Věčná perspektiva evangelia

Ve zjevení daném Mojžíšovi nám náš Nebeský Otec oznamuje svůj záměr: „Neboť viz, toto je dílo mé a sláva má – uskutečniti nesmrtelnost a věčný život člověka.“¹ Podle těchto slov touží Otec po tom, aby každý dostal příležitost přijmout plnost radosti. Ze zjevení posledních dnů je zřejmé, že Nebeský Otec připravil pro všechny své děti veliký plán štěstí – velmi výjimečný plán, abychom mohli znovu žít s Ním.

Porozumění tomuto plánu štěstí nám poskytuje pohled z věčné perspektivy a pomáhá nám opravdově si vážit přikázání, obřadů, smluv a zkoušek i soužení.

Alma zmínil jednu klíčovou zásadu: „Tudíž Bůh, seznámiv je s plánem vykoupení, jim dal přikázání.“²

Je zajímavé povšimnout si pořadí v tomto procesu výuky. Nebeský Otec nejprve učil Adama a Evu plánu vykoupení a pak jim dal přikázání.

Toto je důležitá pravda. Porozumění tomuto plánu pomůže lidem dodržovat přikázání, lépe se rozhodovat a získat tu správnou motivaci.

Při své službě v Církvi bývám svědkem oddanosti a věrnosti členů Církve v různých zemích, přičemž v některých probíhají politické, společenské či ekonomické konflikty. Společným prvkem, který u těchto věrných členů často nacházím, je jejich náhled na věčnost. Věčná perspektiva evangelia nás přivádí k tomu, že chápeme, jaké místo v Božím plánu zaujímáme, přijímáme těžkosti a rosteme díky nim, činíme rozhodnutí a soustřeďujeme se v životě na svůj božský potenciál.

Perspektiva je způsob nahlížení na věci, když se na ně díváme z určité vzdálenosti, a umožňuje nám uvědomit si jejich pravou hodnotu.

Je to jako být v lese a mít před sebou strom. Pokud trochu nepoodstoupíme, nebudeme schopni si uvědomit, jak ve skutečnosti vypadá les. Jednou jsem v kolumbijské Leticii, poblíž hranic s Brazílií a s Peru, navštívil amazonskou džungli. Neuměl jsem si představit, jak je rozlehlá, dokud jsem nad ní neletěl a neuviděl ji z vyšší perspektivy.

Když byly naše děti malé, sledovaly televizní kanál pro děti, který uváděl pořad s názvem Co vidíš? Na obrazovce byl záběr na něco velmi zblízka a děti musely hádat, co to je, přičemž se předmět pomalu oddaloval. Ve chvíli, kdy byl daný objekt vidět celý, bylo možné snadno poznat, že jde o kočku, rostlinu, ovoce apod.

Pamatuji si, jak se jednou, když děti tento pořad sledovaly, kamera zaměřila zblízka na něco, co jim připadalo velmi ošklivé, ba dokonce odpudivé; ale když se obraz oddálil, uvědomily si, že se jedná o lahodně vypadající pizzu. Pak mi řekly: „Tatínku, kup nám přesně takovou!“ Jakmile si uvědomily, o co jde, vyklubalo se z něčeho, co jim zpočátku připadalo ošklivé, něco velmi přitažlivého.

Dovolte mi podělit se ještě o jeden zážitek. U nás doma si děti rády hrály se skládačkami puzzle. Každý z nás nejspíš již měl někdy příležitost puzzle skládat. Některé se skládají z mnoha malých dílků. Pamatuji si, jak se jedno z našich dětí (jméno neuvedu kvůli ochraně jeho totožnosti) zaměřovalo na jednotlivé dílky, a když jeden z nich nepasoval na místo, kam si dítě myslelo, že by pasovat měl, rozzlobilo se, usoudilo, že dílek je k ničemu, a chtělo ho vyhodit. Skládačku se nakonec naučilo skládat až tehdy, když si uvědomilo, že každý kousek má ve výsledném obrazu své místo, přestože v daném okamžiku nevíme, kam patří.

Takto je možné pohlížet i na Pánův plán. Není třeba zabývat se každou jeho částí zvlášť, ale spíše bychom se měli snažit zaměřit na celkový obraz a soustředit se na to, jaký bude konečný výsledek. Pán ví, kam který dílek patří, aby správně zapadl do plánu. V kontextu velikého plánu štěstí mají všechna přikázání věčnou důležitost.

