Starší Neal A. Maxwell
z kvora dvanácti apoštolů
Laman a Lemuel [se] stali rebely namísto vedoucích, nasupenými namísto spravedlivými - a to proto, že nedokázali porozumět charakteru ani záměrům Boha.
Jak jeho prorocká slova právě prokázala, jsme tolik požehnáni tím, že máme presidenta Hinckleyho!
Bratři a sestry, na velmi řídkém papíře nesoucím hutné poselství se některé myšlenky Písem téměř skrývají. Proto jsme vyzýváni, abychom bádali, hodovali a přemýšleli (viz Jan 5:39; Alma 14:1; Alma 33:2; Moroni 10:3; 2. Nefi 9:51). Obzvláště bychom se ale měli častěji věnovat tomu, čemu Nefi: „[vztahovat] všechna písma na nás“. (1. Nefi 19:23.)
Slova, která bychom měli takto „vztahovat“, se například dvakrát objevují v souvislosti s Lamanem a Lemuelem, které někteří omylem považují za pouhé „natvrdlé jedince“. Zvažte tedy, nakolik se následující slova zdaleka netýkají jen těchto dvou: „A tak reptali . . . Laman a Lemuel, protože nerozuměli cestám Páně, který je byl stvořil.“ (1. Nefi 2:12; viz též Mosiáš 10:14.)
Neschopnost porozumět „cestám“ Páně ve vztahu k Jeho dětem - tomu, jaký k nim má vztah a jak se k nim chová - je velmi závažná. Reptání je jen jedním z příznaků a také jen jedním z následků; tato neschopnost, bratři a sestry, ve skutečnosti ovlivňuje vše ostatní!
Neporozumění nečemu tak základnímu má za následek nepochopení Boha, který se pak mylně jeví jako někdo, kdo je nepřístupný, kdo se nezapojuje, kdo se nestará, kdo je neschopný - jako nefunkční a oslabený Bůh - na jehož omezení si pak paradoxně někteří ve skutečnosti bez váhání stěžují.
Laman už od začátku odmítl roli, kterou měl hrát, a místo toho chtěl být „vůdcem smečky, který se vždy krmí nejdřív“ a odmítal Nefiovo duchovní vedení. Lemuel nebyl jenom Lamanovým oddaným satelitem, byl mu též katalyzátorem, protože se Lamanem nechal „vydráždit“. (Viz 1. Nefi 16:37-38.) Kdyby byl Laman naopak zcela osamocen, některé jeho projevy by byly velmi odlišné. V naší společnosti máme také takové lidi. Nechají se „vydráždit“ proti tomu, co je dobré. Ani oni nemají nárok, podobně jako Lemuel, aby jim to jen tak prošlo. A podobně, i oni jsou málo viditelní v závěsu těch, které následují, jejich pokrytectví je však nepřehlédnutelné!
Napomenutím určeným Lamanovi a Lemuelovi „. . . bylo těžko porozuměti, netázal-li se kdo o nich Pána; a protože byli srdce tvrdého, nehleděli na Pána, jak měli učiniti“. (1. Nefi 15:3.)
Obzvláště závažná byla tato neschopnost věřit v Boha, který udílí zjevení. Někteří současníci, kteří si přejí opustit Boha, se snaží označit Jeho vládu výhradně jako záležitost minulosti. S vírou v takto nefunkčního Boha si lidé v podstatě mohou dělat, co se jim zlíbí. Pak už stačí jen málo, aby si řekli: Bůh není, a proto není zákon a ani hřích! (Viz 2. Nefi 2:13. Viz též Alma 30:28.)
Podobně jako Laman a Lemuel i mnozí dnešní lidé se snaží odkázat Boha pouze do minulosti. Přestává tedy být neměnným Bohem včerejška, dneška a zítřka (viz 2. Nefi 27:23). Bůh má ale ve skutečnosti minulost, současnost a budoucnost vždy před sebou, čímž vytváří „věčné nyní“. (Teachings of the Prophet Joseph Smith, sel. Joseph Fielding Smith (1976), 220; viz též NaS 130:7.)
Stručně řečeno, Lamanův a Lemuelův nedostatek charakteru jim bránil v tom, aby byli schopni pochopit dokonalý charakter Boha! Není divu, že prorok Joseph Smith prohlásil: „Jestliže lidé nechápou charakter Boha, nechápou sami sebe.“ (Teachings, 343.)
Laman a Lemuel si také neuvědomovali, že milující Bůh bude nevyhnutelně i vychovávajícím Otcem, který si přeje, aby Jeho děti byly skutečně šťastné a aby se vrátily domů. Tím, že dostatečně neporozuměli Božím „cestám“, přehlédli tu nejdůležitější vlastnost Božího charakteru - Jeho lásku! Jejich reptání bylo tedy žalostným příznakem patologické povahy.
