Příprava našich rodin na chrám Sestra Carol B. Thomasová První rádkyně v generálním předsednictvu Mladých žen Naším největším úkolem je připravit naši rodinu na chrám. Je to především zodpovědnost rodičů - ale prarodiče, tety a strýcové, a dokonce i bratři a sestry mohou rodinu učit. Bratři a sestry, myslím, že jsem šťastná, že tady dnes mohu být. Díky svému pověření v předsednictvu Mladých žen prožívám radostné situace. Před měsícem mě moje povinnost při školení vedoucích zavedla do Guayaquilu v Ekvádoru. Do hotelu jsem přijela až po setmění. Druhého dne ráno jsem roztáhla závěsy a na druhé straně údolí jsem uviděla nádhernou žulovou budovu majestátně se tyčící na kopcích Santa Ana. Její ohromující krása byla zjevná, ale teprve tehdy, když jsem na jejím vrcholku uviděla anděla Moroniho, jsem si se slzami v očích uvědomila, že to je chrám, symbol nádherných požehnání, která budou přicházet ke členům Církve v této části světa. „Chrámy jsou výjimečné mezi všemi budovami . . . Jsou to místa smluv a slibů. U oltářů tam poklekáme před Bohem, svým Stvořitelem, a dostává se nám tam zaslíbení věčných požehnání.“ (Gordon B. Hinckley, Teachings of Gordon B. Hinckley, [1997], 632-33.) Všude, kam jsme přijeli, jsme zjistili, že se tam stavějí chrámy - chrámy, které povznesou Svaté Boží a které změní tvář zemí, ať už je to v Jižní Americe nebo kdekoli jinde na světě. Je tomu opravdu teprve jeden rok, co náš milovaný prorok oznámil stavbu dalších 32 chrámů? President Gordon B. Hinckley řekl: „Toto je nejslavnější období budování chrámů v celé historii světa.“ (Teachings, 629.) Náš nejmladší syn Spencer, který nyní slouží na misii v Mongolsku, nám napsal, že jejich president misie mluvil k misionářům a členům ohledně jejich povinnosti budovat tamější Církev. „Když president Cox zahájil diskusi a bylo možné klást otázky, první z nich zněla: ‚Kdy budeme mít v Mongolsku chrám?‘ Tito lidé,“ napsal Spencer, „touží po tom, aby evangelium hrálo v jejich životě větší roli. Nemají ještě ani Knihu Mormon, a chtějí chrám.“ Proč je věnováno chrámům tolik pozornosti? Jednoduše řečeno, smyslem chrámů „je vykoupit všechny lidi, kteří jsou poslušni zákonů a přikázání Božích. Evangelium ve své plnosti bylo zjeveno Adamovi . . . [A] Svatí všech dob měli chrámy, ať už v jakékoli formě.“ (David B. Haight, „Personal Temple Worship“, Ensign, May 1993, 23-24.) Joseph Smith řekl: „Největší zodpovědností na tomto světě, kterou na nás Bůh vložil, je vyhledávat naše zesnulé.“ (History of the Church, 6:313.) Je-li toto pravda, pak naším největším úkolem jako rodičů a členů rodiny je připravit naši rodinu na chrám. Je to především zodpovědnost rodičů - ale prarodiče, tety a strýcové, a dokonce i bratři a sestry mohou rodinu učit. Když jsme byli s manželem oddáni v chrámu, pochopili jsme, proč je důležité nemluvit o chrámu mimo chrám - ne proto, že by obřady byly tajné, ale protože jsou posvátné. „Uchovávají se v důvěrnosti, aby nebyly dány těm, kteří na to nejsou připraveni.“ (Boyd K. Packer, brožura Svatý chrám, str. 2.) Přesto je v rodinném prostředí mnoho drahocenných pravd, které nám, jsme-li citliví a použijeme-li zdravý rozum, mohou pomoci připravit naše děti na chrám. Vezměte v úvahu toto: Posvátný charakter chrámového oblečení. V chrámech jsou všichni oblečeni v bílém. Bílá je symbolem čistoty. Chrám je Pánovou učebnou. President Hinckley řekl: „[Chrám] se stává místem poučení o nádherných a posvátných věcech Božích.