„A co my?“ Starší M. Russel Ballard z kvora dvanácti apoštolů Tím nejdůležitějším, co každý z nás může udělat, je přezkoumat vlastní závazek a oddanost Pánu Ježíši Kristu. Je to úžasné, bratři a sestry, shromáždit se ve jménu Pána Ježíše Krista v tomto pozoruhodném Konferenčním centru na úsvitu nového milénia. Před sto lety president Lorenzo Snow stál v Tabernaclu, aby zahájil 70. výroční konferenci Církve. Byla to první konference s letopočtem 1900 a konala se v závěru období velkých zkoušek a utrpení Církve. Celkový počet členů se tehdy blížil 300 000 a většina těchto členů žila v Utahu. V pátek 6. dubna 1900 president Snow řekl: „Pán nám podivuhodně požehnal a my v současnosti vykonáváme velké věci. . . Nyní, kdy se přibližujeme svému 71. roku, Pán očekává, že něco uděláme - něco, co způsobí, že národy užasnou právě tak, jako se již podivují tomu, co jsme doposud učinili.“ A potom president Snow položil tuto naléhavou otázku: „Nu, Svatí posledních dnů,“ řekl, „a co my? Obdrželi jsme evangelium. Obdrželi jsme království Boží založené na zemi. Měli jsme potíže, byli jsme pronásledováni. Byli jsme vyhnáni z Ohia, byli jsme vyhnáni z Missouri, byli jsme vyhnáni z Nauvoo a jednou jsme byli na čas vyhnáni z tohoto krásného města. Mnozí ztratili tisíce dolarů, ztratili domovy a vše, co měli, a někteří bratří viděli, jak jejich ženy a děti pokládají život pro těžkosti, které zažily . . . Lidé pohlížejí s údivem na ochotu Svatých posledních dnů toto vytrpěti. Proč to děláme? . . . Co nás uschopňuje snést tato pronásledování a ještě se radovat?“ President Snow uvedl tuto odpověď: „Je tomu tak proto, že máme zjevení od Všemohoucího, protože k nám promluvil v naší duši a dal nám Ducha Svatého . . . Tato Církev obstojí, protože je na pevném základě. Není od člověka, nepochází ze studia Nového nebo Starého zákona, není výsledkem učení, které jsme obdrželi na vysokých školách nebo v seminářích, ale přišla přímo od Pána. Pán nám ji ukázal prostřednictvím zjevující zásady Svatého Ducha světla a tohoto ducha může obdržet každý člověk.“ (Conference Report, Apr.1900, 2-3.) Bylo by pro nás, bratři a sestry, dobré, kdybychom dnes pečlivě uvažovali o stejné otázce: „A co my?“ Století uplynulo, nyní jsme jako církev ve 171. roce. Počet členů Církve na celém světě se nyní blíží 11 milionům. Naši členové jsou respektovanými vedoucími téměř v každé oblasti činnosti téměř v každé zemi. Církev roste, chrámy se budují nebývalou rychlostí. Misionářská práce jde stále kupředu. Církevní shromáždění se pravidelně konají téměř v každém národě. Přesto, jak naznačili naši proroci, „Pán očekává, že něco uděláme“. Ale co? Co je to, co potřebuje naši osobní pozornost? Když čtu Písma, přemítám o nich a pečlivě zvažuji Pánovu radu Jeho následovníkům v každé dispenzaci času, zdá se mi, že tím nejdůležitějším, co každý z nás může udělat, je přezkoumat vlastní závazek a oddanost Pánu Ježíši Kristu. Musíme se pečlivě chránit před duchovní apatií a musíme pracovat, abychom si uchovali plnou míru své milující oddanosti Pánu. I když je pravda, že po celé Církvi je vidět mimořádný pokrok, nesmírnost úkolu, který je před námi, je stále ohromující. Jednoduše řečeno: máme sloužit všem dětem Nebeského Otce na obou stranách závoje. V tomto kontextu jsme se sotva dotkli svého povolání. Pravé učednictví tudíž vylučuje jakékoli uspokojení. Pán od nás očekává, že dál povedeme Církev vpřed a že dokonce zrychlíme krok, aby se doslovně naplnila Danielova prorocká vize o „[kameni], kterýž nebýval v rukou . . . kterýž . . . učiněn jest horou velikou, a naplnil všecku zemi“ (Dan. 2:34-35). Abychom to dělali účinněji, musí každý z nás následovat Nefiovu radu a ”postupovati kupředu se stálostí v Kristu