• Print
• Listen
  • MP3
• E-mail

Starší Neil L. Andersen,  “Připravujte se na své duchovní určení” 

Fireside CVS pro mladé dospělé • 10. ledna 2010 • Universita Brighama Younga

Moji milí mladí bratři a sestry, nemohu sice vidět vaši tvář zde ve středisku Marriott, a samozřejmě nemohu vidět ani vaši tvář v tisících kaplích po celém světě, ale mohu vnímat vaši dobrotu, vaši touhu dělat to, co je správné, a vaši lásku k Pánu a k Jeho znovuzřízenému evangeliu. Jedním z požehnání plynoucího z toho, že je člověk generální autoritou, je to, že máme možnost se s vámi setkávat po celém světě. V několika posledních měsících jsem viděl vaši tvář a podal si s vámi ruku na mnoha místech ve Spojených státech. Vloni v červnu jsme s presidentem a sestrou Uchtdorfovými cestovali do východní Evropy, Ruska a Spojeného království. V říjnu jsme byli v jižní Africe a v západní Africe. V listopadu jsme se vrátili ze Střední Ameriky. Mezi mladými dospělými a mládeží této Církve je přítomna veliká moc spravedlivosti. Nacházejte útěchu ve vědomí, že tisíce a stovky tisíc dalších čelí stejným těžkostem jako vy a přemýšlejí o stejných důležitých cílech jako vy. Mám vás rád a modlím se o to, aby byl s námi Duch Páně, zatímco dnes večer budeme mluvit o tom, co je pro vás důležité.

V tomto smrtelném životě žiji o tři až čtyři desetiletí déle než většina z vás, avšak to, co mě přivádí sem k vám, nejsou mé zkušenosti. Ačkoli si uvědomuji své slabosti, stojím před vámi jako apoštol Pána Ježíše Krista, vysvěcený a pověřený svědčit o Něm a říkat to, co by říkal On. Mé dnešní pověření pochází od Spasitelova vedoucího apoštola, presidenta Thomase S. Monsona.

Když se dívám na vás, přemýšlím o sobě před 37 lety. Tehdy jsem se právě vrátil z misie ve Francii. S několika málo prostředky a s malým obnosem vypůjčených peněz jsem šel na Universitu Brighama Younga. Našel jsem si práci jako umývač oken v areálu university. Až o rok později jsem poznal světlo svého života, Kathy Williamsovou. Cítil jsem se tehdy trochu osamělý a nejistý ohledně toho, co mě čeká. Vzpomínám si, jak jsem přemýšlel: „Jakou mám budoucnost a jak bych se měl na ni připravit?“

A jelikož jsem si tyto myšlenky vybavil, nazval jsem své dnešní poselství takto: „Připravujte se na své duchovní určení.“

Když byl Ježíš na zemi, často mluvil o hmatatelných předmětech, aby svým učedníkům pomohl lépe porozumět tomu, co je nehmatatelné a duchovní. Mluvil o seménkách, zrnech, stodolách, slepicích, květinách a liškách a dalších hmotných věcech, aby pomohl lidem lépe porozumět víře a pokání, duchovní moci a spasení.

Nemluvil o letadlech, protože letadla se v Jeho době nevyskytovala, ale president Uchtdorf nám to v několika posledních letech vynahradil a předal nám úžasná ponaučení z vlastních zkušeností, když byl pilotem.

Dnes večer mám pro vás jeden letecký příběh, který nás učí tomu, jak se připravovat na své duchovní určení.

Kapitán Sullenberger a let US Airways číslo 1549

Tento týden – 15. ledna – je tomu přesně rok od chvíle, kdy na letišti LaGuardia v New Yorku vzlétlo letadlo US Airways, let číslo 1549, a hbitě vystoupalo k nebi v očekávání poklidné cesty podél východního pobřeží Spojených států do Charlotte v Severní Karolíně. Kapitánem letadla byl Chesley B. „Sully“ Sullenberger. Měl nalétáno více než 19 000 hodin a předpokládal, že ho čeká hodina a půl rutinního letu.

