Svaté místo, posvátný prostor Starší Dennis B. Neuenschwander Předsednictvo Sedmdesáti Naše schopnost vyhledávat a uctívat svaté a posvátné a rozeznávat to od neèistého a svìtského urèuje naši duchovnost. V odpovìdi na Pilátovu otázku: „Ty-li jsi král Židovský?“ Spasitel odpovìdìl: „Království mé není z tohoto svìta.“ (Jan 18:33, 36.) Ježíš tìmito nìkolika slovy prohlašuje, že Jeho království není závislé na tomto svìtì a že se od nìj liší. Spasitelovo uèení, nauka a osobní pøíklad pozvedají všechny, kteøí v Nìj skuteènì vìøí, k božskému mìøítku, jež vyžaduje, aby byly jak oko, tak mysl upøeny na slávu Boží (viz NaS 4:5; 88:68). Sláva Boží zahrnuje vše, co je svaté a posvátné. Naše schopnost vyhledávat a uctívat svaté a posvátné a rozeznávat to od neèistého a svìtského urèuje naši duchovnost. Vskutku, bez toho, co je svaté a posvátné, jsme ponecháni pouze s tím, co je neèisté a svìtské. Uprostøed shonu svìtského svìta doprovázeného jeho jistou nejistotou, musí být místo, které nabízí duchovní útoèištì, obnovení, nadìji a pokoj. Taková místa skuteènì existují. Jsou svatá i posvátná. Jsou to místa, kde se setkáváme s božským a kde nacházíme Ducha Pánì. Pán v Knize nauk a smluv tøikrát radí svému lidu, aby stál „na svatých místech“ (viz NaS 45:32; 87:8; 101:22). Když se díváme na souèasnou situaci ve svìtì, smysl jeho rady je stále závažnìjší. Znièující nemoci, pronásledování a války mají pøíliš známou tváø a vnutily se do našich každodenních zážitkù. Tváøí v tváø tìmto složitým problémùm Pán radí: „Vizte, jest to vùle má, aby všichni, kdož vzývají mé jméno a mne uctívají podle mého vìèného evangelia, se shromáždili a stáli na svatých místech.“ (NaS 101:22.) Svatá místa byla vždy dùležitá pro správné uctívání Boha. Pro Svaté posledních dnù jsou takovými svatými místy historicky významná místa, naše domovy, shromáždìní svátosti a chrámy. Mnohé z toho, co uctíváme a èemu uèíme své dìti, aby uctívaly jako svaté a posvátné, souvisí s tìmito místy. Víra a úcta s nimi spojená a úcta, kterou máme k tomu, co se na nich dìje nebo co se na nich stalo, je èiní svatými. V našem uctívání mùže být dùležitost svatých míst a posvátného prostoru stìží pøecenìna. Pro to, abychom obdrželi duchovní prospìch díky tomu, že stojíme na svatých místech, je vyžadována velká osobní pøíprava. Svatá místa a posvátný prostor jsou také charakterizovány obìtí, kterou vyžadují. Starší M. Russell Ballard uèil, že „slovo obì znamená doslova ,uèinit posvátným‘ nebo ,pøedložit jako posvátné‘ “ („The Law of Sacrifice“, Liahona, Mar. 2002, 13). Slova posvátný a obì pocházejí [v angliètinì] ze stejného koøene. Èlovìk nemùže mít to, co je posvátné, aniž by nejprve pro to nìco neobìtoval. Bez osobní obìti nemùže být žádné posvátnosti. Obì posvìcuje to, co je posvátné. Pro mnohé je háj poblíž farmy Smithových v severní èásti státu New York jednoduše krásný a poklidný. Avšak pro Svaté posledních dnù po celém svìtì je posvátný díky víøe a úctì, kterou k nìmu pøinášíme, a hloubce obìti, kterou pøedstavuje. Pøed nìkolika mìsíci jednoho krásného dne na konci podzimu jsem v onom háji sedìl se svou ženou. Byl vskutku krásný a vychutnávali jsme pokoj tohoto osamìlého místa, který jsme tam našli. Avšak ještì významnìjší bylo, že jsme sedìli v bezprostøední blízkosti místa, kde se Bùh Otec a Jeho Syn, Ježíš Kristus, ukázali mladému prorokovi Josephu Smithovi. Naše víra a naše úcta ohlednì jejich návštìvy a osobní obì, která díky tomu následovala jak v Prorokovì životì, tak v životì našich vlastních pøedkù, promìnila toto krásné místo v posvátný prostor a v místo svaté. Podobné hluboké pocity a pocity úcty vyvolávají po celé zemi další posvátná místa, která se vztahují k historii této Církve a