„Není-liž toto půst, kterýž oblibuji?“

Drazí bratři a sestry, mám radost, že vám mohu vyjádřit svou lásku na této generální konferenci Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Tato radost pochází ze svědectví Ducha, že Spasitelova láska se dotýká každého z vás a všech dětí Nebeského Otce. Nebeský Otec si přeje žehnat svým dětem duchovně i časně. Rozumí jejich potřebám, bolestem i nadějím.

Když někomu nabízíme pomoc, Spasitel to vnímá tak, jako bychom nabízeli pomoc Jemu.

Pravdivost této skutečnosti nám potvrdil, když popisoval budoucí okamžik, kdy Ho uvidíme, až náš život na tomto světě skončí. Když jsem se modlil a postil, abych poznal, co mám dnes dopoledne říci, viděl jsem v duchu onen den stále jasněji. Když Pán popisoval tento budoucí rozhovor svým učedníkům, uvedl něco, co bychom si z celého srdce přáli, aby platilo i v našem případě:

„Tedy dí Král těm, kteříž na pravici jeho budou: Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.

Nebo jsem lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti; hostem jsem byl, a přijímali jste mne;

Nah, a přioděli jste mne; nemocen jsem byl, a navštívili jste mne; v žaláři jsem seděl, a přicházeli jste ke mně.

Tedy odpovědí jemu spravedliví, řkouce: Pane, kdy jsme tě vídali lačného, a krmili jsme, neb žíznivého, a dávaliť jsme píti?

Aneb kdy jsme tě viděli hostě, a přijali jsme, neb nahého, a přioděli jsme?

Aneb kdy jsme tě viděli nemocného neb v žaláři, a přicházeli jsme k tobě?

A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“¹

Vy i já si přejeme, aby nás Spasitel takto vřele přivítal. Ale jak se o to můžeme zasloužit? Na světě je více dětí Nebeského Otce, které hladovějí, jsou opuštěné a bez domova, než kolika můžeme ve skutečnosti pomoci. A počet těch, k nimž se nedostaneme, stále roste.

A tak nám Pán dal něco, co může dělat každý z nás. Je to přikázání tak prosté, že ho může pochopit i dítě. Je to přikázání s úžasným zaslíbením pro ty, kteří jsou v nouzi, i pro nás.

Je to zákon půstu. Slova v knize Izaiášově vyjadřují, jak Pán popsal toto přikázání a s ním i požehnání, která jsou nám, členům Jeho Církve, dostupná:

„Není-liž toto půst, kterýž oblibuji: Rozvázati svazky bezbožnosti; roztrhnouti snopky obtěžující, a potřené propustiti svobodné, a tak všelijaké jho abyste roztrhli?

Není-liž: Abys lámal lačnému chléb svůj, a chudé vypověděné abys uvedl do domu? Viděl-li bys nahého, abys jej přioděl, a před tělem svým abys se neskrýval.

Tehdáž se vyrazí jako jitřní záře světlo tvé, a zdraví tvé rychle zkvetne; předcházeti tě zajisté bude spravedlnost tvá, a sláva Hospodinova zbéře tě.

Tehdy volati budeš, a Hospodin vyslyší tě; zavoláš, a řekneť: [Zde] jsem. Jestliže vyvržeš z prostřed sebe jho, a vztahování prstů, a mluvení nepravostí;

A vyleješ-li lačnému duši svou, a strápenou duši nasytíš-li: vzejde v temnostech světlo tvé, a mrákota tvá bude jako poledne.

Nebo povede tě Hospodin ustavičně, a nasytí i v náramné sucho duši tvou, a kosti tvé tukem naplní. I budeš jako zahrada svlažená, a jako pramen vod, jehož vody nevysychají.“²

A tak nám Pán dává jednoduché přikázání s úžasným zaslíbením. V dnešní Církvi je nám nabízena možnost postit se jednou měsíčně a dávat skrze biskupa nebo presidenta odbočky štědré postní oběti ve prospěch chudých a potřebných. Část vašeho příspěvku se použije na to, aby se pomohlo těm, kteří jsou kolem vás, možná i někomu z vaší rodiny. Pánovi služebníci se budou modlit a postit, aby získali zjevení, komu pomoci a jakou pomoc poskytnout. To, co nebude potřeba pro poskytnutí pomoci členům ve vaší církevní jednotce, bude moci požehnat ostatním potřebným členům Církve po celém světě.

S přikázáním postit se za chudé jsou spojena mnohá požehnání. President Spencer W. Kimball nazval nedodržování tohoto zákona hříchem z nedbalosti se závažnými důsledky. Napsal: „Pán dal těm, kteří se postí a pomáhají potřebným, hojná zaslíbení. … Dostane se vám inspirace a duchovního vedení společně se spravedlivostí a pocitem blízkosti k Nebeskému Otci. Opomíjení tohoto spravedlivého skutku – půstu – by nás o tato požehnání připravilo.“³

Jedno takové požehnání jsem obdržel před pouhými několika týdny. Protože generální konference připadá na víkend, kdy je obvykle postní a svědecké shromáždění, postil jsem se a modlil ve snaze zjistit, jak mám i přesto dodržet přikázání pečovat o potřebné.

