Mé svědectví President Gordon B. Hinckley Mezi tím vším, za co se . . . cítím vděčný, vyniká vysoko jedna věc. Je jí živoucí svědectví o Ježíši Kristu. Bratři a sestry, nyní se dostává příležitosti mně říci několik slov. Dnes dopoledne jsem nadmíru naplněn pocity díkůvzdání. Cítím se opravdu bohatě požehnán Pánem. Když pohlížím do tváří oněch tisíců a tisíců lidí, kteří se shromáždili v této nové a krásné budově, a pak pomyslím na ony stovky tisíc, které jsou shromážděny po celém světě a tuto konferenci sledují, téměř mě přemáhají pocity vděčnosti za velkou jednotu, která mezi námi existuje. Dovolíte-li mi krátkou osobní poznámku, myslím, že nikdo nebyl požehnán tak bohatě, jako jsem byl požehnán já. Nemohu to pochopit. Velice oceňuji vaše mnohé projevy laskavosti a lásky. Díky velké dobrotě ostatních jsem cestoval v církevních zájmech široko daleko po celé zemi. Dostalo se mi pozoruhodných příležitostí promluvit ke světu díky velkorysosti médií. Pozvedl jsem svůj hlas ve svědectví ve velkých sálech této země, od Madison Square Garden v New Yorku po Astrodome v Houstonu. Dostalo se mi přijetí od vysoce postavených mužů a žen, kteří hovořili o naší práci s velkou úctou. Na druhé straně jsem během těchto let poznal i nízké a opovržlivé chování našich kritiků. Myslím, že Pán měl na mysli je, když prohlásil: „Zlořečení padá na všechny, kteří napřáhnou ruku proti mým Pomazaným, praví Pán, a vykřikují, že zhřešili, ač vůči mně vůbec nezhřešili, nýbrž konali jen to, co lahodilo mému oku a já jim to poručil; . . . ti, kdož křičí o přestupku, křičí proto, že jsou sami čeledí hříchu a neposlušnými dětmi. Běda jim . . . Však se jim koše nenaplní, jejich domy a stodoly zaniknou, oni sami vyvolají nenávist proti sobě u těch, kteří jim lichotili.“ (NaS 121:16-17, 19-20.) Na Něm, jehož je to právo, necháváme soudy, které mohou přijít na ty, kteří se protiví Jeho dílu. Nyní se vracím ke svým projevům vděčnosti. Děkuji vám, bratři a sestry, za modlitby. Děkuji vám za podporu ve velkém díle, které se všichni snažíme uskutečnit. Děkuji vám za poslušnost přikázání Božích. Bůh je potěšen a miluje vás. Děkuji vám za věrnost při vykonávání velkých zodpovědností, které máte. Děkuji vám za pohotovou odezvu na vše, k čemu jste vyzýváni. Děkuji vám, že vychováváte své děti po způsobu světla a pravdy. Děkuji vám za nezlomné svědectví, které si nesete v srdci o Bohu, našem Věčném Otci, a Jeho milovaném Synovi, Pánu Ježíši Kristu. Jsem velmi vděčný za mládež Církve. Všude je tolik zla. Pokušení a všechny jeho svůdné vlivy jsou všude kolem nás. Některé kvůli těmto zhoubným silám naneštěstí ztrácíme. Rmoutíme se nad každým, kdo se ztratí. Obracíme se k nim, abychom jim pomohli, zachránili je, ale příliš často jsou naše naléhavé prosby odvrženy. Směr, kterým se ubírají, je tragický. Je to cesta, která vede dolů ke zničení. Ale jsou mnozí, mnoho stovek tisíc našich mladých lidí, kteří jsou věrní a svědomití, již se drží cesty, kterou si vytyčili, přímo jako šíp a nezdolně jako velká mořská vlna. Je to cesta spravedlivosti a dobroty, cesta výkonů a úspěchů. Ve svém životě něco vytvářejí a svět bude díky nim mnohem lepší. Jsem hluboce vděčný za toto nádherné období historie, v němž žijeme. Nikdy zde nebylo něco podobného. Ze všech lidí, kteří kdy žili na zemi, jsme my tak bohatě a hojně požehnáni. Avšak mezi tím vším, za co se dnes dopoledne cítím vděčný, vyniká vysoko jedna věc. Je jí živoucí svědectví o Ježíši Kristu, Synu Všemohoucího Boha, Knížeti pokoje, Svatém. Na jednom misionářském setkání v Evropě se přihlásil jeden starší a řekl: „Vydejte nám své svědectví a povězte nám, jak jste ho získal.