Abychom jedno byli Starší Henry B. Eyring z kvora dvanácti apoštolů Spasitel světa hovořil o této jednotě i o tom, jak budeme muset svou přirozenou povahu změnit, abychom tuto jednotu umožnili. Spasitel světa, Ježíš Kristus, řekl těm, kteří budou součástí jeho Církve: „Buďte jednotni, a nebudete-li jednotni, pak nejste moji.“ (NaS 38:27.) A při stvoření muže a ženy nebyla jejich jednota v manželství uvedena jako očekávání, bylo to přikázání! „Z té příčiny opustí muž otce svého i matku svou, a přídržeti se bude manželky své, i budou v jedno tělo.“ (Genesis 2:24.) Nebeský Otec chce, aby naše srdce byla vzájemně spojena. Toto sjednocení v lásce není pouze ideál. Je to nutnost. Požadavek, abychom byli jedno, neplatí pouze pro tento život. Má být bez konce. První manželství bylo vykonáno Bohem v zahradě, když byli Adam a Eva nesmrtelní. Od počátku vložil do mužů a žen touhu být spolu spojeni navěky jako manžel a manželka, aby žili v dokonalém spravedlivém spojení v rodinách. Do svých dětí vložil touhu žít v míru se všemi, kteří jsou kolem nich. Díky pádu ale bylo jasné, že život v jednotě nebude snadný. Brzy došlo k tragédii. Kain zabil Abela, svého bratra. Děti Adama a Evy byly podrobeny Satanovým pokušením. Ten s dovedností, nenávistí a úskočností vyvíjí činnost pro dosažení svého cíle. Tím je protiklad záměru Nebeského Otce a Spasitele. Oni by nám chtěli dát dokonalou jednotu a věčné štěstí. Satan, jejich i náš nepřítel, zná plán spásy z doby ještě před stvořením. Ví, že tato posvátná radostná spojení rodin mohou být trvalá pouze ve věčném životě. Satan nás chce oddělit od našich milovaných a učinit nás ubohými. A to on zasazuje do lidských srdcí semena nesváru v naději, že nás může rozdělit a odloučit. Každý z nás někdy pocítil obojí, jak jednotu, tak odloučení. Někdy jsme v rodinách a možná i v jiných prostředích nakrátko zahlédli život, když jeden člověk s láskou a obětí nadřadil zájmy druhého nad své vlastní. A každý z nás ví něco o smutku a osamělosti odloučení a samoty. Nemusí se nám říkat, pro co se máme rozhodnout. Víme to. Potřebujeme ale naději, že můžeme zažít jednotu v tomto životě a stát se způsobilými, abychom ji měli navždy ve světě, který přijde. Potřebujeme také vědět, jak se toto velké požehnání uskuteční, abychom poznali, co musíme dělat. Spasitel světa hovořil o této jednotě i o tom, jak budeme muset změnit svou přirozenou povahu, abychom tuto jednotu umožnili. Jasně to učil v modlitbě, kterou pronesl při posledním shromáždění s apoštoly před svou smrtí. Tato nadpozemsky krásná modlitba je zaznamenána v knize Janově. Chystal se za nás všechny čelit hrozné oběti, která umožnila věčný život. Chystal se opustit apoštoly, které vysvětil, které miloval a kterým se chystal zanechat klíče, aby vedli Jeho Církev. A tak se modlil k svému Otci, dokonalý Syn k dokonalému Rodiči. V Jeho slovech vidíme způsob, jakým budou rodiny učiněny jedno, stejně jako všechny děti Nebeského Otce, které následují Spasitele a Jeho služebníky: „Jakož jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. A já posvěcuji sebe samého za ně, aby i oni posvěceni byli v pravdě. Ne za tytoť pak toliko prosím, ale i za ty, kteříž skrze slovo jejich mají uvěřiti ve mne. Aby všickni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal.