Jeden článek drží stále Starší Vaughn J. Featherstone Sedmdesátník Jak svět stále hlouběji a hlouběji zabředá do hříchu, tato úžasná Církev stojí jako obrovský žulový balvan. Alexandr Solženicyn hovořil o krátkozrakých ústupcích: „Proces vzdávání se a vzdávání se a vzdávání se a doufání a doufání a doufání, že snad v určitém okamžiku bude mít vlk dost“. Moji úžasní mladí přátelé, dovolte mi, abych vás ujistil, že vlk nebude mít nikdy dost. Oliver Wendell Holmes řekl: „Tam, kde duch pronikne do srdce, nemůže být odpočinku. Protože dokonce i v temnotě noci jeden článek řetězu drží stále, jedno světlo, které nezhasne.“ Nečiní vás hluboce vděčnými to, že patříte k Církvi, která má v čele apoštoly a proroky - a že víte, že jeden článek bude vždy držet, že jedno světlo nikdy nezhasne? Jak svět stále hlouběji a hlouběji zabředá do hříchu, tato úžasná Církev stojí jako obrovský žulový balvan. Nejste pyšní, že nás Církev učí pravdu? Nemusíme přemýšlet o náušnicích pro chlapce a pro muže, o tetování, o vlasech, které trčí jako hřebíky, o vulgárních slovech a obscénních gestech. Máme proroky, kteří jsou vzorem měřítek. Učí, že desatero přikázání nezastaralo. Slovo Páně zaznívá po generace jako dunění hromu: „Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo.“ (Ex. 20:7.) Znevažování Božího jména je velký prohřešek proti Duchu. Je to Satanův velký trik, jak se vysmívat našemu Bohu. Jehova také prohlásil: „Nepokradeš“ (v. 15). Krádež je urážka Boha. Toto přikázání je jedno z pouhých deseti. Podvádění, lhaní, vydávání falešného svědectví, to vše jsou druhy krádeže. Milovaná mládeži, nejste vděční Bohu, že apoštolové a proroci nikdy neváhají, jde-li o hřích? Nehledě na to, jak silné větry veřejného mínění mohou vát, Církev je neměnná. „Bůh přikazuje, aby posvátné síly tvoření bylo používáno pouze mezi mužem a ženou, kteří jsou zákonně oddáni jako manžel a manželka.“1 Ti, kteří podporují zvrhlé zásady a zvrácené chování, žijí v hříchu. Zákony, nepsaná pravidla nebo příliš shovívaví dospělí, jejichž učení je v rozporu s evangeliem, jsou špatné, i když je přijímá většina. Hřích je hřích a to je Boží pravda. Apoštol Pavel prohlásil: „Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží v vás přebývá?“ (1. Kor. 3:16.) Pornografie je zlo. Miluji příběh, který byl vyprávěn na pohřbu otce Henryho Eyringa. Když byl mladým mužem a překračoval hranice z mexických kolonií do Spojených států, celník se ho zeptal: „Synu, máš v tašce nebo v kufru nějakou pornografii?“ On odpověděl: „Ne, pane, my ani pornograf nemáme.“ Je úžasné být tak čistý a naivní. Víme, že pornografie je návyková a zničující. Je doprovázena společníky - pitím, kouřením a drogami. Používá určité druhy hudby, tanec, internet a televizi. Ti, kteří ji vyrábějí, jsou bezbožní a nemají svědomí. Znají následky, ale je jim to jedno. Jako ti, kteří distribuují drogy, nebudou nikdy nablízku, aby sesbírali střepy, až budete zcela rozbiti. Ale my - vaši rodiče, biskupové a vedoucí - budeme. Dávejte si pozor na to, koho činíte svými blízkými přáteli. Hovořili spolu dva muži a jeden řekl: „Hej, Joe, včera jsem šel kolem tvého domu, ale nestavil jsem se.“ A Joe řekl: „Díky.“ Pokud nejste zapojeni do špatných skupin, buďte za to vděčni. Vždy obdržíte silné varování předem. Rudyard Kipling řekl: „Toto je zákon džungle a je tak starý a pravdivý jako nebe, a vlku, který je ho poslušen, může pomáhat, zatímco vlk, který ho poruší, musí zemřít. Zákon se jako liána obepínající kmen stromu neustále obtáčí dopředu a dozadu, protože silou smečky je vlk a silou vlka je smečka.