Buďme co nejlepší President Thomas S. Monson První rádce v Prvním předsednictvu Když budeme [důvěřovat v Pána], uvědomíme si, že jsme v Jeho svaté službě, že Jeho božské účely se naplnily a že jsme se na tomto naplnění podíleli. V dávné době a na vzdáleném místě náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus učil zástupy a své učedníky o cestě, o pravdě a o životě.1 Svými svatými slovy poskytl radu. Žil příkladným životem, aby nám dal příklad. Při jedné příležitosti Pán položil tuto otázku: „Jací pak vy býti máte . . . ?“2 Během své služby na americkém kontinentu přidal důležitá slova, když na tuto otázku odpověděl: „Jakými muži tedy měli byste býti? Vskutku, pravím vám, takovými jako já jsem.“3 Při své pozemské službě Pán naznačil, jak máme žít, jak máme učit, jak máme sloužit a co máme dělat, abychom mohli být co nejlepšími. Jedna taková lekce je obsažena v knize Janově v Bibli svaté: „Nalezl Filip Natanaele. I dí jemu: O kterémž psal Mojžíš v zákoně a proroci, nalezli jsme, Ježíše syna Jozefova z Nazaréta. I řekl jemu Natanael: A může z Nazaréta co dobrého býti? Řekl jemu Filip: Poď a viz. Vida Ježíš Natanaele, an jde k němu, i dí o něm: Aj, právě Izraelitský, v němžto lsti není.”4 Na naší pouti smrtelností poskytuje nebeské vedení rada apoštola Pavla: „Kterékoli věci jsou pravé, kterékoli poctivé, kterékoli spravedlivé, kterékoli čisté, kterékoli milé, kterékoli dobropověstné, jestli která ctnost, a jestli která chvála, o těch věcech přemyšlujte.“ Potom přišel závěrečný příkaz: „Kterýmž jste se i naučili, je i přijali, a slyšeli i viděli na mně. Ty věci čiňte, a Bůh pokoje budeť s vámi.“5 Při přemýšlení, jak být co nejlepšími, nás povede několik otázek: Jsem tím, kým chci být? Jsem dnes bližší Pánu, než jsem byl včera? Budu mu ještě blíže zítra? Mám odvahu měnit se k lepšímu? Je čas rozhodnout se pro často zapomenutou stezku, stezku, kterou můžeme nazvat „rodinná cesta“, tak, aby naše děti a vnoučata mohly vskutku dorůst svých plných možností. Existuje národní - dokonce mezinárodní - trend. Nese s sebou nevyslovené poselství: „Navraťte se ke svým kořenům, ke svým rodinám, k tomu, co jste se naučili, k životům, které byly prožity, k příkladům, které byly poskytnuty, dokonce k rodinným hodnotám.“ Často je to pouze záležitost návratu domů - návratu domů na půdu, kde jsme dlouho nebyli, k deníkům, které jsou zřídka čteny, k albům fotografií, která jsou téměř zapomenuta. Skotský básník James Barrie napsal: „Bůh nám dal vzpomínky, abychom v prosinci života mohli mít červnové růže.“6 Jaké vzpomínky máme na matku? Na otce? Na prarodiče? Na rodinu? Na přátele? Jakým lekcím jsme se naučili od svých otců? Před lety se jeden otec zeptal staršího ElRaye L. Christiansena, jaké jméno by navrhl pro jeho nově pořízenou loď. Bratr Christiansen navrhl: „Proč ji nenazvat Sabatoborec?“ Jsem si jist, že čerstvý námořník přemýšlel, zda jeho chloubou a radostí bude Sabatoborec nebo Světitel sabatu. Ať již bylo jeho rozhodnutí jakékoli, nepochybně mělo trvalý vliv na jeho děti. Jiný otec naučil svého syna nezapomenutelné lekci o poslušnosti a prostřednictvím svého příkladu také svěcení dne sabatu. Slyšel jsem to na pohřbu vzácné generální autority H. Verlana Andersena. Poctu mu vzdal jeden z jeho synů. Dá se to použít, ať jsme kdekoli a děláme cokoli. Je to příklad osobní zkušenosti. Syn staršího Andersena vyprávěl, že před lety měl v sobotu večer nějakou zvláštní školní akci. Od otce si půjčil rodinné auto. Když převzal klíčky od auta a mířil ke dveřím, otec řekl: „Na zítřek bude potřeba doplnit benzín. Než se vrátíš domů, nezapomeň vzít plnou nádrž.