Skrze víru chodíme President Gordon B. Hinckley Dojdeme k neznámu, ale víra osvětluje cestu. Budeme-li tuto víru pěstovat, nebudeme nikdy kráčet v temnotě. Zde, odkud hovoříme, je nádherné dubnové sabatní ráno. Tulipány jsou pěkně venku ze země a brzy se promění v kvetoucí krásu. V zimě našich pochybností přišla naděje jara. Věděli jsme, že přijde. Byla to naše víra založená na zkušenostech z dřívějších let. A tak je tomu i se záležitostmi ducha a duše. Jak každý muž nebo žena kráčí cestou života, přicházejí temná období pochyb, skleslosti a rozčarování. V těchto situacích jen málokdo hledí vpřed skrze světlo víry, ale mnozí klopýtají kupředu v temnotě a dokonce se ztrácejí. Moje volání k vám dnešního rána je volání k víře, té víře, která podle Pavlova popisu je „nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných“ (Židům 11:1). V procesu obrácení toho zájemce o Církev slyší trochu. Může si trochu přečíst. Nerozumí zázraku toho všeho, a ani nemůže. Je-li ale ve svém hledání horlivý, je-li ochoten pokleknout a modlit se o to, Duch se dotkne jeho srdce, třeba i jen lehce. Ukazuje mu správný směr. Vidí kousek toho, co nikdy předtím neviděl. A s vírou, ať si ji uvědomuje, či nikoli, udělá několik opatrných kroků. Potom se před ním otevře další jasnější výhled. Před dávnou dobou jsem pracoval pro jednu naši železnici, jejíž vlaky projížděly těmito západními horami. Často jsem jezdil vlakem. Bylo to za dnů parních lokomotiv. Tato velká monstra na kolejích byla obrovská, rychlá a nebezpečná. Často jsem se divil, že se strojvůdce odváží na dlouhou cestu nocí. Potom jsem si uvědomil, že to není jedna dlouhá cesta, ale spíše neustálé pokračování jedné krátké cesty. Lokomotiva měla silný světlomet, který osvětloval trať do vzdálenosti asi 350 nebo 450 metrů. Strojvůdce viděl pouze na tuto vzdálenost a to stačilo, protože ji měl neustále před sebou, po celou dlouhou noc až do úsvitu nového dne. Pán hovořil o tomto procesu. Řekl: „Co však nepovzbuzuje, není od Boha, nýbrž je to temnota. Co přichází od Boha, je světlo, a kdo přijme světlo a zůstane v Bohu, obdrží více světla a toto světlo se stává jasnější a jasnější, až nastane dokonalý den.“ (NaS 50:23-24.) A tak je tomu i s naší věčnou poutí. Postupujeme krok za krokem. Přitom dojdeme k neznámu, ale víra osvětluje cestu. Budeme-li tuto víru pěstovat, nebudeme nikdy kráčet v temnotě. Dovolte mi, abych vám pověděl o jednom svém známém. Neuvedu jeho jméno, abych ho nepřivedl do rozpaků. Jeho žena měla pocit, že jim v životě něco chybí. Jednoho dne hovořila s příbuzným, který byl členem Církve. Ten jí doporučil, aby zavolala misionářům. Udělala to. Její manžel ale na ně byl hrubý a řekl jim, aby se už nevraceli. Uplynuly měsíce. Jednoho dne další misionář nalezl záznam o této návštěvě a rozhodl se, že to se společníkem zkusí znovu. Byl to vytáhlý starší z Kalifornie, se širokým úsměvem na tváři. Zaklepali na dveře a muž otevřel. Zeptali se, zda by mohli na několik minut dál. Souhlasil. Misionář v podstatě řekl: „Chtěl bych se zeptat, zda se umíte modlit.“ Muž odpověděl, že zná modlitbu Páně. Misionář řekl: „To je dobré, ale dovolte mi, abych vám řekl, jak pronášet osobní modlitbu.