžství. Jiní jsou úplnì prvními muži ve své rodinì, kteøí jsou držiteli knìžství Božího. Všichni však mají pøíležitost -- a zodpovìdnost -- buï stát se, nebo zùstat èlánkem øetìzu zpùsobilých mužù, kteøí ctí knìžství a slouží v království a tak spojují rodiny navždy, z jedné generace na druhou. A právì o vašem osobním èlánku v tomto øetìzu knìžství budu dnes veèer hovoøit.
V každé dispensaci vìrní muži obdrželi knìžství, aby naplòovali Pánovy zámìry. Písma se zmiòují o pøedávání knìžské pravomoci z jednoho proroka na druhého, poèínaje Adamem.
Jsme obraznì øeèeno souèástí tohoto øetìzu knìžství, který sahá zpìt k poèátkùm této zemì. Každý z nás je však nyní doslova zapojen do nesmírnì dùležitého úkolu vytváøet vlastní silný èlánek knìžství, abychom mohli být spojeni s našimi praotci a s naším potomstvem.
Pokud èlovìk neobdrží nebo nectí Melchisedechovo knìžství, bude jeho èlánek øetìzu chybìt a nedosáhne vìèného života. (Viz NaS 76:79; 84:41-42.) Proto se Církev usilovnì snaží uèit poselství znovuzøízení všechny, kteøí jsou ochotni naslouchat, a pøipravit všechny, kteøí po tom touží, na požehnání knìžství a chrámu.
Naše výsada být dnes nositeli knìžství Božího má svùj poèátek v pøedsmrtelné existenci. Prorok Alma vysvìtlil, že muži, kteøí jsou na zemi vysvìceni k Melchisedechovì knìžství, byli „povoláni a pøipraveni od založení svìta podle pøedvìdìní Božího pro svoji velikou víru a pro svoje dobré èiny; -- nejprve jim bylo pøenecháno voliti dobro nebo zlo; a protože volili dobro a jevili neobyèejnì velikou víru, byli povoláni svatým povoláním“. (Alma 13:3.)
Pán mìl již dlouho v úmyslu, abyste se stali nebo abyste zùstávali èlánkem v øetìzu vìrných nositelù ve své knìžské rodinì. Díky vaší víøe a moudrému používání svobodné vùle -- bìhem pøedsmrtelné existence i zde ve smrtelnosti -- vám bylo umožnìno obdržet „svaté povolání“ knìžství.
Prorok Joseph Smith v roce 1844 prohlásil: „Každý muž, který je povolán sloužit obyvatelùm svìta, byl k tomuto úèelu vysvìcen na Velké radì na nebesích døíve, než tento svìt existoval.“ (Teachings of the Prophet Joseph Smith, sel. Joseph Fielding Smith [1976], 365.)
A tak nehledì na to, zda jsme prvními nositeli knìžství ve své rodinì nebo z páté generace, pøišli jsme každý na zem s osobním dìdictvím vìrnosti a pøedustanovení. Toto vìdomí nás motivuje k pevnému odhodlání vždy ctít knìžství a tím vytváøet nebo pokraèovat ve vytváøení vícegeneraèní rodiny v Církvi a v celestiálním království.
Knìžství èasto definujeme jako moc a pravomoc jednat na zemi ve jménu Boha. Avšak služba našemu Spasiteli, své rodinì a svým bližním také definuje naše knìžství. Spasitel si pøeje, abychom používali knìžství v první øadì k užitku druhých. Nemùžeme se požehnat nebo se pokøtít, ani nemùžeme sami pro sebe vykonat obøady chrámu. Namísto toho každý nositel knìžství musí spoléhat na druhé, aby s láskou používali svou knìžskou pravomoc a moc a pomáhali každému z nás duchovnì rùst.
Mìl jsem možnost uèit se o dùležitosti knìžské služby nejen tím, že jsem sledoval, jak mùj dìdeèek, otec a bratr zvelebují svá povolání, ale také tím, že jsem sledoval bratøí v mém sboru, kteøí pro mì byli vzorem nositelù knìžství.
Když jsem byl novì vysvìcen uèitelem v Aronovì knìžství, byl mùj první spoleèník pro domácí uèení Henry Wilkening, vysoký knìz témìø o 60 let starší než já. Byl to nìmecký imigrant, povoláním obuvník, malý postavou, ale energický a vìrný pastýø pro rodiny, které nám byly svìøeny. Klusal jsem za ním každý mìsíc (nebo se zdálo, že kráèel a vystupoval po schodech mnohem rychleji, než jsem mu mohl staèit) bìhem našich návštìv skromných pøíbytkù, což bylo pro nìkoho jako já, kdo pocházel z útulného domova, novou zkušeností. Mùj spoleèník oèekával, že pokaždé pøednesu èást lekce a že budu domlouvat naše návštìvy, ale vìtšinou jsem poslouchal a sledoval, jak pomáhal bratrùm a sestrám s rùznými duchovními a spoleèenskými, ekonomickými a citovými potøebami, které byly pro mì, 14letého chlapce, do té doby neznámé.
Zaèal jsem si uvìdomovat, kolik dobra mùže vykonat jeden vìrný nositel knìžství. Byl jsem svìdkem toho, jak si bratr Wilkening vytváøel pevný èlánek knìžství díky tomu, že s láskou sloužil tìmto potøebným rodinám -- a mnì, když jsem byl mladý.
Mnozí nositelé knìžství, které jsem sledoval, když jsem vyrùstal, mì uèili, že poskytování knìžské služby druhým nezávisí na konkrétním titulu, na daném povolání, ani na formálním postavení v království. Spíše øeèeno, pøíležitost sloužit vyvìrá ze skuteènosti, že èlovìk obdržel knìžství Boží, a tato pøíležitost je v knìžství pøirozenì obsažena.
President J. Reuben Clark, Jr. moudøe uèil na generální konferenci v dubnu 1951: „Jste-li ve službì Pánu, nezáleží na tom, kde sloužíte, ale jak sloužíte. V Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnù èlovìk zaujímá místo, ke kterému je náležitì povolán a které ani nevyhledává ani neodmítá.“ (Conference Report, Apr. 1951, 154.)
Když sloužíme spravedlivì a z celého srdce, a je nám dána jakákoli zodpovìdnost, posilujeme svùj èlánek knìžství a pøipojujeme ho ještì pevnìji k tìm, kteøí nás pøedešli, a k tìm, kteøí pøijdou po nás.
Vydávám vážné svìdectví o Spasitelovì božskosti a usmiøující obìti a o znovuzøízení Jeho knìžství, jehož máme výsadu být nositeli -- a modlím se o to, aby se každý syn a otec, který se úèastní tohoto setkání, dnes rozhodl sloužit Pánu tím, že bude vìrnì ctít knìžství, a tím, že pevnì pøipojí svùj osobní èlánek k øetìzu knìžství, což spojí jeho samotného, jeho pøedky a jeho potomstvo na celou vìènost. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
Previous
