SYDNEY S. REYNOLDSOVÁ
První rádkyně v generálním předsednictvu Primárek
Pán ... ví, kdo jsme a kde jsme, a ví, kdo potřebuje naši pomoc.
Joseph Smith ve věku 14 let musel být dozajista jednou z nejnenápadnějších lidských bytostí na zemi, a přesto ho Bůh nebe znal a v Posvátném háji ho oslovil jménem. Věřím, že Pán zná mé jméno a stejně tak i vaše.
V Primárkách učíme děti, že každé z nich je dítě Boží a že jejich Nebeský Otec je zná a miluje je. Když vedoucí Primárek a kněžství oslovují dítě jménem, napodobují to, co by dělal Spasitel. Ježíš řekl: „Já jsem ten dobrý pastýř, a známť své [ovce], a znajíť mne mé.“1 Písma svědčí o tom, že „on svých vlastních ovec ze jména povolává, a vyvodí je“.2
Pán nejen ví, kdo jsme, ale také ví, kde jsme, a vede nás k tomu, abychom konali dobro. Jedna matka, kterou znám, měla jednou pocit, že má zavolat své dceři. (Podobné věci se matkám stávají neustále.) Bylo poledne a tato matka byla v práci, a proto bylo toto vnuknutí neobvyklé. K jejímu překvapení zvedl telefon její zeť – který také obvykle nebývá v pracovní den doma. Když předával sluchátko manželce, poznamenal: „To je tvá maminka a její obvyklá inspirace.“
Zrovna se totiž vrátili od lékaře. Vzala si sluchátko a se slzami na krajíčku řekla: „Na ultrazvuku se ukázalo, že děťátko má pupeční šňůru omotanou dvakrát kolem krčku. Lékař řekl, že není jiná možnost než udělat císařský řez, a to brzy.“ A pak z ní vypadl skutečný důvod její úzkosti: „Také řekl, že čtyři týdny nemám zvedat nic těžšího než novorozeně!“ Než šla na operaci, potřebovala útěchu, že Pán ví, co potřebuje, a že ji miluje – a že se jí dostane pomoci s péčí o tři maličké, které měla doma, kteří sami byli sotva o trochu starší než novorozeně. Když se matky – a otcové – modlí k Pánu, aby žehnal a posiloval jejich rodinu, často jim ukáže, jak na to.
Sestra Gayle Cleggová z generálního předsednictva Primárek žila se svým manželem několik let v Brazílii. Nedávno byla z pověření Primárek v Japonsku. Když v neděli vstoupila do kaple, všimla si mezi japonskými Svatými jedné brazilské rodiny. „Vypadali prostě jako Brazilci,“ řekla. Měla jen minutku na to, aby se s nimi přivítala, a zjistila, že matka a děti byly velmi nadšené, ale všimla si, že otec byl spíše zdrženlivý. „Budu mít příležitost si s nimi popovídat po shromáždění,“ pomyslela si, protože byla rychle uvedena na pódium. Pronesla své poselství v angličtině, což bylo přeloženo do japonštiny, a pak měla pocit, že má vydat svědectví také v portugalštině. Mluvila pomalu a váhavě, protože tam nebyli žádní překladatelé do portugalštiny a 98 procent lidí nerozumělo, co říká.
Po shromáždění k ní přišel onen brazilský otec a řekl: „Sestro, zdejší zvyky jsou velmi odlišné a já se cítím osaměle. Je těžké chodit na shromáždění a ničemu nerozumět. Někdy si říkám, zda by nebylo lepší prostě si jen číst písma doma. Řekl jsem své ženě: ,Ještě jednou to zkusím,‘ a myslel jsem, že jsem dnes přišel naposledy. Když jste vydávala svědectví v portugalštině, Duch se dotkl mého srdce a já jsem věděl, že patřím sem. Bůh ví, že jsem zde, a pomůže mi.“ A začal s ostatními sklízet židle.
Byla to náhoda, že jediná členka předsednictva Primárek, která mluví portugalsky, byla poslána do Japonska místo do Portugalska? Nebo to bylo proto, že tam Pán věděl o někom, kdo potřeboval něco, co mu mohla předat jen ona – a ona měla odvahu následovat nabádání Ducha? Jedním z největších požehnání plynoucích z povolání v Církvi je to, že Pán nás bude skrze svého Ducha inspirovat, abychom pomáhali těm, jimž jsme povoláni sloužit.
Každý z nás, kdo platí plný desátek, může svědčit o tom, že požehnání Páně k nám přicházejí osobně a uspokojují naše individuální potřeby. Pán slíbil, že budeme-li platit desátek, otevře okna nebe a vylije na nás požehnání tak veliké, že budeme mít stěží dostatek místa na to, abychom ho přijali.3
Před mnoha lety John Orth pracoval ve slévárně v Austrálii a měl děsivý úraz, při němž mu roztavené olovo vystříklo do tváře a na tělo. Dostal požehnání a do určité míry se mu vrátila schopnost vidět na pravé oko, ale na levé oko byl úplně slepý. Vzhledem k tomu, že dobře neviděl, ztratil práci. Snažil se získat zaměstnání u rodiny své ženy, ale jejich podnikání zkrachovalo kvůli hospodářské krizi. Byl přinucen chodit ode dveří ke dveřím, shánět příležitostnou práci a žádat o milodary, aby mohl zaplatit za jídlo a za nájem.