k jejímu založení. Tato posvátná místa inspirují naši víru a povzbuzují nás, abychom v oné víøe byli pevní a abychom postupovali kupøedu navzdory pøekážkám, které mohou zkøížit naši cestu. Podobnì náš domov je svatým místem, které je vyplnìno posvátným prostorem. I když náš domov není vždy poklidný, mùže být naplnìn Duchem Pánì. První pøedsednictvo a Kvorum dvanácti apoštolù uèí v dokumentu „Rodina: Prohlášení svìtu:“ „Štìstí v rodinném životì dosáhneme s nejvìtší pravdìpodobností tehdy, když je založeno na uèení Pána Ježíše Krista. Úspìšná manželství a rodiny jsou založeny a udržovány na zásadách víry, modlitby, pokání, odpuštìní, úcty, lásky, soucitu, práce a hodnotných odpoèinkových èinností.“ (Liahona, øíjen 1998, 24.) Takový domov vyžaduje osobní obì. Proroku Josephu Smithovi Pán øekl: „Rodina tvá musí èiniti pokání a odvyknouti si mnohé vìci“ (NaS 93:48). Každý v naší rodinì stojí pøed širokým výbìrem èinností a zábavy, a ne vše z toho je prospìšné a dobré – a mnohé z toho urèitì není nutné. Je tøeba, aby i naše rodina, podobnì jako rodina Prorokova, èinila pokání a odvykla si nìkterým vìcem, aby nám to pomohlo zachovat posvátnou podstatu našeho domova? Založení našeho domova jako svatého místa odráží hloubku obìti, již jsme ochotni pro nìj uèinit. Shromáždìní svátosti jsou skuteènì více než jen shromáždìní. Jsou to posvátné chvíle na svatém místì. Bìhem tìchto každotýdenních chvil rozjímáme o nejmilosrdnìjším skutku obìti, který tento svìt kdy poznal. Pøemítáme o lásce Boha, jenž dal svého Jednorozeného Syna, abychom mohli získat vìèný život. Když pøijímáme svátost, máme Ho na pamìti a vyjadøujeme svou ochotu vzít Jeho jméno na sebe a dodržovat Jeho pøikázání. Peèlivá osobní pøíprava vèetnì naší vlastní obìti zlomeného srdce a zkroušeného ducha je nezbytným pøedpokladem pro pravidelnou duchovní obnovu nabízenou skrze úèast, které jsme hodni. Musíme být ochotni a schopni vyklouznout na pár chvil z tohoto svìta, abychom rozjímali o svatìjších vìcech. Bez této duchovní obnovy je naše víra snadno pøemožena tím, co je svìtské a neèisté. Pøed mnoha lety, když naši chlapci byli ještì velmi malí, jsem pøi veèeøi poznamenal nìco o mimoøádnosti našeho shromáždìní svátosti a o tom, jak jsem se tam mnohému nauèil. Jejich reakce mi ukázala, že si nebyli jisti, že jsme byli dokonce na stejném shromáždìní. Rozdíl mezi mou a jejich zkušeností byl jednoduše rozdíl ve vyspìlosti a osobní pøípravì. Duchovní obnovení, které pøijímáme na našich shromáždìních svátosti, nepøesáhne naši pøípravu a naši ochotu a pøání být pouèeni. Chrámy, s nápisem „Svatost Pánu“ vepsaným na nich, patøí k nejposvátnìjším místùm na zemi. Stojí jako dùkaz Boží lásky ke všem Jeho dìtem, minulým i souèasným. Chrámová požehnání jsou propletena se závažnou obìtí a jsou od ní neoddìlitelná. Obøady v nich provádìné poskytují pøístup k plnému vyjádøení Spasitelovy smírné obìti. Toto samotné by chrám oprávnilo, aby byl svatý a posvátný. Avšak je vyžadována i osobní obì. Obìtujeme èas pøi pátrání po svých pøedcích a èas, abychom splnili své chrámové zodpovìdnosti. Také se snažíme, abychom žili podle nejvyšších mìøítek osobní zpùsobilosti, která nás opravòují ke vstupu do posvátného prostoru tohoto nejsvatìjšího místa. Na svatých místech a v posvátném prostoru nacházíme duchovní útoèištì, obnovu, nadìji a pokoj. Nestojí to za jakoukoli nutnou osobní obì? Bratøí a sestry, kéž by každý z nás ve svém životì uctíval to, co je svaté a posvátné. Kéž bychom tomu uèili své dìti. Kéž bychom všichni stáli na svatých a posvátných místech duchovního pokoje. Vyjadøuji své svìdectví o Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu, pravém Knížeti pokoje a nadìje, ve jménu Ježíše Krista, amen.