Zasvěťte dílo svoje

Starší Neal A. Maxwell
Kvorum dvanácti apoštolů

Starší Neal A. Maxwell

Hovořím k těm „domácím víry“, kteří jsou nedokonalí, avšak stále se snaží. Jako vždy, tím nejbystřejším posluchačem jsem já sám.

Zasvěcení máme sklon chápat výlučně jako odevzdání hmotných statků na základě božského příkazu. To nejvyšší zasvěcení ovšem znamená, že Bohu odevzdáme sebe. Srdce, duše a mysl představují všezahrnující slova, která Kristus použil při popisu prvního přikázání, které platí stále, ne jenom občas. (Viz Mat. 22:37.) Bude-li dodržováno, pak to, co vykonáme, bude na oplátku plně zasvěceno trvalému blahu naší duše. (Viz 2. Nefi 32:9.)

Taková úplnost vyžaduje poddajné sbližování pocitů, myšlenek, slov a skutků, pravý opak odcizení. „Neboť jak zná člověk pána, kterému nesloužil, který jest mu cizincem a daleko vzdálen myšlenek a úmyslů srdce jeho?“ (Mos. 5:13.)

Mnozí ignorují zasvěcení, protože jim připadá příliš abstraktní nebo příliš odrazující. Svědomití, kteří se nacházejí mezi námi, jsou ovšem božsky znepokojeni, je-li pokrok směšován s otálením. Proto nabízím láskyplnou radu s potvrzením správnosti tohoto směru, s povzbuzením k vytrvání na cestě a s útěchou pro dobu, kdy každý čelíme různým obtížím, které jsou s tím spojeny.

Duchovní poddajnosti nelze dosáhnou v okamžení, ale postupným pokrokem a tím, že přecházíme přes nášlapné kameny v pořadí, v jakém jsou rozmístěny. Nášlapné kameny jsou stejně rozestaveny tak, abychom vždy mohli šlápnout jen na jeden. Naše vůle bude nakonec „s vůlí Otce spojena“, budeme-li ochotni „podříditi se všem věcem… jako se dítě podrobuje svému otci“. (Viz Mos. 15:7; 3:19.) V opačném případě se budeme, i přes své úsilí, stále zmítat v turbulencích tohoto světa a budeme částečně odchýleni.

Je vhodné uvést příklady majetkového zasvěcení. Když Ananiáš a Zafira prodali svůj statek, část peněz zapřeli. (Viz Skut. 5:1-11.) Až příliš mnoho z nás houževnatě lpí na určité „části“ a se svou posedlostí dokonce zachází jako s majetkem. Ať jsme tedy již odevzdali cokoli, ta poslední část se odevzdává vždy nejobtížněji. Částečné odevzdání je, samozřejmě, chvályhodné, očividně však připomíná výmluvu: „Už jsem přispěl minule.“ (Viz Jakub 1:7-8.)

Můžeme například mít určitou zvláštní sadu dovedností a mylně se začneme domnívat, že ji vlastníme. Pokud na ní budeme i nadále lpět více než na Bohu, pak při pomyšlení na zasvěcující první přikázání ucouvneme. Jelikož nám Bůh propůjčuje dech a udržuje nás od okamžiku k okamžiku, nelze doporučit, abychom se pro tato rozptýlení příliš zadýchali. (Viz Mos. 2:21.)

Úskalí vyvstává, když Bohu šlechetně sloužíme časem a šekovou knížkou, ale stále Mu odpíráme část svého vnitřního já, čímž naznačujeme, že ještě nejsme plně Jeho.

Někteří jen obtížně nesou, když se určité úkoly chýlí ke konci. Jan Křtitel je nám vzorem, přesto však o Ježíšově rostoucím stádu řekl: „Onť musí růsti, já pak menšiti se.“ (Jan 3:30.) Pokud budeme své současné úkoly mylně považovat za jediný ukazatel toho, jak moc nás Bůh miluje, přispěje to k naší neochotě vzdát se jich. Bratři a sestry, naše osobní hodnota byla již dávno Bohem definována jako „velká“, nekolísá tedy jako na burze.

Na některé nášlapné kameny ani nevstoupíme, protože, podobně jako bohatý, spravedlivý mladý muž, prozatím nejsme ochotni vyrovnat se s tím, čeho se nám ještě nedostává. (Viz Marek 10:21.) Zbytky sobeckosti tak vyplavou na povrch.

Ucouvnutí se projevuje mnoha způsoby. V terestriálním království budou například čestní lidé, kteří zajisté nevydali křivého svědectví. Nebyli však „statečnými ve svědectví o Ježíši“. (NaS 76:75, 79.) Tím nejlepším způsobem, jak statečně svědčit o Kristu, je stávat se Mu vytrvale podobnějším, a právě zasvěcení v nás vyvolává touhu podobat se mu. (Viz 3. Nefi 27:27.)

