Odstraòte zápach høíchu Starší Spencer V. Jones Sedmdesátník Náš milující Nebeský Otec,  . . .  vìdìl, že vy i já budeme høešit a staneme se neèistými [a] pøipravil proces oèišující od høíchu, který  . . .  skuteènì funguje. Každé rozhodnutí, které èiníme, a dobré èi špatné, s sebou nese doprovodné následky. Vyrùstal jsem v místì, které by nìkteøí z vás možná nazvali nudnou farmáøskou komunitou – Virden ve státì Nové Mexiko mìl 135 obyvatel. Když jsem byl ještì kluk, snažil jsem se jednoho letního veèera vymyslet se svými bratranci a nìkolika pøáteli nìjakou zábavu. Nìkdo navrhl, abychom si udìlali neškodnou legraci ze souseda. Svìdomí mi našeptávalo, že to je špatné, nemìl jsem ale odvahu vzepøít se nadšenì souhlasící partì. Když jsme svùj zlomyslný èin provedli, utíkali jsme pryè po tmavé vesnické cestì a pøitom jsme se smáli a blahopøáli si. Náhle jeden z nás zakopl a vykøikl: „Nakopl jsem koèku!“ Témìø ihned jsme cítili, jak se na nás snáší velmi jemný poprašek. Strašlivì páchl. To, o èem si kamarád myslel, že je to koèka, byl ve skuteènosti skunk. V sebeobranì nás postøíkal. Jen velmi málo pachù vyvolává zvracení tak, jako když vás postøíká skunk, a my jsme páchli hroznì. Zkroušenì jsme šli domù a doufali jsme, že nás rodièe v našem zbìdovaném stavu politují. Když jsme pøekroèili práh kuchynì, maminka se jen jednou nadechla a hned nás vyhnala na dvùr. Byli jsme vyhnáni z domu. Potom zahájila oèistný proces. Spálila obleèení. A pak, jak se zdálo, byl v náš prospìch obìtován každý domácí prostøedek nebo odvar ze sousedství. Mimo jiné jsme vytrpìli nìkolikero koupelí: nejprve v rajèatové šávì, pak v kravím mléce a dokonce i za použití hrubého domácího louhového mýdla. Ale zápach zùstával. Ani silná voda po holení mého otce ho nedokázala pøekrýt. Po mnoho dní jsme byli odsouzeni ke stolování venku pod stromem, spaní venku ve stanu a k jízdì na korbì malého náklaïáku. Po urèité dobì, kdy jsme si naivnì mysleli, že zápach zmizel, jsme se snažili pøiblížit k nìkolika normálnì vonícím dívkám. Nedovolily nám pøiblížit se více než na nìkolik metrù, èímž krutì ranily naše dospívající ego! Musím pøipustit, že to, že vás postøíká skunk, není obvyklým následkem høíchu. Vìtšina následkù není tak bezprostøedních ani dramatických. Ale døíve nebo pozdìji se bude za všechny høíchy platit. Dùsledky høíchu se obèas mohou høíšníkovi jevit jako velmi malé. Mùžeme dokonce pøesvìdèit sami sebe, jako jsme to udìlali my pøedtím, než jsme se pøiblížili k dívkám, že nikdo nebude moci naše høíchy odhalit a že jsou dobøe skryty. Naše høíchy jsou však vždy naprosto zøejmé našemu Nebeskému Otci a èasto též duchovnì citlivým vedoucím, rodièùm a pøátelùm. Když jsem se úèastnil setkání mládeže se starším Richardem G. Scottem, povšiml jsem si mezi shromáždìnými pìti mladých lidí, jejichž tváø nebo øeè tìla témìø køièela, že v jejich životì je duchovnì nìco v nepoøádku. Po shromáždìní, když jsem se o tìch pìti mladých lidech zmínil staršímu Scottovi, prostì odpovìdìl: „Bylo jich osm.