Když se Airbus A330 vznesl do výšky 900 metrů, náhle se přímo před ním stalo něco nečekaného. Letadlu zkřížilo cestu hejno ohromných kanadských hus, jejichž křídla měla rozpětí dva metry. Tito velcí ptáci do letadla narazili. A co horšího, obrovské motory na obou křídlech, které ohromnou silou nasávají vzduch do turbín, nasály také tyto husy, které se dostaly do trasy letadla. Když pak motory do sebe vtahovaly tyto ptáky, ozval se hrozivý skřípavý zvuk. Poté nastalo ohlušující ticho – motory se zastavily.

Kapitán Sullenberger začal ihned přemýšlet, jak s letadlem bezpečně přistát. Nejprve zvažoval návrat na letiště a poté na jiné letiště nedaleko odtamtud. Nebezpečí a riziko ale bylo veliké. Netušil, jak dlouho bude moci s letadlem bez tahu motorů plachtit. Měl jen okamžik na to, aby se rozhodl. Kapitán Sullenberger se rozhodl, že největší šance bude mít, když s letadlem přistane na řece Hudson, která protéká New Yorkem. V oněch několika vteřinách se veškerá jeho průprava jako kapitána letadla, veškerý jeho úsudek, jeho instinkty a jeho talenty soustředily na nouzové přistání, které ho čekalo.

Zatímco z oken bylo možno pozorovat mrakodrapy, letadlo rychle klesalo a přeletělo pouhých 30 metrů nad mostem George Washingtona. A pak, s co nejmenší rychlostí a s dokonale vyrovnanými křídly, kapitán nadzdvihl příď a skluzem přistál na vodě. Letadlo vážící 120 tun poskočilo po hladině a poté bezpečně zastavilo, zcela nepoškozené.

Venku mrzlo a kapitán věděl, že se letadlo brzy začne potápět. Pasažéři byli rychle vyvedeni nouzovými východy na křídla. Nafoukly se záchranné čluny a z pobřeží rychle vypluly čluny na záchranu pasažérů. Zprávy o této události byly téměř neuvěřitelné. I když letadlo za 60 milionů bylo ztraceno, kapitán Sullenberger přistál bezpečně, a spolu s ním v bezpečí přežilo všech 154 pasažérů a členů posádky, včetně kapitána Sullenbergera.

Podobně jako to dělal Ježíš, když učil, připodobněme to hmatatelné k nehmatatelnému, to hmotné k duchovnímu. Zmiňme se o třech oblastech, v nichž se naše duchovní určení – vaše duchovní určení – podobá letu 1549 společnosti US Airways. Zaprvé – jste na cestě smrtelností. Zadruhé – máte být kapitánem v díle Páně a máte naplnit konkrétní poslání. Zatřetí – vaší posvátnou zodpovědností je bezpečně se vrátit a přivést s sebou mnoho dalších.

Na cestě smrtelností

Zaprvé: Jste na cestě smrtelností.

Pasažéři letu 1549 nezačali existovat ve chvíli, kdy v New Yorku nastoupili do letadla. Byli na cestě. Před tímto letem toho v životě prožili již hodně, a hodně se toho stalo i po onom letu. Podobně i tento smrtelný život není místem, kde jsme svůj život začali, ani místem, kde skončíme. Jsme na cestě. Tato cesta začala velmi dávno v předsmrtelném stavu, kde jsme obdrželi své „první poučení ve světě duchů a byli [jsme] připravováni, [abychom] vyšli v příhodném čase Páně“. (Nauka a smlouvy 138:56.) Jsme doslova duchovními syny a dcerami Nebeských rodičů. Pán pravil: „Já jsem Bůh; učinil jsem svět a lidi dříve, než byli v těle“ (Mojžíš 6:51), „neboť v nebi jsem je stvořil“ (Mojžíš 3:5).

Básník William Wordsworth napsal tato nádherná slova:

Naše zrození je pouhý spánek a zapomnění:
Duše, jež povstává s námi, naše hvězda,
má svůj západ někde jinde,
a pochází zdaleka.
Ne v úplném zapomnění,
a ne zcela nazí,
s oblaky slávy plujícími za námi však přicházíme
od Boha, kde domov máme.1

