Moc kněžství President Thomas S. Monson První rádce v Prvním předsednictvu Kněžství ve skutečnosti není ani tak dar jako pověření sloužit, výsada pozvedat a příležitost žehnat životy druhých. Bratří v kněžství, kteří jste se shromáždili zde i po celém světě, jsem pokořen zodpovědností, kterou mám, abych vám adresoval několik poznámek. Modlím se, aby při tom se mnou byl Duch Páně. Někteří z vás jste jáhnové, jiní učitelé nebo kněží - to všechno jsou úřady v Aronově kněžství. Mnozí z vás jsou starší, sedmdesátníci nebo vysocí kněží. Od každého z nás se toho hodně očekává. V prohlášení Prvního předsednictva a Rady dvanácti apoštolů vydaném 6. dubna 1980 byla vydána tato deklarace svědectví a pravdy: „Slavnostně potvrzujeme, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů je skutečně znovuzřízením Církve založené Synem Božím, když ve smrtelnosti organizoval svou práci na zemi; že nese Jeho posvátné jméno, samotné jméno Ježíše Krista; že je vybudována na základě apoštolů a proroků, kde on je úhelným kamenem; že její kněžství, jak Aronův, tak Melchisedechův řád, bylo znovuzřízeno pod rukama těch, kteří je drželi v dávných dobách - Jana Křtitele v případě kněžství Aronova a Petra, Jakuba a Jana v případě kněžství Melchisedechova.“1 6. října 1889 vyjádřil president George Q. Cannon tuto naléhavou žádost: „Chci vidět posílení moci kněžství . . . Chci vidět tuto sílu a moc, jak se šíří po celém kněžstvu a dosahuje od hlavy až k nejposlednějšímu a nejpokornějšímu jáhnovi v Církvi. Každý muž má usilovat o zjevení Boží, světlo nebes zářící v jeho duši a dávající mu znalost, která se týká jeho povinností, té části Božího díla, která je na něho přenesena s jeho kněžstvím, a těšit se z něho.“2 Sám Pán shrnul naši zodpovědnost, když ve zjevení o kněžství, nabádal: „Naučte se tudíž každý svým povinnostem a věnujte se s veškerou pílí úřadu, ku kterému jste byli povoláni.“3 Bratří v Aronově kněžství, ať již jste jáhnem, učitelem nebo knězem, učte se svým povinnostem. Bratří v Melchisedechově kněžství, učte se svým povinnostem. Když se před léty blížily 12. narozeniny našeho nejmladšího syna Clarka, odcházel jsem s ním z církevní administrativní budovy, když nás pozdravil president Harold B. Lee. Zmínil jsem se presidentovi Lee, že Clarkovi bude brzy dvanáct let, načež mu president Lee řekl: „Co se s tebou, Clarku, stane, až ti bude dvanáct let?“ Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se otec modlí, aby byl syn inspirován dát správnou odpověď. Clark bez váhání presidentovi Lee řekl: „Budu vysvěcen jáhnem.“ To byla odpověď, kterou si president Lee přál slyšet. Potom našemu synovi poradil: „Pamatuj, že být nositelem kněžství je velké požehnání.“ Z celého srdce i duše doufám, že každý mladý muž, který přijímá kněžství, bude toto kněžství ctít a bude věrný důvěře, která je mu prokázána, když je na něho přeneseno. Před čtyřiceti čtyřmi lety jsem slyšel Williama J. Critchlowa Jr., který byl tehdy presidentem kůlu South Ogden, hovořit k bratřím na generálním kněžském zasedání konference a opakovat příběh o důvěře, cti a povinnosti. Chtěl bych vám tento příběh povědět. Jeho prosté poselství platí pro nás dnes stejně, jako platilo tehdy. „Rupert stál u silnice a sledoval neobvyklé množství lidí, kteří pospíchali kolem. Konečně poznal přítele. ‚Kam všichni tak spěcháte?