V sobotu, kdy jsem se stále ještě postil, jsem se vzbudil v 6 hodin ráno a znovu jsem se pomodlil. Měl jsem dojem, že se mám podívat na zprávy ze světa. Četl jsem tuto zprávu:

Tropický cyklón Pam zničil při přímém úderu na Port Vila, hlavní město ostrova Vanuatu, mnoho domů. Podle prvních potvrzených zpráv o jedné z nejsilnějších bouří, která kdy udeřila na pevninu, bylo na Vanuatu zabito nejméně šest lidí.

„Když se [cyklón] přehnal“ přes tento ostrovní stát v Pacifiku, „téměř žádný strom nezůstal stát“.⁴

Poté, co bouře odezněla, záchranný tým organizace World Vision naplánoval prohlídku škod.

Místním obyvatelům doporučili, aby vyhledali útočiště v robustních budovách, jako jsou univerzity a školy.

A pak řekli: „‚Jejich nejpevnější stavby jsou betonové kostely,‘ řekla Inga Mephamová [z] organizace CARE International. … ‚Někteří ale tyto budovy k dispozici nemají. Je těžké najít budovu, která by podle vás měla odolat bouři 5. stupně.‘“⁵

Když jsem to četl, vzpomněl jsem si, jak jsem na Vanuatu navštívil několik rodin ve skromných domech. Představoval jsem si, jak se tito lidé choulí k sobě v domech, které zničila vichřice. A pak jsem si vzpomněl, jak vřele mne lidé na Vanuatu vítali. Myslel jsem na to, jak oni a jejich sousedé utíkají do bezpečí naší betonové kaple.

Pak jsem si představoval, jak k nim přicházejí biskup a presidentka Pomocného sdružení, dodávají jim útěchu a přinášejí jim pokrývky, potraviny a pitnou vodu. Představoval jsem si, jak se vystrašené děti tisknou k sobě.

Jsou velmi daleko od místa mého bydliště, kde jsem tu zprávu četl, ale přesto jsem věděl, co Pán skrze své služebníky udělá. Věděl jsem, že budou moci těmto dětem Nebeského Otce pomáhat díky postním obětem, jež dobrovolně dávají Pánovi učedníci, kteří jsou sice od nich daleko, ale jsou nablízku Pánu.

A tak jsem nečekal až na neděli. Zanesl jsem toho rána postní oběť svému biskupovi. Vím, že mou oběť mohou biskup a presidentka Pomocného sdružení použít k tomu, aby pomohli někomu v mém sousedství. Má malá oběť možná nebude využita pro někoho, kdo bydlí poblíž mé rodiny, ale místní přebytek možná dorazí až na Vanuatu.

Na lidi po celém světě, které Pán miluje a jejichž zármutek pociťuje, budou dopadat další bouře a tragédie. Část vaší i mé postní oběti tento měsíc se použije k tomu, aby se někde pomohlo někomu, jehož úlevu Pán pocítí tak, jako kdyby někdo pomohl Jemu.

Vaše postní oběť toho dokáže více než jen nasytit a obléci něčí tělo. Uzdraví a změní něčí srdce. Následkem dobrovolné oběti může v srdci příjemce vzklíčit touha pomáhat dalším lidem v nouzi. To se stává všude po celém světě.

Stalo se to i sestře Abie Turayové, která žije v Sieře Leone. V roce 1991 tam propukla občanská válka. Pustošila zemi celá léta. Sierra Leone byla již tehdy jednou z nejchudších zemí světa. „Během války nebylo jasné, kdo zemi vládne – banky … zavíraly, státní úřady byly zabedněné, policejní síly [nebyly vůči povstaleckým silám účinné] … a všude byl chaos, zabíjení a zármutek. O život přišly desítky tisíc lidí a přes dva miliony lidí muselo opustit domov, aby uniklo krveprolití.“⁶

I v té době tam Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů rostla.

Jedna z prvních odboček byla zorganizována ve městě, kde sestra Turayová žila. Její manžel byl prvním presidentem odbočky. Během občanské války pak sloužil jako president okrsku.

„Když [dnes] hosté navštíví sestru Turayovou u ní doma, ráda jim ukazuje dva [poklady] z doby války: modrobílou proužkovanou košili[, kterou získala] z balíku použitého oblečení [darovaného členy Církve,] a pokrývku, nyní již opotřebovanou a plnou děr.“⁷

Říká: „Tato košile je první … oblečení[, které jsem dostala]. … Chodívala jsem v ní do práce – byla báječná. [Cítila jsem se v ní tak hezká.] Jiné oblečení jsem neměla.