Náš předsmrtelný život nebyl jen nečinnou existencí. Museli jsme se tam rozhodovat podobně jako zde. Činili jsme pokrok a potřebovali jsme fyzické tělo a zkušenosti ve smrtelnosti. Potřebovali jsme prokázat svou ochotu žít podle víry. Náš Nebeský Otec nám předložil plán. Středem tohoto plánu byla úloha Jeho Jednorozeného Syna, který nám měl zajistit návrat. Přijali jsme Otcův plán a radovali jsme se z vyvoleného Spasitele. Naše předustanovené příležitosti a zodpovědnosti pomáhají formovat to, co máme dělat ve smrtelnosti. Ačkoli to plně nechápeme, „naše jednání v duchovním světě nás ovlivňuje zde, ve smrtelnosti“.2

Nyní jsme zde – v naší dlouho očekávané smrtelnosti. Ačkoli si v současnosti nepamatujeme na svůj předsmrtelný život, je nám to povědomé. Dokonce ani v tomto životě si nepamatujeme vše, co je důležité. Pamatujete si například, kdy jste začali poprvé mluvit nebo kdy jste udělali první krůčky? Pamatujete si na to, že byste přemýšleli nad tím: „Maminka mě už nenosí tolik jako dřív. Takže pokud se chci dostat tam, kam chci, měl bych vstát a začít chodit?“ Není těžké hluboko uvnitř pociťovat, že to, kdo jsme, nezačalo naším zrozením do smrtelnosti. Jsme synové a dcery Boží. V Almovi je pasáž, kde se popisuje role písem v tom, aby „rozšířily paměť tohoto lidu“ (Alma 37:8). Naše paměť byla rozšířena a my víme, že jsme se připravovali na život, který nyní prožíváme.

Právě tak, jako náš život začal před naším zrozením do smrtelnosti, tak ani náš život nekončí s posledním výdechem. Budeme žít dál. To, kdo jste – vy, konkrétní jedinci – vy budete vždy vy. Někteří mohou namítnout: „Ale já nemám rád sám sebe.“ Máte smůlu. Můžete utvářet to, kým se stanete, můžete dosáhnout něčeho více, než kým jste nyní, ale vy budete vždy vy.

Kapitán v díle Páně

Zadruhé: Máte být duchovním kapitánem v díle Páně a máte naplnit konkrétní poslání.

Vy i já máme duchovní určení, a kvůli tomu se nemůžeme jen pasivně vézt někde vzadu v letadle, které letí smrtelností. Pán zaslíbil Abrahamovi, že v jeho semeni budou všechny národové země požehnány (viz Genesis 22:18; Abraham 2:29). Mluvil o duchovních požehnáních, jež budou do světa přinesena skrze nás, které Pán nazývá „dětmi smlouvy“ (3. Nefi 20:26). Alma popisuje, že někteří byli „povoláni a připravováni od založení světa podle předzvědění Božího“ (Alma 13:3).

Přemýšleli jste někdy nad tímto: Proč jsem takový, jaký jsem? Proč přemýšlím tak, jak přemýšlím? Proč jsem se rozhodl věřit tak bezvýhradně v Pána Ježíše Krista? Proč jsem se rozhodl dodržovat Jeho přikázání, když ostatní tato přikázání nezajímají? Proč mám takový vztah ke Knize Mormonově? Proč ze stránek písma vystupují slova a vcházejí mi přímo do srdce, zatímco ostatní jsou vůči této posvátné knize téměř neteční? Proč jsem byl ochoten uzavřít posvátné smlouvy prostřednictvím křtu, uzavřít smlouvy v chrámu a – v případě mnohých z vás – sloužit na misii?

Byli jste vyvoleni a předustanoveni, abyste ve svém životě měli evangelium a abyste byli vedoucími ve věci znovuzřízeného evangelia.

Kapitán Sullenberger měl v době letu číslo 1549 nalétáno více než 19 000 hodin. Když vzpomínal na své rozhodnutí stát se pilotem, řekl, že ve věku 16 let, po necelých 8 hodinách letu v malém jednomotorovém letadle, věděl, že létání bude součástí jeho celoživotního určení.3

Přijměte skutečnost, že máte věčně důležité určení, duchovní určení. Čtěte si své patriarchální požehnání. Jak bylo řečeno o královně Ester v dávných dobách „pro tento … čas přišla [jsi]“ (Ester 4:14). Věřte tomu a přijměte to!

