Sedmé pøikázání -- štít Starší Neal A. Maxwell Kvorum dvanácti apoštolù „Dodržování sedmého pøikázání je životnì dùležitým štítem! Pokud tento štít skloníme nebo ztratíme, tolik potøebná požehnání nebe jsou ztracena.“ S vámi, bratøi a sestry, jsem znovu ocenil prorockou službu presidenta Hinckleyho. Svìdèím, že byl pøedustanoven pøed dávnými èasy, a jsme rádi. Sdílím ono zdráhání, které vyjádøil Jakob, když psal o problému necudnosti a nevìrnosti neboli porušení toho, co nìkteøí poèítají jako sedmé pøikázání. Jakob pocioval úzkost, protože jeho posluchaèi mìli „neobyèejnì nìžné, cudné a pokojné“ pocity a on nechtìl „zvìtšovati rány“ tìch, kteøí již byli ranìni, namísto aby je „utìšil a jejich rány zahojil“. (Jakob 2:7, 9.) Jakobova slova o trpkých následcích nemorálnosti jsou však výstižná i poetická zároveò: „zemøela mnohá hluboce zranìná srdce“. (Jakob 2:35.) V dnešní dobì kolem nás chodí mnoho zranìných a poèet obìtí roste. Právem tedy mùžeme zdùrazòovat uklidòující danosti evangelia, jako napøíklad to, že ti, kteøí skuteènì èiní pokání, i když jejich „høíchové [jsou] jako èervec dvakrát barvený“, mohou zbìlet „jako sníh“. (Iz. 1:18.) Avšak pøísné požadavky pokání ani jeho bohaté odmìny nejsou cílem tohoto proslovu. Není jím ani zasloužená pochvala mnoha stateèných mladých i dospìlých lidí, kteøí žijí cudnì a vìrnì -- a to i tehdy, když už jen stále menší èást americké spoleènosti se domnívá, že pøedmanželské vztahy jsou nemorální. Chválím tedy ty, kteøí mají víru k poslušnosti vùèi pøikázáním, a vyjadøuji uznání tìm, kteøí mají „víru ku pokání“, jsou-li pøikázání porušena. (Alma 34:15, zvýraznìní pøidáno.) Necudnost a nevìrnost s sebou zjevnì nesou závažné následky, jako jsou dalekosáhlé, a dokonce dlouhodobé dùsledky v podobì dìtí nemanželského pùvodu nebo bez otce a také nemoci a rozpad rodin. Tolik manželství visí na vlásku nebo se již rozpadlo! V naší dobì tato tichá, avšak hluboká krize existuje souèasnì se znepokojivými mezinárodními krizemi, vèetnì války. Ježíš hovoøil o posledních dnech, kdy bude „ssoužení národù, nevìdoucích se kam díti“, a jak všude zavládne zmatek. (Lukáš 21:25; viz také NaS 88:91; 45:26.) Dodržování sedmého pøikázání je tudíž životnì dùležitým štítem! Pokud tento štít skloníme nebo ztratíme, tolik potøebná požehnání nebe jsou ztracena. Žádnému èlovìku ani národu se bez tìchto požehnání nemùže dlouho daøit. Je zvláštní, že v dobì, která je jinak pøímo posedlá právy, se jen málo pozornosti vìnuje tomu, jak mùžeme získat právo na požehnání nebe. Namísto toho slábnoucí víra v koneènou nesmrtelnost u nìkterých jen prohlubuje bezprostøední nemorálnost a svádí mnohé, nebo jim praví, že když èlovìk zemøe, je s ním konec. (Viz Alma 30:18.) Jeden japonský myslitel na adresu naší západní spoleènosti zamìøené na požitky témìø vyzývavì øekl: „Pokud po smrti nic není, proè se na onu krátkou dobu, která nám v životì zbývá, neoddat zcela požitkùm? Ztráta víry v ‚onen svìt‘ zatížila západní spoleènost zhoubným morálním problémem.