“ (Jan 17:18-21.) V těchto několika slovech objasnil, jak může evangelium Ježíše Krista umožnit, aby naše srdce byla učiněna jedním. Ti, kteří uvěří pravdě, které učil, mohou přijmout obřady a smlouvy poskytované Jeho oprávněnými služebníky. Potom, prostřednictvím poslušnosti těchto obřadů a smluv, se změní jejich přirozenost. Spasitelovo usmíření je to, co nám umožňuje, abychom byli posvěceni. Potom můžeme žít v jednotě, protože v ní žít musíme, abychom měli mír v tomto životě a přebývali s Otcem a jeho Synem ve věčnosti. Úkolem apoštolů a proroků v té době, stejně jako dnes, bylo přivést děti Adama a Evy k jednotě víry v Ježíše Krista. Nejvyšším cílem toho, co oni učili, a toho, co my učíme, je sjednocení rodin: manželů, manželek, dětí, vnoučat, předků a nakonec všech příslušníků rodiny Adama a Evy, kteří se pro to rozhodnou. Vzpomeňte si, že Spasitel se modlil: „Já posvěcuji sebe samého za ně,“ to hovořil o apoštolech, „aby i oni posvěceni byli v pravdě.“ (Jan 17:19.) Duch Svatý je posvětitel. Může být naším společníkem díky tomu, že Pán prostřednictvím proroka Josepha Smitha znovuzřídil Melchisedechovo kněžství. Klíče tohoto kněžství jsou dnes na zemi. Jeho mocí můžeme uzavírat smlouvy, které nám umožňují, aby Duch Svatý byl s námi neustále. Tam, kde je s lidmi Duch, můžeme očekávat soulad. Duch vkládá do našeho srdce svědectví o pravdě, které sjednocuje ty, kteří je sdílejí. Duch Boží nikdy nevyvolává svár. (Viz 3. Nefi 11:29.) Nikdy nevyvolává pocity rozdílu mezi lidmi, které vedou k střetnutí. (Viz Joseph F. Smith, Gospel Doctrine, 13. vyd. [1963], str. 131.) Vede k osobnímu míru a pocitu sjednocení s druhými. Sjednocuje duše. Sjednocená rodina, sjednocená Církev a mír ve světě závisí na sjednocených duších. Dokonce i dítě může pochopit, co má dělat, aby mělo Ducha Svatého za společníka. Říká nám to modlitba svátosti. Slyšíme ji každý týden, když se účastníme shromáždění svátosti. V těchto posvátných okamžicích obnovujeme smlouvu, kterou jsme uzavřeli při křtu. A Pán nám na oplátku připomíná slib, který jsme obdrželi, když jsme byli konfirmováni za členy Církve - slib, že můžeme přijmout Ducha Svatého. Zde jsou slova modlitby svátosti: „Že jsou ochotni vzít na sebe jméno Tvého Syna, vždy ho mít na paměti a dodržovat jeho přikázání, jež jim dal, aby Jeho Duch byl stále s nimi.“ (Viz NaS 20:77.) Jeho Ducha můžeme mít prostřednictvím dodržování této smlouvy. Zaprvé: slibujeme, že na sebe vezmeme Jeho jméno. To znamená, že musíme vidět, že jsme Jeho. Dáme Ho na první místo v životě. Budeme chtít to, co chce On, namísto toho, co chceme my nebo co učí svět, že máme chtít. Pokud budeme na prvním místě milovat věci světa, nebude v nás mír. Považují-li rodina nebo národ za ideál pohodlí způsobené materiálními věcmi, nakonec je to rozdělí. (Viz Harold B. Lee, Stand Ye in Holy Places [1974], 97.) Ideál vykonávání toho, co si Pán přeje, abychom dělali jeden pro druhého, který přirozeně vyplývá ze vzetí Jeho jména na sebe, nás může dovést k duchovní úrovni, která je dotekem nebe na zemi. Zadruhé: slibujeme, že Ho budeme mít vždy na paměti. To děláme pokaždé, když se modlíme v Jeho jménu. Obzvláště Ho máme na paměti tehdy, když prosíme o odpuštění, což musíme dělat často. V té chvíli máme na paměti Jeho oběť, která umožnila pokání a odpuštění. Když úpěnlivě prosíme, máme na paměti, že je naším