Pouhé uvědomění si toho, kdo jste a kým se máte stát, z vás neudělá kapitána v díle Páně. Existují překážky a pokušení, které jsou mnohem zrádnější než hejno velkých kanadských hus a které vám chtějí zabránit v naplnění vašeho určení. Musíte být ostražití. Abyste byli kapitánem v díle Páně, je zapotřebí přípravy. A tato příprava není snadná! Spasitel řekl: „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapřiž sebe sám, a vezmi kříž svůj, a následujž mne.“ (Matouš 16:24.) A dále vysvětlil, že „pro člověka vzíti kříž svůj [znamená] popříti v sobě veškerou bezbožnost a každou světskou žádost a zachovávati přikázání“. (Matouš 16:24; Překlad Josepha Smitha, Matouš 16:26.)

Když kapitán Sullenberger vzpomínal na svůj výcvik na akademii vojenského letectva, řekl:

„Byla to náročná zkušenost. … Byli jsme zkoušeni, … dávali nám těžké úkoly. A museli jsme sledovat, jak řada těch, kteří tam byli s námi, odpadá. …

… Pomohlo mi to uvědomit si, že pokud zapátrám dostatečně hluboko ve svém nitru, mohu objevit sílu, o níž jsem ani netušil, že ji mám. Kdyby mě nikdo nenutil, abych se překonával, … nikdy bych nepoznal plnou míru vnitřních schopností, z nichž jsem musel čerpat.“4

Duchovní příprava odhalí vaše vnitřní schopnosti. V modlitbě se skrývá moc. V písmech se skrývá síla. Učíme se kráčet kupředu s vírou a být poslušnějšími. Když se každý týden způsobile připravujeme na svátost a způsobile ji přijímáme, svátost nás osvěžuje a ochraňuje. Dostáváme neocenitelný dar Ducha Svatého. Tento nebeský dar je skutečný a naprosto nezbytný k tomu, aby nás ochraňoval.

Když kapitán Sullenberger mluvil o tom, jaké to je být kapitánem letadla, upozornil na toto:

„Ne každou situaci lze předvídat nebo očekávat. Neexistuje kontrolní seznam pro každou věc.5

Musíte vědět, co znáte a co neznáte. …

Také musíte porozumět tomu, jak může být úsudek ovlivněn okolnostmi.“6

Tytéž zásady se týkají našeho duchovního poslání. Osobní zjevení přijaté prostřednictvím daru Ducha Svatého nás vede skrze to, co nemůžeme předvídat, abychom dosáhli toho, co zde máme vykonat. A abychom měli dar Ducha Svatého, je nezbytná osobní spravedlivost. Duch Svatý nás nepovede, budeme-li ve své poslušnosti nedbalí.

Ústředním bodem všeho, o čem přemýšlíme a co děláme, je Pán Ježíš Kristus. Jeho život je naším příkladem. Díky Němu budeme žít znovu. Díky moci Jeho Usmíření můžeme stát čistí v přítomnosti našeho Otce. Učíme se milovat Nebeského Otce a Jeho Syna Ježíše Krista celým svým srdcem, mocí, myslí a silou. Mám rád tato slova: „Pána miluje z celého srdce ten, kdo nemiluje nic jiného ve srovnání s Ním a nic jiného než to, co se týká Jeho.“7 Ježíš řekl: „Milujete-li mne, přikázání [má dodržujte].“ (Jan 14:15.)

Na zemi je mnoho dobrých lidí. Je zde mnoho nesobeckých lidí. I jiní lidé věří v Krista podobně jako my. Nejen my se modlíme k Nebeskému Otci, nejen my získáváme odpovědi na své modlitby; náš Otec miluje všechny své děti. Nikdy ale nesmíme zapomenout na to, že pouze v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů se nachází kněžství Boží. Pouze zde je Pánův prorok. Pouze zde je posvátná pečeticí moc, která rodinám umožňuje pokračovat jako rodiny na věky.

Ačkoli je tento přenos vysílán ve 33 jazycích, je nás jen málo v porovnání s miliardami lidí na zemi. Petr nás nazval rodem vyvoleným, královským kněžstvem, lidem zvláštním. (Viz 1. Petrova 2:9.) Nevzdávejte se specifické role a zodpovědnosti, která vám byla dána, ani ji nezanedbávejte. Máte být kapitánem v díle Páně, pověřeným nést vysoko prapor znovuzřízeného evangelia, neboť Pán pravil, že Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů bude „poslem před tváří [Jeho], aby [před Ním] připravila cestu“ (Nauka a smlouvy 45:9).

