Nebeské domovy, věčné rodiny PRESIDENT THOMAS S. MONSON První rádce v Prvním předsednictvu Budování věčného domova S pokorou v srdci zde zastupuji První předsednictvo jako závěrečný řečník tohoto shromáždění. Proslovy staršího Bednara, staršího Perryho a sestry Parkinové nás inspirovaly a poučily. Naše myšlenky se zaměřily na domov a na rodinu, neboť jsme si připomněli, že „domov je základem pro spravedlivý život, a žádná jiná instituce ho nemůže zastoupit a ani se nemůže zhostit jeho základní funkce“.1 Domov je mnohem více než jen dům postavený ze dřeva, z cihel nebo z kamene. Domov se skládá z lásky, z oběti a z úcty. Jsme zodpovědni za to, jaký domov budujeme. Musíme ho budovat moudře, neboť věčnost není krátkou procházkou. Zažijeme bezvětří i vítr, sluneční svit i stíny, radost i smutek. Pokud se však skutečně snažíme, náš domov může být kouskem nebe zde na zemi. Myšlenky, kterými se zaobíráme, skutky, které konáme, život, který vedeme, neovlivňují jen to, zda je naše pozemské putování úspěšné, ale také nám vytyčují cestu za věčnými cíli. Některé rodiny Svatých posledních dnů tvoří matka, otec a děti, kteří všichni žijí doma, zatímco jiné rodiny zažily bolestivý odchod nejprve jednoho člena rodiny, pak dalšího a pak ještě dalšího. Někdy rodinu tvoří jen jediný člověk. Ať již má rodina jakékoli složení, pokračuje neustále dál – neboť rodiny mohou být věčné. Můžeme se učit od mistra stavitele – samotného Pána. On nás učil, jak musíme stavět. On prohlásil: „[Každý]... dům proti sobě rozdělený nestane.“ (Matouš 12:25.) Později upozorňoval: „Vizte, můj dům je domem pořádku... a ne domem zmatku.“ (NaS 132:8.) Ve zjevení daném 27. prosince 1832 skrze proroka Josepha Smitha v Kirtlandu ve státě Ohio Mistr radil: „Zorganisujte se; připravte každou nutnou věc; a zřiďte dům, a to dům modlitby, dům půstu, dům víry, dům učení, dům slávy, dům pořádku, dům Boží.“ (NaS 88:119; viz také 109:8.) Kde by mohl kdokoli z nás najít vhodnější stavební projekt, podle kterého by mohl moudře a řádně stavět? Tento dům by vyhovoval stavebnímu zákonu popsanému v Matoušovi – byl by to dům postavený „na skále“ (Matouš 7:24, 25; viz také Lukáš 6:48; 3. Nefi 14:24, 25), dům, který by byl schopen odolat dešťům protivenství, záplavám odporu a větrům pochybností, které jsou v našem měnícím se a problematickém světě všudypřítomné. Někteří by mohli namítnout: „Ale toto zjevení se týkalo pokynů pro stavbu chrámu. Platí pro nás i v dnešní době?“ A já bych odpověděl: „Cožpak apoštol Pavel neprohlásil: ,Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží v vás přebývá?‘ “ (1. Korintským 3:16.) Dovolme Pánu, aby byl generálním dodavatelem naší stavby. Každý z nás pak může být subdodavatelem zodpovědným za nějakou velmi důležitou část celé stavby. My všichni jsme tudíž stavitelé. Kromě toho, že musíme budovat vlastní domov, máme také zodpovědnost pomáhat budovat království Boží zde na zemi tím, že věrně a efektivně sloužíme ve svých církevních povoláních. Dovolte mi, abych vám před zahájením našeho budování nabídl pokyny od Boha, ponaučení ze života a body k přemítání. Poklekněte k modlitbě „Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nezpoléhej. Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé.“ (Přísloví 3:5–6.) Toto pronesl moudrý Šalomoun, syn Davidův, král Izraelský. Na tomto americkém kontinentu Jákob, bratr Nefiův, prohlásil: „Vzhlížejte k Bohu s pevností mysli a modlete se k němu s nesmírnou vírou.“ (Jákob 3:1.) Tyto božsky inspirované rady k nám v dnešní době přicházejí jako průzračně čistá voda na vyprahlou zem. Žijeme v neklidné době. Před několika málo generacemi by si člověk nedokázal představit svět, v němž nyní žijeme, a problémy, které tento svět přináší. Jsme obklopeni nemorálností, pornografií, násilím, drogami a mnoha dalšími špatnostmi, které sužují novodobou společnost. Naším úkolem, vskutku zodpovědností, není jen uchovat se „[neposkvrněnými] od světa“ (Jakub 1:27), ale také vést své děti a další, za které jsme zodpovědni, rozbouřenými vlnami hříchu, který nás všechny obklopuje, abychom se tak mohli jednou vrátit k Nebeskému Otci a mohli s Ním opět žít. Výchova vlastní rodiny vyžaduje naši přítomnost, náš čas, naše nejlepší úsilí. Abychom byli při své výchovné činnosti úspěšní, musíme být věrným příkladem pro členy své rodiny a musíme si udělat čas na chvíle strávené osobně s každým jejím členem, a rovněž musíme mít čas na poskytnutí rady a vedení. Často máme pocit, že úkol, který je před námi, je nezvládnutelný. Nicméně pomoc je vždy nablízku. Ten, který zná každé své dítě, zodpoví naši usilovnou a upřímnou modlitbu, když hledáme pomoc při vedení své rodiny. Takováto modlitba vyřeší více problémů, zmírní více bolestí, zabrání více přestupkům a dodá lidské duši větší pokoj a spokojenost, než jakou by bylo možné získat jakýmkoli jiným způsobem. Kromě toho, že potřebujeme toto vedení pro vlastní rodinu, jsme byli povoláni do funkcí, ve kterých máme zodpovědnost za druhé. Jako biskup nebo jeho rádce, jako vedoucí kněžského kvora nebo jako vedoucí pomocné organizace máte možnost změnit život druhých. Někteří z nich mohou pocházet z částečně členských nebo méně aktivních rodin; někteří se možná odvrátili od svých rodičů a nedbají jejich proseb a rad. Můžeme se docela dobře stát nástrojem v rukou Páně, abychom změnili život někoho, který je v podobné situaci. Bez vedení Nebeského Otce však nemůžeme zvládnout vše, k čemu jsme povoláni. Tato pomoc přichází skrze modlitbu. Jednoho význačného amerického soudce se zeptali, jak můžeme my, občané států po celém světě, snížit kriminalitu a nerespektování zákona a jak můžeme do svého života i národa vnést pokoj a spokojenost. Soudce zamyšleně odpověděl: „Navrhuji vrátit se k onomu starému zvyku rodinné modlitby.“ Neměli bychom být proto vděčni za to, že rodinná modlitba pro nás není žádným zastaralým zvykem? V často citovaném pořekadlu se skrývá hluboká pravda: „Rodina, která se spolu modlí, spolu také zůstává.“ Samotný Pán nařídil, abychom měli rodinnou modlitbu, když řekl: „Modlete se k Otci ve své rodině, vždy ve jménu mém, aby manželkám vašim a dětem vašim mohlo býti požehnáno.