“ (Takeshi Umehara, „The Civilization of the Forest: Ancient Japan Shows Postmodernism the Way,“ At Century’s End, ed. Nathan P. Gardels [1995], 190.) Být dobrým obèanem tedy také znamená chovat se dobøe, tedy napøíklad i jasnì rozlišovat mezi žádostivostí po bližním a láskou k bližnímu! Matthew Arnold moudøe øekl, že i když „pøírodì na cudnosti pranic nezáleží, . . . lidské povaze na ni záleží velmi“. (Philistinism in England and America, vol. 10 of The Complete Prose Works of Matthew Arnold, ed. R. H. Super [1974], 160.) K èemuž já dodávám: Božské povaze na ní záleží nekoneènì více! Vlivné sklony pøirozeného èlovìka jsou vùèi sedmému pøikázání nepøátelské a obsahují ono sebeznièující tìlesné, smyslné a ïábelské. (Viz Mos. 16:3; viz také Mos. 3:19, Mojžíš. 5:13.) Pokud vám tato tøi slova znìjí pøíliš tvrdì, uvažte, bratøi a sestry, jak dìsivý cíl protivník sleduje -- „uèiniti všechny lidi tak ubohými, jako je sám“. (2. Nefi 2:27.) Ubohost má skuteènì ráda spoleènost! Jedním z nejlepších zpùsobù, jak mùžeme „odložit pøirozeného èlovìka“, je nechat ho vyhladovìt. (Viz Mos. 3:19.) Až zeslábne, vypudíme ho snadnìji. Jinak trvá na tom, že si oznaèí jízdenku na každé zastávce vlaku pokušení. Pøirozeného èlovìka vìtšinou bohužel nestaèí jen napomenout, protože „žádosti udušují slovo“. (Viz Marek 4:19.) Porušit sedmé pøikázání je naneštìstí snadnìjší, když se chytráci snaží pøesvìdèit nìkteré, že a dìlají lidé cokoli, „není [to] zloèinem“. (Alma 30:17.) Nìkteøí však mají chtivé uši a ve skuteènosti nesmírnì touží slyšet nìco ménì než pravdu, a proto následují ty, kteøí se snaží uhladit ostré hrany nepohodlných pøikázání. (Viz 2. Tim. 4:3.) Nicménì toto pøísloví platí stále „Cizoložící s ženou blázen jest“. (Pøísl. 6:32.) Pøikázání nedbají ani lidé, kteøí jsou zamìøeni na jiné vìci. Dostojevskij nechává jednoho svého hrdinu øíci: „Uplynou vìky a lidstvo prohlásí ústy svých mudrcù, že neexistuje zloèin, a tedy ani høích; že je jen hlad.“ (Fyodor Mikhailovich Dostoevsky, The Brothers Karamazov [Bratøi Karamazovi], trans. Constance Garnett [1952], 130-131.) Protivník také umìle nafoukl myšlenku soukromí, èímž ještì zvýšil kluzkost spádu odvádìjícího od osobní zodpovìdnosti! Vždy staèí jen nìkolikrát kliknout myší a mùžeme se tajnì a rychle ocitnout na nepøátelském území, aniž bychom museli procházet pasovou kontrolou -- jedinou zábranou tak zùstává kontrolní stanovištì otupìlého svìdomí. Bùh však nemá dvì verze desatera pøikázání, jednu pro domácí použití a druhou pro použití venku! Ani k pokání nevedou dvì schválené cesty. Víkend lítosti, pravda, mùže pøinést trochu smutku zatracených, ale ne mocnou zmìnu, kterou zpùsobuje pouze zármutek podle Boha. (Viz Morm. 2:13; Mos. 5:2; Alma 5:13-14; viz také 2. Kor. 7:10.) Ano, my smrtelníci máme stále možnost volby. Ano, v nebi se dokonce vedla válka za zachování naší svobody jednání. Zde dole se však tohoto velkého daru svobody jednání èasto vzdáváme bez nejmenšího odporu! Máme mnoho možností, jak si zaštiující sedmé pøikázání udržet pevnì na místì. Pouèné je napøíklad to, že k Davidovu pádu alespoò èásteènì pøispìlo to, že nebyl tam, kde mu to urèovala povinnost: „I stalo se po roce, když králové vyjíždívají na vojnu, že . . . David . . . zùstal v Jeruzalémì.