přímluvcem u Otce. Když přicházejí pocity odpuštění a míru, máme na paměti Jeho trpělivost a Jeho nekonečnou lásku. To, že máme toto na paměti, naplňuje naše srdce láskou. Svůj slib mít Ho na paměti dodržujeme také tehdy, když se jako rodiny společně modlíme a když společně čteme Písma. Při rodinné modlitbě kolem stolu se snídaní se jedno dítě může modlit za druhé, aby bylo požehnáno tím, že se mu toho dne bude dařit při prověrce nebo při zkoušení. Když požehnání přijdou, požehnané dítě bude mít na paměti lásku toho rána a laskavost Přímluvce, v jehož jménu byla modlitba pronesena. Srdce budou spojena láskou. Smlouvu mít Ho na paměti dodržujeme pokaždé, když shromáždíme své rodiny k četbě Písem. Ta vydávají svědectví o Pánu Ježíši Kristu, protože to je, a vždy bylo, poselství proroků. I když si děti nezapamatují slova, zapamatují si skutečného Autora, kterým je Ježíš Kristus. Zatřetí: když přijímáme svátost, slibujeme, že budeme dodržovat všechna Jeho přikázání. President J. Reuben Clark Jr., když v proslovu na generální konferenci naléhavě žádal - jak to dělal mnohokrát - o jednotu, nás varoval, abychom si nevybírali to, čeho budeme poslušni. Vyjádřil to takto: „Pán nám nedává nic neužitečného nebo zbytečného. Naplnil Písma tím, co máme dělat, abychom mohli získat spásu.“ President Clark pokračoval: „Když přijímáme svátost, slibujeme, že budeme poslouchat jeho přikázání a že je budeme dodržovat. Neexistují výjimky. Neexistují žádné rozdíly, žádné odlišnosti.“ (Conference Report, duben 1955, 10-11.) President Clark učil, že tak jako činíme pokání ze všech hříchů, nejenom z jednoho hříchu, slibujeme, že budeme dodržovat všechna přikázání. I když to zní obtížně, není to složité. Jednoduše se podvolujeme autoritě Spasitele a slibujeme, že budeme poslušní ve všem, co přikazuje. (Viz Mosiáš 3:19.) Právě naše odevzdání se autoritě Ježíše Krista nám dovoluje, abychom byli sjednoceni jako rodina, jako Církev a jako děti Nebeského Otce. Pán prostřednictvím svého proroka tuto autoritu předává pokorným služebníkům. Víra v toto mění naše povolání domácího učitele nebo navštěvující učitelky ve službu svěřenou Pánem. Jdeme v Jeho zastoupení, na Jeho příkaz. Obyčejný muž a dospívající mladší společník jdou do domovů a očekávají, že jim moci nebes pomohou zajistit, aby rodiny byly sjednocené a nevládla v nich zatvrzelost, lži, osočování ani zlé řeči. Tato víra, že Pán povolává služebníky, nám bude pomáhat ignorovat jejich nedostatky, když nás kárají, což budou činit. Jasněji uvidíme jejich dobrý úmysl spíše než jejich lidské nedostatky. Budeme se s menší pravděpodobností cítit uraženi a s větší pravděpodobností budeme cítit vděčnost vůči Mistrovi, který je povolal. Existují některá přikázání, která, jsou-li porušována, ničí jednotu. Některá souvisejí s tím, co říkáme, a některá s tím, jak reagujeme na to, co říkají ostatní. Nesmíme o nikom hovořit špatně. Musíme v sobě vzájemně vidět dobro a vzájemně o sobě dobře hovořit, kdykoliv můžeme. (Viz David O. McKay, Conference report, říjen 1967, 4-11.) Současně se musíme postavit proti těm, kteří hovoří s opovržením o posvátných věcech, protože jistým výsledkem těchto přestupků je zranění Ducha, a tím vznik sváru a zmatku. President Spencer W. Kimball ukázal, jak tomu čelit, aniž bychom se hádali, když ležel na nemocničním pojízdném lehátku a požádal ošetřovatele, který ve chvíli hněvu použil Pánovo jméno nadarmo: ‚Prosím! Prosím! Spíláte jménům mého Pána.