Během války nás – mě a mé děti – hřála tato pokrývka. Když [se nás chystali napadnout] vzbouřenci, bylo to to jediné, co jsem s sebou [mohla při útěku do úkrytu v buši] vzít. A tak jsme [vždy] brávali tuto pokrývku. Díky ní jsme byli v teple a také nás chránila před komáry.“⁸

„Sestra Turayová mluví o vděčnosti za presidenta misie, který s [penězi] v kapse navštěvoval tuto válkou zmítanou zemi.“ Tyto prostředky z darovaných postních obětí od lidí, jako jste vy, umožnily Svatým koupit si potraviny, které by si většina obyvatel Sierry Leone nemohla dovolit koupit.⁹

Když sestra Turayová mluví o těch, kteří byli natolik štědří, že jim darovali prostředky k přežití, říká: „Když myslím na ty, kteří toto udělali, … myslím, že [byli] posláni Bohem, protože tuto laskavost [nám] projevily obyčejné lidské bytosti.“¹⁰

Nedávno u Abie seděl jeden návštěvník ze Spojených států. Během návštěvy jeho pohled „zaujala písma, která ležela na stole“. Bylo mu jasné, že ta písma byla pokladem – byla „podtrhaná a ve sloupcích byly napsané různé poznámky. Stránky byly [opotřebované]; některé natrhnuté. Obálka byla oddělená od vazby.“

Vzal si písma „do ruky a opatrně obracel stránky. [Najednou z nich vypadla] žlutá kopie poukázky příspěvků na desátky. A všiml si, že v zemi, kde [jeden dolar měl cenu] zlata, platila Abie Turayová jeden dolar jako desátek, jeden dolar do misionářského fondu a jeden dolar jako postní oběť pro ty, kteří byli podle jejích slov ‚skutečně chudí‘.“

Onen návštěvník zavřel písma sestry Turayové a měl pocit, že když stojí vedle této věrné africké matky, stojí na svaté půdě.¹¹

Podobně jako přijetí požehnání díky vaší a mé postní oběti může změnit něčí srdce, totéž dokáže i půst ve prospěch někoho druhého. Dokonce i dítě to může pocítit.

Pro mnohé děti a některé dospělé může být z osobních důvodů těžké držet půst 24 hodin. Mohou mít pocit, že, slovy Izaiáše, půst „trápí [jejich] duši“. Moudří rodiče si tuto možnost uvědomují a dbají rady presidenta Josepha F. Smitha: „Je lepší učit je dané zásadě a nechat je, aby ji dodržovaly, až budou dostatečně staré na to, aby se uváženě rozhodly.“¹²

Sám jsem byl nedávno svědkem požehnání plynoucího z této rady. Jeden můj vnuk zjistil, že čtyřiadvacetihodinový půst je nad jeho síly. Jeho moudří rodiče mu přesto vložili do srdce zásadu půstu. Jednomu jeho kamarádovi ze školy nedávno zemřel po nehodě bratranec. Můj vnuk se během postního dne, ve chvíli, kdy pro něj už bylo vždy těžké půst vydržet, zeptal maminky, zda se bude jeho zarmoucený kamarád cítit lépe, pokud bude v půstu pokračovat.

Jeho otázka byla potvrzením rady presidenta Josepha F. Smitha. Dospěl do bodu, kdy zásadě půstu nejen rozuměl, ale měl ji už i zasazenu v srdci. Dospěl k názoru, že jeho půst a modlitby povedou k tomu, že Bůh požehná někomu, kdo to potřebuje. Pokud bude podle této zásady žít dostatečně často, bude to mít na jeho život úžasný dopad, jak to slíbil Pán. Bude duchovně požehnán, aby měl moc přijímat inspiraci a měl větší schopnost odolávat pokušení.

Neznáme všechny důvody toho, proč Ježíš Kristus odešel do pustiny, aby se tam postil a modlil. Ale známe alespoň jeden důsledek: Spasitel zcela odolal Satanovým pokušením a nezneužil svou božskou moc.

Onen krátký čas, kdy se každý měsíc postíme, a ona malá částka, kterou obětujeme pro chudé, nám může přinést jen malou změnu v naší povaze, abychom již neměli touhu činit zlo. Existuje ale jedno velké zaslíbení, když uděláme vše pro to, abychom se v rozumné míře modlili, postili a darovali prostředky potřebným:

„Tehdáž se vyrazí jako jitřní záře světlo tvé, a zdraví tvé rychle zkvetne; předcházeti tě zajisté bude spravedlnost tvá, a sláva Hospodinova zbéře tě.

Tehdy volati budeš, a Hospodin vyslyší tě; zavoláš, a řekneť: [Zde] jsem.“¹³

Modlím se o to, abychom si činili nárok na tato veliká požehnání pro sebe i pro svou rodinu.

Svědčím o tom, že Ježíš je Kristus, že v Jeho Církvi jsme vyzýváni, abychom Mu pomáhali, zatímco po svém způsobu pečuje o chudé, a že nám slibuje, že díky tomu, že Mu pomáháme, získáme věčná požehnání. V posvátném jménu Ježíše Krista, amen.