a míti dokonalou radost naděje a lásky k Bohu i všem lidem . . . (Neboť) budete-li . . . postupovati kupředu a radovati se ze slova Kristova a vytrváte-li až do konce, vizte, pak řekne Otec: Nechať máte život věčný“ (2. Nefi 31:20). Budeme-li vzhlížet ke Spasiteli pro odpovědi na nesčetné problémy a náročné úkoly života, naše srdce i mysl naplní moc Ducha Svatého. Proto je, bratři a sestry, důležité, aby každý z nás věděl sám za sebe, že Ježíš je Kristus a že prostřednictvím proroka Josepha Smitha na zemi znovuzřídil plnost svého věčného evangelia. Když budeme postupovat kupředu v Jeho službě, duchovní zkušenosti budou prohlubovat naši víru a my nalezneme velkou radost. Naše porozumění základním naukám a věčným pravdám, které byly znovuzřízeny, se stane pevným základem naší víry. A když dojdeme k poznání a pochopení těchto pravdivých nauk pro sebe samé, zjistíme, že máme také velkou potřebu podělit se o své poznání a víru s ostatními, zatímco s nimi stále udržujeme přátelství a dobrou vůli. I když máme mít radost z vydávání svědectví o pravdivosti znovu- zřízeného evangelia Ježíše Krista všem, kteří chtějí naše poselství slyšet, jsou chvíle, kdy vše, v co můžeme doufat, že toho dosáhneme, je pomoci lépe porozumět základům naší víry těm, kteří nejsou členy Církve. Je mnoho lidí, kteří o nás vědí málo, kteří jsou zvědaví a kteří o nás přemýšlejí, ale kteří nejsou připraveni změnit svůj životní styl nebo uzavřít věčné závazky. Musíme být připraveni učit je způsoby, kterým mohou porozumět a které mohou oceňovat, i když zatím nejsou připraveni zareagovat na duchovní nabádání a přijmout do svého života evangelium. Například mám zkušenost, že když jsou naši členové a misionáři vedeni Duchem, naše konverzace s přáteli a známými, kteří nejsou Svatými posledních dnů, o otcovství Boha a bratrství lidí plyne snadno a přirozeně. Každý z nás bez ohledu na rasu, barvu nebo vyznání patří do rodiny našeho Nebeského Otce. Tuto víru sdílí většina lidí. Naše porozumění této základní pravdě a její znalost nás má nutit, abychom milovali všechny Boží děti jako své bratry a sestry a abychom jim vysvětlovali, že jsme v předpozemském životě všichni žili jako duchovní děti Nebeského Otce. Tam jsme se učili o plánu, který pro nás má, abychom přišli na zem, získali smrtelné tělo a byli zkoušeni, a přijali jsme ho. Naše hluboko zakořeněná úcta ke všem lidem je obohacena tím, že rozumíme našemu vzájemnému vztahu v předpozemském životě. Toto porozumění potom umožňuje, abychom nezastrašujícím způsobem vysvětlovali svou víru v náš věčný vztah k Ježíši Kristu a svou hlubokou oddanost Jemu. Naše naděje a víra jsou zakořeněny v hlubokém porozumění, že dnes žije a že pokračuje ve vedení a provázení své Církve a svého lidu. Radujeme se ze znalosti o žijícím Kristu a uctivě uznáváme zázraky, které i dnes činí v životě těch, kteří v Něho mají víru. On je hlavou Církve, která nese Jeho jméno. On je naším Spasitelem a Vykupitelem. Skrze Něho uctíváme Nebeského Otce a modlíme se k Němu. Jsme nezměrně vděčni za nezbytnou a úžasnou moc Jeho u-smíření v životě každého z nás. Protože milujeme Pána, máme být duchovně citlivými vůči okamžikům, kdy lze sdílet mocné a důležité pravdy evangelia s druhými. Snad ještě důležitější je ale to, že za všech dob máme očišťovat sami sebe a máme vést tak dobrý život, aby z nás vyzařovalo světlo Kristovo při všem, co říkáme a co děláme. Náš každodenní život má být jako neměnné svědectví naší víry v Krista. Slovy apoštola Pavla: „Buď příkladem věrných v řeči, v obcování, v lásce, v duchu, u víře, v čistotě.