„Proto jsem na svět přišel“ Starší Alexandr B. Morrison Sedmdesátník Symbolem Ježíše a Jeho místa v našem srdci musí být život věnovaný plně Jeho službě - lásce a pečování. Když byl Ježíš předveden před Piláta, po temné noci plné nenávisti, urážek a týrání, tento hrdý římský prokurátor si brzy všiml, že toto není jen obyčejný smrtelník. Ježíš neprojevoval nic ze servilní podlézavosti nebo falešné chvástavosti, kterou se vyznačovali ti, kteří u moci císařského Říma prosili o život. Před pyšným Římanem stál klidně, nepokořený, majestátní a vystupoval vlídně, avšak vznešeně. „Tedy král jsi ty?“ otázal se ho Pilát (Jan 18:37). Ježíš, Král králů, jehož Otec by mu na požádání seslal „více nežli dvanácte houfů andělů“ (Matouš 26:53), jehož sláva a vznešenost převyšovala cokoli, co mohl Pilát - nebo jakýkoli jiný smrtelný člověk - i jen pochopit, jednoduše odpověděl: „Ty pravíš, že já král jsem. Jáť jsem se k tomu narodil, a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal pravdě.“ (Jan 18:37.) Pilát, slabý a váhavý muž, postrádající čest a nezatížený zásadami, mu cynicky namítl: „Co jest pravda?“ (Jan 18:38.) A pak, přestože na Ježíši neshledal žádnou vinu a s jistotou věděl, že to není žádný politický buřič a že ani jinak neohrožuje moc a pravomoc Říma, ustoupil krvelačnosti davu a vydal Ježíše k ukřižování. „Proto jsem na svět přišel.“ Proč přišel? Proč Ježíš, Pán Bůh všemohoucí, který sedí na pravici Otcově, stvořitel světů bezpočtu, zákonodárce a soudce, se snížil, aby přišel na zem a narodil se v jeslích, prožil většinu života jako bezvýznamný člověk, trmácel se po prašných cestách Judeje a hlásal poselství, proti kterému se vášnivě stavěli mnozí, a nakonec aby ho zradil jeden z Jeho nejbližších přátel a On zemřel mezi dvěma zločinci na pochmurném pahorku Golgoty? Nefi, který se radoval „v Kristu, neboť on vykoupil duši [jeho] z pekla“ (2. Nefi 33:6), chápal, co k tomu Krista vedlo: „Nečiní ničeho, není-li to pro dobro světa; neboť miluje svět, takže pokládá i svůj vlastní život, aby k sobě mohl přitáhnout všechny lidi.“ (2. Nefi 26:24.) Byla to Jeho láska ke všem Božím dětem, která Ježíše, jedinečného svou dokonalostí bez hříchu, vedla k tomu, aby sám sebe obětoval jako výkupné za hříchy druhých. Řečeno slovy oblíbené duchovní písně: „Ježíš zemřel na Kalvárii, aby všichni skrze něho mohli vykoupeni býti.“ („Tis Sweet to Sing the Matchless Love, Hymns, no. 176.) Toto tedy byl onen svrchovaný důvod, který Ježíše přivedl na zemi, aby „trpěl, krvácel a zemřel pro člověka“. Přišel jako Beránek nevinný a neposkvrněný (viz 1. Petr. 1:19), aby usmířil naše hříchy a aby tím, že bude pozdvižen na kříž, mohl k sobě přitáhnout všechny lidi (viz 3. Nefi 27:14). Řečeno Pavlovými radostnými slovy: „Nebo jakož v Adamovi všickni umírají, tak i skrze Krista všickni obživeni budou.“ (1. Korintským 15:22.) Symbolem Jeho vítězství nad smrtí je onen prázdný hrob. Ten, kterého „Bůh vzkřísil třetího dne“ (Skutkové 10:40), uvolnil pouta této časné smrti, aby všichni byli vzkříšeni (viz Alma 11:42; zvýraznění přidáno), a „dosáhl vítězství nad hrobem“ (Mormon 7:5). V Něm „osten smrti jest otupen“ (Mosiáš 16:8). Přesto Ježíš nepřišel proto, aby dětem našeho Otce přinesl jen nesmrtelnost, ale i věčný život. I když Kristovo usmíření poskytuje všeobecné vzkříšení všem lidem, bez ohledu na to, zda si to zaslouží, dar věčného života - života s Otcem a se Synem, v Jejich zdokonalené přítomnosti - je vyhrazen věrným, těm, kteří projevují Kristovi svou lásku tím, že jsou ochotni řídit se Jeho