“ Syn staršího Andersena říkal, že večerní akce byla úžasná. Setkali se přátelé, podávalo se občerstvení a všichni se dobře bavili. V dobré náladě však zapomněl splnit otcův pokyn doplnit před návratem domů do nádrže u auta benzín. Přišlo nedělní ráno. Starší Andersen zjistil, že palivoměr ukazuje prázdnou nádrž. Syn viděl, jak se otec vrací domů a pokládá klíčky na stůl. V domě Andersenových byl sabat dnem pro uctívání a díkůvzdání, ne pro nakupování. Pohřební poselství pokračovalo a syn staršího Andersena prohlásil: „Viděl jsem, jak si otec oblékl kabát, rozloučil se s námi a potom šel pěšky dlouhou cestu do kaple, aby se mohl účastnit časné schůzky.“ Povinnost volala. Pravda nebyla podřízena účelu. V závěru pohřebního poselství řekl: „Žádný syn nebyl nikdy svým otcem vyučován účinněji, než jsem byl já při této příležitosti. Nejenom že můj otec znal pravdu - on podle ní žil.“ Své postoje, svá hluboce zakořeněná přesvědčení si vytváříme v domově. V domově je naděje buď pěstována, nebo ničena. Naše domovy mají být více než jenom svatyněmi, mají být také místy, kde může přebývat duch Boží, kde bouře nepřekročí práh, kde panuje láska a přebývá mír. Nedávno mi napsala mladá matka: „Občas přemýšlím, zda mám vliv na život svých dětí. Především jako osamělá matka, která má dvě zaměstnání, aby vydělala na živobytí, se občas vracím domů do zmatku, ale nikdy se nevzdávám naděje. Se svými dětmi jsem sledovala televizní přenos z generální konference a vy jste hovořil o modlitbě. Můj syn prohlásil: ‚Maminko, to jsi nás už naučila.‘ Zeptala jsem se: ‚Co máš na mysli?‘ A on odpověděl: ‚No, učila jsi nás modlit se a ukázala jsi nám, jak to máme dělat, a před několik dny jsem večer vstoupil do tvého pokoje, protože jsem něco chtěl, a našel jsem tě na kolenou, jak se modlíš k Nebeskému Otci. Když je důležitý pro tebe, bude důležitý i pro mě.‘“ Dopis končil: „Myslím, že nikdy nepoznáte, jaký vliv máte, dokud si dítě nevšimne, že sami děláte to, co jste se je snažili učit.“ Jak úžasnou lekci se dítě naučilo od své matky. Jako chlapec jsem v Nedělní škole o jednom Dni matek učinil překvapivý objev, který se mnou zůstal po všechny roky. Melvin, nevidomý bratr ve sboru a talentovaný zpěvák, se postavil čelem ke shromážděným, jako kdyby všechny do jednoho viděl. Potom zazpíval „That Wonderful Mother of Mine“ [Ta moje úžasná matka]. Lidská srdce prostoupily nádherné vzpomínky. Muži sáhli po svých kapesnících, oči žen byly plné slz. My jáhnové jsme šli mezi shromážděné a nesli jsme malé pelargonie v květináčích, abychom je předali každé matce. Některé matky byly mladé, některé byly středního věku a některé se sotva držely při životě pro své stáří. Uvědomil jsem si, že každá matka má laskavé oči. Každá matka řekla: „Děkuji ti.“ Cítil jsem ducha prohlášení: „Když někdo dává druhému květinu, na rukou mu zůstává její vůně.