Buďte silným článkem Starší David B. Haight Kvorum dvanácti apoštolů „Ačkoli můj zrak poněkud slábne, myslím, že má vize se zlepšuje -- vize oné dlouhé cesty, vize toho, co leží před námi.“ Když president Gordon B. Hinckley oznámil, že budu závěrečným řečníkem, určitě přemýšlel o tom, zda dokážu v pořádku dojít k řečnickému pultu. Ví, že jsem nedávno oslavil své 94. narozeniny. Takže začal 95. rok mého života a on bude přemýšlet, zda to zvládnu. Také ví, že již moc dobře nevidím, avšak i když můj zrak poněkud slábne, myslím, že má vize se zlepšuje -- vize oné dlouhé cesty, vize toho, co leží před námi. A tak jsem si jist, že vy všichni dnes dopoledne se mnou budete souhlasit, když řeknu, jak nádherné je žít v této době, jak nádherné je být členem Církve a jak skvělé je, že máme svobodu, svobodu náboženského a jiného shromažďování. Když jsme s Ruby 4. září 1930 klečeli u oltáře v chrámu v Salt Lake City, drželi jsme se za ruce a dívali se na sebe, jen málo jsme tušili, co leží před námi. Byli jsme dva mladí lidé. Já jsem pocházel z venkova z jižního Idaha a Ruby pocházela z kraje Sanpete County v Utahu. Naši otcové byli po smrti, měli jsme však úžasné ovdovělé matky, které s námi byly v chrámu. Když jsme poklekli a uzavřeli smlouvy a sliby, věděl jsem, že to vše bylo skutečné. Nyní, po 70 letech manželství, vám všem mohu říci, že se to dále zlepšuje, že se to rok od roku zlepšuje, díky drahocenným, něžným a z části již uskutečněným věčným požehnáním, která před námi leží. A tak bych vám všem chtěl říci, a Ruby by se mnou souhlasila, kdyby zde mohla stát, že život může být nádherný a tak smysluplný, musíme ho ale žít jednoduše. Musíme žít podle zásad evangelia. Neboť právě evangelium je to, na čem během našeho putování životem záleží. Se svou rodinou jsem se stěhoval po celých Spojených státech. Když naše děti vyrůstaly, chodívaly do škol, ve kterých byly jedinými členy Církve ve svých třídách. Stěhovali jsme se mnohokrát, když však naše děti viděly svět v pohybu a také požehnání evangelia v našem životě, přispělo to k jejich rozvoji a k jejich poznání a pomohlo jim to v získání vlastního svědectví. Minulou neděli jsme s Ruby navštívili shromáždění svátosti jednoho sboru zde, v centru Salt Lake City. Shromáždění bylo velmi zajímavé, protože v tomto sboru žije několik bohatých lidí i lidí, kteří žijí v domech na půli cesty. Těsně předtím, než začalo svědecké shromáždění, přišla jedna mladá žena k biskupovi, který seděl vpředu na stupínku, v náručí nesla děťátko a chtěla, aby děťátko obdrželo požehnání. Biskup sešel ze stupínku, vzal děťátko a požehnal ho. Později během svědeckého shromáždění přišel k řečnickému pultu malý sedmiletý chlapec, který držel za ruku svou pětiletou sestru. Pomohl ji dát k pultu stoličku, na kterou se mohla jeho pětiletá sestra postavit, a pomáhal jí vydávat svědectví. Když se při vydávání svědectví trošku zarazila, její malý láskyplný sedmiletý bratr se k ní naklonil a zašeptal jí do ucha. Když skončila, postavil se na stoličku on a ona stála vedle něho a sledovala ho, jak vydává svědectví. Dívala se na něj a její tvářička roztomile zářila. Byl to její starší bratr, ale na těchto dvou malých dětech bylo vidět lásku, která je v této rodině a jaký mají mezi sebou vztah. Její malý bratr sestoupil ze stoličky, vzal ji za ruku a vrátili se zpátky na místo. Ke konci svědeckého shromáždění, když jsem dostal k dispozici pár minut, jsem požádal onu mladou paní, která předtím přišla, aby nechala požehnat své děťátko, aby ke mně přišla a postavila se vedle mě. A ona přišla. Ještě předtím, v průběhu svědeckého shromáždění, jsem se šeptem zeptal biskupa: „Kde je její manžel?