„Vepiš do mého srdce“ Starší Henry B. Eyring Kvorum dvanácti apoštolů „Modlitba [může být] ochranným štítem, po kterém rodič tolik touží, aby dítě mělo.“ Rodiče mají učit své děti, aby se modlily. Dítě se učí jak z toho, co rodiče dělají, tak z toho, co říkají. Dítě, které vidí svou matku nebo otce procházet životními zkouškami s vroucí modlitbou k Bohu a poté slyší upřímné svědectví o tom, že Bůh jim vlídně odpověděl, si bude pamatovat, co vidělo a slyšelo. Až přijdou jejich zkoušky, budou připraveny. V době, kdy je dítě odloučeno od domova a od rodiny, může být modlitba ochranným štítem, po kterém rodič tolik touží, aby dítě mělo. Loučení může být těžké, zvláště když rodič i dítě vědí, že se možná dlouho neuvidí. To jsem zažil se svým otcem. Rozloučili jsme se na rohu jedné ulice v New Yorku. On tam přišel za prací. Já tudy jen projížděl. Oba jsme věděli, že pravděpodobně nikdy nebudu znovu bydlet pod jednou střechou se svými rodiči. Byl slunečný den, kolem poledne, a ulice byly plné aut a chodců. Na onom rohu stály semafory, které na pár minut zastavovaly auta a lidi ve všech směrech. Když naskočila červená, auta se zastavila. Dav chodců spěšně opouštěl chodníky a přecházel křižovatku všemi směry, i diagonálně. Nadešla chvíle k rozloučení a já jsem se vydal přes ulici. Téměř uprostřed ulice jsem se zastavil -- lidé přitom probíhali kolem mě. Otočil jsem se. Místo toho, aby můj otec odcházel s davem, stál stále na rohu a díval se na mě. Zdálo se mi, že vypadá opuštěně a že je možná trochu smutný. Chtěl jsem se k němu vrátit, ale uvědomil jsem si, že světlo na semaforu se brzy změní, a tak jsem se otočil a pospíchal dál. O několik let později jsem s ním o tomto momentu hovořil. Řekl mi, že jsem si špatně vyložil výraz jeho tváře. Řekl mi, že nebyl smutný; měl starosti. Viděl, jak se otáčím, jako kdybych byl malý chlapec, mající pochybnosti a hledající jistotu. Řekl mi, že během následujících let se mu hlavou honily tyto myšlenky: Bude v pořádku? Naučil jsem ho dost? Je připraven na cokoli, s čím se může setkat? Nebyly to však jen tyto myšlenky. Díky tomu, že jsem ho měl možnost pozorovat, jsem věděl, že má citlivé srdce. Toužil po tom, abych byl ochráněn, abych byl v bezpečí. Slyšel jsem a cítil jsem tuto touhu v jeho modlitbách a ještě více v modlitbách mé matky po celou dobu, kdy jsem s nimi bydlel. Poučil jsem se z toho a zapamatoval jsem si to. Modlitba je záležitostí srdce. Rodiče mě naučili něčemu mnohem důležitějšímu než jen pravidlům modlitby. Naučil jsem se od svých rodičů a ze Spasitelova učení, že musíme hovořit uctivě, když se v modlitbě obracíme k našemu Nebeskému Otci. „Otče náš . . . v nebesích, posvěť se jméno tvé.“ (Mat. 6:9.) Věděl jsem, že nikdy neznesvěcujeme Jeho posvátné jméno -- nikdy. Dokážete si představit, jak škodí modlitbám dítěte, když slyší rodiče znesvěcovat jméno Boží? Toto provinění vůči maličkým bude mít strašlivé následky. Naučil jsem se, že je důležité vzdávat díky za požehnání a žádat o odpuštění. „A odpusť nám viny naše, jakož i my odpouštíme vinníkům našim.