Skryté klíny President Thomas S. Monson První rádce v Prvním pøedsednictvu Nepøedávejme budoucím generacím naše køivdy a zlobu. Odstraòme všechny skryté klíny, které dokáží pouze nièit. V dubnu 1966, bìhem výroèní generální konference Církve, starší Spencer W. Kimball pronesl pozoruhodný proslov. Citoval pøíbìh, který napsal Samuel T. Whitman, nazvaný „Zapomenuté klíny“. Dnes bych také rád citoval Samuela T. Whitmana a poté uvedu pøíklady z vlastního života. Whitman napsal: „Snìhová bouøe [oné zimy] nebyla všeobecnì vzato nièivá. Pravda, nìkolik telegrafních drátù bylo strženo a na silnici došlo k náhlému nárùstu dopravních nehod… Obyèejnì by vzrostlý oøešák snadno udržel tíhu snìhu, která spoèívala na jeho košatých vìtvích. Onu škodu však zpùsobil železný klín v jeho nitru. Pøíbìh železného klínu zaèal o mnoho let døíve, když byl šedovlasý farmáø, [který nyní obýval pozemek, na kterém strom stál,] ještì chlapcem na otcovì farmì. Z údolí se tehdy zrovna odstìhovala pila a usedlíci dosud nacházeli všude možnì nástroje a jednotlivé èásti zaøízení… Onoho dne [našel chlapec]… na jižní pastvinì døevorubecký klín - široký, placatý a tìžký, dlouhý asi 30 centimetrù, nebo i více, a zkosený od usilovného zatloukání. [Døevorubecký klín se používá ke kácení stromù - zasune se do záøezu proøíznutého pilou a pak se do nìj udeøí kladivem, aby se záøez rozšíøil.]… Protože by chlapec pøišel pozdì k veèeøi, položil klín… mezi vìtve mladého oøešáku, který jeho otec zasadil poblíž pøední brány. Chtìl uklidit klín do kùlny hned po veèeøi, nebo až by šel nìkdy kolem. Skuteènì chtìl, ale nikdy se k tomu nedostal. [Klín] tam ležel mezi vìtvemi, trochu tìsnì, když chlapec vyrostl v muže. Ležel tam, tentokrát už pevnì sevøený, když se tento muž oženil a pøevzal otcovu farmu. Byl z pùli pøerostlý, když pod stromem obìdvala skupina žencù… Klín byl stále zarostlý a zacelený ve stromì oné zimy, kdy pøišla snìhová bouøe. Bìhem mrazivého ticha oné zimní noci… se jedna ze tøí hlavních vìtví odštìpila od kmene a zøítila se na zem. To natolik porušilo rovnováhu ve zbytku koruny, že se zbylé vìtve také rozštìpily a odpadly. Když bylo po bouøi, nezùstala z kdysi honosného stromu ani vìtvièka. Brzy následujícího rána vyšel farmáø ven a truchlil nad svou ztrátou… Pak jeho zrak spoèinul na èemsi v rozvalinì tøísek. ,To je ten klín,‘ zamumlal vyèítavì. ,Klín, který jsem našel na jižní pastvinì.‘ Pouhý pohled mu staèil na to, aby pochopil, proè se strom rozpadl. Klín zarostl v kmenu špièkou nahoru a zamezil vláknùm ve døevu, aby srostly tak, jak mìly.“1 Drazí bratøi a sestry, skryté klíny se nacházejí i v životì mnohých našich známých - ano, možná i v naší rodinì. Dovolte mi, abych vám vyprávìl o jednom dlouholetém pøíteli, který již opustil smrtelný život. Jmenoval se Leonard. Nebyl èlenem Církve, i když jeho manželka a dìti èleny byly. Jeho žena sloužila jako presidentka Primárek; jeho syn sloužil se ctí na misii. Jeho dcera i syn byli oddáni se svými partnery v posvátném obøadu a mají nyní vlastní rodiny. Každý, kdo Leonarda znal, ho mìl rád, stejnì jako já. Podporoval svou manželku a dìti v jejich církevních povoláních. Zúèastnil se s nimi mnoha akcí, které Církev sponzorovala. Žil dobrým a èistým životem, ba životem naplnìným službou a laskavostí. Jeho rodina a vlastnì i mnozí jiní se divili, proè Leonard prožil smrtelnost bez požehnání, které evangelium pøináší svým èlenùm. Když Leonard dosáhl pokroèilého vìku, zhoršilo se mu zdraví. Nakonec byl hospitalizován a jeho život zvolna vyprchával. V rozhovoru s Leonardem, ze kterého se stal rozhovor poslední, mi øekl: „Tome, znám tì od doby, co jsi byl chlapcem. Cítím, že ti mám vysvìtlit, proè jsem nikdy nevstoupil do Církve.