Předsedající biskupstvo

První rádce v Předsedajícím biskupstvu


 

Drazí bratři a sestry, považuji dnes večer za velkou čest a výsadu, že k vám mohu promlouvat. Pociťuji velký obdiv k mladým dospělým Církve a raduji se z této možnosti strávit s vámi dnes večer několik chvil.

V tomto nádherném Tabernaclu je vás několik tisíc. A dokonce ještě víc těch, které nevidím, se shromáždilo v tisících sborových domech po celém světě. Vím ale, že dáváte pozor a chcete se učit. Navzdory vzdálenosti, která nás může rozdělovat, vím, že Duch Svatý může být s vámi, ať jste kdekoli. A právě přítomnost Ducha Svatého, více než satelitní vysílání, vytváří mezi námi všemi toto jedinečné pouto. Modlím se o to, aby byl dnes večer s námi, aby nás učil, vedl a inspiroval.

Život je plný překvapení

Nacházíme se na vznešeném místě, v historickém památníku, který vzdává hold víře a pracovitosti pionýrů, kteří založili Salt Lake City. Poprvé jsem byl v tomto Tabernaclu, když mi bylo 16 let. Bylo to během mé první návštěvy Spojených států. Otec mi nabídl, abych ho doprovázel na jedné z jeho obchodních cest do Kalifornie. Jako mladý muž, který vyrůstal v jižní Francii, jsem skákal nadšením, když mi to nabídl. Konečně uvidím Ameriku! A mé nadšení bylo ještě větší, protože náš cestovní plán zahrnoval víkend strávený v Salt Lake City a návštěvu generální konference.

Vzpomínám si, že jsme do Utahu dorazili ve vypůjčeném Fordu Mustangovi. Během mnoha hodin strávených na cestě jsme projížděli sněhovými závějemi, pouštěmi, které se rozléhaly do dáli, úžasnými oranžově zbarvenými kaňony a majestátními horami. Tato krajina pro mě charakterizovala americký Západ. Pozorně jsem se rozhlížel v naději, že podél dálnice uvidím nějaké kovboje nebo indiány.

Druhý den, díky laskavosti jednoho přítele, jsme seděli v tomto Tabernaclu v jedné z předních řad a účastnili jsme se zasedání konference. Udělalo to na mě velký dojem. Během shromáždění jsem se snažil pochytit několik anglických slov, kterým jsem rozuměl. Dosud si vzpomínám na proslov presidenta Ezry Tafta Bensona – ani ne tak na jeho slova, ale na to, jak hluboce zapůsobil na mé srdce. Měl jsem pocit, že prožívám sen, nádherné dobrodružství.

Jak bych si tehdy vůbec mohl představit, co se stane tento večer? Dokázal bych si představit, že budu mít proslov v tomtéž Tabernaclu před takovým shromážděním? Rozhodně ne!

Život je plný překvapení, že? Ani před pěti lety bych si to nedokázal představit. V té době jsme s rodinou bydleli v Paříži a zdálo se, že máme život dokonale naplánovaný. Našich pět dětí se narodilo v téže porodnici nedaleko našeho domova. Pokud jde o nás, nedokázali jsme si představit, že bychom žili jinde než v této klidné čtvrti na okraji Paříže, obklopeni dětmi a brzy očekávanými vnoučaty. Pak nám jednou večer zavolal president Monson a náš život se obrátil vzhůru nohama.

Od té doby s rodinou objevujeme radosti, které přináší život v Utahu – místa spojená s církevní historií, výlety na hory, grilování na zahradě při zapadajícím slunci, lahodné hamburgery všech možných druhů (ty nejlepší i ty nejhorší!), zápasy týmu Cougar … i Uteů. A nikdy nevíte, jestli tím kovbojem, kterého zítra uvidíte u dálnice, nebudu třeba já!

Budoucnost není předem nalinkovaná

Mé pověření být členem Předsedajícího biskupstva je úžasné a inspirující. Avšak tato zkušenost se velmi liší od toho, co jsem si plánoval v mládí. Jako dítě jsem chtěl být archeologem. Má babička si usmyslela, že dohlédne na to, abych získal dobré vzdělání. Dala mi knihu o mladém faraonovi, který je dnes znám jako král Tut, a díky ní jsem získal zálibu v dávných civilizacích. Strávil jsem mnoho víkendů tím, že jsem kreslil starověké bitvy, a tyto obrázky jsem měl všude po stěnách pokoje. Měl jsem sen, že jednou pojedu do Egypta a zúčastním se vykopávek starověkých egyptských chrámů a faraonských hrobek.

O čtyři desetiletí později stále ještě nejsem archeologem a nejspíš se jím nikdy nestanu. Nikdy jsem v Egyptě nebyl a než jsem se stal generální autoritou, pracoval jsem v oboru distribuce potravin. To moc neodpovídá mým plánům z dětství!