“ Nikdy jsem nezapomněl lekci, kterou jsem se naučil, a nikdy na ni nezapomenu. Některé matky, někteří otcové, některé děti a některé rodiny jsou povolány, aby zde ve smrtelnosti nesly těžké břemeno. Takovou rodinou byla rodina Borgstromových v severním Utahu. Bylo to za druhé světové války. V různých částech světa zuřily nelítostné boje. Borgstromovi tragicky ztratili čtyři ze svých pěti synů, kteří sloužili v ozbrojených silách. Během šesti měsíců všichni čtyři synové položili život - každý v jiné části světa. Po válce byla těla čtyř bratrů Borgstromových převezena domů do Tremontonu a v zaplněném svatostánku v Garlandu v Utahu, se konal příslušný obřad. Účastnil se ho generál Mark Clark. Později s jemností pronesl tato slova: „Ráno 26. června jsem letěl do Garlandu, abych se setkal s rodinou, která se mimo jiné skládala z matky, otce a dvou zbývajících synů . . . jeden je dospívající chlapec. Nikdy jsem se nesetkal s tak stoickou rodinnou skupinou. Když byly před nás v kostele seřazeny čtyři rakve zahalené vlajkami a když jsem se posadil vedle těchto statečných rodičů, byl jsem hluboce dojat jejich porozuměním, jejich vírou a jejich hrdostí na tyto skvělé syny, kteří přinesli nejvyšší oběť pro zásady, které jim od dětství vštěpovali jejich ušlechtilí rodiče. Během oběda se ke mně otočila paní Borgstromová a tichým hlasem se zeptala: ‚Chystáte se odvést mého mladšího syna?‘ Odpověděl jsem šeptem, že dokud budu velitelem armády na západním pobřeží, a pokud bude její syn povolán, udělám vše, co bude v mých silách, aby sloužil ve Spojených státech. Uprostřed tohoto šeptem pronášeného rozhovoru s matkou se otec náhle předklonil a řekl paní Borgstromové: ‚Matko, zaslechl jsem tvůj rozhovor s generálem o našem nejmladším. Víme, že pokud ho bude vlast potřebovat, půjde.‘ Stěží jsem ovládl své emoce. Zde byli rodiče, jejichž čtyři synové zemřeli na rány utržené v boji, a oni byli přesto připraveni přinést poslední oběť, pokud o to vlast požádá.“ Bylo to evangelium Pána Ježíše Krista, které se dotklo toho domova a srdce v tento nezapomenutelný den. Roky přicházejí a odcházejí, ale potřeba svědectví o evangeliu je i nadále tím nejdůležitějším. Když kráčíme směrem k budoucnosti, nesmíme zanedbávat lekce z minulosti. Náš Nebeský Otec obětoval svého Syna. Syn Boží obětoval svůj život. Po nás požadují, abychom obětovali svůj život, i doslova, bude-li třeba, v Jejich božské službě. Obětujete? Obětuji? Obětujeme? Jsou lekce, které je třeba učit, jsou laskavé skutky, které je třeba konat, jsou duše, které mají být spaseny. Vzpomeňme si na radu krále Benjamina: Když jste ve službě svých bližních, jste pouze ve službě svého Boha.7 Natáhněte ruku, abyste zachránili ty, kteří potřebují vaši pomoc. Pozvedněte je na vyšší stezku a lepší cestu. Jak zpíváme v Primárkách: „Řiď mne! Veď mne! Kráčej se mnou! Cestu svou ať vím. Uč mne, co mám znát jednou, bych mohl žíti s Ním.“8 Skutečná víra není omezena na děti, ale týká se všech. Jak se dozvídáme z Přísloví: „Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nezpoléhej. Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé.“9 Když to budeme činit, uvědomíme si, že jsme v Jeho svaté službě, že Jeho božské účely se naplnily a že jsme se na tomto naplnění podíleli. Chtěl bych ilustrovat tuto pravdu osobní zkušeností. Před mnoha lety, když jsem sloužil jako biskup, jsem měl dojem, že mám navštívit Augustu Schneiderovou, vdovu z oblasti Alsaska-Lotrinska v Evropě, která hovořila jen velmi málo anglicky, ale plynně hovořila francouzsky a německy. Po tomto prvním dojmu jsem ji léta navštěvoval v období Vánoc. Při jedné příležitosti mi Augusta řekla: „Bratře biskupe, mám něco, co má pro mě velkou cenu a co bych vám ráda darovala.