‘ Nastalo mrtvé ticho a potom tichý hlas zašeptal: ‚Promiňte.‘“ (The Teachings of Spencer W. Kimball, vyd. Edward L. Kimball [1982], 198.) Inspirované napomenutí, pronesené s láskou, může být výzvou k jednotě. Opomenutí takového napomenutí, když jsme k němu vedeni Duchem Svatým, vede k neshodě. Máme-li mít jednotu, musíme dodržovat přikázání, která se týkají našich pocitů. Musíme odpouštět a nesmíme v sobě chovat žádnou zlobu vůči těm, kteří nám ublížili. Spasitel nám dal z kříže příklad: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ (Lukáš 23:34.) Neznáme srdce těch, kteří nám ubližují. Neznáme ani všechny příčiny svého vlastního hněvu a bolesti. Apoštol Pavel nám řekl, jak máme milovat ve světě nedokonalých lidí, mezi které patříme i my, když řekl: „Láska trpělivá jest, dobrotivá jest, láska nezávidí, láska není všetečná, nenadýmá se. V nic neslušného se nevydává, nehledá svých věcí, nezpouzí se, neobmýšlí zlého.“ (1. Kor. 13:4-5.) A potom vyslovil vážné varování před reagováním na chyby druhých a zapomínáním na vlastní chyby, když napsal: „Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář. Nyní poznávám z částky, ale tehdy poznám, tak jakž i známostí obdařen budu.“ (1. Kor. 13:12.) Modlitba svátosti nám může každý týden připomínat, že dar jednoty přijde prostřednictvím poslušnosti zákonů a obřadů evangelia Ježíše Krista. Když budeme dodržovat smlouvu vzít na sebe Jeho jméno, mít Ho vždy na paměti a dodržovat všechna Jeho přikázání, obdržíme společenství Jeho Ducha. To obměkčí naše srdce a sjednotí nás. S tímto slibem ale musí přijít dvě varování. Zaprvé: Duch Svatý s námi zůstane pouze tehdy, pokud zůstaneme čistí a osvobození od lásky k věcem světa. Rozhodneme-li se být nečistí, odpudí to Ducha. Duch přebývá pouze s těmi, kteří dávají přednost Pánu před světem. Výzvy „Buďte čistí“ (3. Nefi 20:41; NaS 38:42) a milujte Boha celým svým „srdcem, . . . mocí, myslí a silou“ (NaS 59:5) nejsou doporučení, ale přikázání. A jsou nezbytné pro společenství Ducha, bez kterého nemůžeme být jedno. Druhým varováním je, abychom se vyvarovali pýchy. Jednota, která přichází k rodině nebo k lidem obměkčeným Duchem, přinese velkou moc. S touto mocí přijde uznání od světa. Ať již toto uznání přináší chválu nebo závist, mohlo by nás vést k pýše. Ta by zranila Ducha. Existuje ochrana proti pýše, tomu jistému zdroji nejednoty. Spočívá v tom, že vidíme, že hojnost, kterou na nás Bůh vylévá, není pouze znamením jeho přízně, ale příležitostí spojit se s těmi, kteří jsou kolem nás, k větší službě. Manžel a jeho manželka se učí být jedno tím, že využívají svou podobnost k tomu, aby si vzájemně rozuměli, a svou rozdílnost k tomu, aby se vzájemně doplňovali ve službě sobě navzájem a těm, kteří jsou kolem nich. Stejným způsobem se můžeme sjednotit s těmi, kteří nepřijímají naši nauku, ale sdílejí naši touhu žehnat dětem Nebeského Otce. Můžeme se stát mírotvůrci hodnými toho, abychom byli nazýváni požehnanými a Božími dětmi. (Viz Mat. 5:9.) Bůh, náš Otec, žije. Jeho milovaný Syn, Ježíš Kristus, je hlavou této Církve a všem, kteří ji přijmou, nabízí korouhev míru. O tom vydávám svědectví v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.