“ Vysvětlil, že pokorně poklekáme před Bohem nebe. Muž tak učinil. Misionář pak pokračoval a řekl: „Oslovujeme Ho jako svého Otce v nebi. Děkujeme mu za Jeho požehnání, například za zdraví, přátele, jídlo. Potom prosíme o Jeho požehnání. Vyjadřujeme své nejniternější naděje a touhy. Prosíme Ho, aby požehnal potřebným. To vše činíme ve jménu Jeho Milovaného Syna, Pána Ježíše Krista, a zakončíme slovem ‚amen‘.“ Pro tohoto muže to byla příjemná zkušenost. Získal trochu světla a porozumění, dotek víry. Byl připraven pokusit se o další krok. Řádek za řádkem ho misionáři trpělivě učili. Jak jeho víra rostla do tlumeného světla pochopení, reagoval. Shromáždili se kolem něho přátelé z jeho odbočky a dodávali mu jistoty a odpovídali na jeho otázky. Muži s ním hráli tenis a spolu se svou rodinou byl zván k nim domů na oběd. Byl pokřtěn a to byl obrovský krok víry. President odbočky ho požádal, aby byl skautským vedoucím pro čtyři chlapce. To vedlo k dalším zodpovědnostem a s každou novou příležitostí a zkušeností v jeho životě sílilo světlo víry. To pokračovalo. Dnes slouží jako schopný a milující president kůlu, vedoucí obdařený velkou moudrostí a porozuměním, ale především jako muž veliké víry. Výzvou, které čelí každý člen této Církve, je udělat další krok, přijmout zodpovědnost, ke které je povolán, i když se na to necítí, a učinit tak s vírou a úplnou nadějí, že Pán osvítí cestu před ním. Dovolte mi, abych vám uvedl příběh o ženě v S‹o Paulu v Brazílii. Během studia pracovala, aby zaopatřila svou rodinu. Tento příběh budu vyprávět jejími vlastními slovy. Říká: „Universita, na které jsem studovala, měla nařízení, které zakazovalo studentům, kteří měli dluhy, dělat testy. Z tohoto důvodu, když jsem obdržela výplatu, nejprve jsem oddělila peníze na desátek a oběti a zbytek byl rozdělen na zaplacení školy a další výdaje. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem … čelila vážným finančním problémům. Výplatu jsem brala ve čtvrtek. Když jsem si udělala měsíční rozpočet, zjistila jsem, že nebudu mít dost peněz na zaplacení jak desátku, tak university. Musela jsem se tedy rozhodnout. Testy za dva měsíce začnou příští týden, a pokud je neabsolvuji, mohla bych ztratit celý školní rok. Prožívala jsem velká muka… Bolelo mě srdce. Měla jsem před sebou bolestivé rozhodnutí a nevěděla jsem, jak se mám rozhodnout. Zvažovala jsem obě možnosti - zaplatit desátek, nebo riskovat, že nezískám kredity potřebné ke schválení ve škole. Tento pocit spaloval mou duši a pronásledoval mě až do soboty. Tehdy jsem si vzpomněla, že když jsem byla pokřtěna, souhlasila jsem, že budu žít podle zákona desátku. Vzala jsem na sebe závazek, ne vůči misionářům, ale vůči Nebeskému Otci. V tom okamžiku začala úzkost mizet a nahrazoval ji příjemný pocit klidu a odhodlání… Když jsem se toho večera modlila, požádala jsem Pána, aby mi odpustil mou nerozhodnost. V neděli jsem před zahájením shromáždění svátosti zaplatila biskupovi s velkým potěšením desátek a oběti. Byl to zvláštní den. Cítila jsem se šťastná a v míru se sebou i s Nebeským Otcem. Druhého dne jsem byla ve své kanceláři. Snažila jsem se najít způsob, jak bych mohla absolvovat testy, které měly začít ve středu. Čím více jsem přemýšlela, tím více se mi řešení vzdalovalo. V té době jsem pracovala v kanceláři jednoho advokáta a můj zaměstnavatel byl tím nejstriktnějším a nejpřísnějším člověkem, kterého jsem kdy potkala. Končila pracovní doba, když ke mně přišel můj zaměstnavatel a dal mi poslední příkazy toho dne. Potom se s kufříkem v ruce rozloučil… Náhle se zastavil, podíval se na mě a zeptal se: ‚Jak to jde ve škole?