2020
Používání celého názvu Církve bylo nepraktické, ale stálo to za to
Duben 2020


Pouze v elektronické podobě: Mladí dospělí

Používání celého názvu Církve bylo nepraktické, ale stálo to za to

Zdálo se být snadné následovat pokyn proroka, ale vyžádalo si to více úsilí, než jsem čekal.

Když president Nelson na generální konferenci v říjnu 2018 hovořil o tom, že máme používat správný název Církve, jeho poselství bylo pro mě jednoznačné: „Je to příkaz od Pána. …

Odstranění jména Páně z Pánovy Církve je velikým vítězstvím Satana.“ („Správný název Církve“, Liahona, listopad 2018, 87, 88.)

Uvědomil jsem si, že musím přehodnotit, jak přistupuji k rozhovorům s druhými, včetně některých zákazníků v práci, kteří si navykli nazývat mě „mormonem“ nebo členem „mormonské církve“.

S odhodláním používat celý název Církve jsem čekal na další příležitost, kdy budu moci zmínit své členství v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů. A ta příležitost se skutečně brzy naskytla, opět v rámci pracovních povinností. „Vy mormoni jste tak laskaví lidé,“ pronesl jeden potenciální zákazník. „Díky,“ řekl jsem. „Jako členové Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů věříme, že jsme bratři a sestry.“ A rozhovor s ním a s ostatními se pak stočil na téma, jak jsou „mormoni“ laskaví.

I když jsem udělal to, co se ode mne očekávalo, a použil jsem celý název Církve, měl jsem pocit, že to nezabralo. Moji přátelé a spolupracovníci na mě dál pohlíželi jako na člena „mormonské církve“ a nikoli jako na následovníka Krista, a už vůbec ne jako na člena Kristovy znovuzřízené Církve.

Stálo to za tu námahu?

Při několika následných rozhovorech ohledně mé víry jsem se cítil poněkud zoufale, protože vyslovovat celý dlouhý název Církve opakovaně v jednom rozhovoru bylo jednoduše nepraktické. Každý, se kterým jsem o tom mluvil, se na mě koukal divně. A rozhovor se nakonec vždy stočil na „mormony“.

Snažil jsem se, aby mé rozhovory na toto téma byly trochu přirozenější. Ale bylo to nakonec obtížnější, než jsem očekával, obzvláště při rozhovoru s těmi, které jsem v žádném případě nechtěl nijak urazit. Nechtěl jsem o své víře hovořit bojácně nebo rezignovaně, ale zároveň jsem ani nechtěl vyznít nespokojeně, protože tito lidé mě předtím často nazývali „mormonem“, aniž bych vůči tomu cokoli namítal. A také jsem slýchal, jak mnozí ostatní členové Církve o sobě a o ostatních stále hovořili jako o „mormonech“ na různých shromážděních nebo při jiných příležitostech.

Začal jsem pochybovat, zda používání celého názvu Církve je pro velkolepý plán všeho stvoření opravdu natolik podstatné. Ona značka „mormoni“ je přeci v myslích mnoha lidí vnímána docela pozitivně – alespoň mně označení „mormon“ zpravidla pomáhalo. Když jsem si ale proslov presidenta Nelsona znovu přečetl, pocítil jsem, že to opravdu je důležité, i když je to při rozhovoru trochu nepraktické. A tak jsem se znovu zavázal používat celý název.

Příležitost svědčit o Kristu

Další příležitost použít celý název Církve nastala, když jsem s kamarádem zašel na bohoslužbu jeho církve. Jeden z přítomných ke mně přistoupil a s velkým úsměvem se mě zeptal, zda jsem mormon. „Jsem členem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů, ano,“ odpověděl jsem. Dotyčný mi kladl otázku za otázkou, a vždy začal slovy „Věří mormonská církev v …?“ A já jsem pokaždé začal odpovídat slovy: „Ve znovuzřízené Církvi Kristově věříme, že…“

Toto se opakovalo čtyřikrát nebo pětkrát. Když si uvědomil, že termín „mormon“ nepoužívám, rezolutně se zeptal: „A vy tedy nejste mormon?“

Zeptal jsem se ho, zda ví, kdo byl Mormon – což nevěděl. Vysvětlil jsem mu tedy, že Mormon by prorok, historik, vojevůdce a také politik v dávné Americe. A že je mi ctí, že jsem spojován s člověkem, který tak oddaně sloužil Bohu a svým bližním.

„Nicméně,“ pokračoval jsem, „Mormon nezemřel za mé hříchy. Mormon za mne neprolil svou krev, ani netrpěl v Getsemanech, ani nezemřel na kříži. Mormon není můj Bůh. Mým Bohem a Spasitelem je Ježíš Kristus. Ježíš Kristus je mým Vykupitelem. A Jeho jménem chci být nazýván soudného dne, a mám naději, že Jeho jménem budu nazýván i dnes.“

Pociťoval jsem, že mě při tomto krátkém svědectví, které jsem svému novému známému vydal, Duch podporuje. Po několika vteřinách ticha můj nový známý pronesl: „Takže jste tedy křesťan?“

„Ano, jsem křesťan,“ odpověděl jsem, „a člen Kristovy znovuzřízené Církve.“

Zdálo se, že následovat pokyn proroka bude snadné, ale vyžádalo si to více úsilí, než jsem čekal. Stále nejsem dokonalý v tom, že bych se řídil naprosto vším, o co jsem požádán. Dávám si ale pozor na to, abych používal celý název Církve.

Jsem vděčný za Ducha, kterého pociťuji, když mám možnost svědčit druhým o mém Spasiteli a o mém členství v Jeho Církvi. Našel jsem způsob, jak přirozeně svědčit o Něm a o Jeho znovuzřízené Církvi kdykoli, když se mně někdo zeptá, zda jsem mormon.