Vaše posvátná zodpovědnost

Zatřetí: Vaší posvátnou zodpovědností je bezpečně se vrátit a přivést s sebou mnoho dalších.

Většina vašeho duchovního určení se bude odrážet v životě těch, kterým duchovně pomůžete. Díky čemu se z kapitána Sullenbergera stal hrdina? Díky čemu ho ostatní respektovali a uznávali? Bylo to díky tomu, že dokázal rychle přemýšlet? Díky tomu, že se rozhodl správně, když se motory zastavily? Bylo to díky tomu, že věděl, jak dokonale vyrovnat křídla, když přistál na vodě? Bylo to všechno dohromady! Ale především šlo o to, že 154 lidí by pravděpodobně přišlo o život, ale on je zachránil. A díky tomu, že je zachránil, zachránil i sebe.

Kapitán Sullenberger řekl o záchraně fyzického života svých pasažérů toto: „Teoreticky vzato je 155 pouhé číslo. Když jsem se však díval do tváře všech těch pasažérů – a pak do tváře všech jejich blízkých – došlo mi, jak úžasné bylo, že let 1549 dopadl tak dobře.“8

Můžeme toto uplatnit i ve svém poslání? Členové této Církve jsou nesmírně štědří při pomáhání chudým a potřebným v Církvi i po celém světě. Nicméně naše duchovní poslání – požehnání, o němž Pán pravil, že přijde na svět skrze potomstvo Abrahamovo – je v prvé řadě duchovní.

Máme zaměřit svůj život na druhé a pomáhat jim vrátit se s námi k našemu Nebeskému Otci.

Pán řekl: „Kdo nalezne duši svou, ztratíť ji; a kdo by ztratil duši svou pro mne, nalezneť ji.“ (Matouš 10:39.) Dovolte mi, abych přečetl 25. kapitolu Matouše, a s myšlenkou na naši roli duchovních kapitánů vložil do těchto veršů slovo duchovně:

„Tedy dí Král těm, kteříž na pravici jeho budou: Poďtež požehnaní Otce mého, dědičně vládněte královstvím, vám připraveným od ustanovení světa.

„Nebo jsem [duchovně] lačněl, a dali jste mi jísti; žíznil jsem [duchovně], a dali jste mi píti; [cizincem] jsem byl [duchovně], a přijímali jste mne. …

Tedy odpovědí jemu spravedliví, řkouce: Pane, kdy jsme tě vídali [duchovně] lačného, a krmili jsme [tě], neb [duchovně] žíznivého, a [dávali] jsme [ti] píti? …

A odpovídaje Král, dí jim: Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ (Matouš 25:34–35, 37, 40.)

Koho s sebou máte přivést? Především, vy všichni, kteří máte tu příležitost, máte uzavřít sňatek a přivést s sebou svého manželského partnera a rodinu. Toto je vaše prvořadá zodpovědnost. Rodiny jsou nebeské organizace.

Abychom pochopili tuto příležitost, podívejme se daleko za obzor toho, co vidíme přímo před sebou. Duchovní vliv plynoucí z vychovávání spravedlivé rodiny lze pochopit jen tehdy, když pohlížíme přes svou generaci až ke svým vnoučatům, pravnoučatům a ještě dále. Kapitán Sullenberger chápal tuto zásadu i při záchraně fyzického života svých pasažérů. Řekl: „Nevím, co dobrého ještě vykoná oněch 154 lidí z mého letadla. Nedokážu si představit, co mohou světu přinést jejich děti, vnoučata a pravnoučata, která se dosud nenarodila.“9

Dovolte mi, abych se s vámi podělil o to, jaký účinek má duchovní připravování rodiny po mnoho generací.

Henry Arline žil v letech 1841 až 1919. V roce 1898, když mu bylo 57 let, si vyslechl misionáře, kteří kázali evangelium v jedné školní budově na Floridě ve Spojených státech. Své manželce řekl: „Poprvé v životě jsem slyšel pravdu.“ On i jeho rodina se dali pokřtít. O několik let později se vydali vlakem do Utahu, na cestu dlouhou více než 3000 kilometrů, aby mohli obdržet pečeticí obřady chrámu. Pak se vrátil na Floridu a zůstal věrný až do konce života.