“ Pak mi vyprávìl o jednom zážitku, který se stal jeho rodièùm pøed mnoha, mnoha lety. Chtì nechtì se jeho rodina dostala do situace, kdy musela prodat farmu, a dostali již nabídku na odkoupení. Poté je sousední farmáø požádal, aby namísto toho prodali farmu jemu - i když za menší cenu - pøièemž dodal: „Jsme tak dobøí pøátelé. Pokud budu vlastnit i váš pozemek, budu se o nìj moci postarat.“ Nakonec Leonardovi rodièe souhlasili a farma byla prodána. Onen kupec - soused - zastával zodpovìdnou pozici v Církvi a z toho vyplývající dùvìra pomohla pøesvìdèit rodinu, aby farmu prodali jemu, i když z toho nemìli tolik penìz, jako by mìli v pøípadì, že by ji prodali prvnímu zájemci. Zanedlouho poté, co byla farma prodána, soused prodal vlastní farmu i farmu získanou od Leonardovy rodiny jako spoleènou parcelu, což maximálnì zhodnotilo pozemek, a tudíž i prodejní cenu. Dlouho pokládaná otázka, proè Leonard nikdy nevstoupil do Církve, byla zodpovìdìna. Stále cítil, že onen soused jeho rodinu podvedl. Svìøil se mi, že po tomto našem rozhovoru pocítil, že z nìho koneènì spadlo velké bøímì a že je pøipraven setkat se se svým Tvùrcem. Tragické je na tom to, že skrytý klín zabránil Leonardovi, aby se vznesl do vìtších výšek. Znám jednu rodinu, která do Ameriky pøišla z Nìmecka. Angliètina byla pro nì obtížná. Mìli jen málo prostøedkù, ale byli požehnáni ochotou pracovat a láskou k Bohu. Když se narodilo jejich tøetí dítì, žilo jen dva mìsíce a pak zemøelo. Otec byl umìlecký truhláø, a tak vyrobil nádhernou rakvièku pro tìlíèko svého drahocenného dítìte. Den pohøbu byl ponurý a odrážel tak zármutek, který cítili nad ztrátou dítìte. Otec nesl rakvièku a s rodinou pøišel ke kapli, kde se shromáždil menší poèet jejich pøátel. Dveøe do kaple však byly zamèeny. Zaneprázdnìný biskup na pohøeb zapomnìl. Snaha zastihnout ho byla marná. Otec nevìdìl, co si poèít, a tak vzal rakev podpaží a s rodinou se vydal v lijáku domù. Kdyby tato rodina nemìla takový charakter, mohla by vinit biskupa a chovat k nìmu zášť. Když se biskup dozvìdìl o této tragédii, navštívil rodinu a omluvil se. S bolestí ve tváøi a se slzami v oèích otec omluvu pøijal a s biskupem se objal v duchu porozumìní. Nezùstal žádný skrytý klín, který by zapøíèinil další hnìvivé pocity. Pøevládla láska a pøijetí. Duch musí být oproštìn od tìchto silných pout a neutišených pocitù, aby životní vzlet mohl dodat lehkost duši. V mnohých rodinách pøevládají uražené pocity a neochota odpustit. Ve skuteènosti nezáleží na tom, co bylo prvotní pøíèinou. Nemùže a nemá to být ponecháno, aby to pùsobilo další škodu. Výèitky udržují rány otevøené. Pouze odpuštìní uzdravuje. George Herbert, básník z poèátku 17. století, napsal: „Ten, kdo nemùže odpustit druhým, nièí most, po kterém bude muset sám pøejít, má-li se dostat do nebe, neboť každý potøebuje odpuštìní.