President Thomas S. Monson
První rádce v Prvním pøedsednictvu
Pouète se z minulosti, pøipravte se na budoucnost, žijte v pøítomnosti.
Jako chlapec jsem rád èetl Ostrov pokladù od Roberta Louise Stevensona. Také jsem vidìl dobrodružný film, ve kterém mìlo nìkolik lidí rùzné èásti staré mapy, které, když se našly a poskládaly, ukázaly cestu k zakopanému pokladu.
Vzpomínám si, jak jsem každý všední den odpoledne poslouchal v rádiu patnáctiminutový program. Onen program se jmenoval Jack Armstrong – ideální americký chlapec. Zaèínal touto upoutávkou: „Už jste ochutnali vloèky Wheaties – nejlepší snídani ve Státech?“ Pak se z rádia ozval hlas zastøený tajemstvím: „Teï se pøidáme k Jackovi a Betty, kteøí se blíží k bájnému tajnému vstupu na sloní høbitov, kde je ukrytý poklad. Ale pozor; na cestì na nì èíhá nebezpeèí.“
Od tohoto programu mì nemohlo nic odtrhnout. Pøipadalo mi, jako kdybych osobnì vedl prùzkumnou výpravu za skrytým pokladem vzácné slonoviny.
V jiné dobì a v jiném prostøedí mluvil o pokladu Spasitel svìta. Ve svém Kázání na hoøe prohlásil:
„Neskládejte sobì pokladù na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zlodìji vykopávají a kradou.
Ale skládejte sobì poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zlodìji nevykopávají ani nekradou.
Nebo kdež jest poklad váš, tu jest i srdce vaše.“1
Slíbenou odmìnou nebyl poklad plný slonoviny, zlata èi støíbra. Ani nespoèívala v lánech pùdy èi v portfoliu akcií a obligací. Mistr mluvil o bohatství, které je na dosah každému – vpravdì o nevýslovné radosti zde a o vìèném štìstí ve svìtì pøíštím.
Dnes jsem se rozhodl poskytnout vám tøi èásti mapy s cestou k pokladu, které vás dovedou k vašemu vìènému štìstí. Jsou to tyto:
1. Pouète se z minulosti.
2. Pøipravte se na budoucnost.
3. Žijte v pøítomnosti.
Pojïme se nyní zamyslet nad jednotlivými èástmi mapy.
Zaprvé pouète se z minulosti.
Každý z nás s sebou nese dìdictví
– a již od pionýrských pøedkù, tìch, kteøí byli obráceni pozdìji, èi jiných,
kteøí pomáhali formovat náš život. Toto dìdictví nám poskytuje základ vystavìný
z obìti a víry. Naší výsadou a zodpovìdností je budovat na tomto pevném a stabilním
základu.
V roce 1974 se v èasopise New Era objevil pøíbìh, ve kterém Karen Nolenová vyprávìla o Benjaminovi Landartovi, který byl v roce 1888 ve vìku 15 let vynikajícím houslistou. Žít na farmì v severním Utahu s matkou a sedmi bratry a sestrami bylo pro Benjamina nìkdy nároèné, protože na to, aby mohl hrát na housle, nemìl tolik èasu, kolik by si pøál. Obèas mu jeho matka housle zamkla, dokud nedokonèil své pracovní povinnosti na farmì – tak velké bylo pro Benjamina pokušení hrát.
Ke konci roku 1892 byl Benjamin požádán, aby pøijel do Salt Lake a zúèastnil se konkursu na místo v oblastním orchestru. To pro nìj znamenalo splnìní jeho snu. Po nìkolika týdnech cvièení a modliteb pøijel v bøeznu roku 1893 do Salt Lake na velmi oèekávaný konkurs. Když pan Dean, dirigent, slyšel Benjamina hrát, øekl mu, že je tím nejlepším houslistou na západ od Denveru, kterého kdy slyšel. Bylo mu sdìleno, že na podzim se má dostavit do Denveru na zkoušky a že si bude vydìlávat dost na to, aby se dokázal postarat o sebe a ještì posílat to, co mu zbude, domù.
Týden poté, co Benjamin obdržel tuto dobrou zprávu, si ho však jeho biskup povolal do své kanceláøe a požádal ho, zda by nemohl své úèinkování v orchestru na nìkolik let odložit. Øekl Benjaminovi, že ještì než zaène vydìlávat peníze, je tu nìco, co dluží Pánu. Pak požádal Benjamina, aby pøijal povolání na misii.
