PRESIDENT THOMAS S. MONSON
První rádce v Prvním předsednictvu
Můžeme, s Pánovou pomocí, podat pomocnou ruku a zachránit ty, za něž jsme zodpovědni.
Drazí bratří, je pokořujícím zážitkem stát dnes večer před vámi a uvědomovat si, že kromě velkolepého posluchačstva tady, v Konferenčním centru, jsou podobně shromážděny stovky tisíc nositelů kněžství po celém světě.
Když jsem rozjímal o zodpovědnosti hovořit k vám, vzpomněl jsem si na definici pravomoci kněžství prohlášenou presidentem Stephenem L Richardsem. Řekl: „Kněžství se obvykle definuje jednoduše jako ,Boží moc delegovaná člověku‘. Myslím, že tato definice je přesná. Z praktických důvodů ale kněžství rád definuji na základě služby a často ho nazývám ,dokonalým plánem služby‘.“1
Ať zastáváme úřad jáhna v Aronově kněžství nebo staršího v kněžství Melchisedechově, jsme vázáni povinností skrze Pánovo zjevení nalézající se ve 107. oddíle, 99. verši Knihy nauk a smluv: „Naučte se tudíž každý svým povinnostem a věnujte se s veškerou pílí úřadu, ku kterému jste byli povoláni.“
Blížily se dvanácté narozeniny našeho nejmladšího syna Clarka a my jsme spolu odcházeli z Církevní administrativní budovy, když k nám přistoupil president Harold B. Lee a pozdravil nás. Zmínil jsem se, že Clarkovi bude brzy dvanáct, načež se k němu president Lee obrátil a zeptal se: „Co se s tebou stane, až ti bude dvanáct?“
Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se otec modlí, aby syn byl inspirován ke správné odpovědi. Clark bez zaváhání presidentovi Lee řekl: „Budu vysvěcen jáhnem!“
To byla odpověď, kterou chtěl president Lee slyšet. Potom našemu synovi poradil: „Pamatuj si, že držet kněžství je velké požehnání.“
Když jsem byl chlapcem, těšil jsem se na roznášení svátosti členům sboru. My, jáhnové, jsme byli školeni o svých povinnostech. Jeden z mužů v našem sboru, Louis, prodělal obrnu. Hlava a ruce se mu třásly tak silně, že sám nedokázal přijmout svátost. Každý jáhen věděl, že jeho povinností při službě Louisovi bylo podat mu chléb ke rtům, aby ho mohl přijmout, a podobně jednou rukou mu držet u úst kalíšek s vodou a druhou rukou mu podpírat hlavu – podnos během toho držel jiný jáhen. Louis vždy řekl: „Děkuji.“
Bylo to před čtyřiceti lety v tento konferenční čas, kdy mě president David O. McKay povolal, abych sloužil jako člen Kvora dvanácti apoštolů. Na prvním shromáždění Předsednictva a Dvanácti, kterého jsem se účastnil, kde byla sloužena svátost, president McKay oznámil: „Než přijmeme svátost, chtěl bych požádat našeho nejnovějšího člena této skupiny, bratra Monsona, zda by poučil První předsednictvo a Dvanáct o smírné oběti našeho Pána a Spasitele, Ježíše Krista.“ Tehdy jsem opravdově pochopil staré rčení: „Když přijde čas rozhodnutí, čas na přípravu je pryč.“ Byl to také čas vzpomenout si na radu v 1. Petrově: „Hotovi pak buďte vždycky k vydání počtu všelikému, kdož by od vás požádal zprávy z naděje té, kteráž jest v vás.“2
Svůj proslov jsem začal odkazem na dopis, který jsem obdržel od jednoho z vojáků z našeho sboru, který sloužil na frontové linii v Koreji během oné občas zapomínané války. Autor psal, jak v nedělní ráno uprostřed palby několik příslušníků jeho čety přijímalo chléb a potom vodu, obojí podávané v helmě. Každý si připomněl význam požehnání vysloveného nad posvátnými symboly a svou individuální zodpovědnost dodržovat přikázání Páně a následovat Pánův příklad služby druhým.