Je nesmírně důležité, abychom nečinili rozhodnutí, která mají věčnou hodnotu, z perspektivy smrtelnosti. U rozhodnutí, která mají vliv na věčnost, je nutné vzít v úvahu perspektivu věčnosti.

Starší Neal A. Maxwell učil: „Přestože jsme ‚ukotveni‘ ve velkolepé a svrchované naději, některé naše taktické naděje jsou jinou záležitostí. Můžeme mít naději, že nám zvýší plat, že s někým půjdeme na rande, že zvítězíme ve volbách, že budeme mít větší dům – to se nám může, ale nemusí splnit. Víra v Otcův plán nám umožňuje vytrvat, i když jsou tyto naše bezprostřední naděje v troskách. Naděje nám pomáhá být stále ‚horlivě zaměstnáni‘ v dobrých věcech, i když se zdá, že jsou ztraceny. (Viz NaS 58:27.)“³

Pokud nemáme věčnou perspektivu či pokud ji ztratíme, může se stát, že přijmeme za své osobní měřítko perspektivu světskou a budeme činit rozhodnutí, jež nebudou v souladu s vůlí Boží.

V Knize Mormonově se dozvídáme o postoji, který měl Nefi, a o postoji Lamana a Lemuela. Všichni si prošli mnoha strastmi a obtížemi, avšak jejich postoj vůči nim se velmi lišil. Nefi řekl: „A tak veliká požehnání Páně spočívala na nás, že zatímco jsme se v pustině živili syrovým masem, naše ženy hojně kojily děti a byly silné, ano, dokonce jako muži; a počaly snášeti putování bez reptání.“⁴

Laman a Lemuel si naproti tomu trpce stěžovali. „A tak Laman a Lemuel, jsouce nejstarší, reptali proti otci. A reptali, protože neznali cesty Boha, který je stvořil.“⁵ Neznat „cesty Boha“ nebo jich nedbat může způsobit, že ztratíme věčnou perspektivu, přičemž reptání je jen jedním z průvodních znaků. Přestože Laman a Lemuel byli společně s Nefim svědky mnoha zázraků, namítali: „A my jsme bloudili v pustině po tyto mnohé roky; a naše ženy se namáhaly, jsouce těhotné; a rodily děti v pustině a vytrpěly všechno, kromě smrti; a bylo by lépe, kdyby zemřely před odchodem z Jeruzaléma, nežli aby vytrpěly tyto strasti.“⁶

Zastávali velmi odlišné postoje, přestože obtíže a strasti, kterým čelili, byly podobné. Zjevně na ně nahlíželi z jiné perspektivy.

President Spencer W. Kimball napsal: „Pokud bychom se na smrtelnost dívali jako na veškerou naši existenci, pak by bolest, žal, selhání a krátký život byly pohromou. Pokud však na život hledíme jako na věčnou existenci sahající daleko do předsmrtelné minulosti a pokračující vpřed do věčné posmrtné budoucnosti, pak na vše, co se zde odehrává, můžeme nahlížet ze správného úhlu.“⁷

Starší David B. Haight, aby ilustroval, jak je důležité nahlížet na vše ze správné perspektivy, vyprávěl kdysi příběh o sochaři Michelangelovi: „Když sochař otesával blok mramoru, přicházel tam každý den jeden chlapec a nesměle ho sledoval. Když se z kamene vyloupla postava Davida, aby ji v její dokonalosti mohl obdivovat celý svět, chlapec se Michelangela zeptal: ‚Jak jste věděl, že tam je?‘“⁸

Perspektiva, z níž sochař nahlížel na onen blok mramoru, se lišila od perspektivy chlapce, jenž ho sledoval při práci. Výtvarníkova vize možností, které v sobě kámen skrýval, mu umožnila vytvořit umělecké dílo.

Pán ví, čeho chce s každým z nás dosáhnout. Ví, co chce v našem životě napravit, a my nemáme právo Mu radit. Jeho myšlenky jsou vyšší než myšlenky naše.⁹

Svědčím o tom, že máme milujícího, spravedlného a milosrdného Nebeského Otce, který připravil plán pro naše věčné štěstí. Svědčím o tom, že Ježíš Kristus je Jeho Syn a Spasitel světa. Vím, že president Thomas S. Monson je prorok Boží. To říkám ve jménu Ježíše Krista, amen.