Pojďme ke Kristu Margaret D. Nadauldová Generální presidentka Mladých žen Chceme přijít ke Kristu, protože pouze v Něm a skrze Něho se můžeme vrátit k Otci. V tomto velikonočním období - a kdykoliv jindy - se radujeme z nejvýznamnějšího pozvání, kterého se kdy lidstvu dostalo. Je to pozvání přijít ke Kristu. A zváni jsme my všichni. Písma jsou plná této slavné výzvy, která je nádherně shrnuta v náboženské písni: Pojďme k Ježíšovi z každého národa, z každé země a z každého ostrova moře. Na vysoce i nízce postavené neustále volá: „Pojďte ke mně“. („Come Unto Jesus“, Hymns, č. 117.) Své velkorysé pozvání nabízí jednoduše proto, že nás miluje a ví, že Ho potřebujeme. Může nám pomoci a uzdravit nás. Rozumí nám díky svým vlastním zkušenostem: „A on vyjde a bude trpěti bolesti, strasti a pokušení všeho druhu, . . . aby mohl . . . věděti, jak může svůj lid dle neduhů jeho uzdraviti.“ (Alma 7:11-12.) Chceme přijít ke Kristu, protože pouze v Něm a skrze Něho se můžeme vrátit k Otci. Před mnoha lety se stala obyčejná věc, na kterou stále nemohu zapomenout, protože mě přiměla přemýšlet o Spasitelově poslání. Ačkoliv to byla jen dětská příhoda, má určitý význam. Přihodila se, když bylo našim dvojčatům pouhých pět let. Právě se učila jezdit na kole. Když jsem se podívala z okna, uviděla jsem, jak na kolech velmi rychle uhánějí po ulici! Na své schopnosti jeli patrně až příliš rychle, protože Adam se najednou hrozivě vyboural! Byl zapleten do trosek kola a vše, co jsem mohla vidět, byla změť řidítek a pneumatik a rukou a nohou. Jeho malý bratr, dvojče, Aaron viděl vše, co se stalo, a ihned zabrzdil a seskočil z kola. Odhodil kolo a utíkal na pomoc svému bratrovi, kterého tolik miloval. Tato malá dvojčata byla skutečně jednoho srdce. Pokud jeden z nich trpěl, trpěl i druhý. Když se jeden z nich radoval, smáli se oba. Načal-li jeden z nich větu, druhý ji mohl dokončit. Co cítil jeden, cítil i druhý. A tak bylo pro Aarona bolestné vidět Adamovu nehodu! Adam byl pěkně zřízený. Měl odřená kolena, krvácel z rány na hlavě, jeho hrdost byla pošramocena a plakal. Aaron pomohl svému bratrovi dojemně jemným způsobem, kterého jsou schopni pětiletí, vymotat se z trosek, zkontroloval rány a potom udělal to nejkrásnější. Sebral svého bratra a nesl ho domů. Spíše se ho snažil nést. To nebylo vůbec lehké, protože oba byli stejně velcí, ale snažil se. A jak se namáhal a pozvedal, napůl táhl a napůl nesl svého bratra, nakonec dosáhli přední verandy. V té době Adam, ten zraněný, již neplakal, ale Aaron, zachránce, ano. Na otázku: „Aarone, proč pláčeš?“, odpověděl jednoduše: „Protože Adama to bolí.“ A tak ho přinesl domů, domů k někomu, kdo věděl, co má dělat, k někomu, kdo mu mohl vyčistit rány, zavázat je a přinést úlevu - domů k lásce. Právě tak jako jedno dvojče pomohlo svému bratrovi, když to potřeboval, tak my všichni můžeme být pozvednuti, může nám být pomoženo a občas můžeme být i neseni naším milovaným Spasitelem, Pánem Ježíšem Kristem. On cítí to, co cítíme my, On zná naše srdce. Jeho posláním bylo setřít naše slzy, vyčistit naše rány a požehnat nás svou uzdravující mocí. Silou své lásky, kterou nelze s ničím porovnat, nás může donést domů k Nebeskému Otci. Pána jistě těší, když jsme my, Jeho děti, vzájemně k sobě pozorní, abychom si na své cestě pomáhali a abychom přivedli druhého blíže ke Kristu. Učil: „[Když] jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ (Mat. 25:40.) Chce, abychom truchlili s truchlícími a utěšovali ty, kdož útěchy potřebují (viz Mosiáš 18:9), a abychom skrze lásku posluhovali sobě vespolek. (Viz Gal. 5:13.) Výstižně to vyjadřují slova Susan Evans McCloudové: Spasiteli, miluji Tě, chci dle Tvého vzoru jít, pomáhat pozvednout druhé, snažit se Tvou sílu mít . . . Mám