Vzpomínka na onen zvláštní zážitek s Prvním předsednictvem a Kvorem Dvanácti v dalších čtyřiceti letech nevybledla.
Těm, již jsou mimo domov a rodinu, ať ve vojenské službě, na misii, nebo z jiných důvodů, přináší sváteční čas přání – dokonce touhu – být se svými drahými. Slyšet dětský smích, být svědkem vyjádření lásky rodičů a cítit objetí bratrů a sester, to vše poskytuje představu nebe a věčné radosti, kterou tam lze nalézt.
Jednou v prosinci večer jsme se sestrou Monsonovou čekali na letadlo na cestě do Spojených států a stáli jsme v dusivém žáru a vlhkosti Singapuru, když se z letištního reproduktoru ozvala známá veselá melodie, v níž Bing Crosby zpívá tato slova:
Na Vánoce budu doma,
můžeš se mnou počítat.
Měj, prosím, sníh a jmelí
a dárky na stromečku.
Štědrý den mě nalezne
tam, kde září světlo lásky.
Na Vánoce budu doma,
alespoň ve svých snech.3
První předsednictvo dlouho zdůrazňovalo prohlášení: „Domov je základem spravedlivého života, a žádný jiný prostředek ho nemůže zastoupit nebo splnit jeho základní funkce.“4
Existují takové rodiny tvořené matkami a otci, syny a dcerami, kteří se bezohlednými poznámkami vzájemně odcizili. Povím vám o tom, jak k takové tragédii málem došlo před mnoha roky v životě mladého muže, kterému kvůli zachování soukromí budu říkat Jack.
Jack měl po celý život mnoho vážných rozepří s otcem. Jednoho dne, když mu bylo sedmnáct, měli jednu obzvláště divokou. Jack otci řekl: „To byla poslední kapka. Odcházím z domu, a nikdy se nevrátím.“ S těmito slovy šel domů a sbalil si věci. Matka ho prosila, aby zůstal; byl příliš rozzlobený, než aby naslouchal. Nechal ji plačící ve dveřích.
Odcházel ze dvora a chystal se projít branou, když slyšel, jak na něho otec volá: „Jacku, vím, že na mně spočívá velký díl viny za tvůj odchod. Je mi to skutečně líto. Chci, abys věděl, že kdykoli se budeš chtít vrátit domů, budeš vždy vítán. A já se budu snažit být ti lepším otcem. Chci, abys věděl, že tě vždycky budu mít rád.“
Jack nic neřekl, ale odešel na autobusovou stanici a koupil si lístek do vzdáleného místa. Když seděl v autobuse a sledoval, jak ubíhají míle, začal přemýšlet o slovech svého otce. Začal si uvědomovat, kolik lásky od něho vyžadovalo, aby udělal to, co udělal. Otec se mu omluvil. Pozval ho zpátky a do letního vzduchu nechal zaznít slova: „Mám tě rád.“
Tehdy si Jack uvědomil, že teď je řada na něm. Věděl, že jediný způsob, jak by v sobě kdy nalezl mír, bylo projevit svému otci stejný druh vyspělosti, dobroty a lásky, který otec projevil vůči němu. Vystoupil z autobusu. Koupil si zpáteční lístek a jel zpátky.
Dorazil krátce po půlnoci, vešel do domu a rozsvítil světlo. V houpacím křesle tam seděl jeho otec s hlavou v dlaních. Když vzhlédl a spatřil Jacka, vstal z křesla a vzájemně si padli do náručí. Jack často říkal: „Ty poslední roky, kdy jsem byl doma, patří mezi nejšťastnější v mém životě.“
Mohli bychom říci, že zde byl chlapec, který se přes noc stal mužem. Zde byl otec, který potlačil vášně a zkrotil pýchu a zachránil svého syna předtím, než se stal jedním z ohromného „ztraceného praporu“, který je důsledkem narušených rodin a rozbitých domovů. Láska byla obvazem, uzdravujícím balzámem. Láska tak často pocítěná, tak zřídkakdy vyjádřená.