Když čelíme zmiňovaným výzvám, duchovní poddajnost se naštěstí stává zručným pomocníkem - někdy pomáhá „vzdát se“ něčeho, třeba i smrtelného života, jindy pomáhá „držet se pevně“ a jindy zase našlápnout na další kámen. (Viz 1. Nefi 8:30.)

Pokud ale postrádáme míru, může se nám dalších pár metrů zdát hrozivě dlouhých. Ačkoli krátkozrací Laman a Lemuel věděli, že Bůh požehnal dávnému Izraeli, aby unikl mocnému Faraonovi a zástupům jeho armády, stále postrádali víru v to, že jim Bůh pomůže s obyčejným místním Labanem.

Můžeme se také odklonit, budeme-li se příliš snažit potěšit ty, kteří jsou nám nadřízeni v našem zaměstnání nebo v ostatních aktivitách. I když se snažíme potěšit „jiné bohy“ místo skutečného Boha, stále porušujeme první přikázání. (Ex. 20:3.)

Někdy dokonce obhajujeme své svérázné vystupování, jako kdyby tyto výčnělky tvořily naši osobnost. Učednictví je svým způsobem „kontaktním sportem“, jak o tom svědčil prorok Joseph Smith:

„Jsem jako velký, neotesaný kámen… a obrušován jsem jedině tehdy, když se nějaká má ostrá hrana otupí při kontaktu s něčím jiným, do čehož uhodí velkou silou… Tak se stávám rovným a vyhlazeným šípem v toulci Všemohoucího.“ (Teachings of the Prophet Joseph Smith, sel. Joseph Fielding Smith [1976], 304.)

Jelikož se koleno často ohne dříve než mysl, odpírání této „části“ způsobuje, že se Boží dílo musí obejít bez největších vzdělanců lidstva. Je mnohem lepší být tichý jako Mojžíš, který pochopil to, „což… si nikdy nemyslil,“ že pochopí. (Mojž. 1:10.) Přesto je smutné, bratři a sestry, že při této jemné souhře svobody jednání a identity tolik váháme. Podrobení mysli je však ve skutečnosti vítězstvím, protože nás přivádí k Božím rozpínajícím a „vyšším“ cestám. (Viz Iz. 55:9.)

Je až ironické, že nadměrná pozornost věnovaná něčemu, co může být i dobré, může oslabit naši oddanost Bohu. Někdo může být například až příliš zaneprázdněn sporty a různými formami uctívání těla, jak pozorujeme kolem sebe. Někdo může prokazovat úctu přírodě, a přitom opomíjet Boha přírody. Někdo si může výlučně hledět jen dobré hudby nebo, obdobně, své ušlechtilé profese. V podobných případech je pak „to, což těžšího jest“ často opomíjeno. (Mat. 23:23; viz také 1. Kor. 2:16.) Pouze ten Nejvyšší nás může spolehlivě vést k nejvyššímu dobru, kterého jsme vy nebo já schopni.

Na těchto dvou přikázáních záleží vše ostatní, jak důrazně prohlásil Ježíš, a nikoli naopak! (Viz Mat. 22:40.) Platnost prvního přikázání není pozastavována jen proto, že vyvíjíme obrovské úsilí při dosahování nižšího dobra, neboť my neuctíváme nižšího boha.

Než se začneme těšit ze sklizně spravedlivého úsilí, vzdejme tedy nejprve hold ruce Boží. Jinak dojde například na takovéto zdůvodňování: „Moc má a síla ruky mé způsobila mi tato zboží.“ (Deut. 8:17.) Nebo se „chlubíme“, tak jako dávný Izrael (s výjimkou Gedeonovy záměrně malé armády), že „Ruka má spomohla mi.“ (Soud. 7:2.) Vychvalování vlastní „ruky“ činí dvakrát tak obtížným vyznat Boží ruku ve všem! (Viz Alma 14:11; NaS 59:21.)

Na místě zvaném Meribah znavilo Mojžíše, jednoho z největších, žadonění lidí o vodu. Ve slabé chvilce Mojžíš promluvil nerozvážně, řka: „zdali [my]… vyvedeme vám vodu?“ (Viz Žalmy 106:33; Num. 20:10; viz též Deut. 4:21.) Pán pokáral pozoruhodného Mojžíše za chybné použití zájmena a dále ho posílil. Prospělo by nám, kdybychom byli tak tiší, jako Mojžíš. (Num. 12:3.)

Ježíš nikdy, nikdy, nikdy neztratil svůj cíl ze zřetele! Ačkoli kudy chodil, tudy činil tolik velkého dobra, vždy věděl, že Jej čeká usmíření, a s tímto na mysli prosil: „Otče, vysvoboď mne z této hodiny. Ale proto jsem přišel k hodině této.“ (Jan 12:27; viz též 5:30; 6:38.)

