Støezte se reptání Starší H. Ross Workman Sedmdesátník „Poslušnost je zásadní pro uskuteènìní Pánových požehnání.“ Jako mladí misionáøi jsme se spoleèníkem svìdèili o tom, že Bùh dnes hovoøí skrze proroky. Jeden muž se nás zeptal: „A co øekl váš prorok tento týden?“ Jak jsem se tak snažil vzpomenout si na prorokovo poselství v posledním výtisku Improvement Era, tehdejšího celocírkevního èasopisu, silnì jsem si uvìdomil, jak je dùležité znát uèení žijícího proroka a øídit se jím. Dnes bych vás rád pøesvìdèil, abyste následovali žijící proroky, a varoval vás pøed klamem, který protivník vynalezl, aby vás odradil od jejich následování. Písma o tomto klamu hovoøí jako o „reptání“. Spasitel uèil podobenství, které nás varuje pøed zrádnou cestou vedoucí k neposlušnosti skrze „reptání“. V tomto podobenství se dozvídáme o šlechtici, který vlastnil výborný kus zemì. Svým služebníkùm øekl, aby zasadili 12 olivovníkù a aby nad olivovým hájem postavili vìž. Mìla být postavena proto, aby strážný sedící na vìži mohl varovat pøed pøicházejícím nepøítelem. A tak mohl být olivový háj chránìn. Služebníci však vìž nepostavili. Nepøítel pøišel a olivovníky polámal. Neposlušnost služebníkù pøivodila v olivovém háji katastrofu. (Viz NaS 101:43-62.) Proè služebníci vìž nepostavili? Seménka katastrofy byla zaseta reptáním. Podle Pánova podobenství se reptání sestává ze tøí krokù, pøièemž jeden krok vede k druhému na svažující se cestì neposlušnosti. Zaprvé služebníci zaèali pochybovat. Chtìli uplatnit svùj názor na pokyny, které jim dal jejich pán. Øíkali: „Na co teï náš pán tu vìž potøebuje, vždy máme mír?“ (NaS 101:48.) Nejprve si tyto otázky kladli v duchu a pak je zasadili do mysli druhých. Na zaèátku tedy bylo pochybování. Zadruhé se zaèali vymlouvat a hledali dùvody, proè nemohou udìlat to, co jim bylo pøikázáno. Øíkali: „Nemohly by se tyto peníze uložiti ve smìnárnì? Vždy tìchto vìcí není tøeba.“ (NaS 101:49.) Tak si pro neposlušnost našli výmluvu. A z toho nevyhnutelnì vyplývá tøetí krok -- lenost v dodržování Pánova pøikázání. V podobenství se øíká, že velmi zlenivìli a pøikázání svého pána neposlechli. (Viz NaS 101:50.) A tak byla pùda pro pohromu pøipravena. Bùh požehnal svým dìtem proroky, aby je pouèovali o Jeho cestách a pøipravovali je na vìèný život. Pro èlovìka není snadné porozumìt Božím cestám. „Nejsou zajisté myšlení má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty mé, praví Hospodin.“ (Iz. 55:8.) Poslušnost je základní podmínkou pro uskuteènìní Pánových požehnání, a to i v pøípadì, že nerozumíme smyslu pøikázání. Protivník se nás našeptáváním snaží svést k reptání, aby tak znièil moc, která plyne z poslušnosti. Toto reptání mùžeme jasnì vidìt i v tomto pøíbìhu dìtí Izraele: Pán dìtem Izraele slíbil, že pošle andìla a vyžene Kananejské, aby Izrael mohl zdìdit zemi mléka a strdí. (Viz Ex. 33:1-3.) Když Izrael dosáhl hranic Kanánu, Mojžíš vyslal do krajiny zvìdy, a ti se vrátili se zprávou, že kananejské vojsko je silné, a vyslovili názor, že Kanán je silnìjší než Izrael. Tehdy zaèali reptat. Pochybovali o pøikázání daném prostøednictvím Mojžíše, jejich žijícího proroka. Svými pochybnostmi nakazili i ostatní. Jak by mohl Izrael porazit kananejské obry, když si dìti Izraele pøipadaly v porovnání s nimi jako kobylky? (Viz Num. 13:32-33.) Pochybnosti se zmìnily v hledání dùvodù a vymlouvání. Tvrdili, že se bojí o své ženy a dìti. „V Egyptì by nám bylo lépe!“, prohlásili. (Viz Num. 14:2-3.) Reptání se zmìnilo v neposlušnost, když se Izrael pokusil ustanovit si vùdce, který by je odvedl zpìt do Egypta. (Viz Num. 14:4.) Jednoduše odmítli následovat žijícího proroka. Kvùli reptání Pán odòal dìtem Izraele slíbená požehnání, že znièí kananejské a dá jim zaslíbenou zemi. Namísto toho poslal Izrael do pustiny, aby tam 40 let bloudili. S tímto známým modelem reptání se setkáváme i v Lehiovì rodinì. Když prorok Lehi poslal své syny do Jeruzaléma, aby tam získali mosazné desky, støetli se s mnohým protivenstvím. Nejprve byl Laman vyhnán z Labanova domu jen proto, že o desky požádal. Poté, co Lehiovi synové nabídli, že za desky zaplatí zlatem a støíbrem, usiloval jim Laban o život a pøipravil je o majetek. Bratøi se uchýlili do skalní jeskynì, aby zvážili situaci. Laman a Lemuel reptali. Jako vždy to zaèalo pochybováním. Øíkali: „Jak je to možno, aby Pán vydal Labana do našich rukou?