přikázáními a uzavřít a dodržovat svaté smlouvy. „Kdož by měl přikázání má, a ostříhal jich,“ připomíná nám Ježíš, „onť jest ten, kterýž mne miluje“ (Jan 14:21). Jak v průběhu všech věků prohlašovali proroci, pouze tehdy, uzavřeme-li a dodržujeme-li svaté smlouvy - ony posvátné celestiální úmluvy mezi Bohem a člověkem - se můžeme stát „Božského přirození účastni“ a můžeme uniknout „porušení tohoto, kteréž jest ve světě“ (2. Petr. 1:4). Ježíš přišel na svět v první řadě jako usmiřující Spasitel, který zemřel proto, aby všichni mohli nalézt „mír na tomto světě a věčný život ve světě příštím“ (NaS 59:23). Přesto přišel ještě z jiného důvodu - aby posloužil jako příklad veškerých božských možností člověka, měřítko, jímž musejí všichni poměřovat svůj život. Ten, který prohlásil své božství samaritánské ženě u Jákobovy studně (viz Jan 4), nás žádá, abychom se stali takovými, jako je On (viz 3. Nefi 27:27), abychom se stali „dokonalí, jako já, nebo jako Otec váš v nebesích dokonalý jest“ (3. Nefi 12:48). Z hloubky této nevýslovné dokonalosti nás vyzývá, abychom pečovali o nemocné, chudé a sužované; abychom se modlili za všechny Boží děti a projevovali jim soucit, neboť „Bůh není přijimač osob“ (Skutkové 10:34). Pro Něj neexistují žádné překážky kvůli rase, pohlaví nebo jazyku. Jak vysvětlil Nefi: „I nebrání nikomu k němu přijíti, - černým jako bílým, svazkem poutaným jako volným, mužům jako ženám; a má na mysli i pohany; a všichni jsou si před Bohem rovni . . . “ (2. Nefi 26:33.) Pro ty z nás, kteří se ptají, kdo je naším sousedem, mluvil o dobrém Samaritánovi; o pastýři, který opustil oněch devadesát devět a šel hledat tu jedinou, která se ztratila; a o člověku, který uspořádal „večeři velikou“, na niž pozval „chudé, i chromé, i kulhavé, a slepé“ (Lukáš 14:16, 21). Ježíš, Mistr učitel, opakovaně učil věčným pravdám odvozeným z běžných životních zkušeností. Jedna taková lekce pojednává o tom, že je třeba být při dávání štědrý - dávat v duchu oběti a s upřímným záměrem požehnat těm, kteří jsou méně šťastní než my. Lukáš zaznamenává, že když Ježíš seděl v chrámu, pozoroval tam ty, kteří vhazovali do pokladnice své příspěvky. Někteří věnovali svůj dar vroucně a s upřímným záměrem, jiní však, přestože dávali velké množství stříbra a zlata, tak činili okázale, především proto, aby je viděli lidé. V dlouhém zástupu dárců byla i chudá vdova, která do pokladnice vhodila vše, co měla, dvě malé bronzové mince, kterým se říkalo šarty. Dohromady to byla částka menší než půl centu v americké měně. Když si Ježíš povšiml tohoto nepoměru mezi tím, kolik dala ona, a mnohem většími příspěvky některých jiných lidí, prohlásil: „V pravdě . . . vdova tato chudá více než všickni uvrhla.“ Přestože bohatí dali z hojnosti, „tato pak z své chudoby všecku živnost svou, kterouž měla, uvrhla“ (Lukáš 21:1-4). Ježíš věděl, že podstatné není, kolik dáváme. V nebeských počtech se hodnota určuje ne podle množství, ale podle kvality. Záměr ochotného srdce a mysli je to, co je Bohu libé (viz 2. Korintským 8:12). Ježíš měl zvláštní náklonnost k dětem. Jak ve Starém, tak v Novém světě je povolal k sobě (viz Lukáš 18:16; 3. Nefi 17:21-24). Nefitský záznam přináší o Kristově něžné lásce k maličkým dojemné svědectví: „On vzal malé děti jejich, jedno po druhém, a žehnal je a modlil se za ně k Otci. A když byl toto učinil, plakal.“ (3. Nefi 17:21-22.) Ježíš věděl, že malé děti jsou čisté a bez hříchu. „Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka,“ řekl, „nikoli nevejdete do království nebeského.