“ (Teachings, 635) Co znamená být hoden vstoupit do chrámu? Můžeme učit své děti tomu, že když přijmeme své obdarování a začneme nosit posvátný garment, nebude třeba, abychom kvůli tomu měnili svůj šatník nebo životní styl, ačkoli ony zásadám způsobilosti pro vstup do chrámu rozumějí a žijí podle nich již od útlého věku? Mladá žena, která nosí sukně ke kolenům, si nebude muset kupovat nové oblečení poté, co v chrámu obdrží obdarování. Mladý muž, který očekává, že půjde do chrámu, bude ve svém společenském životě respektovat morální měřítka Církve. Rozumět jazyku evangelia. Co opravdu znamenají slova obdarování, obřady, zpečetění a klíče? Vypráví se příhoda, že jeden malý chlapec zaslechl rodiče, jak se baví o vykonávání chrámových pečetění. Zeptal se jich: „A co budete dělat s pečetěmi?“ Kde můžeme své děti učit? Oficiálně je k tomu určen rodinný domácí večer, ale existuje i mnoho jiných příležitostí, kdy můžeme mluvit o svých duchovních pocitech o chrámu. Já jsem to dělala ráda, například když už byly děti v posteli. Občas jsem si k nim lehla na postel a vyprávěla jsem jim o duchovních věcech. V tomto poklidu a tichu může příjemný Duch vydávat jejich srdci a duši svědectví, že to, co říkáte, je pravda. Můžeme předpokládat, že Josef a Marie učili svou rodinu o chrámu. Jak o tom mluvil starší Perry, když byl Spasitel dvanáctiletým chlapcem, vzali Ho rodiče na svátek přesnic do Jeruzaléma. Když se Ježíš za rodiči opozdil, nenašli ho na místech a zaměstnaného činnostmi, které jsou charakteristické pro chlapce jeho věku. Jeho rodiče Ho našli v chrámu. Možná, že když ho Marie večer ukládala do postele, řekla mu své svědectví o těchto posvátných a drahocenných pravdách. Má první vzpomínka na chrám pochází ještě z doby, kdy jsem byla malá. Věděla jsem, že v chrámu to musí být opravdu pěkné, protože tam mí rodiče věrně chodili a domů odtamtud přišli vždy velmi dobře naladěni. Poznala jsem, jak je chrámové oblečení posvátné díky tomu, jak o něm maminka mluvila s láskou a úctou. President Howard W. Hunter řekl: „Sdílejme se svými dětmi duchovní pocity, které v chrámu máme. Poučujme je opravdověji a povzbudivěji o věcech, které můžeme říci . . . Mějte ve svých domovech obrázek chrámu, aby jej vaše děti mohly vidět.“ (President Howard W. Hunter, „Lidé motivovaní chrámem“, Poselství Prvního předsednictva, květen 1995.) Všimla jsem si, že v Africe měla každá rodina doma na zdi jednoduše a pěkně pověšený obrázek chrámu. To, že svou rodinu připravujeme na chrám, nám může přinést další porozumění. Dovolte mi, abych se s Vámi podělila o několik věcí, kterým jsem se naučila: 1. Návštěvy chrámu nám často vnášejí do života rovnováhu. Po návratu domů máme intenzivnější pocit pohody; vliv Ducha nám může být štítem proti nezdarům světa. Poslechněte si tento příslib presidenta Hinckleyho: „Kdyby se v Církvi provádělo více chrámové práce, bylo by méně . . . sobeckosti, méně . . . svárů, méně . . . snižování druhého. Celou Církev by to stále více pozvedalo k větším výšinám duchovnosti, vzájemné lásce a k poslušnosti přikázání Božích.“ (Teachings, 662.) 2. Duchovní atmosféra chrámu tlumí naši žádostivost po světských věcech. Když ho navštěvujeme pravidelně, nemáme už takovou potřebu nosit to nejmodernější oblečení a nejsme už tak lehce přitahováni světskou zábavou. 3. Chrám je místem zjevení. Před mnoha lety jsem vcházela do chrámu a v mysli jsem zaslechla slova: Uč se mluvit na veřejnosti. Pomyslela jsem si: Budu to vůbec někdy potřebovat? Za pár měsíců jsem se velmi nedostatečně snažila vykouzlit v sobě nějaké nadšení, abych mohla toto nabádání, kterého se mi dostalo, poslechnout. Dokonce jsem si v místní knihovně půjčila kazetu veřejného řečníka, který připustil, že jeho cílem je mluvit jednou v mormonském Tabernaclu. V té době jsem si myslela: Já nikdy v Tabernaclu mluvit nebudu! Starší John A. Widtsoe řekl: „Ve chvílích, kdy to budeme nejméně očekávat, v chrámu i mimo něj, k [nám] budou přicházet, jako zjevení, řešení našich problémů, které [nám] ztrpčují [život] . . . Na tomto místě můžeme zjevení očekávat.“ (“Temple Worship”, Utah Genealogical and Historical Magazine, Apr. 1921, 63-64.) 