Pán je mé světlo

Úlohou rodiny v Božím plánu je přinést nám „štěstí, [pomoci nám] učit se správným zásadám v prostředí lásky a … připravit [nás] na věčný život“.⁷ Je třeba, abychom do srdce našich dětí vštěpovali krásné tradice náboženských zvyklostí v prostředí domova.

Můj strýc Vaughn Roberts Kimball byl dobrým studentem, aspirujícím spisovatelem a hráčem amerického fotbalu na BYU. Den po útoku na Pearl Harbor, 8. prosince 1941, vstoupil do námořnictva Spojených států. Když byl na náborech vojáků v Albany ve státě New York, poslal do časopisu Reader’s Digest krátký článek. Časopis mu zaplatil 200 dolarů a jeho příspěvek nazvaný „Správný čas doma“ vydal v květnovém čísle roku 1944.

V článku, kde se můj strýc staví do role námořníka, se píše:

„Správný čas doma:

Jednou večer v Albany ve státě New York jsem se zeptal námořníka, kolik je hodin. Vytáhl velké hodinky a odvětil: ‚Je 7:20.‘ Věděl jsem, že je již víc. ‚Asi se vám zastavily hodinky, že?‘ řekl jsem.

‚Ne,‘ odvětil, ‚mám nastavený standardní horský čas. Jsem z jižního Utahu. Když jsem se dal k námořnictvu, dal mi tatínek tyto hodinky. Řekl mi, že mi pomohou pamatovat na domov.

Když je na nich 5 hodin ráno, vím, že tatínek vyráží dojit krávy. A kdykoli v 7:30 večer vím, že celá rodina sedí u prostřeného stolu a tatínek děkuje Bohu za to, co na stole je, a žádá Ho, aby nade mnou bděl,‘ řekl námořník. ‚Kolik je hodin na místě, kde jsem, dokáži zjistit poměrně snadno. Já chci ale vědět, kolik hodin je v Utahu.‘“⁸

Krátce po vydání článku byl strýc Vaughn povolán do služby na lodi v Pacifiku. 11. května 1945, když sloužil na letadlové lodi Bunker Hill poblíž Okinawy, zaútočila na loď dvě sebevražedná letadla.⁹ Zemřelo téměř 400 členů posádky, včetně mého strýce Vaughna.

Starší Spencer W. Kimball vyjádřil Vaughnovu otci upřímnou soustrast a zmínil se o Vaughnově způsobilosti a o Pánově ujištění, že „ti, kteří zemřou ve mně, neokusí smrti, neboť bude pro ně sladká“.¹⁰ Vaughnův otec s dojetím řekl, že ačkoli Vaughn byl pohřben do moře, ruka Boží ho donese do jeho nebeského domova.¹¹

O dvacet osm let později mluvil president Spencer W. Kimball o Vaughnovi na generální konferenci. Mimo jiné řekl: „Znal jsem tuto rodinu dobře. … Poklekal jsem s [nimi] v mocné modlitbě. … Výchova a výuka dětí přinesla této velké rodině věčné požehnání.“ President Kimball vyzval každou rodinu, „aby poklekala … a modlila se za své syny a dcery dvakrát denně“.¹²

Bratři a sestry, budou-li součástí našeho života rodinné modlitby, studium písem, rodinné domácí večery, kněžská požehnání a zachovávání sabatu, budou naše děti vědět, kolik je hodin u nich doma. Budou připraveny na věčný domov v nebi, ať již se jim v tomto obtížném světě stane cokoli. Je nesmírně důležité, aby naše děti věděly, že jsou doma v bezpečí a že je máme rádi.