“ (Mat. 6:12.) Rodiče mě učili, že žádáme o to, co potřebujeme, a že se modlíme za ostatní, aby byli požehnáni. „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ (Mat. 6:11.) Věděl jsem, že Mu musíme podřídit svou vůli. „Přiď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“ (Mat. 6:10.) Rodiče mě učili a já jsem zjistil, že je to pravda, že můžeme být varováni před nebezpečím a že je nám dáno záhy najevo, když děláme něco, co Boha netěší. „I neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ (Mat. 6:13.) Naučil jsem se, že se musíme vždy modlit ve jménu Ježíše Krista. To, co jsem viděl a slyšel, mě však naučilo, že tato slova znamenají víc než jen formalitu. V ložnici, ve které má matka strávila několik let před svou smrtí upoutána na lůžku, visel na stěně obrázek Spasitele. Pověsila ho tam díky tomu, co jí vyprávěl její bratranec Samuel O. Bennion. Starší Bennion cestoval s jedním apoštolem, který vyprávěl, jak viděl ve zjevení Spasitele. Starší Bennion jí dal reprodukci obrázku se slovy, že to bylo nejlepší vyobrazení Mistrovy síly charakteru, které kdy viděl. A tak si ho zarámovala a pověsila na stěnu, kde ho mohla vidět ze své postele. Znala Spasitele a milovala ho. Naučil jsem se od ní, že když přicházíme k našemu Otci v modlitbě, nezakončujeme ve jménu nějaké neznámé osoby. Z toho, co jsem viděl v jejím životě, jsem věděl, že její srdce ji táhlo ke Spasiteli díky letům stráveným odhodlanou a neustálou snahou sloužit Mu a dělat Mu radost. Věděl jsem, že verš z písma, který upozorňuje na následující, je pravdivý: „Neboť jak zná člověk pána, kterému nesloužil, který jest mu cizincem a daleko vzdálen myšlenek a úmyslů srdce jeho?“ (Mosiáš 5:13.) Od doby, kdy má matka a otec zesnuli, pro mě slova na konci modlitby: „Ve jménu Ježíše Krista, amen“ neznějí bezvýznamně, ať je říkám já, nebo je slyším říkat ostatní. Abychom poznali Mistrovo srdce, musíme Mu sloužit. Musíme se však také modlit, aby nám Nebeský Otec odpověděl na naše modlitby v srdci i v mysli. (Viz Jer. 31:33; Židům 8:10, 10:16 a 2. Kor. 3:3.) President George Q. Cannon popisoval, jaké je to požehnání, když se sejdou lidé, kteří se modlili o takové odpovědi. Hovořil o přípravě na kněžské shromáždění, nicméně mnozí z vás přišli na toto shromáždění se srdcem připraveným tak, jak to popsal těmito slovy: „Přišel bych na toto shromáždění s myslí naprosto oproštěnou od veškerého vlivu, který by mohl bránit tomu, aby na mě působil duch Boží. Vstoupil bych v duchu modlitby, žádaje Boha, aby vepsal do mého srdce svou vůli, a ne tak, že má vůle již bude připravena a rozhodnuta konat vlastní vůli . . . nehledě na názor všech ostatních. Pokud bych přišel já i všichni ostatní v tomto duchu, pak bychom mezi sebou pocítili ducha Božího a to, na čem bychom se usnesli, by byl úmysl a vůle Boží, neboť Bůh by nám to zjevil. Viděli bychom světlo ve směru, kterým se máme vydat, a spatřili bychom temnotu ve směru, kterým se vydat nemáme.“ (Deseret Semi- Weekly News, 30 Sept. 1890, 2; zvýraznění přidáno.) Když učíme své děti modlitbě, naším cílem je, aby si přály, aby Bůh psal do jejich srdce a aby pak byly ochotny jít a vykonat to, co od nich Bůh žádá. Díky tomu, co nás naše děti vidí činit a čemu je učíme, mohou mít dostatek víry, aby mohly alespoň částečně pocítit to, co cítil Spasitel, když se modlil o sílu, aby za nás mohl přinést svou nekonečnou oběť: „A poodšed maličko, padl na tvář svou, modle se a řka: Otče můj, jest-li možné, nechť odejde ode mne kalich tento. A však ne jakž já chci, ale jakž ty.