Benjamin cítil, že vzdát se své šance hrát v oblastním orchestru bude pro nìj znamenat témìø víc, než co dokáže unést, ale také vìdìl, jak se má rozhodnout. Slíbil biskupovi, že pokud se najde nìjaký zpùsob, jak získat peníze, aby mohl sloužit, povolání pøijme.
Když Benjamin øekl své matce o povolání, mìla velikou radost. Vyprávìla mu, že jeho otec chtìl vždy sloužit na misii, ale byl zabit døíve, než k tomu dostal pøíležitost. Když však diskutovali o financování misie, její tváø posmutnìla. Benjamin jí sdìlil, že nedovolí, aby prodala další èást jejich pozemku. Matka se na nìj chvíli zkoumavì zadívala a pak øekla: „Bene, je zde ještì jedna možnost, jak si mùžeme opatøit peníze. Naše rodina [má] jednu vìc, která má dostateènì velkou cenu, abys díky tomu mohl jít na misii. Budeš muset prodat své housle.“
O deset dní pozdìji, 23. bøezna 1893, si Benjamin napsal do deníku: „Dnes ráno jsem se probudil a vytáhl jsem housle z pouzdra. Celý den jsem hrál skladby, které mám tak rád. Veèer, když se setmìlo a já jsem vìdìl, že už nebudu moci hrát, jsem položil nástroj do pouzdra. Tím to skonèilo. Zítra odjíždím [na misii].“
O ètyøicet pìt let pozdìji, 23 èervna 1938, si Benjamin napsal do deníku: „To nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy v životì uèinil, bylo, že jsem se vzdal nìèeho, co jsem moc miloval, kvùli Bohu, kterého jsem miloval ještì víc. Díky tomu na mne nikdy nezapomnìl.“2
Pouète se z minulosti.
Zadruhé pøipravte se na budoucnost. Žijeme v mìnícím se svìtì. Technologie zmìnila témìø každý aspekt našeho života. Musíme se vyrovnávat s tímto pokrokem – vpravdì s tìmito pøevratnými zmìnami – ve svìtì, o kterém se našim pøedkùm ani nesnilo.
Pamatujte na slib Pánì: „Budete-li . . . pøipraveni, [nebudete] se báti.“3 Obavy jsou smrtelným nepøítelem pokroku.
Je tøeba se pøipravit a plánovat, abychom nepromarnili svùj život. Bez cíle nelze dosáhnout skuteèného úspìchu. Jedna z nejlepších definic úspìchu, kterou jsem kdy slyšel, zní asi takto: Úspìch znamená postupné uskuteèòování úctyhodného ideálu. Kdosi øekl, že problém spojený s tím, že nemáte žádný cíl, spoèívá v tom, že mùžete strávit život pobíháním po høišti sem a tam a nikdy se nedostat pøes cílovou èáru.
Pøed lety se v jedné romantické a zasnìné písnièce zpívalo: „Staèí si jen pøát a stane se to. / A tak si jen pøejte / a starosti vás pøejdou.“4 Nyní a na tomto místì chci prohlásit, že to, že si nìco pøejeme, nenahradí dùkladnou pøípravu na utkání se s životními zkouškami. Pøíprava je nároèná práce, je však absolutnì nezbytná pro náš pokrok.
Naše cesta do budoucnosti nebude uhlazenou dálnicí, která se vine odsud až do vìènosti. Spíše na ní budou rozcestí a zatáèky, nemluvì o neèekaných hrbolech. Musíme se každý den modlit k milujícímu Nebeskému Otci, který chce, aby každý z nás v životì uspìl.
Pøipravte se na budoucnost.
Zatøetí žijte v pøítomnosti. Obèas dopouštíme, aby naše myšlenky na zítøek zabíraly pøíliš velkou èást dneška. Snìní o minulosti a toužení po budoucnosti nám mùže pøinášet útìchu, avšak nenahradí žití v pøítomnosti. Dnešek je dnem našich pøíležitostí, a my se jich musíme chopit.
Profesor Harold Hill v muzikálu The Music Man od Mereditha Willsona varoval: „Pokud si nahromadíte dostatek zítøkù, zjistíte, že jste si nasbírali spoustu prázdných vèerejškù.“
Pokud neudìláme nìco dnes, nebude žádný zítøek, na který bychom vzpomínali, a abychom žili co nejplnìji dnes, musíme dìlat to, co je nejdùležitìjší. Neodkládejme to, na èem záleží nejvíce.