Manželé a manželky jsou rovnocenní partneři.¹³ Mají různé zodpovědnosti, které se však doplňují. Manželka může rodit děti, které žehnají celé rodině. Manžel může mít kněžství, kterým žehná celé rodině. Nejdůležitější rozhodnutí však manželé a manželky činí jako rovnocenní partneři v rodinné radě. Určují, jak budou děti vyučovány a ukázňovány, na co se vynaloží peníze, kde budou bydlet, a mnoho dalších rodinných záležitostí. Tato rozhodnutí činí společně poté, co usilovali o vedení od Pána. Cílem je věčná rodina.

Světlo Kristovo vštěpuje věčnou povahu rodiny do srdce všech Božích dětí. Jeden můj oblíbený spisovatel, který není členem naší Církve, to popsal takto: „V životě je toho tolik, co je nepodstatné, [ale] … rodina je to, co je skutečné, podstatné a věčné; to, nad čím máme bdít, o co máme pečovat a čemu máme být věrni.“¹⁴

Kromě rodiny je významná i role Církve. „Církev zajišťuje organizaci a prostředky nutné k tomu, aby všechny Boží děti mohly být učeny evangeliu Ježíše Krista. Zajišťuje kněžskou pravomoc nutnou k tomu, aby bylo možné vykonávat obřady spasení a oslavení pro všechny ty, kteří jsou hodni a ochotni je přijmout.“¹⁵

Ve světě se hojně šíří sváry a nepravosti a výrazně vystupují do popředí alternativní kultury a nerovnosti. V Církvi, vyjma jednotek mluvících jiným jazykem, jsou sbory a odbočky rozdělené geograficky. Nedělíme se podle tříd či hodností.¹⁶ Radujeme se z toho, že ve spravedlivé kongregaci jsou zastoupeny různé rasy a kultury. Naše sborová rodina je důležitá pro náš pokrok, štěstí a osobní snahu stát se více takovými, jako je Kristus.

Různé kultury často lidi rozdělují a někdy jsou zdrojem násilí a diskriminace.¹⁷ V Knize Mormonově se nanejvýš znepokojivými slovy popisují tradice zlovolných otců, které vedly k násilí, válkám, zlým skutkům, nepravostem, a dokonce i ke zničení národů.¹⁸

V písmech není lepšího výchozího bodu, než je 4. Nefi, kde se popisuje církevní kultura, jež je pro nás všechny zcela zásadní. Ve verši 2 se mimo jiné píše: „Lidé na celé tváři země byli obráceni k Pánu, jak Nefité, tak Lamanité, a nebylo mezi nimi žádných svárů a sporů a každý člověk jednal s druhým spravedlivě.“ A v 16. verši čteme: „A zajisté nemohlo býti šťastnějšího lidu mezi všemi lidmi, kteří byli stvořeni rukou Boží.“ To, že neexistovaly žádné sváry, bylo připisováno lásce „Boží, která přebývala v srdci lidí“.¹⁹ A právě o tuto kulturu usilujeme.

Silné kulturní hodnoty a náboženské názory se dotýkají podstaty toho, kdo jsme. Tradiční hodnoty oběti, vděčnosti, víry a spravedlivosti se mají ochraňovat a zachovávat. Rodiny si musí libovat v tradicích posilujících víru a ochraňovat je.²⁰

Jedním z nejvýznačnějších rysů každé kultury je její jazyk. V oblasti kalifornského San Franciska, kde jsem žil, bylo sedm jednotek pro členy hovořící nerodným jazykem. Naše nauka ohledně jazyků je uvedena v 11. verši 90. oddílu Nauky a smluv: „Neboť stane se v onen den, že každý člověk uslyší plnost evangelia ve svém vlastním jazyce a ve své vlastní řeči.“

Když se děti Boží modlí k Bohu ve svém rodném jazyce, je to jazyk jejich srdce. A je zřejmé, že jazyk srdce je pro všechny drahocenný.