“ (1. Nefi 3:31.) Pak pøišly výmluvy: „Hle, jest mocným mužem a mùže rozkázati padesáti, ba mùže dokonce padesát pøemoci; proè ne i nás?“ (1. Nefi 3:4.) Nakonec zaèali být líní. Laman a Lemuel, plni hnìvu, nelibosti a výmluv, èekali za hradbami Jeruzaléma, zatímco vìrný Nefi vykonával Pánovu práci. (Viz 1. Nefi 4:3-5.) Proti tomuto postoji Pán promluvil i v naší dobì: „Ale ten, kdo neèiní nic, dokud nedostane pøíkaz, a pøijímá pøíkaz s pochybujícím srdcem a vykonává jej nedbale, ten je zatracen.“ (NaS 58:29.) Podporu svým žijícím prorokùm jsme projevili zvednutím ruky. Radujeme se z výsady, že od žijících prorokù mùžeme v této dobì slyšet zjevené slovo Boží. Co dìláme poté, co je vyslechneme? Øídíme se pøesnì pokyny žijících prorokù, nebo reptáme? Je v naší dobì snazší následovat žijícího proroka, než tomu bylo za dnù Mojžíše nebo Nefiho? Reptali by i dnes ti, kteøí reptali proti Mojžíšovi a Nefimu? Tytéž otázky lze položit i obrácenì. Ti, kteøí reptají dnes, by také reptali jako Laman a Lemuel nebo dìti Izraele proti proroku své doby a mìlo by to stejné katastrofální dùsledky. I ty nejjednodušší pokyny mohou odhalit sklon k reptání. Jednou jsem se zúèastnil shromáždìní, pøi nìmž pøedsedající autorita vybídla èleny, aby si ve shromažïovací místnosti sedli dopøedu. Nìkolik tak uèinilo. Vìtšina ne. Proè? Jsem si jist, že tam byli takoví, kteøí si kladli otázku, proè by mìli opustit svou pohodlnou pozici. „Proè bych to mìl dìlat?“ Není pochyb, že po této otázce rychle následovala výmluva nebo hledání dùvodu, proè nezáleží na tom, zda si pøesednu, nebo ne. Vìøím, že se objevilo i podráždìní, že je pøedsedající autorita o nìco takového požádala. Posledním krokem, zøejmým pro všechny, kteøí toto pozorovali, byla lenost v reakci na výzvu. Nìkolik lidí si pøesedlo. Byla to malièkost? Ano. Ale odrazila se v ní mnohem hlubší neochota poslouchat. Odrazil se v ní duch neposlušnosti. A to není malièkost. Nedávno jsem byl na církevním shromáždìní v západní Africe, kde vedoucí knìžství vyzval bratøí, aby pøišli blíže a obsadili první tøi øady míst v kapli. Všichni muži okamžitì vstali a pøesedli si podle pokynu. Malièkost? Ano. Ale odrazila se v ní ochota poslouchat. A to není malièkost. Vybízím vás, abyste se zamìøili na to pøikázání žijících prorokù, které vám vadí nejvíce. Kladete si otázku, zda toto pøikázání platí i pro vás? Nacházíte snadno výmluvy, proè tomuto pøikázání nemùžete dostát? Jsou vám nepøíjemní nebo vás dráždí ti, kteøí vám toto pøikázání pøipomenou? Jste leniví v jeho dodržování? Chraòte se pøed protivníkovým klamem. Støezte se reptání. Má-li rodiè štìstí, zažívá onu výjimeènou radost z ochotné poslušnosti svého dítìte. A není to s Bohem také tak? Do urèité míry chápu, jakou radost musí mít Pán, když Jeho služebníci poslouchají bez reptání. Nedávno jsme se s mou milovanou ženou zúèastnili shromáždìní, na nìmž nám mìly být vysvìtleny naše zodpovìdnosti. V té chvíli jsme nemìli nejmenší tušení, co to bude za povìøení nebo kde budeme sloužit. V soukromí mi bylo øeèeno, že budeme povoláni k službì v západní Africe. Byl jsem tímto povìøením pøekvapen a potìšen, ale hlavou mi prolétly i myšlenky, které nevyhnutelnì napadnou mou spoleènici, jež mì doprovází už 39 let. Jak toto povìøení pøijme? Vìdìl jsem, že bude souhlasit. Za celá ta léta, co jsme spolu, nikdy povolání od Pána neodmítla. Ale jaké bude mít pocity? Jak jsme tak sedìli vedle sebe, poznala mi na oèích, že vím, jaké jsme dostali povìøení. Zeptala se: „Tak kam to bude?“ Øekl jsem jednoduše: „Do Afriky.“ V oèích jí zazáøilo a radostnì zvolala: „To je skvìlé!“ Má radost byla úplná. Stejnou radost musí pociovat i náš Otec v nebi, když žijící proroky následujeme s ochotným srdcem. Svìdèím o tom, že Ježíš Kristus žije. Promlouvá k prorokùm v dnešní dobì. Kéž své žijící proroky následujeme bez reptání, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.