Nedávno jsem èetl zprávu o muži, který krátce poté, co mu zemøela žena, otevøel její šatník a našel tam šaty, které si koupila pøed devíti lety, když zavítali do východní èásti Spojených státù. Nikdy je nenosila, šetøila si je však na zvláštní pøíležitost. Tato pøíležitost samozøejmì nikdy nenastala.
Když o tom tento manžel vyprávìl jedné pøítelkyni, øekl: „Nešetøete si nìco pouze na zvláštní pøíležitost. Každý den vašeho života je zvláštní pøíležitostí.“
Tato pøítelkynì pozdìji øekla, že tato slova zmìnila její život. Pomohla jí pøestat odkládat to, co pro ni bylo nejdùležitìjší. „Trávím teï více èasu s rodinou,“ øekla. „Každý den používám sklenice z køišálového skla. Když jdu do supermarketu, tak si obléknu nové šaty, když na to mám náladu. Z mého slovníku mizejí slova ,nìkdy‘ a ,až jednou‘. Vìnuji èas tomu, abych zavolala pøíbuzným a blízkým pøátelùm. Zavolala jsem starým pøátelùm, abych urovnala neshody z minulosti. Øíkám èlenùm své rodiny, jak moc je mám ráda. Snažím se neoddalovat ani neodkládat nic, co by mi do života mohlo vnést smích a radost. A každé ráno si øíkám, že dnešní den mùže být výjimeèný. Každý den, každá hodina, každá minuta je výjimeèná.“
O nádherný pøíklad této filozofie se pøed mnoha lety podìlil Arthur Gordon v celostátním èasopise. Napsal:
„Když mi bylo asi tøináct a mému bratrovi deset, otec nám slíbil, že nás vezme do cirkusu. Bìhem obìda však zazvonil telefon – otec mìl kvùli nìjaké naléhavé záležitosti odejet do centra. Pøipravovali jsme se na zklamání. Pak jsme ho slyšeli, jak [do telefonu] øíká: ,Ne, nepøijedu tam. Bude to muset poèkat.‘
Když se vrátil ke stolu, matka se usmála. ,Vždy cirkus se zase vrátí,‘ [øekla].
,Já vím,‘ odvìtil otec, ,ale dìtství ne.‘“5
Starší Monte J. Brough z Prvního kvora Sedmdesáti vyprávìl o tom, jak jako dítì strávil jedno léto v Randolphu v Utahu a jak se se svým mladším bratrem Maxem rozhodli postavit domek v korunì velkého stromu na zahradì. Naplánovali si, že postaví ten nejúžasnìjší výtvor ve svém životì. Z celého sousedství sesbírali stavební materiál a vytáhli ho do jedné èásti koruny stromu, kde dvì vìtve poskytovaly ideální místo pro domek. Bylo to nároèné a oba se nedoèkavì snažili dokonèit své dílo. Pøedstava dokonèeného domku v korunì stromu je ohromnì motivovala, aby své dílo dokonèili.
Pracovali celé léto a nakonec na podzim, tìsnì pøed zaèátkem nového školního roku, byl jejich domek dokonèen. Starší Brough øekl, že nikdy nezapomene na radost a uspokojení, které pociovali, když se koneènì mohli tìšit z plodù své práce. Posedìli pár minut ve svém domku na stromì, porozhlédli se, slezli ze stromu – a už se tam nikdy nevrátili. Dokonèené dílo, a bylo jakkoli úžasné, nedokázalo udržet jejich zájem ani jediný den. Jinými slovy, to, co jim poskytlo pocit uspokojení a radosti, byl proces plánování, shromažïování, budování a práce – nikoli dokonèené dílo.
Vychutnávejme si život tak, jak jej žijeme, a nacházejme, podobnì jako starší Brough a jeho bratr Max, radost v cestì samotné.
Staré poøekadlo „co mùžeš udìlat dnes, neodkládej na zítøek“ je dvojnásob dùležité, když se týká vyjadøování naší lásky a náklonnosti – slovem i skutkem – vùèi èlenùm rodiny a pøátelùm. Autorka Harriet Beecher Stowová øekla: „Nejtrpèí slzy prolévané nad hrobem jsou za slova, jež nebyla vyøèena, a za skutky, jež nebyly vykonány.“6
Básník pøevedl do veršù zármutek z navždy ztracených pøíležitostí. Cituji èást básnì:
Hned za rohem bydlí mùj pøítel,
v tomto velkomìstì bez konce;
Pøesto dny plynou a èas ubíhá,
a znenadání je rok ten tam
a já jsem svého pøítele už dlouho nevidìl.