“ (3. Nefi 18:21.) Jako rodiče, jako učitelé i jako vedoucí v kterémkoli povolání si nemůžeme dovolit vydat se na toto potenciálně nebezpečné putování smrtelností bez nebeské asistence, která by nám pomáhala při vedení těch, za které jsme zodpovědni. Když k Bohu pronášíme rodinné modlitby i své osobní modlitby, čiňme tak s vírou a s důvěrou v Něho. Poklekněte k modlitbě. Přikročte ke službě Obraťme se k životu Páně, abychom našli svůj příklad. Život Ježíšův, když sloužil mezi lidmi, je jako zářivý paprsek pátrajícího světla dobrotivosti. Přinesl sílu nohám chromého, zrak očím slepého, sluch uším hluchého a život tělu mrtvého. Jeho podobenství učí moci. Společně s milosrdným samaritánem učil: „Miluj bližního svého.“ (Viz Lukáš 10:30–35.) Skrze svou laskavost projevenou ženě, jež byla přistižena při cizoložství, učil soucitnému pochopení (viz Jan 8:3–11). Ve svém podobenství o hřivnách nás učil, že se máme zlepšovat a že máme usilovat o dokonalost (viz Matouš 25:14–30). Je dosti dobře možné, že nás připravoval na naši roli při budování věčné rodiny. Každý z nás – ať již vedoucí kněžství nebo úředník či úřednice v pomocné organizaci – má zodpovědnost vůči svému posvátnému povolání. Byli jsme ustanoveni k dílu, k němuž jsme byli povoláni. V Nauce a smlouvách 107:99 Pán praví: „Pročež, nechť každý muž se učí povinnostem svým a nechť se učí jednati v úřadu, do něhož je určen, ve vší píli.“ Když se budeme snažit žehnat a posilovat ty, za něž máme ve svém církevním povolání zodpovědnost, budeme ve skutečnosti žehnat a posilovat jejich rodiny. A tak služba, kterou vykonáváme ve své rodině i ve svém církevním povolání, může mít věčné důsledky. Před mnoha lety jsem se jako biskup velkého a různorodého sboru čítajícího více než tisíc členů, kteří bydleli v centru Salt Lake City, potýkal s mnoha náročnými úkoly. Jednou v neděli odpoledne mi zavolal majitel obchodu s drobným zbožím nacházejícím se na území našeho sboru. Řekl mi, že téhož dne ráno přišel do jeho obchodu malý chlapec a koupil si u bufetu zmrzlinový pohár. Zaplatil penězi, které vytáhl z nějaké obálky, a když odcházel, zapomněl obálku v obchodě. Když si majitel obchodu obálku prohlédl, zjistil, že to byla obálka na postní oběti, na níž bylo vytištěno jméno a telefonní číslo našeho sboru. Když mě popsal onoho chlapce, který v obchodě nakupoval, okamžitě jsem si uvědomil, o koho jde – byl to mladý jáhen z našeho sboru, který pocházel z méně aktivní rodiny. Mou první reakcí bylo zděšení a zklamání, když jsem pomyslel na to, že by některý jáhen z našeho sboru mohl vzít postní oběti určené těm, kteří byli v nouzi, a jít v neděli do obchodu a koupit si za tyto peníze nějakou sladkost. Rozhodl jsem se, že chlapce hned odpoledne navštívím, abych ho učil o posvátných prostředcích Církve a o jeho povinnosti, jakožto jáhna, tyto prostředky shromažďovat a ochraňovat. Na cestě k tomuto jáhnovi jsem se v duchu pomodlil o vedení ohledně toho, co mám říci, abych celou situaci zvládl. Dorazil jsem k jeho domu a zaklepal na dveře. Přišla mi otevřít chlapcova matka a pozvala mě do obývacího pokoje. Ačkoli byl pokoj osvětlen pouze skrovně, všiml jsem si, jak byl malý a zašlý. V pokoji stálo několik málo odřených kusů nábytku. I samotná matka vypadala vyčerpaně. Hněv kvůli tomu, co její syn provedl onoho rána, se vytratil, protože jsem si uvědomil, že tato rodina byla skutečně v nouzi. Měl jsem dojem, že se mám této matky zeptat, zda mají doma nějaké jídlo. Se slzami v očích