2010–2019
Dar milosti
dubna 2015


Dar milosti

Dnes i na věky je Boží milost dostupná všem těm, kteří mají zlomené srdce a zkroušeného ducha.

O velikonoční neděli oslavujeme nejdéle očekávanou a nejvznešenější událost v historii světa.

Je to den, kdy se vše změnilo.

Toho dne se změnil můj život.

A změnil se i váš život.

Změnil se osud všech Božích dětí.

Onoho požehnaného dne Spasitel lidstva, který na sebe vzal řetězy hříchu a smrti, jež nás držely v zajetí, tyto řetězy roztrhl a osvobodil nás.

Díky oběti našeho milovaného Vykupitele nemá smrt osten, hrob nemá vítězství,1 Satan nemá trvalou moc a my jsme znovu zplozeni „v naději živou skrze vzkříšení Ježíše Krista“.2

Pavel to vskutku zmínil správně, když řekl, že můžeme „jedni druhých těmito slovy“3 utěšovat.

Boží milost

O Spasitelově Usmíření mluvíme často – a právem!

Slovy Jákoba: „Proč nepromlouvati o usmíření Krista a nedosáhnouti dokonalého poznání o něm?“4 Když ale při každé příležitosti „mluvíme o Kristu, radujeme se v Kristu, kážeme o Kristu [a] prorokujeme o Kristu“,5 nesmíme nikdy přestat pociťovat úžas a hlubokou vděčnost za tuto věčnou oběť Syna Božího.

Spasitelovo Usmíření se nesmí stát v naší výuce, v naší konverzaci ani v našem srdci otřepanou frází. Usmíření je posvátné a svaté, protože právě skrze tuto velikou a poslední oběť přinesl Ježíš Kristus „spasení všem těm, kteří uvěří ve jméno jeho“.6

Žasnu nad pomyšlením, že Syn Boží se sklonil k tomu, aby spasil nás – tak nedokonalé, nečisté, k chybám náchylné a nevděčné lidi, jakými často jsme. Snažím se pochopit Spasitelovo Usmíření svým omezeným rozumem a jediné vysvětlení, které mě napadá, je toto: Bůh nás miluje nesmírně, dokonale a věčně. Nedokáži ani zdaleka odhadnout „širokost, a dlouhost, a hlubokost, a vysokost“ lásky Kristovy.7

Mocné vyjádření této lásky se v písmech často nazývá milost Boží. Je to božská pomoc a dar síly, díky níž se z nedokonalých a omezených bytostí, kterými nyní jsme, stáváme oslavenými bytostmi pravdy a světla, dokud nejsme oslaveni „v pravdě a [neznáme] všechny věci“.8

Tato milost Boží je něco nanejvýš úžasného. Avšak často je chápána nesprávně.9 Přesto musíme o Boží milosti vědět, máme-li v úmyslu zdědit to, co pro nás je připraveno v Jeho věčném království.

Proto bych teď rád o milosti mluvil. Konkrétně o tom, zaprvé – jak milost odemyká brány nebes, a zadruhé – jak otevírá okna nebes.

Zaprvé – milost odemyká brány nebes

Protože všichni „zhřešili, a nemají slávy Boží“10 a protože „žádná nečistá věc nemůže vstoupiti do království Božího“,11 nikdo z nás není hoden vrátit se do Boží přítomnosti.

I kdybychom sloužili Bohu celou svou duší, nestačilo by to; neboť bychom přesto byli „neprospěšnými služebníky“.12 Cestu do nebe si zkrátka nemůžeme zasloužit; požadavky spravedlnosti jsou jako bariéra, kterou nejsme schopni vlastní mocí překonat.

Ale není vše ztraceno.

Naší velkou a věčnou nadějí je milost Boží.

Skrze oběť Ježíše Krista uspokojuje plán milosrdenství požadavky spravedlnosti13 „a uskutečňuje pro lidi prostředek, aby mohli míti víru ku pokání“.14

Naše hříchy, ač mohou být jako šarlat, mohou zbělet jako sníh.15 Díky tomu, že náš milovaný Spasitel „dal sebe samého [jako] mzdu na vykoupení za všecky“,16 je nám poskytnut přístup do Jeho věčného království.17

Brána je odemčena!

Ale milost Boží nás jen neobnovuje do našeho předchozího nevinného stavu. Pokud spasení znamená jen vymazání našich omylů a hříchů, pak spasení – ať je jakkoli úžasné – nenaplňuje to, co si pro nás Otec přeje. Jeho cíl je mnohem vyšší: přeje si, aby se Jeho synové a dcery stali takovými, jako je On.