Z hory Sinaj hřmí do našich uší: „Cti otce svého i matku svou.“5 A později od téhož Pána nařízení: „Máte žít pospolu v ... lásce.“6
Bratří, naší zodpovědností, ano dokonce posvátnou povinností, je podat pomocnou ruku těm, již sklouzli do neaktivity nebo zbloudili z rodinného kruhu.
Vzpomeňte se mnou na nádherná slova Pánova zjevení z 18. oddílu Knihy nauk a smluv: „Pamatujte, cena duše je velká v očích Božích ...
A když se stane, že budete pracovat po všechny své dny volajíce tento lid k pokání a přivedete byť jen jednu duši ke mně, jak veliká bude vaše radost s ní v království mého Otce.
Nuže tedy, bude-li vaše radost veliká pro jednu duši, kterou jste ke mně přivedli do království mého Otce, jak veliká bude teprve vaše radost, přivedete-li mnoho duší ke mně.“7
Jako předsednictva kvor Aronova kněžství, jako poradci těchto kvor, můžeme, s Pánovou pomocí, podat pomocnou ruku a zachránit ty, za něž jsme zodpovědni. Mladí muži, s úsměvem na tváři a s odhodláním v srdci můžete vzít, ruku v ruce, méně aktivního chlapce a společně jít na kněžské shromáždění a učit se o Pánu a o tom, co pro vás připravil, abyste dělali. Máte nárok na Jeho božskou pomoc, neboť vám slíbil: „Předejdu [vás]; budu s vámi po pravici i po levici. Ducha mého budete míti ve svých srdcích a andělé moji budou kolem vás, aby vás posilovali.“8
Bratří z Melchisedechova kněžství, vy máte stejné posvátné pověření a závazek, který se týká vašich povinností vůči druhým lidem a jejich rodinám. A máte stejný slib Páně, že bude provázet vaše úsilí.
Budete-li mít úspěch, budete odpovídat na matčinu modlitbu, jemné, i když nevyjádřené pocity dětského srdce; a vaše jména budou navěky ctěna těmi, jimž jste podali pomocnou ruku a pomohli.
Dovolte mi podělit se s vámi o spíše osobní, ale radostný příběh z vlastní zkušenosti.
Jako biskup jsem si dělal starosti o všechny členy, kteří byli neaktivní, kteří se neúčastnili, kteří nesloužili. Těmito myšlenkami jsem se zabýval, když jsem jednoho dne jel po ulici, kde žili Ben a Emily Fullmerovi. Bolesti a námaha pokročilých let způsobily, že se před aktivitou uzavřeli do ulity svého domova – izolovaní, vyloučení z hlavního toku každodenního života a společenství. Ben a Emily nebyli mnoho let na našem shromáždění svátosti. Ben, bývalý biskup, neustále seděl v obývacím pokoji a četl si a učil se nazpaměť Nový zákon.
Byl jsem na cestě ze své kanceláře ve městě do našeho podniku na Industrial Road. Z nějakého důvodu jsem jel po První západní, po ulici, kterou jsem nikdy předtím do našeho podniku nejel. Potom jsem pocítil neomylné nabádání, abych zaparkoval auto, i když jsem jel na schůzi, a navštívil Bena a Emily. Nejprve jsem se dojmem neřídil, ale jel jsem ještě o dva bloky dále; když však dojem přišel znovu, vrátil jsem se k jejich domu.