“ Biskup odpověděl: „Ve vězení.“ „Jak se jmenuje?“, zeptal jsem se a on mi řekl její jméno. Přišla na stupínek, postavila se vedle mě a chovala přitom své děťátko. Když jsme stáli u řečnického pultu, podíval jsem se na toto drahocenné děťátko, kterému bylo pouze několik dnů, a na tuto matku, matku této malé dcerušky, která ji přinesla, aby obdržela požehnání z rukou nositelů kněžství. Když jsem se podíval na matku a na toto drahocenné děťátko, přemýšlel jsem, kým se asi stane, čím asi bude. Promluvil jsem k publiku a k této mladé matce o prohlášení, které před pěti lety vydali členové Prvního předsednictva a kvora dvanácti, o prohlášení o rodině a o naší zodpovědnosti k našim dětem, o zodpovědnosti dětí ke svým rodičům a o vzájemné zodpovědnosti rodičů. Tento úžasný dokument v sobě shrnuje pokyny, o kterých se píše v písmech, pokyny, které jsme obdrželi a které vedly život Božích dětí od doby Adama a Evy a které nás povedou i nadále, až do smrti. Když jsme o tom hovořili a když jsem se díval na ono krásné malé děťátko, vzpomněl jsem si na minulé léto. Vydali jsme se s Ruby na krátkou návštěvu do Idaha a setkali jsme se s rodinou Goodrichových z Mountain Home v Idahu. Sestra Goodrichová nás přišla navštívit a přivedla s sebou svou dceru Chelsea. Během rozhovoru se sestra Goodrichová zmínila, že Chelsea se naučila nazpaměť prohlášení o rodině. Zeptal jsem se Chelsey, které je nyní 15 let: „Chelsey, je to pravda?“ Ona odpověděla: „Ano.“ Já jsem se zeptal: „Jak dlouho ti trvalo, než ses to naučila?“ Ona řekla: „Když jsme byly malé, moje maminka u nás zavedla takový program, který nám pomáhal učit se věci zpaměti. Učily jsme se zpaměti verše z písma a písně, které se zpívaly na shromáždění svátosti a další věci, které by pro nás byly užitečné. Tak jsme se naučily, jak se učit zpaměti, a bylo to pro nás lehčí.“ „Takže to umíš celé nazpaměť?“, otázal jsem se. Ona odpověděla: „Ano, celé.“ Řekl jsem: „Naučila ses to, když ti bylo 12; nyní ti je 15. Za chvíli začneš chodit na schůzky. Pověz mi o tom něco. Jak ti toto prohlášení pomáhá?“ Chelsea řekla: „Když přemýšlím o tom, co se říká v prohlášení, a když více rozumím tomu, jaká je naše zodpovědnost jako rodiny a naše zodpovědnost za to, jak žijeme a jak se máme chovat, stává se pro mě toto prohlášení novým vodítkem. Když se přátelím s druhými a až začnu chodit na schůzky, mohu přemýšlet o slovech a větách v prohlášení o rodině. Bude to pro mě měřítkem, které mi pomůže mě vést. Dodá mi sílu, kterou potřebuji.“ Nedávno president Hinckley hovořil ke studentům na Univerzitě Brighama Younga. Prohlásil, že život je velký řetěz složený z generací, článek za článkem, až do skonání času. Když hovořil ke studentům, vyzýval je, aby ve své rodině nebyli slabým článkem, ale silným. Slyšeli jsme dnes dopoledne během konference mnoho pokynů týkajících se rodinné historie a rodin, týkajících se toho, proč máme spojovat články řetězu, a naší zodpovědnosti vykonávat chrámovou práci za desítky tisíc lidí, kteří by mohli být součástí naší rodiny, kteří čekají na druhé straně, aby