“ (2. Sam. 11:1, 2.) Pak, jak víte, pøišel chtivý pohled ze støechy a vše smutné, co následovalo. Z naøízení „stùjte na svatých místech“ proto vyplývá nechodit tam, kde nemáme být. (Viz NaS 87:8; viz také Mat. 24:15.) Ti, kteøí žijí po zpùsobu štìstí (viz 2. Nefi 5:27), také moudøe rozvíjejí ochranné duchovní zpùsoby chování. Toto chování se zrcadlí v jejich vhodném oblékání, jazyku, humoru a hudbì, èímž vysílají signál odhodlaného uèednictví. (Viz Pøísl. 23:7.) Úsilí vyhnout se pozdìjším obtížím také znamená nevnášet do manželství nevyøešené høíchy, aby se tak partneøi nevydávali na cestu nestejnì spøaženi. (Viz 2. Kor. 6:14.) Podobnì mohou manžel a manželka vìdomì pøedejít vzájemnému odcizení tím, že odmítnou polevit ve své oddanosti a že se nenechají vtáhnout do silného proudu spìjícímu k vodopádu. Stejnì dobré je vyhýbat se hnilobné bažinì sebelítosti. V ní mùže èlovìk snadno ztratit veškerý zbývající smysl pro zodpovìdnost tím, že odsune zábranu svìdomí i smluv a snaží se pøed lidmi ospravedlnit to, co je „ohavnost . . . pøed Bohem“ (Lukáš 16:15). Další zásadní prevencí je prohlédnutí klamné falše smyslnosti. Napøíklad nìkteøí z tìch, kteøí svým nemorálním zpùsobem života vyjadøují pohrdání nad sedmým pøikázáním, jsou jako Kain, který prohlásil „jsem volný“ (Mojž. 5:33) -- poté, co porušil šesté pøikázání tím, že zabil Abela. Takový nesprávný výklad svobody pøipomíná Petrova varovná slova „od kohož kdo jest pøemožen, tomu jest i v službu podroben“. (2. Petr. 2:19; viz také 2. Nefi 2:26-32.) Je sice pravda, že neotesané duše mohou dokonce pøedstírat smích uprostøed zajetí a høíchu, ale zde platí jiné pøísloví -- „I v smíchu bolí srdce, a cíl veselí jest zármutek.“ (Pøísl. 14:13.) V dobì, která si oprávnìnì dìlá starosti s pravdou v reklamì, jsou nìkteré klamné nálepky urážkou intelektu: droga extáze by se mìla jmenovat bìda; tøeštìní na mejdanu je ve skuteènosti žalostné mumlání pramenící ze zdivoèelé smyslnosti. Nìkteøí jejich úèastníci se napøíklad pošetile domnívají, že trochu obscénního tance nièemu neškodí. Tito lidé nehøeší nevìdomì. (Viz 3. Nefi 6:18.) Tím, že napodobují a podceòují nepøítele, se nakonec zkompromitují a zároveò zmatou a zklamou své pøátele! Napadlo vás nìkdy, proè takové smyslné scény tak èasto doprovází blikotavé, avšak tlumené svìtlo? Nebo k èemu je všechna ta sugestivní výzdoba? Nebo proè se za rouškou hudby skrývá tolik hluku? Protože zlo se bojí svítání a nemùže vystát zkoumavý pohled jasné pravdy, ani nesnese nièím nerušené duševní zpytování. Víøení bubnù znecitlivìní tak umrtvuje chuové pohárky duše, nebo reaguje nelegitimnì na legitimní potøebu patøit nìkam a být milován, èímž naneštìstí dravci i obìti pozbývají citu. (Viz 1. Nefi 17:45; Efez. 4:19; Moroni 9:20.) Henry Fairlie napsal, že „obvykle zjistíme, že smyslný èlovìk má uprostøed svého života hroznou prázdnotu“. (Henry Fairlie, The Seven Deadly Sins Today [1978], 187.) Nìkteøí naivní mladí lidé pøesto øíkají, že si jen plní „nádrž“ -- nezbude v ní však nic jiného než usazeniny písku a štìrk jedovatých vzpomínek. Fairlie také napsal: „Chtíè nemá zájem o své partnery, ale jen o uspokojení svých vlastních žádostí. . . Chtíè uvadá pøíštího rána, a když se veèer opìt vrací a hledá si další cíl, už svou minulost vymazal.