Jeden rok nezaplatil žádný desátek, a tak si šel promluvit s presidentem odbočky. President odbočky pochopil jeho situaci, ale požádal Johna, aby se o to modlil a postil, aby tak našel způsob, jak svůj desátek zaplatit. John a jeho žena Alice se postili a modlili a zjistili, že jediné, co vlastnili a co mělo nějakou hodnotu, byl její zásnubí prsten – nádherný prsten zakoupený ve šťastnějších dobách. Po mnohém trápení se rozhodli vzít prsten k majiteli zastavárny a zjistili, že měl dostatečnou hodnotu na zaplacení jejich desátku a některých dalších nesplacených závazků. V neděli pak zašel za presidentem odbočky a zaplatil svůj desátek. Když odcházel z kanceláře, setkal se náhodou s presidentem misie, který si všiml jeho poškozených očí.
Syn bratra Ortha, který nyní slouží jako biskup v Adelaide, později napsal: „Máme za to, že [onen president misie] byl očním lékařem, protože se na něj lidé často obraceli jako na presidenta doktora Reese. Promluvil s otcem, vyšetřil ho a poskytl mu rady, jak pomoci jeho zraku. Tatínek uposlechl jeho rady ... a časem se mu zrak vrátil – 15 procent zraku na levé oko a 95 procent zraku na pravé oko – a s brýlemi mohl opět vidět.“4 Poté, co se Johnovi vrátil zrak, nebyl již nikdy nezaměstnaný. Odkoupil zpět prsten, který je nyní rodinným dědictvím, a po zbytek svého života platil plný desátek. Pán znal Johna Ortha a věděl, kdo mu může pomoci.
„President doktor Rees“ byl otec mé matky a pravděpodobně se nikdy nedozvěděl o zázraku, který se onoho dne stal. Celé generace byly požehnány, protože se jedna rodina rozhodla, že bude platit desátek bez ohledu na těžkosti – a pak se setkala s mužem, který šel „náhodou“ kolem a „náhodou“ to byl oční chirurg, který dokázal tolik změnit jejich život. I když někteří budou sváděni k tomu věřit, že to jsou pouhé náhody, pevně věřím, že ani vrabec nemůže spadnout na zem, aniž by o tom On věděl.5
Naše rodina se o této příhodě dozvěděla teprve před dvěma lety, avšak o svém dědečkovi víme toto: miloval Pána a snažil se Mu celý život sloužit. A o Pánovi víme toto: On ví, kdo jsme a kde jsme, a ví, kdo potřebuje naši pomoc.
Byla jsem svědkem toho, jak vy, kteří znáte Pána a upřímně Ho milujete, říkáte jednomu mladému člověku, který měl problémy najít svou cestu: „Bůh tě miluje. Chce, abys byl úspěšný. Jeho největším přáním je žehnat ti.“ Slyšela jsem vás, jak svědčíte zarmoucenému příteli: „Vím, že existuje život po smrti. Vím, že tvé dítě stále žije a že existuje způsob, jak se s ním můžeš opět vidět a být s ním.“ Sledovala jsem mnohé z vás, jak říkáte mladé matce, která ztratila nadšení: „Dovol, abych ti pomohla – to, co děláš, je ta nejdůležitější práce na světě.“ Viděla jsem, jak si ti, na které působíte, nejen uvědomují vaši lásku, ale také pociťují Pánovu lásku a moc, protože Jeho Duch jim vydává svědectví, že to, co jste řekli, je pravda.
Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Jsem si společně s Pavlem jista, že ani soužení, ani život, ani smrt, ani žádná jiná okolnost nebude mít moc odloučit nás od Jeho lásky.6
Spasitel obětoval svůj život za každého z nás. On zná naše radosti i naše trápení. On zná mé jméno i jméno vaše. Když s Ním při křtu uzavíráme smlouvu, slibujeme, že budeme dodržovat Jeho přikázání, že na Něj budeme vždy pamatovat a že na sebe vezmeme Jeho jméno. Konečně Jeho jméno je jméno, kterým chceme být nazýváni, neboť „nemá býti dáno jiného jména a také jiné cesty a žádného jiného způsobu, kterým by mohla člověčenstvu přijíti spása, nežli jenom jménem Krista, Všemohoucího Boha“.7 Vydávám svědectví, že On žije a že nás miluje a že nás volá jménem, abychom k Němu přišli. Ve jménu Ježíše Krista, amen.
ODKAZY
1. Jan 10:14.
2. Jan 10:3.
3. Viz Malachiáš 3:10.
4. Dopis od J. Ortha, 13. prosinec 2001.
5. Viz Matouš 10:29.
6. Viz Římanům 8:35–39.
7. Mosiáš 3:17.
Previous