“ (Matouš 18:3.) Král Benjamin, velký nefitský prorok, vysvětlil, co to znamená stát se jako malé dítě „poddajným, jemným, pokorným, trpělivým a plným lásky a ochotným podříditi se všem věcem, které Pán pokládá za nutné naň vložiti“ (Mosiáš 3:19). Ve světě, ve kterém se každodenně setkáváme s takovým množstvím bezcitné lhostejnosti vůči těm, kteří jsou méně šťastní, Ježíš mluvil o potřebě dávat hladovým jíst, žíznícím pít, poskytovat přístřeší cizinci, odívat nahé a navštěvovat nemocné a ty, již jsou ve vězení. Jednou z nejnáročnějších zkoušek křesťanského učednictví je Jeho výzva všem: „Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlte se za ty, kteří vás utiskují a vám se protiví.“ (Matouš 5:44.) Připomněl nám, že nakolik projevujeme skutky pravé lásky druhým, i těm, které někteří považují za nejmenší, „mně jste učinili“ (viz Matouš 25:35-45). Učil nejen o naší povinnosti pomáhat si vzájemně časně, ale také o mocných, věčných a duchovních důsledcích toho, když tak činíme. Opravdu, všechna Jeho přikázání jsou v konečném smyslu duchovní, nejen časná. Proto Písma radí, že k tomu, abychom „den ze dne dosahovali odpuštění všech svých hříchů [a abychom] před Bohem mohli kráčeti bez viny“, je třeba, abychom „ze svého majetku dávali chudým, každý podle svých prostředků“ (Mosiáš 4:26). V konečném smyslu tedy svou oddanost Kristu prokazujeme a své učednictví nejlépe projevujeme tím, jak žijeme a jak Mu sloužíme. Symbolem Ježíše a Jeho místa v našem srdci musí být život věnovaný plně Jeho službě - lásce a pečování; neomezenému odevzdání se Kristu a Jeho věci; duchovnímu znovuzrození, které přináší mocnou proměnu srdce a připravuje nás, abychom si vštípili „jeho obraz do rysů svého obličeje“ (viz Alma 5:13-14). Vzít Jeho jméno na sebe znamená ochotu udělat cokoli, co od nás požaduje. Někdo kdysi řekl, že cena za křesťanský život je stejná dnes i kdykoli jindy: je jí jednoduše dát vše, co máme, nezadržet nic, odložit všechny hříchy svoje, abychom Ho poznali (viz Alma 22:18). Když toto kritérium nesplňujeme, z pohodlnosti, z netečnosti nebo ze zlovolnosti, když činíme zlo nebo závidíme, jsme sobečtí, smyslní nebo povrchní, znovu Ho tím, alespoň v určitém slova smyslu, ukřižováváme. Když se však neustále snažíme dělat to nejlepší, co můžeme, když pečujeme o druhé a sloužíme jim, když láskou překonáváme sobectví, když je pro nás blaho ostatních důležitější než naše vlastní, když vzájemně neseme své břímě a utěšujeme ty, „kdož útěchy potřebují“, a když jsme „božími svědky ve všech dobách a ve všech věcech, ať [jsme] kdekoliv“ (Mosiáš 18:8-9), pak Mu projevujeme úctu a čerpáme z Jeho moci a stále více se Mu podobáme, a tak se stáváme jasnějšími a jasnějšími, a vytrváme-li, „nastane dokonalý den“ (NaS 50:24). Hlas nemůže vyslovit, ani jazyk obsáhnout plnost Kristova nevýslovného příkladu. Řečeno slovy miláčka Jana: „Jestiť pak i jiných mnoho věcí, kteréž činil Ježíš, kteréž kdyby měly všecky, každá obzvláštně, psány býti, mám za to, že by ten svět nemohl přijíti těch knih, kteréž by napsány byly.“ (Jan 21:25.) Končím tam, kde jsem začal, Kristovými vznešenými slovy Pilátovi: „Proto jsem na svět přišel.“ Jak vděčni bychom všichni měli být za to, že On před dvěma tisíci lety přišel, aby usmířil naše hříchy a aby nám dal příklad, jak máme žít. Prohlašujeme tuto pravdu pravd směle celému světu. Svědčím vám, že On se znovu vrátí jako Král králů a Pán Pánů, s uzdravováním na svých křídlech, aby osvobodil svůj lid (viz „Come, O Thou King of Kings“, Hymns, no. 59). Ve jménu Ježíše Krista, amen.