Měl dceru Sophronii Arline Williamsovou a ta měla syna Jamese Bernarda Williamse. Bernard Williams se seznámil s jednou krásnou mladou dámou Marthou Amanovou. Začala se upřímně zajímat o Církev, získala pevné svědectví a dala se pokřtít.

Osm let po svém sňatku byli zpečetěni v chrámu Salt Lake se svými třemi dětmi. Jejich tehdy malá dcera byla Kathy Williamsová, se kterou jsem se o mnoho let později seznámil na BYU a kterou jsem úpěnlivě prosil, aby se stala mou ženou. Nyní máme 4 děti a 13 vnoučat.

Budu na věky vděčný Kathyině spravedlivé matce a jejímu spravedlivému pradědečkovi, kteří vstoupili do Církve a zůstali věrnými po zbytek svého života. Tito dva lidé se ve smrtelnosti nikdy nepotkali. Žili v různých dobách. A přesto to byli kapitáni v díle Páně, a díky svým duchovním rozhodnutím pomohli přivést svou rodinu s sebou.

Je pravda, že ne všichni budou mít příležitost uzavřít v tomto životě sňatek, ale spravedlivým, kteří si toto požehnání přejí, je ve věčnostech slíben věčný společník nebo společnice. Ti, kteří sňatek neuzavřou, mohou vykonat velké věci, když pilotují Pánovo dílo a přivádějí s sebou duše druhých. Na poslední konferenci sestra Barbara Thompsonová, která je členkou generálního předsednictva Pomocného sdružení a je svobodná, vyprávěla:

„Když jsem vyšla ze střední školy, mým cílem bylo … studovat na univerzitě, vdát se za dokonalého muže a mít čtyři dokonalé, krásné děti. …

Jak asi víte, mnohé z mých cílů se nevyplnily tak, jak jsem doufala. Získala jsem bakalářský titul, sloužila na misii, našla jsem si práci, pokračovala jsem v magisterském studiu a po mnoho let jsem pracovala ve svém oboru. … Ale neobjevil se žádný pohledný muž, svatba ani děti. …

Kolegyně z práce, která nebyla v naší Církvi, se mě zeptala: ,Proč chodíš dál do Církve, která klade tak velký důraz na manželství a rodinu?‘ Má prostá odpověď zněla: ,Protože je pravá!‘ … S Církví a s evangeliem Ježíše Krista jsem v životě nalezla štěstí, a vím, že jsem na cestě, po které Spasitel chce, abych šla.“

Pak mluvila o jedné z možností, jak může duchovně působit na druhé, i když je svobodná: „Mnoho let jsem měla příležitost sloužit v Mladých ženách a pociťovala jsem, že mi to dává příležitost učit a vydávat svědectví mladším ženám, které získávaly své svědectví.“10

Před 25 lety byla sestra Thompsonová poradkyní vavřínové dívky Shellie Nielsonové. Shellie Nielsonová, která se nyní jmenuje Shellie Nielson Seagerová, napsala sestře Thompsonové více než dvacet let poté, co byla v její třídě vavřínových dívek, a vyjádřila jí svou vděčnost. Sestra Seagerová napsala:

„Probudila jsem se v 5.15 a myslela jsem na vás a na vliv, který jste měla na můj život. …

Byly jsme pro vás na prvním místě. Vždy jste nám projevovala tolik pozornosti, péče a lásky. Vždy s vámi byla velká zábava! … A co je nejdůležitější, věděly jsme, že máte pevné svědectví o evangeliu Ježíše Krista.“11

Sestra Seagerová má nyní rodinu a pět dětí. Pozitivní vliv sestry Thompsonové bude na věky působit na sestru Seagerovou a na generace, které budou následovat.

Pán řekl:

„Pamatujte, cena duší je veliká v očích Božích. …

A pakliže budete pracovati po všechny dny své při hlásání pokání tomuto lidu“ [a hlásat pokání znamená jednoduše pomáhat lidem vrátit se k Bohu] „a přivedete jen jednu duši ke mně, jak veliká bude radost vaše s ní v království mého Otce!

A nyní, jestliže budete míti velikou radost s jednou duší, … jak velikou budete míti radost, jestliže přivedete mnoho duší ke mně!“ (Nauka a smlouvy 18:10, 15–16.)12

Když svou pozornost obrátíme na druhé, nejprve na svého manželského partnera, pak na rodinu a pak na další, a duchovně je pozvedáme a pomáháme jim zůstat pevnými a neochvějnými, zachraňujeme tím celé generace a naplňujeme své věčné určení.