“ (Mat. 26:39.) Mé modlitby byly zodpovězeny. Tyto odpovědi byly nejzřetelnější, když to, co jsem chtěl slyšet já, umlčel přemáhající pocit potřeby poznat to, co chtěl Bůh. Právě pak může být odpověď od milujícího Nebeského Otce pronesena k mysli tichým, klidným hlasem a může být vepsána do srdce. Někteří rodiče, kteří toto slyší, se ptají: „Jak však mohu obměkčit srdce svého dítěte, které nyní vyrostlo a je přesvědčeno, že Boha nepotřebuje? Jak mohu natolik obměkčit srdce, abych umožnil Bohu vepsat do něj svou vůli?“ Někdy srdce obměkčí tragédie. Ale některým ani tragédie nestačí. Existuje však jedna potřeba, o které se ani zatvrzelí a pyšní lidé nemohou domnívat, že by ji mohli sami uspokojit. Nemohou zvednout tíhu břemene hříchu ze svých ramen. A dokonce i ti nejzatvrzelejší mohou občas cítit výčitky svědomí a tedy potřebu, aby jim Bůh odpustil. Milující otec Alma učil o této potřebě svého syna Koriantona: „Nuže -- plán milosrdenství nemohl býti uskutečněn bez smírné oběti; proto sám Bůh smiřuje hříchy světa, aby uskutečnil svůj plán milosrdenství a zadost učinil požadavkům spravedlivosti, aby Bůh byl dokonalým, spravedlivým a také milosrdným Bohem.“ (Alma 42:15.) A poté, co tento otec vydal svědectví o Spasiteli a o Jeho usmíření, takto naléhavě žádal syna, aby obměkčil své srdce: „Ó, synu můj, přeji si, abys již nepopíral spravedlivosti Boží. Ani v nejmenším se nepokoušej omlouvati se pro hříchy svoje tím, že popíráš spravedlnost Boží; nýbrž hleď, aby boží spravedlnost, milosrdenství jeho a trpělivost jeho, měly úplnou nadvládu v srdci tvém, aby ses pokořil až do prachu.“ (Alma 42:30.) Alma věděl to, co můžeme vědět i my: že vydávání svědectví o Ježíši Kristu a o Jeho ukřižování mělo největší předpoklady k tomu, aby si jeho syn uvědomil, že potřebuje pomoc, kterou mu může poskytnout pouze Bůh. A modlitby těch, jejichž srdce je obměkčeno tímto přemáhajícím pocitem potřeby očistit se, jsou zodpovídány. Když učíme ty, které milujeme, že jsme duchovní děti, které jsou dočasně odloučeny od milujícího Nebeského Otce, otevíráme jim dveře vedoucí k modlitbě. Než jsme přišli sem, abychom byli zkoušeni, žili jsme v Jeho přítomnosti. Znali jsme Jeho tvář a On znal naši. Právě tak, jak mě viděl odcházet můj pozemský otec, náš Nebeský Otec nás viděl odcházet do smrtelnosti. Jeho milovaný Syn Jehova opustil ony nebeské dvorany, aby přišel dolů na svět, aby vytrpěl vše, co bychom my vytrpěli, a aby zaplatil cenu za všechny hříchy, které spácháme. Připravil pro nás jedinou cestu, po které se můžeme opět navrátit k našemu Nebeskému Otci a k Němu. Pokud nám Duch Svatý dokáže říci alespoň tolik o tom, kdo jsme, my i naše děti můžeme pocítit to, co cítil Enos, když se modlil těmito slovy: „A moje duše lačněla; i poklekl jsem před svým Tvůrcem a volal jsem k němu mocnou modlitbou, abych jej úpěnlivě prosil za spásu svojí duše; a volal jsem k němu po celý den; ano, a když přišla noc, pozvedal jsem ještě stále svůj hlas, až dosáhl nebes. I přišel ke mně hlas a pravil: Enosi, odpouštějí se ti hříchové tvoji a budeš požehnán.