“ Nádherná jsou slova Spasitelova, když se pøiblížil okamžik Jeho smrti na krutém køíži. Øekl: „Otèe, odpusť jim, neboť nevìdí, co èiní.“2 Nìkteøí mají potíž odpustit sami sobì a lpí na všech slabostech, kterých jsou si vìdomi. Docela se mi líbí pøíbìh jistého duchovního, který pøišel k ženì, která ležela na smrtelné posteli, a snažil se ji utìšit - avšak bezvýslednì. „Jsem ztracena,“ øekla žena. „Znièila jsem život svùj i všech kolem sebe. Neexistuje pro mì žádná nadìje.“ Duchovní si na prádelníku všiml zarámované fotografie krásné dívky. „Kdo je to?“ zeptal se. Žena se rozzáøila. „To je moje dcera, to jediné krásné v mém životì.“ „Pomohla byste jí, kdyby se dostala do potíží nebo kdyby udìlala nìjakou chybu? Odpustila byste jí? Milovala byste ji i nadále?“ „Samozøejmì!“ zvolala žena. „Udìlala bych pro ni cokoli. Proè se vùbec ptáte?“ „Protože chci, abyste vìdìla,“ øekl muž, „že obraznì øeèeno, Nebeský Otec má vaši fotografii na svém prádelníku. Miluje vás a pomùže vám. Obraťte se na nìj.“ Skrytý klín, který byl pøekážkou jejího štìstí, byl odstranìn. Tato znalost, tato nadìje a toto porozumìní pøinese ve chvíli nebezpeèí nebo v období zkoušek útìchu ztrápené mysli a bolavému srdci. Z celého poselství Nového zákona je cítit duch probouzející lidskou duši. Stíny zoufalství jsou rozptýleny paprsky nadìje, bolest ustupuje radosti a pocit ztracenosti v davu života mizí s jistou znalostí toho, že náš Nebeský Otec si je vìdom každého z nás. Spasitel nás o této pravdì ujistil, když uèil, že dokonce ani vrabec nespadne na zem, aniž si toho Otec všimne. Potom tuto nádhernou myšlenku uzavøel tím, že øekl: „Protož nebojte se, dražší jste vy nežli mnoho vrabcù.“3 Pøed èasem jsem èetl tuto zprávu tiskové agentury Associated Press, která se objevila v novinách. Jeden starší muž veøejnì pøiznal na pohøbu svého bratra, se kterým bydlel od mládí v jedné malé jednopokojové chatì poblíž Canisteo v New Yorku, že po jakési hádce køídou nakreslili èáru rozdìlující pokoj na dvì poloviny a ani jeden z nich tuto èáru nepøekroèil ani nepromluvil s druhým od té doby - pøed 62 lety. Jaký to mocný a nièivý skrytý klín! Jak napsal Alexander Pope: „Mýliti se je lidské, odpouštìti božské.“4 Nìkdy se urážíme velmi snadno. Jindy pøíliš trucujeme, než abychom pøijali upøímnou omluvu. Pøekonejme svoje ego, pýchu a zranìné city - vykroème vpøed se slovy: „Skuteènì mì to mrzí! Buïme znovu pøáteli jako døíve. Nepøedávejme budoucím generacím naše køivdy a zlobu.“ Odstraòme všechny skryté klíny, které dokáží pouze nièit. Kde vznikají skryté klíny? Nìkteré mají pùvod v nevyøešených sporech, které vedou k nepøátelským pocitùm, po kterých následují výèitky svìdomí a lítost. Jiné zaèínají zklamáním, žárlivostí, hádkami a pøedstavami, že se nás nìkdo dotkl. Musíme se s tìmito skrytými klíny vypoøádat - zapomeòte na nì a nenechávejte je, aby vás rozežíraly, hryzaly a nakonec znièily. Jednou mì navštívila jedna milá dáma, které bylo pøes 90 let, a znenadání mi vyprávìla o nìkolika vìcech, kterých litovala. Zmínila se o tom, jak ji pøed mnoha lety sousední farmáø, se kterým mìli s manželem obèasné neshody, požádal, zda by nemohl chodit zkratkou pøes jejich pozemek, aby se dostal na své pole. Pøerušila na chvíli své vyprávìní a se zachvìním v hlasu øekla: „Tommy, já ho nenechala jít pøes náš pozemek a on musel pìšky chodit tou delší cestou, aby se dostal na své pole. Bylo to špatné a já toho lituji. Již zemøel, ale tak moc bych si pøála, abych se mu mohla omluvit. Tak moc bych si pøála, abych dostala ještì další šanci.