Bylo slunné odpoledne všedního dne. Přistoupil jsem ke dveřím jejich domu a zaklepal. Přivítal mě štěkot malého foxteriéra. Emily mě pozvala dál. Když mě uviděla, zvolala: „Celý dlouhý den jsem čekala, že zazvoní telefon. Byl zticha. Doufala jsem, že mi listonoš přinese dopis. Přinesl jenom účty. Bratře biskupe, jak jste věděl, že mám dnes narozeniny?“
Odpověděl jsem: „Bůh to ví, Emily, protože vás má rád.“
V klidu jejich obývacího pokoje jsem Benovi a Emily řekl: „Skutečně nevím, proč jsem sem byl dnes veden, ale bylo tomu tak. Nebeský Otec to ví. Poklekněme v modlitbě a zeptejme se Ho.“ Učinili jsme to a dostali jsme odpověď. Když jsme vstali, řekl jsem bratru Fullmerovi: „Bene, přišel byste na kněžské shromáždění, kde se schází celé naše kněžství, a vyprávěl našim chlapcům z Aronova kněžství příběh, který jste kdysi vyprávěl mně, když jsem byl chlapcem, o tom, jak jste vy a skupina chlapců byli na cestě k Jordan River, abyste se v neděli koupali, ale vy jste pocítil Ducha, který vás vedl k tomu, abyste šel na Nedělní školu? A udělal jste to. Jeden z chlapců, který onoho Ducha neuposlechl, se tu neděli utopil. Naši chlapci by rádi slyšeli vaše svědectví.“
„Přijdu,“ odpověděl.
Potom jsem řekl sestře Fullmerové: „Emily, vím, že máte krásný hlas. Řekla mi to moje matka. Za pár týdnů bude konference sboru, a náš pěvecký sbor bude zpívat. Připojila byste se k němu a zúčastnila se naší konference a možná zazpívala sólo?“
„Jaká píseň to bude?“ ptala se.
„Nevím,“ řekl jsem, „ale byl bych rád, abyste ji zpívala.“
Zazpívala. On promluvil k Aronovu kněžství. Návrat Bena a Emily k aktivitě potěšil srdce. Od toho dne nadále zřídkakdy vynechali shromáždění svátosti. Tak zazněla řeč Ducha. A byla vyslyšena. Byla pochopena. Dotklo se to srdcí a duše byly zachráněny. Ben a Emily Fullmerovi přišli domů.
Jedním z nejdéle hraných muzikálů v historii jsou Bídníci. Příběh je zasazen do období francouzské revoluce. Hlavní postavou muzikálu je Jean Valjean. Ve své upřímné starosti o mladého muže Maria, který odchází do bitvy, vyjadřuje v písni upřímnou modlitbu:
Otče náš,
slyš můj hlas!
Vím že dbáš
vždy o každého z nás.
On je mlád
a má strach,
klid mu dej,
zpět domů
zaveď jej...
Kéž jej mír
naplní,
vždyť je mlád,
žil jen tak málo dní.
Můžeš dát,
můžeš vzít,
klid mu dej,
nech jej žít.
Pokud mám odejít,
jej nech žít.
Zpět domů zaveď jej.9
Bratří, když jdeme vpřed jako nositelé kněžství Božího a učíme se svým povinnostem a potom podáváme ruku svým bratřím, kteří potřebují naši pomoc, vzhlížejme k Nebeskému Otci, který je Otcem nás všech. Možná neuslyšíme Jeho hlas, ale budeme mít na paměti Jeho pozdrav: „To dobře, služebníče dobrý a věrný.“10
A v srdci si uvědomíme Jeho nevyslovenou prosbu: Zpět domů zaveď jej. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
ODKAZY
1. In Conference Report, Apr. 1937, 46.
2. 1. Petrova 3:15.
3. Kim Gannon and Walter Kent, „I’ll Be Home for Christmas“, 1943.
4. J. Reuben Clark Jr., meeting of general Church auxiliary executives, 29 Mar. 1940; viz také „Letter from the First Presidency“, Liahona, Dec. 1999, 1.
5. Exodus 20:12.
6. NaS 42:45.
7. NaS 18:10, 15–16.
8. NaS 84:88.
9. Herbert Kretzmer, „Bring Him Home“.
10. Matouš 25:21.
Previous