Podobně Laman a Lemuel nerozuměli tomu, že k „cestám“ Boha patří i proroci, které On používá, aby varovali lid. Pán tímto způsobem povolal Lehiho, ale Laman a Lemuel se očividně styděli za otce pro jeho nepopulární roli a pro jeho přísnou kritiku tehdy převažujícího smýšlení v Jeruzalémě.
Duchovně otupělí Laman a Lemuel se domnívali, že lid v Jeruzalémě si nezaslouží tuto prorockou kritiku. (Viz 1. Nefi 2:13.) Přesto vše zachvacující duchovní úpadek už dávno nastal, a to „v obdbobí několika málo let“, jak se to často stává. (Helaman 4:26.) I dnes mnozí nezaznamenávají obdobný ničivý úpadek. Ti, kteří se jako lumíci ženou do mořských vln, jsou paradoxně často hrdí na svůj individualismus! Doporučení je chápáno jako urážka a rada jako omezování svobodné vůle.
Podstatné bylo také Lamanovo a Lemuelovo nepochopení toho, že vychovávající Bůh může od svých dětí žádat obtížné věci. Úloha protivenství je popsána v tomto tvrdém, avšak inspirovaném postřehu: „Avšak Pán pokládá za nutno svůj lid kárati - ano, zkouší jejich trpělivost a jejich víru.“ (Mosiáš 23:21.) Důkazem jejich smutného očekávání snadné cesty je to, jak se rozčilovali kvůli získání desek od Labana, kvůli těžkostem v pustině, stavbě lodi a přeplutí širokého oceánu (viz 1. Nefi 3-4). Natvrdlí a otupělí Laman a Lemuel jednoduše nesdíleli Nefiovu jistotu, že Pán nikdy svým dětem nepřikáže nic obtížného, aniž by nejdříve připravil způsob, jak to učinit. (Viz 1. Nefi 3:7.)
Jejich ohromné chyby vedly až k téměř komickým rozporům: Laman a Lemuel například věřili, že Bůh mohl u Rudého moře docela dobře zvládnout mocného faraona a velkou egyptskou armádu, ovšem nikoli místního Labana! Jak mnoho lidí v naší době se podobně rozporuplně podrobuje místním zastrašovatelům a žebrá u nich o přízeň?
Povšimněte si oné duchovní hranice, která byla během konečného rozdělení mezi Lamanity a Nefity použita místo hranice geografické: „. . . vzal jsem já, Nefi, svoji rodinu . . . a všechny, kdož chtěli jíti se mnou . . . [kdož] věřili ve výstrahy a ve zjevení Boží, a proto uposlechli mých slov.“ (2. Nefi 5:6.)
Laman a Lemuel nepojedli ze stromu života, kterým je láska Boží. (Viz 1. Nefi 11:25.) Láska, kterou Bůh chová ke svým dětem, je nejvýmluvněji vyjádřena tím, že nám daroval Ježíše jako Vykupitele: „ Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal“ (Jan 3:16). Přijmout lásku Boží znamená přijmout Ježíšovo usmíření a osvobození a radost, kterou nabízí. Je jasné, že Laman a Lemuel tuto víru neměli - obzvláště v Krista, který měl teprve přijít! (Viz Jarom 1:11.)
Naproti tomu Nefi „obdržel velké poznání o dobrotivosti“ Boží, a proto mohl pevně prohlásit: „Vím, že [Bůh] miluje svoje děti - nerozumím však významu všech věcí.“ (1. Nefi 1:1; 11:17.) Máme-li v sobě lásku Boží a známe-li Jeho dobrotivost, budeme Mu důvěřovat, a to i tehdy, když jsme zmatení nebo když nerozumíme.
Laman a Lemuel tedy nerozuměli vztahu mezi smrtelníky a Bohem, ba ještě hůř, ani mu nechtěli rozumět. Dbali na to, aby si udrželi svůj odstup od Boha. Navíc, protože byli intelektuálně leniví, nepočítali svá požehnání, ačkoli vděčnost mohla tento odstup hodně zkrátit. Laman a Lemuel ovšem nikdy neměli čas na inventuru.
Laman a Lemuel také prokázali jen málo trvalé duchovní zvědavosti. Pravda, jednou se upřímně zeptali na význam vidění stromu, řeky a tyče ze železa. Přesto jejich otázka více směřovala k pochopení naukových chuťovek než k tomu, aby jim pomohla najít spojení s Bohem a pochopit, co s nimi zamýšlí. Odpověď si na sebe zaručeně „nevztáhli“. (Viz 1. Nefi 19:23.)
Jejich pokora nikdy netrvala příliš dlouho, jako například v onom intervalu mezi tím, kdy se Lamanovi a Lemuelovi zjevil anděl a kdy oni opět začali reptat. (1. Nefi 3:31.) Pod tlakem byli jednou ochotni i opatrně připustit: „víme určitě, že Pán je s tebou“, brzy se ale na lodi začali chovat „velmi surově“ (viz 1. Nefi 17:55; viz též 1. Nefi 18:8,9). Pravidelným násilím dokazovali, že jejich odpor nebyl pouhou abstraktní, intelektuální odlišností názorů.