Osvojíme-li si větší množství lásky, trpělivosti a tichosti, o to více toho budeme moci nabídnout Bohu a lidstvu. Navíc, nikdo jiný není vhodněji usazen na orbitu našich lidských možností než my sami.

Je pravda, že jednotlivé nášlapné kameny nás zavádějí do nových oblastí, které možná budeme jen neradi prozkoumávat. Proto ti, kteří po cestě z kamenů kráčejí úspěšně, tak silně motivují nás ostatní. Zpravidla věnujeme více pozornosti těm, které tiše obdivujeme. Hladový marnotratný syn vzpomínal na prostřenou tabuli u nich doma, vedly ho ale i jiné vzpomínky, neboť se rozhodl: „Vstana, půjdu k otci svému.“ (Lukáš 15:18.)

Když usilujeme o dokonalé podrobení se, naše vůle je vlastně to jediné, co můžeme Bohu dát. Obvyklé dary a jejich deriváty, které Mu běžně dáváme, mohou být oprávněně označeny nálepkou „Vrátit Odesílateli“, s velkým O. A i když Bůh od nás na oplátku obdrží tento jediný dar, naprosto věrní získají vše, co má On. (Viz NaS 84:38.) Pěkný směnný kurz!

Jisté skutečnosti mezitím přetrvávají: Bůh nám dal život, svobodu volby, nadání i příležitosti. On nám dal majetek. On nám dal vymezený smrtelný čas, včetně potřebného dechu. (Viz NaS 64:32.) Budeme-li mít toto na mysli, vyhneme se při hledání míry závažným omylům. Přičemž některé nejsou ani zdaleka tak úsměvné, jako když někdo slyší dvojitý kvartet a domnívá se, že to je sbor Tabernacle Choir!

Není divu, že president Hinckley klade důraz na to, že jsme lidem smlouvy, a zdůrazňuje přitom smlouvu svátosti, desátku a chrámu a uvádí, že oběť je „samotnou podstatou usmíření“. (Teachings of Gordon B. Hinckley [1997], 147.)

Poddajnost, které dosáhl Spasitel, když čelil bolesti a mukám usmíření a přál si, aby nemusel „pít tento hořký kalich“ a mohl ustoupit, je ohromující. (NaS 19:18.) V našem malém, nedokonalém měřítku i my čelíme zkouškám a doufáme, že od nás budou nějakým způsobem odňaty.

Zvažte toto: Co by zbylo z Ježíšovy služby, kdyby sice vykonal další zázraky, ale nevykonal by vše převyšující zázrak Getseman a Kalvárie? Jeho ostatní zázraky - pro některé lidi - znamenaly požehnané prodloužení života nebo úlevu v utrpení. Jak by ale mohly být i jen srovnávány s tím největším zázrakem, kterým je všeobecné vzkříšení? (Viz 1. Kor. 15:22.) Rozmnožení chlebů a ryb nakrmilo hladový zástup. Přesto tito lidé brzy opět dostali hlad, zatímco ti, kteří pojí Chléb života, již nikdy hladovět nebudou. (Viz Jan 6:51, 58.)

Když zvažujeme zasvěcení a chystáme se ho podstoupit, pochopitelně se v nitru obáváme toho, co by od nás mohlo být vyžadováno. Pán nás však utěšuje slovy: „Má milost je pro vás postačující.“ (NaS 17:8.) Skutečně Mu věříme? On také slibuje, že slabé věci učiní silnými. (Viz Ether 12:27.) Skutečně jsme ochotni podstoupit tento proces? Pokud však chceme plnost, nemůžeme sami „část“ odpírat!

Dovolíme-li, aby naše vůle byla stále více pohlcena ve vůli Otcově, staneme se tak ve skutečnosti ještě bohatší osobností, dokonalejší a schopnější přijmout vše, co Bůh má (viz NaS 84:38). A mimoto, jak by nám mohlo být svěřeno Jeho „vše“, není-li naše vůle již téměř podobná Jeho? Stejně tak částečně oddaní by Jeho „vše“ ani nemohli plně docenit.

Upřímně řečeno, zadržujeme-li jakoukoli část, zrazujeme pouze sebe. Není třeba se proto ptát: „Zdali já jsem, Pane?“ (Mat. 26:22.) Ptejme se raději na své osobní kameny úrazu: „Pane, je toto ten problém?“ Odpověď už možná známe dlouho, a víc než Jeho odpověď možná potřebujeme odhodlání.

Největší štěstí je v Božím štědrém plánu nakonec připraveno pro ty, již jsou ochotni růst a zaplatit cenu za cestu do Jeho královské říše. Bratři a sestry, „Pojďme a znovu se vydejme na cestu“. („Come, Let Us Anew“, Hymns, no. 217.)

Ve jménu Pána nabízejícího své rámě (viz NaS 103:17; 136:22), samotného Ježíše Krista, Amen.