“2   Vaši přátelé jsou vaše ochrana. Slovo k dospělým a rodičům. Otec staršího Bruce R. McConkieho radil, že když porušujeme nějaké přikázání, jakkoli malé, naše mládež se později v životě může rozhodnout porušovat přikázání možná desetkrát nebo stokrát horší a ospravedlňovat to na základě našeho porušování malého přikázání.3 Jedním z nejdůležitějších vlivů na zbožnost naší mládeže jsou spontánní náboženské diskuse v našem domově. Když hovoříme o věcech, které nejvíce milujeme, nikoli proto, že jsou naplánovány, to jest při rodinném domácím večeru, při modlitbě nebo při studiu Písma, ale pouze proto, že jsou pro nás tak drahé, má to hluboký vliv na naše děti. Grady Bogue, vysokoškolský profesor, řekl: „Výuka, pokud je prováděna správně, je drahocenná práce. Je-li však prováděna nedbale nebo nekompetentně, je ve svém důsledku nejškodlivějším lidským snažením. Uvrhnout studenta na cestu nebezpečí, buď kvůli nevědomosti nebo nadutosti - protože nevíme nebo se o to nestaráme - je skutkem daleko horším, než zpackaná operace. Naše chyby nekrvácejí. Namísto toho zanechávají skryté jizvy, jejichž zákeřné a tragické důsledky se možná projeví až po mnoha letech a jejichž léčení bude bolestivé, ne-li nemožné.“4 Mládeži, neciťte se utlačováni poslušností. Poslušnost je úžasná a velká výsada. V Abrahamovi 4:18 se říká: „A Bohové pozorovali věci, které byli přikázali, až byly provedeny.“ Co kdyby prvky neuposlechly? Byly by proklety nebo zadrženy. Stejné je to i s námi. Poslušnost vůči Bohu je skutečně jedinou cestou, jak být skutečně volný a užívat svobody jednání. Satan učí opak a s každým špatným rozhodnutím nás ovíjí řetězy. Ujišťuji vás, že poslušnost je úžasná výsada. Když jsem byl chlapec, matka musela jít pracovat do Garfieldových hutí a pracovala jako muž, aby pomohla uživit sedm dětí. Jak jen to šlo, pracovala na směnu od půlnoci do rána, aby, jak jsem si jist, mohla být přes den s námi. Nevím, kdy ta ubohá žena spala. Jednou v sobotu ráno odešla z práce asi v sedm nebo v osm hodin ráno. Na pár hodin si šla lehnout a potom vstala. Pozvala všechny své příbuzné na večeři. Muselo jich být 35 nebo 40. Ozdobila stoly, uspořádala židle a vyndala všechny talíře a příbory. Celý den vařila a pekla. Špinavé hrnce, pánve a talíře se vršily. Na večeři přišli všichni a po večeři byly všechny špinavé talíře přineseny do kuchyně. Jídlo bylo uklizeno a narovnáno na stůl a kredenc, potom byly dveře od kuchyně zavřeny a rodina si začala povídat. Bylo asi osm hodin večer. Vzpomínám si, že jsem stál úplně sám v kuchyni. V mé mladé hlavě se mi honilo: Moje maminka celou noc pracovala, také celý den musela pracovat, aby připravila tuto večeři. Až všichni odejdou, bude muset umýt talíře a uklidit jídlo. To bude trvat dvě nebo tři hodiny, a to není fér. Potom jsem si pomyslel: Udělám to. Umyl jsem talíře, příbory a sklenice. Neměli jsme elektrickou myčku, pouze ruční, a toho večera jsem byl ruční myčkou já. Použil jsem půl tuctu utěrek. Byl jsem promočený od hlavy až k patě. Uklidil jsem jídlo, otřel stůl a odkapávače, potom jsem se spustil na všechny čtyři a vydrhnul podlahu. Když jsem skončil, myslel jsem si, že kuchyň je bezvadně čistá. Trvalo to asi tři hodiny. Potom jsem uslyšel rachocení židlí a všichni odešli. Hlavní dveře byly zamknuty a já jsem slyšel, jak maminka přichází do kuchyně. Byl jsem spokojený a myslel jsem si, že bude i ona. Dveře se prudce rozletěly, a i když mi bylo 11 let, uvědomil jsem si, že je užaslá. Rozhlédla se po kuchyni, podívala se na mě a potom se podívala tak, že jsem tomu v té době nerozuměl. Nyní již ano. Bylo to něco jako: „Díky. Jsem unavená, Myslím, že rozumíš. Miluji tě.“ A přišla ke mně a objala mě. V očích měla světlo a mě hřálo u srdce. Poznal jsem, jaký je to úžasný pocit, rozsvítit světlo v očích svých rodičů. Při jiné příležitosti - to byla neděle před Díkůvzdáním asi v roce 1943 - jsem šel na kněžské shromáždění. Tam byla velká zarámovaná tabule. Na ní byly obrázky všech mladých mužů, kteří sloužili ve vojenské službě. Kněží, kteří byli před několika měsíci u stolu se svátostí, byli nyní ve válce. Tabule se každý týden aktualizovala. Ti, kteří padli v akci, měli vedle svého jména zlatou hvězdu. Ti, kteří byli zraněni, měli hvězdu červenou a ti, kteří byli po akci nezvěstní, bílou. Jako dvanáctiletý jáhen jsem se na ni každý týden díval, abych viděl, kdo byl zabit nebo zraněn. Na shromáždění kvora toho rána člen biskupstva řekl: „Ve čtvrtek je Díkůvzdání. Všichni máme mít doma rodinnou modlitbu.