4. Jedna z nejdůležitějších věcí, které jsem se naučila, je ta, že se Satan bude snažit zabránit nám přijít do chrámu. Jednou mi moji přátelé řekli, že vždy, když jedou do chrámu, nikomu o tom neřeknou. Prostě jen skočí do auta a jedou, protože když to neudělají, určitě se stane něco, co jim v tom má zabránit. Vzpomínám si, že jsem četla varování od presidenta chrámu v Loganu, že Satan a jeho následovníci budou „šeptat lidem do uší a přesvědčovat je, aby do chrámu nechodili”. („Genealogical Department“, Church News, 12 Dec. 1936, 8.) „Chrámová práce vzbuzuje takový odpor, protože je pro Svaté posledních dnů zdrojem tolika duchovní síly.“ (Boyd K. Packer, „The Holy Temple“, Ensign, Feb. 1995, 36.) 5. Duch Eliův se vznáší nad zemí. Při práci s mladými Církve vidíme, že je to do chrámů přitahuje. V Nikaragui ve Střední Americe vzala skupina 49 mladých žen a jejich vedoucích do chrámu v Guatemala City 2000 jmen. Každé dívce to trvalo rok, než našetřily dost peněz na cestu. Tyto věrné mladé ženy jely autobusem téměř dva dny přes hranice tří států a v chrámu strávily dva nebo tři dny, než se zase vrátily domů. V jiném sboru vypátrali mladí lidé jména 10 000 předků při tom, když obrátili srdce ke svým rodinám. Tam, kde jsou chrámy dostupné, vidíme, že mladí vykonávají křty za zesnulé, někdy i jako jednotlivci, každý týden. 6. V chrámu poskytuje Duch Páně útěchu a pokoj, a to obzvláště ve chvílích zoufalství. Nedávno jsem se v chrámu setkala se sympatickou pětatřicetiletou ženou. Při rozhovoru jsem se jí zeptala, zda je tam její manžel s ní. Podívala se na mě s něžností v očích a svěřila se mi, že před třemi měsíci zemřel na nádor na mozku. Chrám je pro ni kotvou; Duch, který v chrámu je, jí dodává útěchu a klid a možná tam byl i její manžel. Každý z nás si může položit otázku: „Jak často bych měl chrám navštěvovat?“ Naši vedoucí nám nikdy neřeknou, jak často bychom tam měli chodit, protože se to u každého člověka liší. Mnohé ženy různých věkových kategorií, které žijí v blízkosti chrámu, se tam snaží chodit jednou za týden. Když jedna moje přítelkyně pracovala na plný úvazek, chodila do chrámu každý měsíc na jeden den a účastnila se několika zasedání. Tyto ženy jsou poslušné, ale také znají sílu moci kněžství, která přichází do jejich života. Pro mladé rodiče může být návštěva chrámu jednou za měsíc schůzkou. President Packer řekl: „Možná je vám jasné . . . , že se snažíme udělat z rodinné historie . . . ‚domácký průmysl‘. . . . Manželé, kteří vychovávají malé děti, by se neměli cítit neschopní nebo vinní, . . . nemohou-li si dovolit věnovat čas a peníze na časté návštěvy vzdáleného chrámu. Matky přispívají k této práci tím, že zaznamenávají důležité události, shromaždují fotografie, vzpomínkové předměty, . . . tak, jak se to vejde do programu zaneprázdněné matky.“ („A Plea to Stake Presidents“, leadership training meeting, 1 Apr. 1988.) Moje vlastní matka pro mě sice album s výstřižky nedělala, ale předala mi lásku ke svému dědictví. Vyprávěla mi jeden příběh za druhým o mých předcích a učila mě tak mít je rád. President Packer dále říká: „Otec a matka mohou mluvit o obřadech a smlouvách. Tónem hlasu mohou slovo ‚chrám‘ zdůraznit pokaždé, když ho vysloví . . . Ve správnou dobu bude mít rodina o trochu méně povinností a o trochu větší příjem. Pak její členové mohou a mají se věnovat více této posvátné [chrámové] práci.“ („A Plea to Stake Presidents“.) Naléhavě vás prosíme, matky a otcové, abyste učili své syny a dcery významu chrámových smluv. Učte je, že „nošení garmentu je posvátnou výsadou . . . Je [to] vnější vyjádření vnitřního závazku následovat Spasitele Ježíše Krista.“ (First Presidency letter, 5 Nov. 1996.) Bratři a sestry, jako služebníci žijícího Boha budeme postupovat kupředu v této posvátné chrámové práci. Kéž učíme své děti tomu, že když se na chrám duchovně připraví, budou moci stát v přítomnosti Páně. O to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.