Vidouce daleká zaslíbení ANNE C. PINGREEOVÁ Druhá rádkyně v generálním předsednictvu Pomocného sdružení Víra, duchovní schopnost věřit zaslíbením, která lze spatřit „zdaleka“, ale která nelze obdržet v tomto životě, je jistým znamením těch, již skutečně věří. Nikdy nezapomenu na ten saunu připomínající den v bujném deštném pralese jihovýchodní Nigérie. Cestovala jsem s manželem do jednoho z nejodlehlejších míst naší misie, aby zde provedl pohovory pro chrámové doporučení se členy okrsku Ikot Eyo. V tomto rozrůstajícím se okrsku byli někteří z nich členy necelé dva roky. Všichni členové žili ve vzdálenosti 4 800 km od nejbližšího chrámu v Johannesburgu, v Jižní Africe. Žádný z nich neobdržel své obdarování v chrámu. Tito členové věděli, že každý měsíc přijedeme ve stanovený den do jejich okrsku, ale ani my jsme nevěděli přesně, v kolik hodin tam dorazíme; také jsme jim nemohli zatelefonovat, protože telefony byly v oné části západní Afriky vzácné. A tak se tito oddaní afričtí Svatí shromáždili brzy ráno, aby čekali třeba celý den, pokud by to bylo nutné, na svůj pohovor pro chrámové doporučení. Když jsme přijeli, všimla jsem si, že v tom sálajícím horku byly mezi čekajícími dvě sestry z Pomocného sdružení oblečené v zavinovacích sukních s výraznými vzory, v bílých halenkách a v tradičních afrických šátcích. O mnoho hodin později, když už byly všechny pohovory hotové a my jsme s manželem jeli po písčité stezce džunglí zpět, nás překvapilo, když jsme uviděli tyto dvě sestry stále ještě na cestě. Uvědomili jsme si, že šly pěšky ze své vesnice – vzdálené 29km tam i zpět – jen proto, aby obdržely chrámové doporučení, i když věděly, že nikdy nebudou mít výsadu ho použít. Tyto svaté z Nigérie věřily radě presidenta Howarda W. Huntera: „Pán by byl potěšen, kdyby byl každý dospělý člen hoden platného chrámového doporučení a kdyby je měl. Dokonce i když vzdálenost chrámu nedovoluje jeho bezprostřední nebo častou návštěvu.“1 Každá sestra nesla v ruce své drahocenné chrámové doporučení, pečlivě zabalené do čistého kapesníku. Já nosím jejich příklad víry pečlivě zabalen ve svém srdci. Tyto dvě sestry z Pomocného sdružení, ženy smlouvy, zosobňují význam Almova učení, když “mluvil o víře – víra neznamená, že člověk má dokonalou znalost věcí; máte-li tedy víru, pak doufáte ve věci, kterých nelze viděti, které však jsou přece pravdivé.“2 Víra je tím nejosobnějším projevem obdivu – a oddanosti – k našemu Nebeskému Otci a Jeho Jednorozenému Synovi, Ježíši Kristu. Ukotveni touto první a všedůležitou zásadou evangelia pohlížíme ku Spasiteli s vědomím, že Ježíš je vůdce a dokonavatel víry.3 Moje pra-prateta Laura Clark Phelpsová byla první členkou rodiny Clarků, která vstoupila do Církve. Byla to žena, která jedinečně prokázala víru v Pána, stojíc pevně, nic nepochybujíc.4 Lauřin odkaz učí mnoho o nauce víry, jako „o věcí nadějných podstatě, a důvodu neviditelných“.5 Laura obdržela své patriarchální požehnání od Josepha Smitha staršího. V něm se jí dostalo rady, aby byla věrná, a že obdrží dědictví v Sionu. Dále jí bylo řečeno: „Volej k Bohu ve víře, a pokud tak učiníš, obdržíš vše, po čem ve svém srdci toužíš.“6 Laura a její manžel znali proroka Josepha Smitha. Při jedné příležitosti přiběhl prorok a jeho bratr Hyrum na jejich farmu za městem Far West, ve státě Missouri, a Laura je ukryla za závěsem. Klidná pak čelila vůdcům davu, kteří se zanedlouho přihnali a hledali proroka. Laura zažila radosti i strasti prvotních členů Církve v této dispensaci. Její víra se prohlubovala, když byla při různých příležitostech vyháněna ze svého domova a oddělována od manžela. Aby se pomohla postarat o svou rodinu, pracovala a cestovala dnem i nocí, v jakémkoli počasí, jako zdatná porodní asistentka. Toto přepínání a pobyt venku se na ní podepsaly. Zemřela v mladém věku 34 let a zanechala za sebou manžela a pět dětí. Nedožila se toho, aby viděla, jak její děti, vnoučata nebo pravnoučata následují její příklad víry. Nezažila požehnání, která přicházejí skrze vlastní obdarování v chrámu v tomto pozemském životě a kterých by si, jak věřím, tolik považovala. Lauřin vírou naplněný život svědčí o tomto verši z epištoly Židům: „Podlé víry zemřeli ti všickni, nevzavše zaslíbení, ale zdaleka je viděvše, jim i věřili, i je vítali, a vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi.“7 Víra ožívala v Lauře a Laura žila podle své víry. Mám svoji pra-pratetu Lauru moc ráda a nosím si její příklad ve svém srdci. Ona, stejně jako ony sestry z Pomocného sdružení v Nigérii, mi připomíná, že „všeckoť jest možné věřícímu“.8 Víra, duchovní schopnost věřit zaslíbením, která lze spatřit “zdaleka“, ale která nelze obdržet v tomto životě, je jistým znamením těch, již skutečně věří. Starší Bruce R. McConkie vyjádřil tuto pravdu následujícími slovy: „Víra ve své plnosti a čistotě požaduje neotřesitelné ujištění a ... naprostou jistotu, že Bůh vyslyší naše žádosti a vyplní naše prosby“9 v době Jím samotným určené. Když tomuto uvěříme, můžeme i my stát „u víře“10 dnes i zítra. Nezáleží na tom, kde žijeme nebo v jakých okolnostech se nacházíme. Každým dnem můžeme svým spravedlivým chováním prokázat víru v Ježíše Krista, která dohlédne až za úzkosti, zklamání a nenaplněné sliby smrtelníka. Je nádherné mít víru, která nám umožní těšit se na den, kdy „co On nám slíbil, to splněno jest“.11 A jak ony statečné nigerijské sestry kráčely s vírou při každém kroku po písčité stezce džunglí západní Afriky, jistě si nedokázaly představit, že se jednoho dne budou zdi svatého chrámu vypínat v jejich vlastním národě. Nedokázaly si jistě představit, že inspirovaná slova jiného proroka Božího, presidenta Gordona B. Hinckleyho, přinesou slíbená požehnání, ve která doufajíce, viděly zdaleka. Věděly pouze, že Pán v této době znovuzřídil své evangelium a že svědectví tohoto evangelia jim plane v srdci a víra jim osvětluje cestu životem. Jednaly tedy podle rady proroka, že mají být hodny chrámového doporučení a nosit jej u sebe. Láskyplně jsme s manželem na tyto sestry, a na mnohé další Svaté ze západní Afriky, vzpomínali toho památného dne v dubnu 2000, kdy president Gordon B. Hinckley řekl: „...na této konferenci oznamujeme, že bychom rádi postavili dům Páně v Abě v Nigérii.“ 12 Bratři a sestry, svědčím, že občas „zázraky ... posilují ... víru“. 13 Chrámy v Africe jsou nádhernou ukázkou zázraků, které jsou dílem víry mnoha Svatých z malých vesniček a velikých měst, rozprostřených na tomto rozlehlém kontinentu. Cítím hlubokou vděčnost za to, že jsem viděla víru, která vedla dvě africké pionýrky mnoho kilometrů k jejich pohovoru pro chrámové doporučení. Raduji se, že chrám rozestavěný v Nigérii přinese těmto ženám, jejich rodinám a tisícům ostatních příležitost užívat jejich chrámová doporučení nejen jako symbol, ale také jako ztělesnění jejich víry. Požehnání našeho života, která teprve máme obdržet, někdy leží až za obzorem oka smrtelníka. Svědčím vám, že je to vždy právě víra, která nám umožňuje duchovním viděním pohlédnout do daleka na vše, co Bůh zamýšlí pro Své děti. Stejně tak jistě, jako to věděly ony sestry – které kráčely po písčité stezce džunglí – i já vím, že Bůh žije. Miluje každého z nás, na každém kontinentu, a přeje si nám, jednomu po druhém, žehnat. Vím, že nám víra v Ježíše Krista může být oporou každý den, kdy „konáme všechny věci, které je [nám] možno vykonati“ a víme „s největší jistotou“14, že ona zaslíbení, která můžeme „viděti zdaleka“ nám jednoho dne přinesou všechna požehnání, ve která jsme doufali. Ve jménu Ježíše Krista, amen. ODKAZY: 1. „Lidé motivovaní chrámem”, Poselství Prvního předsednictva, květen 1995. 2. Alma 32:21; zvýraznění přidáno. 3. Židům 12:2. 4. Viz 1. Korintským 16:13; Jakub 1:6. 5. Židům 11:1. 6. Morris Calvin Phelps: Life History of Laura Clark (Archives of The Church of Jesus Christ of Latter-day Saints, n.d.), microfilm, 3. 7. Židům 11:13. 8. Marek 9:23. 9. A New Witness for the Articles of Faith, (1985), 187. 10. 1. Korintským 16:13. 11. „Ó, náplni blaha!“, Zpěvník náboženských písní a písně pro děti, str.56. 12. „Období nových začátků“, Liahona, červenec 2000, 106. 13. Bible Dictionary, „Faith“, 669. 14. NaS 123:17.