“ Cítím, že bych se dnes dopoledne mohl pokusit říci několik slov o vývoji svého svědectví. Je to samozřejmě osobní záležitost. Doufám, že to omluvíte. Mé nejranější duchovní pocity, které si pamatuji, pocházejí z doby, kdy jsem byl velmi malý chlapec, asi pětiletý. Plakal jsem kvůli bolesti v uchu. V té době neexistovaly žádné zázračné léky. Bylo to před 85 lety. Matka připravila pytlík s kuchyňskou solí a dala ho ohřát na kamna. Otec mi jemně položil ruce na hlavu a dal mi požehnání, v němž vyhnal bolest a nemoc pravomocí Svatého kněžství a ve jménu Ježíše Krista. Pak mě vzal něžně do náruče a položil mi pytlík s teplou solí na ucho. Bolest se zmírnila a ustala. Usnul jsem v bezpečí otcova objetí. Jak jsem usínal, plynula mi myslí slova jeho požehnání. To je má nejranější vzpomínka na použití pravomoci kněžství ve jménu Páně. Později během mládí jsme s bratrem spali v zimě v nevytopeném pokoji. Lidé měli za to, že to je zdravé. Než jsme skočili do teplé postele, poklekli jsme k modlitbě. Bylo to vyjádření jednoduché vděčnosti. Končila ve jménu Ježíše. Onen rozlišující titul Kristus jsme tehdy v modlitbách příliš nepoužívali. Vzpomínám si, jak jsem řekl amen a skočil jsem do postele, přitáhl jsem si pokrývku ke krku a přemýšlel jsem o tom, co jsem právě udělal - mluvil jsem ke svému Otci v nebi ve jménu Jeho Syna. Neměl jsem příliš velkou znalost evangelia. Ale v rozhovorech s nebem v Pánu Ježíši a skrze Něho zazníval jakýsi pokoj a bezpečí. Když jsem byl na misii na Britských ostrovech, toto svědectví ožilo. Každé ráno jsme se společníkem četli Janovo evangelium a hovořili jsme o každém verši. Byla to nádherná, osvěcující zkušenost. Tento úžasný odkaz začíná prohlášením božskosti Syna Božího. Píše se tam: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest. A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce,) plné milosti a pravdy.“ (Jan 1:1-3, 14.) Tehdy jsem o tomto prohlášení hodně přemýšlel a přemýšlel jsem o něm hodně i od té doby. Zcela jasně hovoří o individualitě Otce a Syna. Otec pověřil Syna onou velkou zodpovědností stvořit zemi, „a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest“. V tomto světě jsem viděl mnoho ošklivého. Většina z toho je dílem člověka. Ale myslím, že mnohem více jsem viděl krásy. Žasnu nad majestátními díly Stvořitele. Jak jsou velkolepá! A všechna jsou dílem Syna Božího. „A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi.“ On, Syn Otce, přišel na zem. Laskavě souhlasil s tím, že opustí svůj královský dvůr na výsostech - kde byl Knížetem, Prvorozeným Otce - aby na sebe vzal smrtelnost, aby se narodil v jesličkách, na nejskromnějším místě ze všech, ve vazalském státě spravovaném římskými setníky. Jakou větší laskavost by mohl projevit? Byl pokřtěn Janem v Jordánu, aby naplnil veškerou spravedlnost (viz Matouš 3:15). Jeho pozemské službě předcházela vychytralá pokušení protivníka. Odolal jim řka: „Jdi pryč ode mne, satanáši.“ (Lukáš 4:8.) Chodil po Galileji, Samaří a Judeji a kázal evangelium spasení, slepým dával vidět, chromým chodit, mrtvým opět vstát k životu. A pak, aby naplnil plán štěstí Jeho Otce pro Jeho děti, dal svůj život jako cenu za hříchy každého z nás. Toto svědectví rostlo v mém srdci, když jsem jako misionář četl Nový zákon a Knihu Mormon, která o Něm přinesla další svědectví. Tato znalost vycházející ze zodpovězených modliteb mého dětství se stala základem mého života. Od té doby má víra mnohem více vzrostla. Stal jsem se Jeho apoštolem, pověřeným činit Jeho vůli a učit Jeho slovu. Stal jsem se Jeho svědkem světu. Vám i všem, kteří slyšíte můj hlas tohoto sabatního dopoledne, opakuji ono svědectví víry. Ježíš je můj přítel. Nikdo jiný mi nedal tolik. „Většího milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své.