přiznala, že nemají nic. Řekla mi, že její manžel je již nějakou dobu bez práce a že zoufale potřebují nejen jídlo, ale také peníze na zaplacení nájmu, aby je z jejich malého domečku nevystěhovali. O oné záležitosti s postními obětmi jsem se již nezmínil, protože jsem si uvědomil, že když se ten chlapec zastavil v obchodě s drobným zbožím, musel být nejspíše zoufale hladový. Místo toho jsem okamžitě zařídil, aby této rodině byla poskytnuta pomoc, aby měli jídlo a střechu nad hlavou. Kromě toho jsme s pomocí vedoucích kněžství ve sboru dokázali najít zaměstnání pro manžela, aby tak mohl v budoucnu svou rodinu zaopatřit. Jako vedoucí kněžství a pomocných organizací máme nárok na Pánovu pomoc při zvelebování svých povolání a při plnění svých zodpovědností. Usilujte o Jeho pomoc, a když získáte inspiraci, jednejte na základě této inspirace, abyste věděli, kam máte jít, koho máte navštívit, co máte říci, a jak to máte říci. Můžeme se upřemýšlet k smrti, ale jen tehdy, když budeme na základě myšlenky jednat, pak skutečně lidem požehnáme. Kéž jsme opravdovými pastýři těch, za které máme zodpovědnost. John Milton napsal ve své básni „Lycidas“: „Hladové ovce vzhlížejí, potravu však nedostávají.“ (Verš 125.) Sám Pán řekl proroku Ezechielovi: „Běda pastýřům Izraelským, kteříž... stáda... [nepasou].“ (Ezechiel 34:2–3.) Naší zodpovědností je pečovat o stádo, neboť tyto drahocenné ovce, tato jehňátka jsou všude – doma v naší vlastní rodině, mezi širším příbuzenstvem, a čekají na nás v našich církevních povoláních. Ježíš je naším Vzorem. On řekl: „Já jsem ten dobrý pastýř, a známť [ovce] své.“ (Jan 10:14.) Máme pastýřskou zodpovědnost. Kéž každý z nás přikročí ke službě. Vztáhněte ruku k záchraně Během putování po stezce života dochází ke ztrátám. Někteří se odchýlí od ukazatelů cesty, které vedou k věčnému životu, aby pak zjistili, že zvolená oklika nakonec vede do slepé uličky. Netečnost, bezstarostnost, sobectví a hřích, to vše si vybírá svou drahocennou daň v lidském životě. Jsou zde takoví, kteří z nevysvětlitelných důvodů pochodují za zvuku jiného bubeníka, aby později poznali, že následovali krysaře bolesti a utrpení. V roce 1995 se První předsednictvo obrátilo k těm, kteří zbloudily od stáda Kristova, a vydalo zvláštní prohlášení nazvané „Pozvání zpět“. Toto poselství obsahovalo tuto výzvu: „Obracíme se k vám, kteří se z nějakého důvodu nacházíte mimo náruč Církve, a pravíme vám: vraťte se. Zveme vás, abyste se vrátili a zakusili štěstí, které jste kdysi znali. Najdete mnohé, kteří vás přivítají s otevřenou náručí, kteří vám budou pomáhat a kteří vám dodají odvahu. Církev potřebuje vaši sílu, lásku, věrnost a oddanost. Cesta vedoucí k tomu, aby člověk mohl znovu získat úplná požehnání plynoucí z členství v Církvi, je pevně daná a jistá, a my jsme připraveni přijmout kohokoli, kdo na ni chce vstoupit.“ Možná, že díky jednomu často se opakujícímu příběhu lépe porozumíte tomu, že máte osobně možnost vztáhnout ruku k záchraně. Navštivme jednu rodinu, která má syna Jacka. Jack měl již od mala mnoho vážných rozepří s otcem. Jednoho dne, to už mu bylo sedmnáct, vedli obzvláště bouřlivou debatu. Jack otci řekl: „To byla poslední kapka. Odcházím z domu, a už se nikdy nevrátím!