‘ zeptal se. Přítel se zastavil. ‚Ty jsi to neslyšel?‘ řekl. ‚Nic jsem neslyšel,‘ odpověděl Rupert. ‚No,‘ pokračoval přítel, ‚král ztratil svůj královský smaragd. Včera se zúčastnil šlechtické svatby a měl smaragd na slabém zlatém řetízku kolem krku. Smaragd se nějak uvolnil z řetízku. Každý hledá, protože král nabízí odměnu . . . tomu, kdo ho najde. Pojď, musíme si pospíšit.‘ ‚Ale já nemůžu jít, dokud se nezeptám babičky,‘ váhal Rupert. ‚Tak to nemůžu čekat. Chci najít smaragd,‘ odpověděl přítel. Rupert pospíchal zpátky do chalupy na kraji lesa, aby získal babiččino svolení. ‚Kdybych ho našel, mohli bychom opustit tuto vlhkou chatrč a koupit si kus země na úbočí kopce,‘ naléhal na babičku. Babička ale zatřásla hlavou. ‚Co by dělaly ovce?‘ zeptala se. ‚Již jsou v ohradě neklidné a čekají, že je vezmeš na pastvu - a prosím, nezapomeň je vzít k vodě, až bude slunce vysoko na obloze.‘ S bolestí vzal Rupert ovce na pastvu a v poledne je vedl k potoku v lese. Posadil se na velký kámen u potoka. ‚Kdybych jenom mohl hledat králův smaragd,‘ myslel si. Otočil hlavu, aby se podíval dolů na písčité dno potoka a náhle se upřeně zadíval do vody. Co je to? To nemůže být pravda! Skočil do vody a v sevřených prstech držel něco zeleného s malým kouskem zlatého řetízku. ‚Králův smaragd!‘ vykřikl. ‚Musel vypadnout z řetízku, když král [přejížděl tryskem na koni přes most, a proud ho zanesl] sem.‘ S rozzářenýma očima utíkal Rupert do chatrče své babičky, aby jí pověděl o svém velkém nálezu. ‚Chvála Bohu, můj chlapče,‘ řekla, ‚ale nikdy bys jej nenašel, kdybys nevykonával svou povinnost a nepásl ovce.‘ A Rupert věděl, že to je pravda.“4 Lekce, které se z tohoto příběhu máme naučit, se nachází ve známém dvojverší: „Plň si svou povinnost, nemeškej! Starosti ostatní Pánovi dej.“ Je-li někdo, kdo si myslí, že je příliš slabý na to, aby změnil pokračující sestupný směr svého života, nebo jsou-li takoví, kterým se nedaří rozhodnout se změnit k lepšímu kvůli největšímu ze strachů - strachu z neúspěchu - neexistuje větší útěcha a ujištění než tato slova Pána: „Moje milost postačí pro všechny lidi, jež se pokoří přede mnou; neboť když se přede mnou pokoří a mají víru ve mne, pak způsobím, že slabé věci budou pro ně silnými.“5 Zázraky se mají vyskytovat všude tam, kde jsou zvelebována kněžská povolání. Když víra nahradí pochybnosti, když nesobecká služba odstraní sobecké snažení, moc Boží uskuteční Jeho záměry. Kněžství ve skutečnosti není ani tak dar jako pověření sloužit, výsada pozvedat a příležitost žehnat životy druhých. Bratří, kéž my, kteří máme zodpovědnost za mladé muže v Aronově kněžství, jim poskytujeme nejenom příležitosti k učení, ale kéž před ně také stavíme příklady hodné napodobování. Pro ty z nás, kteří jsme nositeli Melchisedechova kněžství, naše výsada zvelebovat svá povolání je všudypřítomná. Jsme pastýři bdící nad Izraelem. Hladové ovce vzhlížejí vzhůru a jsou připraveny na to, aby byly syceny chlebem života. Jsme my připraveni nasytit stádo Boží? Je nám přikázáno, abychom si uvědomovali cenu lidské duše, abychom se nevzdali u žádného z Jeho drahocenných synů. Chtěl bych se s vámi podělit o dopis od jednoho mladého muže, který odráží ducha lásky a který pomohl upevnit svědectví o evangeliu: „Drahý presidente Monsone, děkuji Vám za to, že jste k nám promluvil na národním skautském jamboree, které se konalo ve Fort A. P. Hill ve Virginii. Na cestě, kterou jsme podnikli, jsme viděli mnoho slavných míst, jako Niagarské vodopády, sochu Svobody, zvon Svobody a mnoho dalších míst. To, co se mi líbilo nejvíce, byl Posvátný háj. Naši rodiče nám všem napsali dopis, abychom si ho v háji přečetli. Když jsem dočetl dopis, který mi rodiče napsali, poklekl jsem k modlitbě. Zeptal jsem se, zda je Církev skutečně pravá, zda Joseph Smith skutečně viděl vidění, zda je pravým prorokem Božím a také zda je pravým prorokem Božím president Hinckley. Ihned poté, co jsem dokončil modlitbu, jsem cítil Ducha, že tyto věci jsou skutečně pravdivé. Již dříve jsem se o tyto věci modlil, ale nikdy jsem neobdržel tak mocnou odpověď. Nebylo možné, abych popřel, že tato Církev je pravdivá nebo že president Hinckley je prorok Boží. Cítím se tak požehnaný, že jsem členem této Církve. Ještě jednou děkuji za Vaši návštěvu na jamboree. Upřímně Chad D. Olson P. S. Našemu průvodci a řidiči autobusu jsme dali Knihu Mormon, do které jsme napsali svá svědectví. Jsou skvělí! Chci být misionářem.“ Tento mladý muž podobně jako Joseph Smith odešel do Posvátného háje a modlil se, aby získal odpověď na otázky, které se zrodily v jeho zvídavé mysli. Další modlitba byla zodpovězena a další potvrzení pravdy bylo získáno. Je příliš mnoho méně aktivních členů, kteří putují v pustině pochybností nebo kteří zápasí v močále hříchu. Jeden takový člen mi napsal: „Bojím se být sám. Evangelium nikdy neopustilo mé srdce, ačkoli opustilo můj život. Prosím o Vaše modlitby. Byl bych šťasten, kdybych mohl jíst třeba jen drobečky, které padají ze stolu nejmenšího člena Církve, protože ten má víc, než mám nyní já. Myslíval jsem si, že v Církvi je důležité postavení a zodpovědnost, nyní ale vím, že jsem se celou dobu mýlil. Důležité je členství, moc kněžství, otcovství a služba. Vím, kde se schází Církev, ale někdy si myslím, že potřebuji někoho jiného, aby mi ukázal cestu, povzbudil mě, zbavil mě obav a vydal mi svědectví. Myslel jsem si, že se Církev ztratila, ale ve skutečnosti jsem se ztratil pouze já.“ Volání povinnosti může přijít nenápadně, když my, kteří jsme nositeli kněžství, přijmeme úkoly, které jsme obdrželi. President George Albert Smith, tento skromný a přesto úspěšný vedoucí, prohlásil: „Je vaší povinností ze všeho nejdříve se naučit, co Pán chce, a potom prostřednictvím moci a síly [vašeho] svatého kněžství zvelebovat vaše povolání v přítomnosti vašich společníků takovým způsobem, aby vás lidi rádi následovali.“6 Co znamená zvelebovat povolání? Znamená to budovat ho s důstojností a významem, učinit ho úctyhodným a chvályhodným v očích všech lidí, prohlubovat ho a posilovat, aby jeho prostřednictvím zářilo světlo nebes ke zraku druhých lidí. A jak člověk zvelebuje povolání? Prostě vykonáváním služby, která je s ním spojena. Starší zvelebuje povolání staršího, ke kterému byl vysvěcen, tím, že se učí, jaké jsou jeho povinnosti jako staršího, a potom je vykonává. Stejné je to i u jáhna, učitele, kněze, biskupa a každého, kdo zastává úřad v kněžství. Jak si vzpomínáme, Pavel, který byl znám jako Saul, byl na cestě do Damašku, aby tam pronásledoval křesťany. Když se přiblížil k Damašku, obklopilo ho jasné světlo, on padl ohromen na zem a slyšel hlas, jak říká: „Sauli, Sauli, proč mi se protivíš?