Můj starší bratr Joseph je lékař a provozoval mnoho let praxi v oblasti Sanfranciského zálivu. Do ordinace k němu přišel jistý starší samoánský člen Církve, který byl jeho novým pacientem. Trpěl úpornou, vysilující bolestí. Zjistilo se, že má ledvinový kámen, a tak podstoupil příslušnou léčbu. Tento věrný člen řekl, že jeho původním záměrem bylo jen zjistit, co mu je, aby se pak mohl v samoánštině modlit ohledně svých zdravotních potíží k Nebeskému Otci.

Je důležité, aby členové porozuměli evangeliu v jazyce svého srdce, aby se tak mohli modlit a jednat v souladu se zásadami evangelia.²¹

I přes rozmanitost jazyků a krásné a povznášející kulturní tradice musíme mít srdce spojené v jednotě a lásce.²² Pán důrazně řekl: „Nechť si každý člověk váží bratra svého jako sebe sama. … Buďte jedno; a nejste-li jedno, nejste moji.“²³ Přestože si ceníme vhodných kulturních rozmanitostí, naším cílem je být v každém ohledu sjednoceni v kultuře, zvyklostech a tradicích evangelia Ježíše Krista.

Uvědomujeme si, že někteří členové, zatímco se snaží posilovat svou víru a svědectví, mají otázky a obavy. Buďme opatrní, abychom vůči těm, kteří mají nějaké obavy, větší či menší, nebyli kritičtí, ani je neodsuzovali. Zároveň by tito lidé měli dělat vše, co je v jejich moci, aby svou víru a svědectví posilovali. Nejlepší způsob, jak vyřešit otázky či obavy, je trpělivě a pokorně studovat, přemítat, modlit se, žít podle zásad evangelia a radit se s příslušnými vedoucími.

Někteří tvrdí, že z Církve dnes odchází více členů než v minulosti a že v ní je více pochyb a nevíry. To zkrátka není pravda. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů nebyla nikdy silnější. Počet členů, kteří si nechávají vymazat jméno ze záznamů Církve, byl vždy malý a v posledních letech je podstatně menší než v minulosti.²⁴ Nárůst v prokazatelně měřitelných oblastech, jako je počet obdarovaných členů s platným chrámovým doporučením, počet dospělých plátců plného desátku a počet členů sloužících na misii, je pozoruhodný. Dovolte mi zopakovat, že Církev nebyla nikdy silnější. Ale „pamatujte, cena duší je veliká v očích Božích“.²⁵ Nabízíme pomocnou ruku každému.

Pokud se chmury, kterým v současnosti čelíte, zdají temné, tíživé a téměř nesnesitelné, pamatujte na to, že Spasitel skrze duševně vyčerpávající temnotu v Getsemanech a nepředstavitelná muka a bolest na Kalvárii vykonal Usmíření, které snímá i ta nejstrašnější břemena, jež v tomto životě můžeme nést. Udělal to pro vás i pro mě. Udělal to, protože nás miluje a protože poslouchá a miluje svého Otce. Budeme vysvobozeni ze smrti – dokonce i z hlubin moře.

To, co nás bude v tomto životě i na věčnosti chránit, bude osobní a rodinná spravedlivost, církevní obřady a následování Spasitele. Toto je naše útočiště před bouří. Vy, kteří se cítíte osaměle, můžete odhodlaně stát ve spravedlivosti s vědomím, že Usmíření vás bude chránit a bude vám žehnat více, než jste schopni plně pochopit.

Máme pamatovat na Spasitele, dodržovat smlouvy a následovat Syna Božího tak, jako mladé slunečnice sledují sluneční paprsky. Následování Spasitelova světla a příkladu nám přinese radost, štěstí a pokoj. 27. žalm i má oblíbená náboženská píseň prohlašují: „Hospodin světlo mé a spasení mé.“²⁶

O tomto velikonočním víkendu jako jeden ze Spasitelových apoštolů vydávám posvátné svědectví o Vzkříšení Ježíše Krista. Vím, že žije. Znám Jeho hlas. Svědčím o Jeho božskosti a o tom, že Usmíření je skutečné. Ve jménu Ježíše Krista, amen.