Luciano Cascardi je presidentem kůlu São Paulo Brazil Ipiranga. Bratr Cascardi byl šestiletý chlapec, když se jeho rodina dala pokřtít v brazilském São Paulu. President Cascardi vloni v říjnu navštívil Spojené státy, aby našel misionáře, který učil jeho rodinu před 40 lety. Jedno věděl zcela jistě: onen misionář se křestním jménem jmenoval „starší“.

Díky řadě zázraků ho bratr Cascardi našel – byl to bratr Larry Wilson, pevný církevní vedoucí ze Severní Karolíny. V dopise adresovaném bratru Wilsonovi president Cascardi přirovnal nalezení svého misionáře k tomu, jako kdyby po mnoha letech našel ztraceného otce. President Cascardi poté řekl, mluvě o duchovním seménku, které vyrašilo před 40 lety a od té doby se rozhojnilo a ovlivnilo život tolika lidí: „Můžete sice spočítat semínka v jablku, ale nemůžete spočítat jablka, která z jednoho semínka vyrostou.“13

Abyste mohli posilovat a pozvedat druhé, nemusíte být na misii. President Monson nás neustále učí, jak nabízet pomocnou ruku lidem kolem sebe a jak je zachraňovat. Vzpomínáte si na jeho příběh o tom, jak jako mladý biskup pomohl někomu, kdo nechodil na shromáždění?

President Monson řekl:

„Když jsem byl povolán biskupem, uvědomil jsem si, že jsem presidentem kvora kněží, a chtěl jsem, aby každý chlapec chodil na shromáždění. Byl tam jeden chlapec, který nikdy nepřišel, a já jsem si pomyslel: ‚Já tu sedím s kněžími. Mají svého poradce. Nechám je tady, aby lekci učil poradce. Půjdu najít Richarda Casta.‘ Vyrazil jsem k němu domů. Jeho matka a otec byli doma, a řekli mi, že právě něco dělá v autoservisu West Temple Garage.

Šel jsem tedy na křižovatku ulic Fifth South a West Temple a branka byla otevřená, ale nikdo tam nebyl. A tak jsem se začal rozhlížet, ale nikde nikdo. Šel jsem tedy dozadu a tam byla taková ta stará montážní jáma.

Podíval jsem se dolů do tmavé jámy a spatřil jsem, jak na mě zírají dvě oči. Ozvalo se: ,Dostal jste mě, biskupe. Už jdu nahoru.‘ A vylezl z montážní jámy.

Moc pěkně jsme si popovídali. A já jsem řekl: ‚Richarde, potřebujeme tě. Vycházíš dobře s druhými. A já chci, aby každý kněz chodil na shromáždění. Přijdeš?‘ A on řekl: ,Ano, přijdu.‘ A skutečně přišel.“

O mnoho let později Richard Casto vyprávěl, co následovalo:

„Pak jsem sloužil na misii. Byl jsem zpečetěn s manželkou v chrámu. Máme pět skvělých dětí – dvě z nich sloužily na misii. Já jsem dvakrát sloužil jako biskup. Moje děti ho mají moc rády, a má žena ho má moc ráda kvůli tomu, co pro mě udělal. Je to pravděpodobně jedno z největších požehnání, které mne kdy v životě potkalo.“ 14

Na generální konferenci v říjnu 2009 president Monson řekl: „Myslím, že Spasitel nám říká, že dokud neztratíme sami sebe ve službě druhým, náš život má jen malý význam. Ti, kteří žijí jen pro sebe, nakonec uvadnou a obrazně řečeno ztratí svůj život, zatímco ti, kteří ztratí sami sebe ve službě druhým, vyrostou a budou vzkvétat – a tím si život zachovají.“15

Máte být kapitánem v díle Páně s konkrétním posláním vrátit se bezpečně domů a přivést s sebou mnoho dalších.

Vytrvejte „majíce dokonalý jas naděje“

Zakončím jedním osobním zážitkem. Je to také příběh s leteckou tématikou.