být strážcem bratra svého, mám se lékařství učit? Zraněným a unaveným dát své srdce pocítit . . . Kéž miluji bratra svého, tak jak miluješ mne Ty. V Tobě najdu sílu, maják, když chci být Tvůj služebník. („Chci Tě následovat“, Zpěvník náboženských písní a písně pro děti 2, č. 20.) Drazí bratři a sestry, tyto řádky vyjadřují pokorné touhy mého srdce, když se radostně pouštím do úkolu od Nebeského Otce, abych kráčela s Mladými ženami Jeho Církve. Neustále se modlím, aby v Pánovi byla nalezena síla, maják pro tohoto ochotného služebníka. Posláním Mladých žen a naší největší touhou je pomáhat mladým ženám, aby duchovně rostly, a pomáhat jejich rodinám v jejich přípravě přijít ke Kristu. Mnohé, mnohé z nich si na své cestě vedou dobře. Například když jsme se zeptali některých mladých žen, co mají rády na shromáždění svátosti, jedna řekla: „Svátost, protože mi připomíná Ježíše a vše, co pro mne udělal.“ Druhá řekla: „Nikdy neodcházím s prázdným srdcem a ráda přijímám svátost.“ Když byly dotázány, jak často se modlí, mnohé řekly: „Ráno a večer.“ Modlí se před zkouškou. Modlí se tváří v tvář pokušení. Čtou Písma. Tyto úžasné mladé ženy přinášejí požehnání do života druhých současně se svou osobní přípravou. Ráda bych se podělila o dopis od vděčného příjemce jejich láskou naplněné služby. Píše: „Mladé ženy [mého sboru] mi skutečně doslova zachránily život. Byl jsem mladým, právě 29 letým, biskupem a otcem čtyř nádherných děvčátek, z nichž jedno bylo novorozeně, když Nebeský Otec povolal mou ženu k sobě domů. Když jsem se sešel s každým z našich děvčátek a zeptal se jich, jaký vliv na ně tato změna bude mít, šestiletá Emily, nejstarší ze čtyř, měla mnoho obav, včetně toho: ‚Kdo mně bude před shromážděním česat a natáčet vlásky a dávat do nich mašle a sponky?‘ To byla dobrá otázka i pro mě. Kdo? Byl jsem sužován myšlenkou, aby život pro nás všechny byl tak ‚normální‘, jak je to možné - což znamenalo, že se budu muset naučit zcela novému způsobu života. Byl jsem jejich otec a chystal jsem se být jediným rodičem. Uvědomil jsem si, že nejsem vybaven mateřskými dovednostmi na potřebné úrovni. Zavolal jsem mladým ženám sboru, aby mě školily, abych byl schopen uspokojit přinejmenším potřeby péče o vlasy. Velmi často přicházely do mého domu, aby začaly s mým školením. Ukázaly mi dokonce, jak pečovat o mou šestiměsíční dceru do té míry, aby mytí jejích vlásků probíhalo bez většího traumatu. Po čase jsem ‚promoval‘ a mohl jsem dát dohromady průměrný (ale jednoduchý) účes. Tyto mladé ženy mi mnohem více než zručnost daly důvěru jako otci dcer - že je mohu milovat, pečovat o ně, být zde pro ně bez ohledu na to, jak pokračoval zbytek mého života.“ Děkuji vám, bratře Michaeli Marstone, za váš něžný dopis. Modlím se, aby rodiče těchto vzácných dívek byli vždy vděční za zodpovědnost, kterou mají - vést s láskou své dcery. Kéž vedoucí těchto mladých žen pochopí věčný význam svého úkolu. A kéž každá mladá žena pochopí, jak je požehnaná tím, že je dcerou Nebeského Otce, který ji velmi miluje a chce, aby byla úspěšná! Dovolte mi, abych dnes na závěr vyjádřila svou vděčnost. Nejdříve ze všeho vděčnost za domov, ve kterém jsem prožila své mládí a který byl naplněn tím druhem lásky, o němž učil Kristus, vděčnost za výsadu stát po boku svého drahého manžela Stephena, kde jsem byla vždy požehnána, připravována a podporována, a vděčnost za drahé děti, jejichž život neustálé něžné podpory nás inspiruje, přináší nám velkou radost a ukazuje nám cestu. Vydávám svědectví, že když přijmeme pozvání přijít ke Kristu, zjistíme, že on může uzdravit všechny rány. Může pozvednout naše břemena a nést je za nás a my se můžeme cítit věčně objati v náručí Jeho lásky (viz 2. Nefi 1:15). Ve jménu Ježíše Krista, amen.