“ (The Seven Deadly Sins Today, 175.) A je chtíè jakkoli obleèen nebo nalíèen, nemùže nikdy nahradit lásku; ve skuteènosti, bratøi a sestry, dusí rozvoj skuteèné lásky, èímž „ustydne láska mnohých“. (Mat. 24:12.) Není divu, že je nám øeèeno, abychom krotili všechny své vášnì, abychom byli naplnìni láskou. (Viz Alma 38:12.) Volný prostor v duši jinak zaplní slizké vášnì a ty už k sobì nic jiného nepustí. Spoleènost mívala v minulosti èasto užiteèné, i když jemné vyvažující a umíròující mechanismy -- vèetnì rodin a církví a škol -- kterými ovládala nepøimìøené chování jednotlivce. Pøíliš èasto však nìkteré z tìchto mechanismù buï chybìjí, fungují špatnì, nebo hovoøí nejasnì. Zmínìné trendy se navíc dále urychlují módním neodsuzováním, které omluví jakoukoli špatnost, které se jednotlivci dopouštìjí -- dìlají-li zároveò i nìco chvályhodného. Nezasloužil se snad Mussolini o to, že vlaky jezdily vèas? I když pøestupníci sedmého pøikázání mohou být nìjak užiteèní, platí skrytou, osobní cenu. (Viz Alma 28:13.) O králi Moriantonovi èteme: „Byl spravedlivý k lidu, avšak ne k sobì samému pro mnohé smilství svoje.“ (Viz Ether 10:11.) I když byl Morianton zøejmì poctivý a nestranný vedoucí, nebyl poctivý k sobì! Rány, které si sám zpùsobil, zakrýval vnìjší zdobností bohatství a budov. (Viz Ether 10:12.) Vše výše uvedené je tak závažné, že je tøeba dodat ještì nìco, a já to neváhám uèinit. Zjevení nám øíkají, že nekajícní høíšníci musejí úmìrnì ke svým høíchùm trpìt tak, jako za naše høíchy trpìl Ježíš, nebo jednoho dne osobnì poznají celou spravedlnost Boží. (Viz NaS 19:16-18.) Kromì toho však ti, kteøí nìjakým zpùsobem stále živí a stupòují toto èasto drogami nasáklé drama nemorálnosti -- a už ho hájí, umožòují, napomáhají mu nebo z nìj mají prospìch -- budou také stát tváøí v tváø veškeré bìdì, kterou zpùsobili nesèetnému množství druhých, a budou ji pak pociovat! Nakonec, bratøi a sestry, v urèitých dobách a situacích od nás uèednictví vyžaduje, abychom byli ochotni zùstat sami! Naše ochota to uèinit, zde a nyní, odpovídá Kristovu osamìlému pokleknutí, tam a tehdy, v Getsemanech. V koneèném usmiøujícím procesu „nikdo [s ním] nebyl“. (NaS 133:50; viz také Mat. 26:38-45.) Když èiníme nápodobnì, vìrní nebudou ponecháni sami sobì -- alespoò ne v takové míøe. Andìl, který stál u Krista v Getsemanech a posiloval Ho, Ho musel opustit. (Viz Lukáš 22:43.) Budeme-li štít víry v Boha a víry v Jeho pøikázání držet vysoko, Jeho andìlé budou „kolem [nás], aby [nás] posilovali“ a „drželi nad [námi] stráž“. (NaS 84:88; 109:22.) O tomto slibu svìdèím. A proto vám, bratøi a sestry, nyní svìdèím o tom, že my udáváme charakter klimatu, které pøevládá v naší duši. Tím si urèíme stupeò svého štìstí v tomto svìtì i ve svìtì pøíštím. Stejnì tak svìdèím o tom, že øídíme-li se Božími pøikázáními, vèetnì onoho sedmého, vyzýváme tím Boha, aby vedl naši ruku pøitom, když udáváme charakter svému klimatu. Je to ruka toho, který si pøeje dát nám vše, co má (viz NaS 84:38). Ve jménu Ježíše Krista, amen.