“ (Jan 15:13.) Dal za mě svůj život. Otevřel cestu k věčnému životu. To mohl učinit jen Bůh. Doufám, že mě považuje za hodného toho, abych byl přítelem pro Něj. On je můj příklad. Jeho způsob života, Jeho naprosto nesobecké chování, Jeho vstřícnost k potřebným, Jeho konečná oběť - to vše je pro mě příkladem. Nemohu se Mu vyrovnat zcela, ale mohu se pokusit. On ukázal cestu a směr a vším ukazuje ke světlu a životu a dni bez konce, kde září plnost Boží přítomnosti. („How Great the Wisdom and the Love“, Hymns, no. 195.) On je můj učitel. Žádný jiný hlas nepromluvil tak zázračnou řečí, jako je řeč Blahoslavenství: „Vida pak Ježíš zástupy, . . . otevřev ústa svá, učil je, řka: Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské. Blahoslavení lkající, nebo oni potěšeni budou. Blahoslavení tiší, nebo oni dědi-ctví obdrží na zemi. Blahoslavení, kteříž lačnějí a žíznějí spravedlnosti, nebo oni nasyceni budou. Blahoslavení milosrdní, nebo oni milosrdenství důjdou. Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou. Blahoslavení pokojní, nebo oni synové Boží slouti budou. Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost, nebo jejich jest království nebeské.“ (Matouš 5:1-10.) Žádný jiný učitel neposkytl tuto jedinečnou radu pronesenou k zástupu na hoře. On je můj uzdravovatel. S posvátnou úctou hledím na Jeho podivuhodné zázraky. A přesto vím, že se staly. Přijímám pravdivost těchto věcí, protože vím, že On je Mistr života a smrti. Zázraky Jeho služby prozrazují soucit, lásku a smysl pro lidskost, nádhernou na pohled. On je můj vůdce. Cením si toho, že jsem jedním z onoho dlouhého zástupu těch, kteří Ho milují a kteří Ho následovali během oněch dvou tisíc let, které uplynuly od Jeho narození. „Vzhůru, bratří, k boji, kráčej každý vpřed, hleď na vůdce, Krista, následuj ho hned! Proti ďáblu vede nás Ježíš, náš král: Proč bys v bitvy vřavu jít za ním se bál?“ („Vzhůru, bratři, k boji“, Zpěvník náboženských písní a písně pro děti II, č. 11.) On je můj Spasitel a Vykupitel. Skrze to, že dal svůj život, v bolesti a nevýslovném utrpení, ke mně vztáhl ruku, aby mě pozvedl, a každého z nás, a všechny syny a dcery Boží, z propasti věčné temnoty přicházející po smrti. On poskytl něco lepšího - sféru světla a porozumění, růstu a krásy, kde můžeme jít dál po cestě vedoucí k věčnému životu. Má vděčnost nezná mezí. Mé díky mému Pánu jsou bez konce. On je můj Bůh a můj Král. Od věčnosti do věčnosti bude panovat a vládnout jako Král králů a Pán pánů. Jeho panování bude bez konce. Pro Jeho slávu nebude nikdy noc. Nikdo jiný Ho nemůže zastoupit. A nikdo jiný to nikdy neučiní. Neposkvrněný a bez jakékoli vady, On je Beránek Boží, před kterým se skláním a skrze Něhož přistupuji ke svému Otci v Nebi. Izaiáš předpověděl Jeho příchod: „Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížetství na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“ (Izaiáš 9:6.) Ti, kteří s Ním kráčeli po Palestině, vydali svědectví o Jeho božskosti. Setník, který Ho viděl umírat, slavnostně prohlásil: „Jistě Syn Boží byl tento.“ (Matouš 27:54.) Když Tomáš uviděl Jeho vzkříšené tělo, vykřikl užasle: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20:28.) Lidé na této polokouli, kterým se zjevil, slyšeli, jak o Něm hlas Otce praví: „Vizte milovaného Syna mého, v kterém mám zalíbení, ve kterém jsem oslavil jméno svoje.“ (3. Nefi 11:7.) A prorok Joseph Smith, promlouvající v této dispensaci, prohlásil: „A nyní, po mnohých svěde- ctvích, jež o něm byla vydána, toto je svědectví poslední ze všech, jež my o něm dáváme: že On žije. Neboť jsme Ho viděli, ano, po pravici Boží, a slyšeli jsme Jeho hlas dosvědčující, že je Jednorozeným Otce.“ (NaS 76:22-23.) K čemuž připojuji své svědectví, že On je „ta cesta, i pravda, i život“ a že „žádný nepřichází k Otci než skrze [Něho]“. (Jan 14:6.) S vděčností a s nezmenšenou láskou vydávám o těchto věcech svědectví v Jeho Svatém jménu, ve jménu Ježíše Krista, amen.