S darem Boží milosti cesta učednictví nevede nazpátek; vede vzhůru.

Vede k výšinám, které stěží dokážeme pochopit! Vede k oslavení v celestiálním království Nebeského Otce, kde, obklopeni svými blízkými, obdržíme „z plnosti jeho a ze slávy jeho“.18 Všechny věci jsou naše a my jsme Kristovi.19 Ano, vše, co má Otec, bude dáno i nám.20

Máme-li tuto slávu zdědit, potřebujeme něco více než jen odemčenou bránu; musíme touto branou vstoupit s touhou v srdci být proměněni – proměnou tak zásadní, že ji písma popisují jako znovuzrození, „ano, zrozeni z Boha, proměněni ze [světského] a padlého stavu svého do stavu spravedlivosti, jsouce Bohem vykoupeni, [čímž se stáváme] syny a dcerami jeho“.21

Zadruhé – milost otevírá okna nebes

Další složkou Boží milosti je otevírání oken nebes, jimiž Bůh vylévá požehnání moci a síly a uschopňuje nás, abychom zvládli to, co by jinak bylo daleko mimo náš dosah. Právě skrze Boží úžasnou milost mohou Jeho děti překonat spodní proudy a pohyblivý písek onoho podvodníka, mohou se pozvednout nad hřích a být zdokonaleni v Kristu.22

Ačkoli všichni máme slabosti, můžeme je překonat. Ano, pokud se pokoříme a budeme mít víru, tak právě milostí Boží se slabé věci mohou stát silnými.23

Během života nám Boží milost udílí časná požehnání a duchovní dary, které posilují naše schopnosti a obohacují nás. Jeho milost nás zušlechťuje. Jeho milost nám pomáhá stát se co nejlepšími.

Kdo je způsobilý?

V Bibli čteme o tom, jak Kristus navštívil domov farizea Šimona.

Navenek se Šimon zdál být dobrým a čestným mužem. Pravidelně si odškrtával seznam svých náboženských povinností – dodržoval zákon, platil desátek, zachovával sabat, denně se modlil a chodil do synagogy.

Když byl ale u Šimona Ježíš, přistoupila k Němu jistá žena a umyla Mu nohy svými slzami a pomazala je vybraným olejem.

Šimon tímto projevem zbožnosti nebyl nadšen, protože věděl, že tato žena je hříšnice. Pomyslel si, že kdyby to Ježíš nevěděl, nemohl by být prorokem, protože jinak by nedopustil, aby se Ho ta žena dotkla.

Ježíš vycítil jeho myšlenky, obrátil se k Šimonovi a položil mu otázku. „Dva dlužníky měl nějaký věřitel. Jeden dlužen byl pět set peněz, a druhý padesát.

A když neměli, odkud by zaplatili, odpustil oběma. Pověziž tedy, který z nich více bude jej milovati?“

Šimon odpověděl, že ten, kterému bylo odpuštěno více.

Poté mu Ježíš předal hluboké ponaučení: „Vidíš tuto ženu? … Odpuštěniť jsou jí hříchové mnozí, neboť milovala mnoho. Komuť se pak málo odpouští, málo miluje.“24

Kterému z těchto dvou lidí jsme podobnější?

Jsme jako Šimon? Cítíme se sebejistě a pohodlně ve svých dobrých skutcích a důvěřujeme své spravedlivosti? Jsme možná trochu netrpěliví s těmi, kteří nežijí podle našich měřítek? Jsme v režimu autopilota, kdy děláme vše jen ze setrvačnosti, chodíme na shromáždění, zíváme ve třídě Nedělní školy nebo si kontrolujeme na shromáždění svátosti neustále svůj mobilní telefon?

Nebo jsme jako ona žena, která si myslela, že je kvůli hříchu naprosto a beznadějně ztracena?

Milujeme mnoho?

Rozumíme své zadluženosti vůči Nebeskému Otci a prosíme celou svou duší o milost Boží?

Poklekáme k modlitbě proto, abychom si přehráli největší hity své spravedlivosti, nebo proto, abychom spíše vyznali své poklesky, prosili o Boží milost a prolili slzy vděčnosti za úžasný plán vykoupení?25

Spasení nelze koupit penězi poslušnosti; je zakoupeno krví Syna Božího.26 Pokud si myslíme, že můžeme vyměnit své dobré skutky za spasení, je to jako kdybychom si koupili letenku a pak se domnívali, že vlastníme celé aerolinky. Nebo jako kdybychom si mysleli, že po zaplacení nájmu za dům máme vlastnické právo na celou planetu zemi.