obdrželi obřady, které musejí být vykonány na této straně závoje, aby se tak mohlo pokračovat s tím, co je zapotřebí vykonat na druhé straně závoje. Tomu všichni dobře rozumíme. Rád bych proto řekl vám všem, kteří jste dnes dopoledne zde, že doufám, že budete ve své rodině -- a sami v sobě -- schopni vypěstovat silný odpor k tomu, abyste se stali slabým článkem v řetězu své rodiny a svých předků. Také vás vyzývám, abyste byli silným článkem pro své potomstvo. Nebuďte slabým článkem. Nebylo by to strašné? Když pomyslíte na tento dlouhý řetěz a na všechnu práci, kterou je třeba vykonat pro spásu duší a na drahocennou práci, kterou je třeba vykonat, nebylo by smutné, kdybyste vy byli tím slabým článkem, který znemožní vašim potomkům být součástí tohoto silného řetězu? Když se Svatí připravovali opustit Nauvoo a chrám v Nauvoo nebyl dokončen, pouze několik málo lidí mohlo dostat obdarování. President Brigham Young byl v té době jako president kvora Dvanácti služebně nejstarším apoštolem. Psal do svého deníku o tom, jaké obavy lidé pociťovali, když se snažili vybavit své vozy na cestu na západ, do nové oblasti, o které nic nevěděli. Následovali své vedoucí a připravovali si skromný majetek, který si s sebou mohli vzít do vozů. Uprostřed všech těchto příprav měli někteří příležitost získat obdarování a lidé toužili po tom, aby byli obdarováni. Brigham Young se přestal zabývat svou obvyklou prací. Odložil vše stranou, aby mohl zůstávat v chrámu a řídit práci obdarování, která byla tak potřebná. Když psal o této zkušenosti, řekl, že toužil dělat to, po čem Svatí toužili. Je zajímavé, že v jeho zprávě se objevuje slovo obavy. Píše o obavách, které pociťovali, doufajíce, že tato důležitá práce obdarování bude moci být dokončena ještě předtím, než se lidé vydají na cestu na západ. Zanechávám vám svou lásku a své svědectví a znalost, že toto dílo je pravdivé. Vím, že Bůh žije. Vím, že nás miluje. Miluje nás stejně, jako my milujeme své děti a své potomky. Máme nyní 65 pravnoučat a samozřejmě, že jich bude více. Všechny je milujeme a doufáme, že řetězy a články řetězu naší rodiny budou silné a že naše děti budou požehnány. Jsme na ně na všechny hrdí a modlíme se o to, aby vyrůstaly s pevnou znalostí a pocitem, který chovám k Bohu, že On žije, že je náš Otec a že řídí celé toto dílo, toto dílo Svého Syna, jenž je náš Spasitel, Ježíš Kristus. Toto je Církev Ježíše Krista, která byla znovuzřízena na zemi v těchto posledních dnech. Vím, že toto je pravda. Vím, že v dnešní době máme na zemi žijícího proroka, a vy můžete být svědky úžasných věcí, které se dnes v Církvi dějí -- máme 100 fungujících chrámů. Někteří z vás, kteří zde jste, se dožijete doby, kdy budeme mít 200 fungujících chrámů a pak 300 fungujících chrámů, a pak tolik, kolik jich nakonec bude. Ano, žijeme v době, v období, v čase, kdy se dějí úžasné věci. Když hovoříme o žijícím proroku, který získává zjevení shůry, aby vedl toto dílo, svědčím o tom, že my, kteří s ním spolupracujeme a kteří se s ním stýkáme, můžeme svědčit o tom, že on je Boží prorok zde na zemi, který nás vede v tom, co je správné a patřičné. Kéž jsou články vašeho řetězu silné. Kéž osobně naleznete onu velikou radost a štěstí, které můžeme cítit, když žijeme podle zásad evangelia. Zanechávám vám svou lásku a toto svědectví, že Církev je pravdivá, ve jménu Ježíše Krista, amen.