‘ Byla jsem překvapená a nemohla jsem věřit tomu, co slyším. Jediná odpověď, na kterou jsem se chvějícím se hlasem zmohla, byla: ‚Všechno v pořádku!‘ Pozorně se na mě podíval a znovu se rozloučil… Náhle do místnosti vstoupila sekretářka a řekla, že mám velké štěstí. Když jsem se jí zeptala proč, jednoduše odpověděla: ‚Zaměstnavatel právě řekl, že ode dneška bude společnost plně hradit vaši školu a vaše knihy. Než odejdete, zastavte se u mě a sdělte mi, kolik to dělá, abych vám zítra mohla dát šek.‘ Když odešla, plakala jsem a cítila jsem velkou pokoru, poklekla jsem tam, kde jsem byla, a děkovala jsem Pánu za Jeho štědrost. Řekla jsem Nebeskému Otci, že mi nemusel tolik požehnat. Potřebovala jsem pouze jednu měsíční splátku a desátek, který jsem zaplatila v neděli, byl příliš malý v porovnání s částkou, kterou jsem dostala. Během této modlitby mi přišla na mysl slova zaznamenaná v Malachiášovi: ‚Zkuste mne nyní v tom, praví Hospodin zástupů, nezotvírám-liť vám průduchů nebeských, a nevyleji-li na vás požehnání, tak že neodoláte.‘ (Mal. 3:10.) Až do této chvíle jsem nikdy nepocítila velikost slibu obsaženého v tomto verši a to, že toto přikázání je skutečným svědectvím o lásce, kterou Bůh, náš Nebeský Otec, dává svým dětem zde na zemi.“ Víra je základní složkou, která dává sílu tomuto dílu. Kdekoli na tomto širém světě je založena tato Církev, je to zřejmé. Neomezuje se to na jednu zemi nebo jeden národ nebo jednu řeč nebo jeden lid. Je to všude. Jsme lidmi víry. Chodíme skrze víru. Pohybujeme se kupředu na své věčné pouti, krok za krokem. Slib Páně věrným, ať jsou kdekoli, je nádherný. Řekl: „Já, Pán, jsem milosrdný a milostivý k těm, kdož se mne bojí, a těší mě poctít ty, kdož mi slouží ve spravedlnosti a v pravdě až do konce. Velká bude jejich odměna a věčná bude jejich sláva. A jim zjevím všechna tajemství, ano, všechna skrytá tajemství svého království od dávných dnů a po věky příští… Ano, i divy věčnosti budou znát… A jejich moudrost bude veliká a jejich pochopení bude sahat k nebi, a před nimi moudrost chytrých pomine a rozumnost opatrných přijde v niveč. Neboť svým Duchem je osvítím a svou mocí jim zjevím tajemství své vůle - ano, i věci, jež oko nevidělo a ucho neslyšelo, jež ani nevstoupily do srdce člověka.“ (NaS 76:5-10.) Jak by mohl někdo chtít víc? Jak slavné je toto dílo, ve kterém jsme zapojeni. Jak úžasné jsou cesty Všemohoucího, když před Ním kráčíme ve víře. Víra zájemce je jako kus syrového dřeva vhozený do plápolajícího ohně. Když je zahříván plameny, vyschne a začne hořet. Je-li ale z ohně vytažen, nemůže sám hořet. Jeho doutnající plamen zhasíná. Je-li ale ponechán v ohni, postupně začíná jasně hořet. Brzy je součástí planoucího ohně a bude zapalovat další syrovější dřevo. A tak, bratři a sestry, probíhá toto velké dílo víry a povznáší lidí po celé této širé zemi k hlubšímu porozumění cestám Páně a většímu štěstí v následování Jeho vzoru. Kéž se Bůh, náš Věčný Otec, i nadále usmívá na toto své království a dá, aby se mu dařilo, když my, Jeho děti, budeme kráčet ve víře, o to se pokorně modlím ve jménu Pána Ježíše Krista, amen.