Laman a Lemuel se zalekli Labanovy moci, ale jejich strach z moci pouze dokazoval moc strachu. Jelikož „láska dokonalá ven vyhání bázeň“, bylo zřejmé, že měli jen malou schopnost milovat (viz Moroni 8:16; viz též 1. epištola Jana 4:18.) I když byli neukáznění, to nejsmutnější je, že nedokázali milovat!
Laman a Lemuel pro svou zatvrzelost proto jen zřídka zareagovali na jemnost druhých. Empatie, ta věčná vlastnost, jim byla naprosto cizí. Když je Lehi napomínal s veškerou dobrotivostí něžného nebo starostlivého otce, vyvolalo to zpravidla jen více odporu a krutou odpověď rodičům a sourozencům. (1. Nefi 8:37.) Když Nefi dal najevo lítost nad jejich chováním, Laman a Lemuel se mu vysmívali a měli z jeho lítosti radost (viz 1. Nefi 17:19). Kárání bylo nechutné samo o sobě, natož pak od Nefiho!
Rozčílit se dokázali snadno a ke stěžování neměli nikdy daleko, na svou záchranu ale sotva vydrželi vzpomínat do příchodu dalších nesnází. Namísto toho, protože jim chyběla perspektiva evangelia, situační starosti dne, za všechny uvedu například zlobu kvůli zlomenému luku, zastínily záležitosti věčnosti. Naše doba je také dobou situační etiky typu „každý za sebe“, jako by Desatero napsala nějaká zájmová skupina!
Cožpak si Laman a Lemuel po dosažení obou zemí hojnosti vážně mysleli, že ona navigace byla pouze souhrou náhod? Třeba to Nefi jenom „uhodl“. (Viz Hel. 16:16.) Jejich nevděčnost za pozoruhodnou liahonu vyvolává otázku: Co si Laman a Lemuel skutečně mysleli o tom úchvatném nástroji? Byla to jen šikovná věcička nebo pouze standardní vybavení každé lodi?
Mnozí, kteří jako Laman a Lemuel jako první usilují o znamení, pak paradoxně o ně také jako první ztrácejí zájem. Někteří vyžadují více zázraků i v okamžiku, kdy pojídají denní dávku manny, a zapomínají při tom na Toho, jenž ji seslal.
Proto, bratři a sestry, nám místo občasných zázraků prospěje více, budeme-li mít Ducha Svatého za „stálého společníka“ (viz NaS 121:46). Nikdy ale nesmíme zapomenout, že Duch Svatý, který utěšuje, se nikdy nevnucuje!
Lamanovo a Lemuelovo odmítnutí proroků a písem znamenalo, že pro ně v jejich době nebylo co „vztahovat“ nebo připomínat mysli a že ani nebylo proč obnovovat osobní zjevení. Jednoduše nerozuměli tomu, že cesty Boží převyšují cesty lidské ( viz Izaiáš 55:9). Oddávali se intelektuálnímu „živoření“ v přenosné obdobě pyšného „velkého a prostorného stavení“ (viz 1. Nefi 8:26, 31).
Proto se Laman a Lemuel stali rebely namísto vedoucích, nasupenými namísto spravedlivými - a to proto, že nedokázali porozumět charakteru ani záměrům Boha, ani Jeho jednání s Jeho dětmi.
Co do jejich duchovního významu, Laman a Lemuel jsou smutné nuly. Pravda, mohli bychom se o nich dozvědět více, nic by to ovšem na věci nezměnilo. Pokud se v některém ohledu jeví jako osoby nevyvinutého charakteru, je to pro onu pronásledující prázdnotu - kterou mohli zaplnit „láskou Boží“. Lehi ve svém vidění popisuje onu bezútěšnou scénu, kdy se napjatě rozlíží kolem a hledá Lamana a Lemuela, zda by je „snad nemohl spatřiti“. Nakonec je Lehi uviděl, „nechtěli však . . . pojísti z plodu.“ (1. Nefi 8:17-18; viz též 1. Nefi 11:25; 8:35; 2. Nefi 5:20.) Ze všech trestů, které si na sebe přivádíme sami, popisuje tento pětislovný epitaf trest nejstrašnější, ten s těmi nejhoršími následky!
Bratři a sestry, velkolepé vzkříšení nám milosrdně umožňuje více pochopit Boží záměry s Jeho dětmi, včetně Jeho záměrů s každým z nás osobně. Můžeme „pojíst“ z Jeho lásky tím, že uplatníme Ježíšovo slavné usmíření, abychom se Mu stali podobnějšími. „Vztahováním“ drahocenných Písem na sebe tento vzácný proces urychlíme! Kéž se nám to daří, ve jménu Ježíše Krista, amen!
Previous