“ Saul se zeptal: „I kdo jsi, Pane?“ Hlas řekl: „Já jsem Ježíš.“ Kající se Saul položil otázku: „Pane, co chceš, abych činil?“ Pod vlivem Pánovy odpovědi se ze Saula pronásledovatele stal Pavel obracející na víru, který začal své velké misionářské úsilí.7 Bratří činěním - nikoli pouhým sněním - jsou požehnány životy, vedeni druzí lidé a spaseny duše. „Buďtež pak činitelé slova, a ne posluchači toliko, oklamávajíce sami sebe,“ dodal Jakub.8 Kéž každý z nás, kteří jsme se dnes shromáždili na tomto kněžském shromáždění, vynaloží obnovené úsilí, aby se učinil způsobilým pro Pánovo vedení ve svém životě. Venku je mnoho těch, kteří naléhavě prosí a modlí se o pomoc. Jsou takoví, kteří jsou sklíčeni, takoví, které trápí špatné zdraví a problémy a náročné úkoly života, které je zanechávají v zoufalství. Vždy jsem věřil v pravdivost slov: „Nejsladší Boží požehnání vždy přicházejí rukama těch, kteří mu zde dole slouží.“9 Kéž jsou naše ruce připravené, čisté a ochotné, abychom se mohli podílet na poskytování toho, co by Nebeský Otec chtěl, aby druzí od Něho přijali. Zakončím příkladem ze svého života. Kdysi jsem měl vzácného přítele, který, jak se zdálo, zakoušel více životních potíží a frustrací, než mohl unést. Nakonec ležel s nevyléčitelnou nemocí v nemocnici. Nevěděl jsem, že tam je. Se sestrou Monsonovou jsme šli do této nemocnice, abychom navštívili jiného člověka, který byl velmi nemocný. Když jsme vycházeli z nemocnice a mířili k zaparkovanému autu, pocítil jsem zřetelný dojem, že se mám vrátit a pátrat, zda se v nemocnici nenachází jako pacient Hyrum Adams. Roky předtím jsem se naučil, abych nikdy, nikdy neodkládal nabádání od Pána. Bylo pozdě, ale kontrola v recepci potvrdila, že Hyrum tam skutečně jako pacient je. Šli jsme do jeho pokoje, zaklepali na dveře a on otevřel. Nebyli jsme připraveni na pohled, který nás čekal. Všude byly kytice z nafukovacích balónků. Přední místo na zdi zaujímal plakát, na kterém byla napsána slova „Šťastné narozeniny“. Hyrum seděl na svém nemocničním lůžku a vedle něho členové jeho rodiny. Když nás spatřil, řekl: „Jakže, bratře Monsone, pro všechno na světě, jak víte, že mám dnes narozeniny?“ Usmíval jsem se, ale otázku jsem nechal bez odpovědi. Ti v místnosti, kteří byli nositeli Melchisedechova kněžství, obklopili tohoto muže - jejich otce a mého přítele - a udělili mu kněžské požehnání. Poté, co byly prolity slzy, vyměněny úsměvy vděčnosti a něžná objetí, naklonil jsem se k Hyrumovi a jemně jsem mu řekl: „Hyrume, pamatuj na slova Pána, protože on tě bude podporovat. Slíbil: ‚Neopustímť vás sirotků, přijduť k vám.‘“10 Pokorně se modlím, aby každý z nás byl vždy v Pánově službě a měl tak nárok na Pánovu pomoc. Ve jménu Pána Ježíše Krista, amen. POZNÁMKY 1. „Proclamation“, Ensign, květen 1980, 52. 2. Deseret Weekly, 2. listopad 1889, 598. 3. NaS 107:99. 4. Conference Report, říjen 1955, 86; rozdělení do odstavců, velká písmena a interpunkce pozměněny. 5. Ether 12:27. 6. Conference Report, duben 1942, 14. 7. Skutkové 9:3-6. 8. Jakub 1:22. 9. Whitney Mongomery, „Revelation“, v Best-Loved Poems of the LDS People. vyd. Jack M. Lyon a kolektiv (1996), 283. 10. Jan 14:18.