Starší Daryl H. Garn
Sedmdesátník
Je velmi dùležité, aby otcové a synové spoleènì pracovali na základech pøípravy na misii.
Na nedávné konferenci kùlu hovoøil jeden navrátivší se misionáø o pøípravì na misionáøskou službu. Použil pro pøirovnání situaci, kdy otec øíká svému synovi: „Budu rád, až budeš hrát svùj první zápas v basketbale, že se tam nauèíš driblovat a støílet na koš.“ Tento pøíklad pøirovnal k otci, který øíká svému synovi: „Budu rád, až pùjdeš na misii, že se tam nauèíš být dobrým èlovìkem a že se nauèíš uèit evangeliu.“ Toto pøirovnání mne silnì oslovilo, když jsem se podíval zpìt na svùj život.
Když jsem byl ještì kluk, mým nejvìtším pøáním bylo hrát basketbal. Naštìstí se mùj otec snažil ze všech sil, aby se pøání jeho syna vyplnilo. Spolu s tatínkem jsme v naší malé kuchyni dlouhé hodiny trénovali základy nahrávání a driblování s basketbalovým míèem. Poslouchal jsem rozhlasové pøenosy univerzitních zápasù v basketbale a snil jsem o tom, že jednoho dne budu hrát za univerzitní družstvo. O službì na misii jsem tehdy pøíliš nepøemýšlel, a tudíž jsem pøípravì na misii vìnoval minimální úsilí. Mùj tatínek, ve snaze zajistit urèitou vyváženost mého života – nemìl po dlouhá léta žádné církevní povolání – pøijal povolání vedoucího mého skautského oddílu. Snažil se ze všech sil a díky jeho píli se nìkteøí moji pøátelé i já stali Orlími skauty. Nyní si uvìdomuji, že skauting je vynikající pøípravou na misii.
Mùj klukovský sen se stal skuteèností, když jsem byl vybrán do basketbalového družstva na Utah State University. Bìhem druhého roku na universitì jsem se skamarádil s jedním navrátivším se misionáøem. Díky jeho pøíkladu jsem se zaèal dívat na své známé ve škole i v basketbalovém družstvu a uvìdomil jsem si, že ti, kterým jsem se chtìl podobat nejvíce, byli ti, již sloužili na misii. Pod laskavým a láskyplným vedením svého dobrého pøítele – a jistì také jako výsledek modliteb a dobrého pøíkladu mé maminky – se mé touhy zmìnily. Po dokonèení druhého roèníku na Utah State University jsem byl povolán do Západní kanadské misie.
Po tøech mìsících misie se mým spoleèníkem stal nový misionáø z Idaha. Byli jsme spolu pouze pár dní, když jsem si uvìdomil nìco velmi významného: mùj nový spoleèník znal evangelium, zatímco já jsem pouze umìl diskuse. Jak jsem si pøál, abych se byl býval pøipravoval na misii stejnì usilovnì, jako jsem se pøipravoval na hraní basketbalu! Mùj spoleèník se pøipravoval na misii po celý svùj život a okamžitì se stal platným èlenem týmu. Je velmi dùležité, aby otcové a synové spoleènì pracovali na základech pøípravy na misii.
Myslím, že je vhodné, abych pøirovnal hru basketbal k misionáøské práci. Ke hraní basketbalu nepatøí pouze èas strávený pøi zápase proti jinému družstvu na høišti, ale patøí k tomu také hodiny náležité pøípravy a trénování. Ona nejvìtší práce na spasení duší není omezena na ty dva roky, kdy sloužíte na misii, ale, pøesnìji øeèeno, vyžaduje roky spravedlivého žití a pøíprav, abyste splnili požadavky kladené na misionáøskou službu na plný úvazek.
V rámci celosvìtového školení vedoucích 11. ledna 2003 dal president Gordon B. Hinckley pokyny vedoucím knìžství ohlednì misionáøské práce. Jeho poznámky vedou každého z nás k tomu, abychom se zamysleli nad svou osobní zodpovìdností sdílet evangelium. President Hinckley øekl: „Nastala doba, kdy musíme zpøísnit požadavky na ty, kteøí jsou povoláváni ke službì svìtu jako vyslanci Pána Ježíše Krista“ („Misionáøská služba“, První celosvìtové školení vedoucích, 17. ledna 2003).
Mìli bychom posoudit pøedevším dva aspekty, které se týkají toho, jak zpøísnit požadavky na misionáøskou službu. Tím prvním je vèasná pøíprava mladých mužù a mladých žen. První pøedsednictvo v dopise, ve kterém zavádí nìkteré úpravy programu Mladých mužù a Mladých žen, øíká: „Pokud budou mladí lidé pracovat na tìchto cílech, získají dovednosti a vlastnosti, které je povedou do chrámu a pøipraví je na celoživotní službu své rodinì a Pánu.“ (Dopis Prvního pøedsednictva, 28. záøí 2001.) Pozornì naslouchejte jejich slovùm – „získají dovednosti a vlastnosti“. My, rodièe a vedoucí mládeže, musíme pomáhat našim mladým lidem tyto dovednosti a vlastnosti objevovat.