“ Izaiáš prorokoval: „Vzezøení oblièeje jejich svìdèí proti nim a jeví høíchy jejich stejnì jako Sodoma, a nemohou je zakrýti.“ (2. Nefi 13:9; viz též Izaiáš 3:9.) Bùh prohlásil: „Ten, kdo høeší a neèiní pokání, bude vyvržen.“ (NaS 42:28.) Právì tak, jako jsem byl se svými bratranci „vyvržen“ ze svého pozemského domova v dùsledku žertu já, budeme vyvrženi z domova našeho Nebeského Otce, nebudeme-li èinit pokání. Když se snažíme zakrývat své høíchy, jako jsem se to snažil udìlat já vodou po holení svého otce, nebesa nás opustí a „Duch Pánì jest zarmoucen“ (viz NaS 121:37). Ztrácíme své duchovní dary. Pán prohlásil: „Tomu, kdo neèiní pokání, bude odòato i to svìtlo, které obdržel.“ (NaS 1:33.) Každý z nás má svìtlo Kristovo neboli svìdomí. To nás neustále nabádá, abychom se rozhodovali pro dobro. Dobrá rozhodnutí plodí dobré dùsledky. Na druhou stranu odkládání pokání a pokraèování v høíchu se podobá pokraèujícímu nakopávání skunka. Zápach bude s každým høíchem silnìjší a bude nás dále a dále odcizovat od Boha a tìch, které máme rádi. Brzy bychom se mohli podobat Lamanovi a Lemuelovi, kteøí poté, co se neustále rozhodovali špatnì, „již nemìli citu“ a již nemohli cítit tichý a jemný hlas. (Viz 1. Nefi 17:45.) Kdybych byl jednal podle svého svìdomí, když mi prvnì našeptávalo, že ta legrace je špatná, byl bych se zcela vyvaroval tomu utrpení se zápachem. Spasitel prostøednictvím Nefiho uèil, že „ . . . u Boha nemùže pøebývati žádná vìc neèistá; proto musíte býti na vìky zavrženi.“ (1. Nefi 10:21.) Ale náš milující Nebeský Otec, který pøedvídal naše slabosti a vìdìl, že vy i já budeme høešit a staneme se neèistými, pøipravil proces oèišující od høíchu, který – na rozdíl od rajèatové šávy, mléka a louhového mýdla – skuteènì funguje. Poslal Spasitele, svého Jednorozeného Syna, Ježíše Krista, aby naše høíchy usmíøil (viz Alma 22:14). V zahradì Getsemane Kristus projevil dokonalou poslušnost, aè Jeho úzkost zpùsobila, že On „sám Bùh, nejvìtší ze všech,  . . . se chvìl bolestí a krvácel z každého póru, trpìl tìlesnì i duchovnì“ (NaS 19:18). Potom sám dovolil, aby byl „pozdvižen na køíž a ubit pro høíchy svìta“ (1. Nefi 11:33). „Vytrpìl bolest všech lidí proto, aby všichni lidé mohli èiniti pokání a pøijít k nìmu . . .  A jak veliká je jeho radost nad duší èinící pokání.“ (NaS 18:11, 13.) Spasitel nám prozradil, jak poznáme, „zda èlovìk èiní pokání za své høíchy, vìz, vyzná je a vyvaruje se jich.“ (NaS 58:43.) Potom pøichází zázraèný slib: „Budou-li høíchové vaši jako èervec dvakrát barvený, jako sníh zbìlejí.“ (Izaiáš 1:18.) Když vás Duch bodá do srdce, aby napravil nìco ve vašem životì, vìzte – vaše duše je drahocenná. Nebeský Otec chce, abyste byli souèástí Jeho vìèné rodiny. S láskou prosím, „abyste neodkládali den obrácení svého“ (Alma 34:33). Zaènìte s tím nyní. Odstraòte zápach høíchu pomocí pokání. Potom vás Spasitel skrze usmíøení mùže umýt doèista. O tom svìdèím ve jménu Ježíše Krista, amen.