Život je jako strašnì rychlý závod . . .
Zítøek však pøichází – a odchází
a my jsme si více a více vzdáleni.
Hned za rohem – a pøesto na míle daleko . . .
„Máte telegram, pane,“
„Jim dnes zemøel.“
A tak to máme, a po zásluze,
vždy hned za rohem jsme ztratili pøítele.7
Pøed více než rokem jsem se rozhodl, že již nebudu odkládat setkání s drahým pøítelem, kterého jsem nevidìl mnoho let. Chystal jsem se, že ho pojedu navštívit do Kalifornie, ale prostì jsem se k tomu nedostal.
S Bobem Biggersem jsme se seznámili, když jsme na konci 2. svìtové války oba byli v klasifikaèním útvaru výcvikového støediska pro námoøní pìchotu Spojených státù v San Diegu v Kalifornii. Od zaèátku jsme byli dobøí pøátelé. Než se oženil, navštívil jednou Salt Lake a od roku 1946, kdy jsem byl uvolnìn z armády, jsme zùstali pøáteli díky korespondenci. Každý rok jsem se svou manželkou Frances posílal vánoèní pøání Bobovi a jeho manželce Grace a oni zase nám.
Koneènì na zaèátku ledna v roce 2002 jsem si naplánoval návštìvu konference kùlu ve Whittieru v Kalifornii, kde Biggersovi bydlí. Zavolal jsem svému pøíteli Bobovi, kterému je nyní 80 let, a zaøídil jsem, abychom se s Frances mohli setkat s ním a s Grace, abychom si tak mohli zavzpomínat na staré èasy.
Byla to krásná návštìva. Vzal jsem s sebou nìkolik fotografií, které byly poøízeny v dobì, kdy jsme pøed více než 55 lety spoleènì sloužili v námoøní pìchotì. Rozpoznávali jsme muže, které jsme znali, a vyprávìli jeden druhému vše, co jsme se o nich vìdìli. Aèkoli Bob není èlenem naší Církve, pamatoval si, jak se mnou pøed onìmi dávnými lety chodil na shromáždìní svátosti, když byla naše posádka umístìna v San Diegu.
Když jsme se Frances a já rozlouèili s Bobem a s Grace, cítil jsem ohromný pocit klidu a radosti z toho, že se mi nakonec podaøilo znovu vidìt pøítele, kterého jsem si po celá léta na dálku cenil.
Jednoho dne každý z nás vyèerpá své zítøky. Neodkládejme to, co je nejdùležitìjší.
Žijte v pøítomnosti.
Nyní máte mapu pro nalezení pokladu pohromadì: Pouète se z minulosti, pøipravte se na budoucnost, žijte v pøítomnosti.
Zakonèím tím, èím jsem zaèal. Slovy našeho Pána a Spasitele:
„Neskládejte sobì pokladù na zemi, kdež mol a rez kazí, a kdež zlodìji vykopávají a kradou.
Ale skládejte sobì poklady v nebi, kdež ani mol ani rez nekazí, a kdež zlodìji nevykopávají ani nekradou.
Nebo kdež jest poklad váš, tu jest i srdce vaše.“8
Bratøi a sestry, z hloubi duše vám vydávám své osobní svìdectví: Bùh je náš Otec; Jeho Syn je náš Spasitel a Vykupitel; jsme vedeni prorokem urèeným pro naši dobu, vpravdì presidentem Gordonem B. Hinckleym.
Ve jménu Ježíše Krista, amen.
ODKAZY
1. Matouš 6:19-21.
2. Viz „Benjamin: Son of the Right Hand“,
New Era, May 1974, 34-37.
3. NaS 38:30.
4. „Wishing Will Make It So“, text písnì napsal B. G. DeSylva.
5.
A Touch of Wonder (1974), 77-78.
6. In Gorton Carruth and Eugene Ehrlich, comp.,
The Harper Book of American Quotations (1988), 173.
7. Charles Hanson Towne, „Around the Corner“, v
Poems That Live Forever, sel. Hazel Felleman (1965), 128.
8. Matouš 6:19-21.
Previous