Vloni, 9. listopadu, jsme se s manželkou Kathy vraceli z Guatemala City a přestupovali jsme na jiný let v Miami na Floridě. Měli jsme důležité pověření, a bylo nutné, abychom stihli letadlo v Miami. Vyrazili jsme časně zrána z našeho hotelu na okraji guatemalského města Antigua, abychom stihli let do Miami v 8.55 ráno. Cestou do Guatemala City byl provoz neobvykle hustý. Měli jsme obavy, zda se na letiště dostaneme včas. Ale dorazili jsme tam právě tak, abychom letadlo stihli.

Proběhli jsme imigrační přepážkou směrem k odletové bráně. U brány jsme se dozvěděli, že naše letadlo odletí až za hodinu a půl. Jeho přílet se totiž minulou noc zpozdil kvůli nepříznivému počasí. Piloti a posádka museli dodržet určitý čas na odpočinek. Kvůli tomuto zdržení jsme měli obavy, zda stihneme náš navazující let v Miami. Na palubu letadla jsme se dostali o půldruhé hodiny později, ale poté, co letadlo vycouvalo od brány, jsme se dozvěděli, že v kokpitu došlo k nějaké poruše v elektronice. To nás zdrželo o dalších 40 minut. Zhluboka jsme se nadechli a uvažovali jsme, zda je vůbec nějaká šance, abychom navazující let stihli.

Letadlo zvládlo cestu mezi Guatemala City a Miami velmi rychle. Do Miami jsme dorazili pouhých 30 minut před plánovaným odletem navazujícího letu. Třicet minut se nezdá být dost času, ale my jsme byli odhodláni, že to zkusíme. Běželi jsme tak rychle, jak jsme jen mohli. Fronta u imigrační přepážky byla překvapivě krátká. Vyrazili jsme k celní přepážce a v duchu jsme se modlili, aby zavazadla, která jsme za sebou táhli, nevybrali ke kontrole. Naše modlitby byly zodpovězeny. Rychle jsem se podíval na letištní monitory a všiml jsem si, že naše letadlo je u brány D-3. Poté, co jsme běželi k terminálu D, došlo na nepříjemný proces bezpečnostní kontroly: Sundat boty. Kapaliny pouze v plastovém sáčku. Notebook zvlášť. A přání, aby bezpečnostní monitor nezapískal, když jsme procházeli detektorem.

Po absolvování bezpečnostní prohlídky nám do plánovaného odletu zbývalo pouhých 10 minut. Znovu jsem se podíval na letištní monitor. Ke svému zděšení jsem se spletl – letadlo neodlétalo od brány D-3 ale od brány E-3. Byli jsme na nesprávném terminálu. Sotva jsme popadali dech. Dveře letadla se nejspíše již zavřely a nám zbývalo ještě několik stovek metrů. Mysleli jsme si, že to vzdáme. Ale díky vzájemnému povzbuzování jsme se přinutili k závěrečnému finiši. Vyrazili jsme kupředu a zavazadla jsme táhli za sebou. Když jsme zatočili směrem k bráně E-3, zaslechli jsme, jak volají naše jména. Byl to zázrak. Dveře byly dosud otevřené. Zvládli jsme to!

Během svého duchovního putování narazíte na překážky, zdržení a poruchy zařízení. Budete dělat chyby. Možná se budete ptát sami sebe, zda to vůbec zvládnete. Nenechte se odradit! Zažijete také okamžiky naděje a víry, když se dveře otevřou a překážky se překonají. Pokračujte v cestě, buďte houževnatí, a především věřte v Krista a učte se následovat Jeho i Jeho proroky, vytrvejte, jak Nefi říká, „majíce dokonalý jas naděje“ (2. Nefi 31:20). Budete-li tak činit, slibuji vám, že jednoho dne uslyšíte své jméno. Zvládnete to.

Náš Nebeský Otec žije. Jsme Jeho synové a Jeho dcery. Ježíš Kristus je náš Spasitel a Vykupitel. Znovuzřídil své evangelium skrze Proroka Josepha Smitha. President Monson je Jeho prorok v dnešní době. Modlím se o to, abyste získali všechna požehnání nebes, která na vás čekají, zatímco se připravujete na své duchovní určení. Ve jménu Ježíše Krista, amen.

© 2010 by Intellectual Reserve, Inc. Všechna práva vyhrazena. Vydání v angličtině schváleno: 5/09. PD50018081 121

^ Back to top