“ Potom řekl: „Napišme na tabuli věci, za které jsme vděční.“ Udělali jsme to a on řekl: „Zahrňte tyto věci do své modlitby Díkůvzdání.“ Sevřel se mi žaludek, protože jsme se doma nemodlili, ani nežehnali jídlo. Ten večer v půl sedmé jsme šli na shromáždění svátosti. Na konci shromáždění se biskup postavil a byl velmi dojatý. Hovořil o mladých mužích z našeho sboru, kteří padli nebo byli zraněni. Hovořil o naší volnosti, naší svobodě, naší vlajce a o této velké zemi a o našich požehnáních. Potom řekl: „Doufám, že každá rodina na den Díkůvzdání poklekne, bude mít rodinnou modlitbu a poděkuje Bohu za Jeho požehnání.“ Bolelo mě srdce. Myslel jsem si: Jak to zařídit, abychom měli rodinnou modlitbu? Chtěl jsem být poslušný. V neděli jsem celou noc téměř nespal. Chtěl jsem mít modlitbu na Díkůvzdání. Dokonce jsem myslel, že bych ji pronesl, kdyby mě o to někdo požádal, ale byl jsem příliš nesmělý na to, abych se přihlásil dobrovolně. Ve škole jsem se tím celé pondělí, celé úterý i středu trápil. Tatínek ve středu nepřišel domů, přišel až ve čtvrtek ráno. Ve čtvrtek jsme všichni vstali. Bylo nás pět chlapců a dvě sestry. Vynechali jsme snídani tak, abychom měli skutečnou chuť na oběd Díkůvzdání. Abychom ji posílili, šli jsme na nedaleké pole a vykopali jsme jámu dva metry hlubokou a dva metry širokou. Vykopali jsme k ní zákop jako úkryt. Vzpomínám, jak jsem u každé lopaty hlíny myslel: Nebeský Otče, prosím, dej, ať máme modlitbu. V půl třetí nás maminka nakonec zavolala k jídlu. Umyli jsme se a posadili u stolu. Maminka nějak dokázala, že jsme měli krocana se všemi přílohami. Dala všechno jídlo, včetně krocana, na stůl. Myslel jsem si, že mi praskne srdce. Čas ubíhal. Podíval jsem se na tatínka, potom na maminku. V duchu jsem si říkal: Prosím, teď, někdo, kdokoli, prosím, nemohli bychom se pomodlit. Téměř jsem zpanikařil a pak najednou všichni začali jíst. Celé ráno a odpoledne jsem tvrdě pracoval, abych získal chuť k jídlu, ale neměl jsem hlad. Nechtěl jsem jíst. Chtěl jsem se modlit více, než cokoli na tomto světě, ale bylo příliš pozdě. Milovaná mládeži, buďte vděční za rodiče, kteří se modlí a čtou Písma. Važte si rodinného domácího večera. Buďte vděční za ty, kteří vás učí a školí. Moji mladí přátelé, v tomto velkém světě je tolik úžasných a hodnotných věcí. Miluji neustálé zmínky presidenta Hinckleyho o lásce a důvěře, kterou k vám, naší mládeži, chová, a o vaší velikosti. Připravujte se na to, že půjdete do chrámu. Popisuje to nádherný verš. Vstupuj těmito dveřmi, jako kdyby podlaha . . . byla ze zlata a každá zeď z drahokamů nevyslovitelné ceny, jako kdyby zde zpíval sbor v ohnivém odění. Nepokřikuj, nespěchej, ale buď potichu . . . protože zde je Bůh.5   A president Joseph F. Smith učil: „Poté, co jsme pro věc pravdy vykonali vše, co jsme měli vykonat, a poté, co jsme vytrpěli zlo, které na nás přivedli zlí lidé, a byli jsme poraženi jejich zlými činy, je stále naší povinností vstát. Nemůžeme se vzdát, nesmíme zůstat ležet. Velkých věcí není dosaženo v jediné generaci.“6 Mladí muži a ženy, pozvedněte korouhev, neste pochodeň své generace. Máme absolutní důvěru, že to učiníte. Děkuji Bohu za jeden článek, který drží stále, za jedno světlo, které nikdy nezhasne. Mějte na paměti, jak jste požehnaní, že máte ve svém domově modlitbu. A vždy se snažte rozsvěcet světlo v očích své matky. To je to nejmenší, co pro ni každý z nás může udělat. Milujeme vás, naše milovaná mládeži, a modlíme se, aby Bůh požehnal každého z vás. Ve jménu Ježíše Krista, amen. POZNÁMKY 1. „Rodina - prohlášení světu“, Liahona, červen 1996, 10; Liahona, říjen 1998, 24. 2. Rudyard Kipling’s Verse, [1935], 559. 3. Rozhovor s Britem McConkiem. 4. „A Friend of Mine: Notes on the Gift of Teaching“, Vital Speeches, 15 July 1988, 615. 5. Báseň Orsona F. Whitneyho, citováno v Spencer W. Kimball, „The Things of Eternity - Stand We in Jeopardy?“, Ensign, Jan. 1977, 7. 6. Teachings of Presidents of the Church: Joseph F. Smith (1998), 107.