Zplnomocnění pokorou BISKUP RICHARD C. EDGLEY První rádce v Předsedajícím biskupstvu Síla Církve je dána miliony pokorných členů, kteří se snaží každý den vykonávat Spasitelovu vůli. Před časem, na shromáždění kvora vysokých kněží, zahájil instruktor lekci tím, že se zeptal každého z nás, kdo je naším hrdinou a proč. Když jednotliví členové postupně odpovídali, jejich odpovědi se daly očekávat. Pochopitelně někdo jmenoval Spasitele, Vykupitele světa. Jiný mluvil o Abrahamu Lincolnovi, který zrušil otroctví, vedl Spojené státy v občanské válce a nakonec sjednotil zemi. Jiní si vybrali proroka Josepha Smitha a našeho současného, milovaného proroka Gordona B. Hinckleyho. Zatímco každý jmenoval hrdinu, já jsem tiše přitakával a připouštěl, že všichni tito muži byli hodnými následování a že kdybych měl některou z vlastností, díky kterým tito muži dosáhli velikosti, byl bych lepším člověkem. Když jsem byl s odpovědí na řadě já, otočil jsem se k bratrovi napravo, který seděl v řadě nedaleko mě, a řekl jsem: „Mým hrdinou je Ken Sweatfield a jeho žena Jo Ann.“ Již dvacet let jsem sledoval, jak Ken a Jo Ann pečují o svého nemohoucího syna s veškerou rodičovskou láskou a trpělivostí. Často jsem přemýšlel o zmařených nadějích a snech, které se Shanem jistě měli před hroznou autonehodou, k níž došlo pouhé dva týdny předtím, než měl nastoupit na misii do Leedsu v Anglii. Sledoval jsem Kena a Jo Ann, jak natáčejí Shana ke slunci, nebo jak ho vozí po okolí a popisují mu okolí s nadějí, že slyší a vnímá, a doufají, že čerstvý vzduch a slunce rozjasní jeho velmi utlumeného ducha. Dvacet let neměli v této péči dovolenou, ani pár volných večerů, ale vždy měli ducha víry, optimismu a vděčnosti – ani náznak zloby, beznaděje nebo pochybování o Božích záměrech. Potom jsem se otočil k bratrovi nalevo a řekl: „Mým hrdinou je Jim Newton a jeho žena Helen.“ Krátce poté, co byl Jimův a Helenin syn Zach povolán na misii do Peru, byl usmrcen při autonehodě. Když jsem se o této nehodě dozvěděl, spěchal jsem do nemocnice a doufal jsem, že uslyším, že Zach žije a že se uzdraví. Jeho rodiče mi s nejvyšší důstojností a klidem vysvětlili, že Zach nyní bude sloužit svou misii na druhé straně závoje. Zatímco jsem byl svědkem toho, jak to tito silní rodiče klidně přijali, uvědomil jsem si, že přes bolest a sklíčenost pociťují pokoj, který mohli získat jen hlubokou a trvalou vírou v milujícího Otce a usmiřujícího Spasitele. Moje víra byla posílena a díky jejich inspiraci bylo mé odhodlání následovat jejich příklad při setkání s podobnými těžkostmi a tragédiemi upevněno. Také jsem mohl odpovědět, že mým hrdinou je Tom Abbot a jeho syn John, moji věrní domácí učitelé, kteří nikdy nezapomněli domluvit si domácí učení, třebaže je často obtížné zastihnout naši rodinu doma. Mohl bych jmenovat mnohé další, které obdivuji a které bych mohl nazvat hrdiny. Mnozí nezastávají takzvané vysoké nebo přední povolání v Církvi, ale všichni jsou hodni vykonávat nějakou funkci. Nikdo není všeobecně známý všem členům Církve, ale všechny, tím jsem si jist, zná podle jména náš Nebeský Otec. Když mohu příležitostně navštívit shromáždění svátosti ve svém sboru, často se zamýšlím, když se dívám na shromážděné členy a vidím neděli co neděli tytéž tváře. Některé z nich pravidelně vídám na shromáždění svátosti více než dvacet let. Opakuji, většina z nich se nenachází ve středu zájmu Církve, ale všichni důsledně navštěvují svá shromáždění a osobně se vyrovnávají s životními zkouškami. Právě tito mnozí členové jsou těmi, které vídám a obdivuji a za které jsem vděčný. Neusilují o postavení, význačnost nebo slávu, ale všichni se snaží zasloužit si místo v Otcově království tím, že se starají o záležitosti každodenního života. Vytrvale vykonávají to, čeho si nikdo nevšimne, co je nenápadné, ale pokorně a poctivě konají to, co je důležité. Mají samozřejmě těžkosti, avšak ze svého hořkého zápolení dokáží nalézt sladkost, která je tak často tichým společníkem protivenství. Tato situace se opakuje stokrát v tisících sborech po celém světě. Oni jsou Církví Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Ano, síla Církve je dána miliony pokorných členů, kteří se snaží každý den vykonávat Spasitelovu vůli – den co den, po krůčcích. Tito pokorní členové pocházejí ze všech národností, ze všech sociálních vrstev a ze všech ekonomických prostředí. Mezi