“ Odešel do svého pokoje a zabalil si své věci. Matka ho prosila, aby zůstal, on byl však příliš rozzlobený, než aby jí naslouchal. Nechal ji stát s pláčem ve dveřích. Když odcházel a chystal se projít brankou u domu, zaslechl otce, jak na něj volá: „Jacku, vím, že za to, že odcházíš, nesu z velké části vinu já. Opravdu mě to mrzí. Chci, abys věděl, že kdykoli se budeš chtít vrátit domů, budeš vždy vítán. A já se budu snažit být ti lepším otcem. Chci, abys věděl, že tě mám rád, a vždycky budu.“ Jack nic neřekl, odešel na autobusovou zastávku a koupil si jízdenku do vzdáleného místa. Když seděl v autobuse a sledoval, jak míle ubíhají, začal přemýšlet o slovech svého otce. Začal si uvědomovat, kolik odvahy, kolik lásky musel v sobě jeho otec najít, aby řekl to, co řekl. Otec se mu omluvil. Nabídl mu, že se může kdykoli vrátit, a letním vzduchem zazněla jeho slova: „Mám tě rád.“ Tehdy si Jack uvědomil, že je řada na něm. Uvědomil si, že sám se sebou se dokáže vyrovnat jedině tehdy, když svému otci projeví stejný druh vyspělosti, vlídnosti a lásky, který otec projevil vůči němu. Jack vystoupil z autobusu. Koupil si zpáteční jízdenku a vydal se na cestu domů. Dorazil krátce po půlnoci, vešel do domu a rozsvítil světlo. V houpacím křesle tam seděl jeho otec se skloněnou hlavou. Když vzhlédl a spatřil Jacka, vstal z křesla a vzájemně si padli do náručí. Jack později řekl: „Poslední roky, které jsem doma strávil, patřily mezi ty nejšťastnější v mém životě.“ Máme zde otce, který potlačil hněv a zkrotil pýchu a vztáhl ruku, aby zachránil svého syna předtím, než by se stal jedním z ohromné „armády ztracených“, která je důsledkem narušených rodin a rozbitých domovů. Oním obvazem, oním uzdravujícím balzámem byla láska; láska, kterou lidé tak často pociťují a tak málokdy vyjadřují. Z hory Sinaj hřmí v našich uších slova: „Cti otce svého i matku svou“ (Exodus 20:12) a později tentýž Bůh nařídil: „[Žijte] s druhými v lásce.“ (NaS 42:45.) Řiďme se Pánovým stavebním projektem Poklekněte k modlitbě. Přikročte ke službě. Vztáhněte ruku k záchraně. Každá tato rada tvoří důležitou stránku Božího stavebního projektu, podle kterého z domu vzniká domov a z domova nebe. Zachovat rovnováhu mezi našimi posvátnými a závažnými zodpovědnostmi v rodině a našimi církevními povoláními je pro nás zcela zásadní. Při péči o svou rodinu a při plnění církevních povolání musíme používat moudrost, inspiraci a zdravý úsudek, neboť obě oblasti jsou životně důležité. Nemůžeme zanedbávat svou rodinu; nesmíme zanedbávat svá církevní povolání. Budujme dovedně, nevydávejme se žádnými zkratkami a řiďme se Jeho stavebním projektem. Pak nám Pán, náš stavbyvedoucí, může říci totéž, co řekl při svém zjevení se Šalomounovi, staviteli z jiné doby: „Posvětil jsem domu toho, kterýž jsi vystavěl, aby přebývalo tam jméno mé až na věky, a byly tu oči mé i srdce mé po všecky dny.“ (1. Královská 9:3.) Pak budeme mít nebeské domovy a věčné rodiny a budeme schopni pomáhat i dalším rodinám, budeme schopni je posilovat a žehnat jim. Modlím se nanejvýš pokorně a upřímně, aby každý z nás toto požehnání získal. Ve jménu Ježíše Krista, amen. Odkaz 1. Dopis Prvního předsednictva, 11. února 1999.