“ Potom šla na zvláštní místo ve svém skromném bytě a přinesla dárek. Byl to krásný kus plsti o velikosti asi 15 krát 20 centimetrů, na kterém byly s láskou připnuty medaile, které obdržel její manžel za svou službu ve francouzských ozbrojených silách v první světové válce. Řekla: „Ráda bych, abyste měl tento osobní poklad, který je tak drahý mému srdci.“ Zdvořile jsem protestoval a navrhl jsem, že musí existovat nějaký vzdálenější příbuzný, kterému má dar předat. „Ne,“ odpověděla pevně, „dar je váš, protože vy máte duši Francouze.“ Krátce poté, co mi předala tento zvláštní dar, opustila Augusta smrtelnost a odešla domů k Bohu, který jí dal život. Občas jsem přemýšlel o jejím prohlášení, že mám „duši Francouze“. Neměl jsem ponětí, co to znamená. Nemám ho stále. O mnoho let později jsem měl výsadu doprovázet presidenta Ezru Tafta Bensona na zasvěcení chrámu ve Frankfurtu v Německu, který měl sloužit pro německy, francouzsky a holandsky hovořící členy. Při balení na cestu jsem cítil, že mám s sebou vzít darované medaile, aniž jsem věděl, co s nimi budu dělat. Měl jsem je mnoho let. Při zasvěcovacím zasedání ve francouzštině byl chrám plný. Zpěv a pronášená poselství byly nádherné. Vděčnost za Boží požehnání pronikala každým srdcem. Ve svých poznámkách pro vedení jsem viděl, že na zasedání jsou také členové z oblasti Alsaska-Lotrinska. Během svého proslovu jsem si všiml, že varhaník se jmenuje Schneider. Z tohoto důvodu jsem vyprávěl příběh o svém přátelství s Augustou Schneiderovou a potom jsem přistoupil k varhanům a předal varhaníkovi medaile spolu s výzvou, aby proto, že se jmenuje Schneider, byl zodpovědný za to, že při své genealogické činnosti bude hledat jméno Schneider. Duch Páně potvrdil v našem srdci, že to bylo zvláštní zasedání. Bratr Schneider byl tak dotčen Duchem, kterého jsme cítili v chrámu, že měl problém s tím, aby se připravil, že zahraje závěrečnou píseň zasvěcovacího shromáždění. Věděl jsem, že drahocenný dar - dokonce peníz vdovy, protože to bylo vše, co Augusta Schneiderová měla - byl předán do rukou někoho, kdo zajistí, že mnozí s duší Francouze nyní obdrží požehnání, která poskytuje svatý chrám, jak pro žijící, tak pro ty, kteří odešli ze smrtelnosti. Vydávám svědectví, že s Bohem je vše možné. On je náš Nebeský Otec. Jeho Syn je náš Vykupitel. Když se snažíme poznávat Jeho pravdy a žít podle nich, náš život i životy druhých budou bohatě požehnány. Se vší vážností prohlašuji, že Gordon B. Hinckley je pravý prorok pro naši dobu a že je veden v tomto velkém díle, které jde pod jeho vedením kupředu. Kéž máme vždy na paměti, že poslušnost Božích přikázání přináší zaslíbená požehnání. Kéž se každý z nás učiní způsobilým pro jejich přijetí, o to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen. POZNÁMKY 1. Viz Jan 14:6. 2. 2. Petr. 3:11. 3. 3. Nefi 27:27. 4. Jan 1:45-47. 5. Filipenským 4:8-9. 6. Parafráze Jamese Barrieho, Peter’s Quotations: Ideas for Our Time, comp. Laurence J. Peter (1977), 335. 7. Viz Mosiáš 2:17. 8. Naomi W. Randallová, „Jsem dítě Boží“, Zpěvník náboženských písní a písně pro děti, str. 96. 9. Přísloví 3:5-6.