“ (Enos 1:4-5.) Mohu vám slíbit, že žádná radost nepřekoná to, co byste pocítili, pokud by se vaše dítě modlilo v době potřeby a obdrželo podobnou odpověď. Jednoho dne od nich budete odloučeni a ve svém srdci budete toužit po opětovném shledání. Milující Nebeský Otec ví, že tato touha zůstane navždy nenaplněna, pokud nejsme jako rodina sjednoceni s ním a s Jeho milovaným Synem. Připravil pro své děti vše, co budou potřebovat, aby toto požehnání získaly. Aby toto požehnání nalezly, musejí se, jako chlapec Joseph Smith, samy ptát Boha, nic nepochybujíce. Onoho dne v New Yorku měl můj tatínek starosti, protože věděl, stejně jako moje maminka, že jedinou skutečnou tragédií by bylo, kdybychom byli odloučeni navždy. Z toho důvodu mě učili modlit se. Věděli, že můžeme být navždy spolu jen s Boží pomocí a s Jeho ujištěním. Stejně jako budete modlitbě učit vy, i oni mě nejlépe učili svým příkladem. Onoho odpoledne, kdy má matka zemřela, jsme se vrátili z nemocnice do našeho rodinného domu. Chvíli jsme tiše seděli v potemnělém obývacím pokoji. Pak se tatínek omluvil a šel do své ložnice. Byl pryč několik minut. Když se vrátil do obývacího pokoje, měl na tváři úsměv. Řekl, že si dělal starosti o matku. Když odnášel její věci z nemocničního pokoje a děkoval pracovníkům nemocnice za to, že k mamince byli tak laskaví, myslel na to, jak jen několik minut po své smrti vstoupí do duchovního světa. Měl obavy, že se bude cítit osamoceně, pokud na ni nebude nikdo čekat. Odešel do ložnice, aby požádal svého Nebeského Otce, aby někdo přivítal Mildred -- jeho manželku a mou maminku. Řekl, že v odpověď na modlitbu mu bylo řečeno, že s jeho milovanou ženou se setkala jeho matka. Když jsem na to pomyslel, také jsem se usmál. Babička Eyringová nebyla moc vysoká. Zřetelně jsem si vybavil, jak se rychle proráží davem a jak se její krátké nohy kmitají, aby se setkala s mou matkou. Tatínek neměl v té chvíli určitě na mysli učit mě o modlitbě, ale učil. Nepamatuji si na žádné kázání mé matky nebo mého otce na téma modlitby. Modlili se, když měli těžkosti, i tehdy, když se jim dařilo. A hovořili se samozřejmou věcností o tom, jak k nim Bůh byl laskavý, jak byl mocný a jak jim byl nablízku. Modlitby, které jsem slyšel nejčastěji, se týkaly toho, co musíme dělat, abychom byli navždy spolu. A zdá se, že odpovědi, které zůstanou vepsány do mého srdce, byly nejčastěji ujištěním, že jsme byli na správné cestě. Když jsem v duchu viděl svou babičku, jak běží k mé matce, radoval jsem se z toho a pocítil jsem touhu přivést svou milovanou ženu a naše děti k podobnému setkání. Tato touha je důvodem, proč musíme učit své děti modlitbě. Svědčím o tom, že náš Nebeský Otec odpovídá na prosby věrných rodičů, kteří se modlí, aby věděli, jak učit své děti modlitbě. Svědčím o tom, že díky usmíření Ježíše Krista můžeme mít věčný život s rodinou, pokud dodržujeme smlouvy, které nabízí tato Jeho pravdivá Církev. O tomto svědčím jako Jeho služebník ve jménu Ježíše Krista, amen.