nimi jsou jak ti s vyšším vzděláním, tak ti prostší, kteří žijí v těch nejmenších vesničkách v nejvzdálenějších oblastech světa – všem v srdci bije živé svědectví o Ježíši Kristu a touha sloužit Pánu. Když přemýšlím o těchto věrných členech, napadají mě dvě vlastnosti, které, jak se zdá, všichni mají. Za prvé bez ohledu na sociální nebo ekonomické postavení, jejich pokora je vede k poddajnosti vůli Páně. A za druhé navzdory životním těžkostem a zkouškám jsou schopni zachovat si smysl pro vděčnost za Boží požehnání a za dobro, které život přináší. Pokora a vděčnost jsou opravdová dvojčata charakterizující štěstí. Vypráví se příběh o setkání proroka Josepha Smitha a Brighama Younga. Za přítomnosti poměrně velké skupiny bratří prorok tvrdě pokáral bratra Brighama za nějaké selhání v jeho povinnostech. Všichni, předpokládám poněkud ohromeni, čekali na Brighamovu reakci. Koneckonců, Brigham, který se stal později známý jako Lev Páně, nebyl v žádném případě nijak bázlivý. Brigham pomalu vstal a se slovy, která pravdivě odrážejí jeho povahu a pokoru, jednoduše sklonil hlavu a řekl: „Josephe, co chceš, abych udělal?“ Dále se vypráví, že Joseph s pláčem seběhl z podia, objal Brighama a v podstatě řekl toto: „Obstál jsi, bratře Brighame, obstál jsi.“ (Viz Truman G. Madsen, „Hugh B. Brown – Youthful Veteran“, New Era, Apr. 1976, 16.) Mnozí z nás žijeme nebo pracujeme v podmínkách, v nichž je pokora často nesprávně chápána a je považována za slabost. Jen málo společností či institucí řadí pokoru do prohlášení o hodnotách dané organizace, nebo mezi žádoucí vlastnosti jejich řídících pracovníků. Přesto však, když se učíme tomu, jak pracuje Bůh, začíná být zřejmá moc pokorného a poddajného ducha. V království Božím začíná velikost pokorou a poddajností. Tyto společné ctnosti jsou prvními rozhodujícími kroky, chceme-li otevřít dveře Božím požehnáním a moci kněžství. Nezáleží na tom, kdo jsme, či jak vznešená jsou osvědčení o našich schopnostech. Pokora a poddajnost Pánu, spolu s vděčným srdcem, jsou naší silou a naší nadějí. Když Pán jmenoval požadavky pro členství v Jeho Církvi, prohlásil: „Všichni ti, kteří se pokoří před Bohem … a přistoupí se zkroušeným srdcem a kající duší, … (jsou ti, již) budou přijati křtem do Církve.“ (NaS 20:37.) A tak mezi členy Církve vidíme muže i ženy všech životních zázemí, kteří se pokorně podrobují radám Božím. Vidíme, jak významný obchodní manažer přijímá vlídně a s pokorou skromného, někdy až bázlivého domácího učitele, který ho učí. Vidíme, jak vysoce vzdělaní, pokorní lidé přijímají rady od svého biskupa, který má někdy jen malé formální vzdělání. Vidíme, jak bývalí biskupové a presidenti kůlů vděčně a s pokorou přijímají povolání učit v Primárkách, pomáhat v jeslích nebo shromažďovat humanitární pomoc potřebným po celém světě. Vidíme, jak tisíce manželských párů opouštějí své pohodlné domovy, aby žily v podmínkách, na něž nejsou zvyklí, a pokorně slouží chudobou stiženým lidem po celém světě – a pak slouží znovu a znovu. Vidíme, jak chudobou stižení lidé ve světě pokorně obětují své skromné prostředky a dělí se s těmi, kteří strádají ještě víc. A každý ve své pokoře slouží a dává s vděčným srdcem a vzdává chválu Bohu. Král Benjamin upozorňoval, že se musíme stát jako dítě, poddajnými, jemnými, pokornými, trpělivými a plnými lásky a ochotnými podříditi se všem věcem, které Pán pokládá za nutné [na nás] vložiti. (Viz Mosiáš 3:19.) Pokorné podřizování naší vůle Otci nám přináší zplnomocnění Boží neboli moc pokory. Je to moc vyrovnat se s životními protivenstvími, moc pokoje, moc naděje, moc srdce bijícího láskou a svědectvím o Spasiteli Ježíši Kristu, moc spásy. Je to Spasitel, který je naším největším příkladem moci pokory a poslušnosti. Koneckonců On podřídil svou vůli Otci a tím uskutečnil největší a nejvýznamnější událost v celé historii. Snad jedna z nejposvátnějších slov v písmech jsou prostá: „Ne má vůle, ale tvá staň se.“ (Lukáš 22:42.) A tak máme tisíce, dokonce miliony bijících srdcí – hrdinů, snad to tak mohu říci, ale možná vhodnější popis je prostě jen: pokorných následovníků Spasitele, Ježíše Krista. A jak nás všechny o to president Hinckley požádal, oni se prostě snaží ze všech sil – den za dnem. Modlím se, nechť pokorné a poddajné srdce je naším zplnomocněním od Boha se všemi jeho požehnáními. Ve jménu Ježíše Krista, amen.