Druhým aspektem je otázka osobní zpùsobilosti, které se dosáhne skrze dodržování Božích pøikázání. Nìkteøí mladí muži se domnívají, že mohou porušovat pøikázání, vyzpovídat se svému biskupovi rok pøed plánovaným odchodem na misii a poté být hodni této služby. Proces pokání je nìco mnohem více než naplánované vyznání, které následuje po urèitém období èekání. Èasto slyšíme od tìch, kteøí se dopustili nìjakého pøestupku, tuto otázku: „Jak dlouho budu muset èekat, než budu moci jít na misii?“ Pamatujte na to, že pokání jednoduše není hra, pøi které se èeká. Spasitel pravil: „A necha mi pøinášíte zkroušené srdce a lítostivou mysl za obì. A všichni, kdož ke mnì pøijdou se zkroušeným srdcem a s myslí lítostivou, chci pokøtíti ohnìm a Duchem Svatým“ (3. Nefi 9:20).
Nyní je ten èas, kdy je tøeba rozdmýchat onen oheò. President Hinckley øekl: „Prostì nemùžeme dovolit tìm, kteøí nedosáhli potøebné zpùsobilosti, aby šli do svìta a hlásali dobré zvìsti evangelia“ (První celosvìtové školení vedoucích, 17. ledna 2003). Z prohlášení Prvního pøedsednictva o misionáøské práci jasnì vyplývá, že jsou pøestupky, které mladé muže a ženy diskvalifikují z misionáøské služby (viz „Prohlášení Prvního pøedsednictva a Kvora dvanácti apoštolù k misionáøské práci“, 11. prosince 2002).
President James E. Faust øekl: „V životì musejí být nìkteré absolutní pravdy. Jsou vìci, které se nemají nikdy udìlat, hranice, které se nemají nikdy pøekroèit, sliby, které se nemají nikdy porušit, slova, která se nemají nikdy vyslovit, a myšlenky, kterými se nikdy nemáme zabývat“ („Integrity, the Mother of Many Virtues”, Ensign, May 1982, 48).
Laka pro misionáøskou službu byla zvýšena. „Ti jedinci, kteøí nejsou schopni vyhovìt fyzickým, duševním a emoèním nárokùm misionáøské práce na plný úvazek, jsou se ctí omluveni . . . Mohou být povoláni ke službì na jiných záslužných úkolech“ („Prohlášení Prvního pøedsednictva a Kvora dvanácti apoštolù k misionáøské práci“, 11. prosince 2002). Vìøíme, že budeme-li se øídit pokyny stanovenými Prvním pøedsednictvem, zvýší se poèet misionáøù na plný úvazek, kteøí jsou zpùsobilí a pøipravení ke službì.
Ve sportu èasto máme sportovce, které obdivujeme, a snažíme se osvojit si urèité dovednosti tak, abychom se jim podobali. Ve svém duchovním životì máme také velké pøíklady k následování, a tím nejvìtším je náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus, který odpovìdìl na Tomášovu otázku: „A kterak mùžeme cestu vìdìti?“ (Jan 14:5.)
Písma uvádìjí: „Dí jemu Ježíš: Já jsem ta cesta“ (Jan 14:6). Ve 2. Nefi èteme: „Následujte mne. Nuže, milovaní bratøí moji, mùžeme Ježíše následovati, nemáme-li vùli, abychom zachovávali pøikázání Otce?“ (2. Nefi 31:10.)
Mladí pøátelé, je mnoho tìch, kteøí následují Spasitelovu „cestu“, jejichž pøíklad se mùžete snažit následovat, když se pøipravujete na misionáøskou službu. Najdete je ve své rodinì, mezi svými pøáteli i mezi církevními vedoucími. I dnes považuji za jedno ze svých nejvìtších požehnání ony drahé pøátele, kteøí mi dali správný pøíklad tím, že následovali Spasitele.
Modlím se o to, abyste vy, mladí muži, byli pilní ve svých spravedlivých touhách, abyste byli úspìšní ve všem, co dìláte, a abyste byli, jak øekl starší M. Russell Ballard, „nejvìtší generací misionáøù v historii Církve“ („Nejvìtší generace misionáøù,“ Liahona, listopad 2002, 46).
Svìdèím o tom, co nedávno øekl president Hinckley o misionáøské práci, o tom, že „není vìtšího díla a není dùležitìjšího díla“. (První celosvìtové školení vedoucích, 11. ledna 2003.) Ve jménu Ježíše Krista, amen.
Previous