“ (1. Tim. 4:12.) Když těmto důležitým zásadám jednou porozumíme, můžeme dětem našeho Otce vysvětlit, že se s nimi podělíme o to, jak sám Ježíš založil a zorganizoval svou Církev uprostřed časů tím, že dal „některé zajisté apoštoly, některé pak proroky, jiné pak evangelisty, jiné pak pastýře a učitele, Pro spořádání svatých, k dílu služebnosti, pro vzdělání těla Kristova,“ (Efez. 4:11-12) a rozšířit tím jejich porozumění. Poté můžeme svým přátelům a sousedům pomoci porozumět odpadlictví neboli odpadnutí od původní Církve zorganizované Pánem, které bylo prorokováno těmi, kteří pomáhali zřizovat Církev poprvé. Pavel napsal tessalonicenským křesťanům, kteří dychtivě očekávali druhý příchod Spasitele, že „nenastane, leč až prvé přijde odstoupení“ (2. Tes. 2:3). Také varoval Timotea, že „přijde čas, že zdravého učení nebudou trpěti, ale . . . odvrátíž uši od pravdy“ (2. Tim. 4:3-4). A Petr předpokládal odpadnutí, když hovořil o „časech rozvlažení“, které nastanou předtím, než Bůh opět pošle Ježíše Krista, „kterýž vám kázán jest . . . Kteréhož zajisté musejí přijíti nebesa, až do času napravení všech věcí; což byl předpověděl Bůh skrze ústa všech svých svatých proroků od věků“ (Skutkové 3:19-21). Vidíte, jak přirozeně a snadno vede jedna zásada evangelia ke druhé? Petrovo proroctví se téměř dožaduje diskuse o znovuzřízení evangelia v těchto posledních dnech prostřednictvím proroka Josepha Smitha. To zase vyžaduje dialog o příchodu Knihy Mormon a o znovuzřízení svatého kněžství prostřednictvím daru a moci Boží. Odtud je tak přirozené podělit se o zásadu pokračujícího zjevení a o organizaci Církve a o její nauky a programy. Bratři a sestry, Pán od nás očekává, že něco uděláme. Věřím, že od nás očekává, že prohloubíme svou víru, setřeseme možné pocity apatie a prostřednictvím moci Ducha Svatého znovuupevníme svoji oddanost Pánu a zintezivníme svou službu Jemu. Potom, když se budeme snažit uvést na pravou míru něčí chápání Církve, může náš život - dobře a věrně prožívaný - sloužit jako zvětšující sklo, skrze které mohou druzí přezkoumat účinek života podle evangelia. Ve světle našeho dobrého příkladu může Duch rozšířit porozumění Církvi a jejímu poslání u všech, se kterými jsme v kontaktu. Nemusíme se omlouvat za to, v co věříme, ani slevovat z toho, o čem víme, že je pravdivé, ale můžeme to sdílet v duchu láskyplného porozumění - odvážně a s důvěrou, s okem upřeným na slávu Boží - aniž bychom na své posluchače vyvíjeli nátlak nebo cítili, že jsme nesplnili svou povinnost, pokud okamžitě nepřijali to, čemu věříme. Když jsme ve společenství s Duchem Svatým, můžeme dělat prosté věci, abychom pomohli přinést lepší porozumění evangeliu do života méně aktivních členů Církve stejně jako těch, kteří nejsou naší víry. K tomu, abychom to činili, není zapotřebí žádného nového programu. Nepotřebujeme příručku nebo povolání nebo školicí shromáždění. To jediné, co potřebujeme, je, aby se dobří členové Církve naučili spoléhat na moc Ducha Svatého a aby s touto mocí podávali ruku a dotýkali se života dětí našeho Otce. Není žádná větší služba, kterou bychom mohli poskytovat, než dělení se o své osobní svědectví s těmi, kteří postrádají porozumění znovuzřízenému evangeliu Ježíše Krista. Tak, bratři a sestry, „a co my?“ Jsme připraveni něco udělat? Může se každý z nás dnes rozhodnout, že zvýší svou osobní duchovní připravenost tím, že bude usilovat o vedení Ducha Svatého a potom, s Jeho mocí jako svým společníkem, požehná většímu počtu dětí našeho Otce porozuměním a poznáním, že Církev je pravdivá? Svědčím, že Spasitel žije a že bude žehnat každému z nás, pokud budeme dělat vše, co je v našich silách, abychom pohnuli tímto velkým dílem Jeho Církve vpřed. Kéž se každý z nás rozhodne udělat něco navíc, když začínáme toto nové milénium, o to se pokorně modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.