Proč tedy být poslušni?

Je-li milost dar Boží, proč je tedy tak důležitá poslušnost Božích přikázání? Proč se vůbec zaobírat Božími přikázáními – nebo pokáním, když už jsme u toho? Proč zkrátka jen nepřiznat, že jsme hříšní, a nenechat Boha, aby nás spasil?

Nebo, formulujeme-li tuto otázku slovy Pavla: „Zůstaneme v hříchu, aby se milost rozhojnila?“ Pavlova odpověď je prostá a jasná: Chraň Bůh!27

Bratři a sestry, přikázání Božích jsme poslušni z lásky k Bohu!

Snaha porozumět celým srdcem a myslí Božímu daru milosti je pro nás o to větším důvodem k tomu, abychom milovali a poslouchali Nebeského Otce s mírností a vděčností. Když kráčíme po cestě učednictví, zušlechťuje nás to, zdokonaluje nás to a pomáhá nám to stát se více takovými, jako je On, a vede nás to zpět do Jeho přítomnosti. Duch Pána, našeho Boha, v nás způsobuje tak „mocnou změnu, [že] již nemáme sklonu činiti zlo, ale neustále činiti dobro“.28

Naše poslušnost Božích přikázání je proto přirozeným důsledkem naší nekonečné lásky a vděčnosti za Boží dobrotivost. Tato podoba opravdové lásky a vděčnosti pak zázračně propojí naše skutky s Boží milostí. Ctnost bude zdobit naše myšlenky neustále a naše sebedůvěra bude v přítomnosti Boží růst.29

Drazí bratři a sestry, žít věrně podle evangelia není břemenem. Je to radostný nácvik – příprava na to, abychom zdědili vznešenou slávu věčností. Snažíme se být poslušni Nebeského Otce proto, že náš duch bude více naladěn na duchovní věci. Otevírají se nám výhledy, o nichž jsme ani netušili, že existují. Když činíme vůli Otce, dostává se nám osvícení a porozumění.30

Milost je dar Boží a naše touha být poslušni každého Božího přikázání představuje naši snahu natáhnout smrtelnou ruku po tomto posvátném daru od Nebeského Otce.

Vše, co můžeme učinit

Prorok Nefi významně přispěl k našemu porozumění Boží milosti, když prohlásil: „Neboť se snažíme pilně …, abychom přesvědčili děti své a také bratří své, aby věřili v Krista a aby byli smířeni s Bohem; neboť víme, že milostí jsme spaseni po všem, co my můžeme učiniti.“31

Přemýšlím ale, zda si někdy slova „po všem, co my můžeme učiniti“ nevykládáme špatně. Musíme chápat, že „po všem“ není totéž co „díky všemu“.

Nejsme spaseni „díky všemu“, co můžeme učinit. Dělá snad někdo vše, co může? Čeká Bůh na to, až vynaložíme veškeré úsilí, než nám do života zasáhne svou spásnou milostí?

Mnozí se cítí zklamaně a sklíčeně, protože neustále klopýtají. Z osobní zkušenosti poznávají, že duch je vskutku ochotný, ale tělo slabé.32 Pozvedají hlas společně s Nefim a prohlašují: „Duše má se rmoutí pro nepravosti mé.“33

Jsem si jist, že Nefi věděl, že Spasitelova milost nám dovolujeumožňuje překonat hřích.34 A právě proto se Nefi snažil tak pilně přesvědčovat své děti a bratří, aby „věřili v Krista a aby byli smířeni s Bohem“.35

Koneckonců právě toto učinit můžeme! A právě toto je naším úkolem ve smrtelnosti!

Milost je dostupná všem

Když myslím na to, co pro nás Spasitel krátce před onou první velikonoční nedělí udělal, chce se mi pozvednout hlas a provolávat chvály Nejvyššímu Bohu a Jeho Synu Ježíši Kristu!

Brány nebes jsou odemčeny!

Okna nebes jsou otevřena!

Dnes i na věky je Boží milost dostupná všem těm, kteří mají zlomené srdce a zkroušeného ducha.36 Ježíš Kristus nám připravil cestu, abychom mohli vystoupat k výšinám, jež jsou pro smrtelnou mysl nepochopitelné.37

Modlím se o to, abychom novýma očima a novým srdcem viděli věčný význam Spasitelovy smírné oběti. Modlím se o to, abychom projevovali lásku k Bohu a vděčnost za dar Boží nekonečné milosti tím, že budeme dodržovat Jeho přikázání a budeme kráčet „v novotě života“.38 V posvátném jménu našeho Mistra a Vykupitele, Ježíše Krista, amen.