“ Když jsem jí poslouchal, na mysl mi vytanula slova, která napsal John Greenleaf Whittier: „Ze všech smutných slov jazyka èi pera nejsmutnìjší jsou tato: ,Mohlo být, škoda.‘“5 Ze 3. Nefiho v Knize Mormon pochází tato inspirovaná rada: „Nemá býti žádného rozštìpení mezi vámi. … Neboť amen, amen, pravím vám, kdo má ducha rozbroje, není ode mne, nýbrž jest od ïábla, který jest otcem rozbroje, a dráždí srdce èlovìèenstva ke hnìvu, aby se mezi sebou sváøili. Vizte, není mým uèením, aby srdce lidí ve zlosti byla proti sobì popouzena, nýbrž jest mým uèením, aby takové vìci byly odstranìny.“6 Dovolte mi, abych vám na závìr vyprávìl o dvou mužích, kteøí jsou pro mì hrdiny. Jejich odvážné skutky se neuskuteènily pøed zraky celého národa, ale v jednom poklidném údolí Midway v Utahu. Pøed mnoha lety spolu Roy Kohler a Grant Remund sloužili v církevních povoláních. Byli nejlepšími pøáteli. Obdìlávali pùdu a prodávali mléko. Pak mezi nimi došlo k nedorozumìní, které je do urèité míry rozdìlilo. Pozdìji, když Roy Kohler tragicky onemocnìl rakovinou a zbývaly mu už jen poslední chvíle života, jsem jeho a jeho ženu navštívil se svou ženou Frances a dal jsem mu požehnání. Když jsme si pak povídali, bratr Kohler øekl: „Budu vám vyprávìt o jednom z nejkrásnìjších zážitkù, který se mi v životì pøihodil.“ A pak mi vylíèil, jak mezi ním a Grantem Remundem došlo k nedorozumìní a jak se následnì odcizili. Komentoval to takto: „Tak nìjak jsme se nemohli vystát.“ „Pozdìji,“ pokraèoval Roy, „když jsem skládal seno na zimu, jednou v noci se seno samo vznítilo a zaèalo hoøet, pøièemž shoøelo seno, stodola a všechno, co bylo v ní, až k základùm. Byl jsem zdrcen,“ øekl Roy. „Vùbec jsem nevìdìl, co si poèít. Temnou nocí probleskovaly jen pohasínající uhlíky. A pak jsem uvidìl, jak se na cestì smìrem od domu Granta Remunda pøibližují svìtla traktorù a tìžké techniky. Když tato ,záchranná èeta‘ dorazila až k naší pøíjezdové cestì a já jsem se s nimi se slzami v oèích setkal, Grant prohodil: ,Royi, máš tady pìkný nepoøádek. Pøijel jsem ti se svými syny pomoci. Pojïme na to.‘“ Spoleènì se pustili do práce. Skrytý klín, který je na nìjaký èas rozdìloval, byl ten tam. Pracovali celou noc až do pøíštího rána a na pomoc mu pøišli i mnozí další místní osadníci. Roy Kohler zemøel a Grant Remund zestárl. Jejich synové spolu sloužili v biskupství téhož sboru. Skuteènì si cením pøátelství tìchto dvou úžasných rodin. Kéž jsme vždy pøíkladem ve svém domovì a vìrnì dodržujeme všechna pøikázání, abychom v sobì nechovali žádné skryté klíny, ale radìji pamatovali na toto Spasitelovo nabádání: „Po tomť poznají všickni, že jste moji uèedlníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“7 To je má prosba a modlitba ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY 1. In Conference Report, Apr. 1966, 70. 2. Lukáš 23:34. 3. Mat. 10:31. 4. An Essay on Criticism (1711), part 2, line 525. 5. „Maud Muller“, The Complete Poetical Works of Whittier (1892), 48. 6. 3. Nefi 11:28-30. 7. Jan 13:35.