Mládí je zpravidla dokonalým obdobím pro vytváření osobních plánů. Každý z nás má své dětské sny. Jakožto mladí dospělí byste měli mít sny ohledně své budoucnosti – každý z vás! Možná se jedná o přání dosáhnout nějakého sportovního výkonu, vytvořit úžasné umělecké dílo, nebo získat diplom či dosáhnout profesního postavení, o které vytrvale usilujete. Možná si v mysli dokonce uchováváte drahocenný obraz svého budoucího manžela nebo manželky, jeho nebo její fyzický vzhled, charakterové rysy, barvu očí nebo vlasů, a obraz krásných dětí, které požehnají vaši rodinu.

Kolik vašich přání se uskuteční? Život je plný nejistot. V průběhu celého života na vás budou čekat překvapení. Kdo ví, co se stane zítra, kde budete za pár let a co budete dělat? Život je jako napínavý román, u kterého je velmi těžké odhadnout zápletku.

Zažijete určité významné chvíle, které mohou v okamžiku změnit směr vašeho života. Tyto chvíle nemusejí být ničím jiným než pouhým pohledem, rozhovorem, neplánovanou událostí. S Valérií si stále pamatujeme na přesně ten okamžik, kdy jsme se do sebe zamilovali. Bylo to během zkoušky pěveckého sboru v našem sboru pro mladé dospělé v Paříži. Bylo to něco naprosto nečekaného! Znali jsme se od dětství, ale nikdy jsme do sebe nebyli zamilovaní. Onoho večera jsem seděl u piana a ona zpívala ve sboru. Naše pohledy se setkaly a něco se stalo. Jediná vteřina ovlivnila celou věčnost!

V životě k vám budou přicházet nové příležitosti, jako například nedávné oznámení presidenta Monsona ohledně věku pro misionářskou službu. Po tomto oznámení od proroka možná tisíce mladých mužů a mladých žen v Církvi v tuto chvíli právě mění své plány, aby mohli jít sloužit na misii.1

Někdy dochází v našem životě ke změnám kvůli nečekaným těžkostem či zklamáním. Z vlastní zkušenosti jsem poznal, že jsme jen zčásti schopni ovlivňovat okolnosti našeho života.

A přesto většina lidí nemá ráda něco neznámého. Životní nejistoty u některých vyvolávají nedostatek sebedůvěry – strach z budoucnosti, který se projevuje různými způsoby. Někteří váhají k něčemu se zavázat kvůli obavám z neúspěchu, dokonce i tehdy, když se jim nabízejí dobré příležitosti. Například odkládají manželství, vzdělání, založení rodiny nebo získání stabilní profese a dávají přednost tomu, že jen „vysedávají s přáteli“ nebo si dál užívají pohodlí domova svých rodičů.

Další názor, který nás bude omezovat, lze charakterizovat tímto rčením: „Jezte, pijte a veselte se, neboť zítra zemřeme“. (2. Nefi 28:7.) Tato věta naznačuje, že když stejně nevíme, co se stane zítra, a že když nakonec všichni stejně zemřeme, máme si v současnosti užívat. Tento názor dává přednost užívání si okamžitých radovánek, bez ohledu na jejich budoucí následky.

Kráčejte po cestě štěstí

Drazí bratři a sestry, mé dnešní poselství se týká toho, že existuje i jiná cesta než cesta obav a pochybností či požitkářství – cesta, která do života vnáší pokoj, sebedůvěru a vyrovnanost. Nemůžete mít vliv na všechny okolnosti svého života. Přihodí se vám různé věci, dobré i náročné, které jste vůbec nečekali. Nicméně prohlašuji, že máte vliv na své štěstí. Jste jeho strůjci.

Stále si pamatuji tato moudrá slova, která president Dieter F. Uchtdorf pronesl na poslední generální konferenci:

„Čím jsme … starší, tím víc se ohlížíme zpátky a uvědomujeme si, že na vnějších okolnostech ve skutečnosti nezáleží a že tyto okolnosti o našem štěstí nerozhodují.

My rozhodujeme o svém štěstí.“2

Ne, vaše štěstí ve skutečnosti není důsledkem okolností vašeho života. Je v mnohem větší míře výsledkem vaší duchovní vize a zásad, na kterých zakládáte svůj život. Tyto zásady vám přinesou štěstí bez ohledu na neočekávané těžkosti a překvapení, kterým budete během svého putování zde na zemi nevyhnutelně čelit.

Dnes večer bych s vámi některé tyto základní zásady rád prošel.

1. Rozpoznejte svou osobní cenu

První zásada je tato – rozpoznejte svou osobní cenu.

Letos v létě jsme s rodinou pár dnů relaxovali v Provence, v úžasném kraji v jižní Francii. Jednou večer, když zrovna zapadlo slunce a venkovskou krajinu zahalila tma, jsem se rozhodl, že si vychutnám chvíli klidu a lehnu si před domem na pohovku. Všude kolem byla taková tma, že jsem s obtížemi dokázal rozpoznat věci kolem sebe. Očima jsem začal zkoumat oblohu. Zpočátku bylo vše naprosto černé. Najednou se na obloze objevilo nějaké světlo – jako jiskra, a pak dvě a tři. Moje oči si postupně zvykaly na tmu, a já jsem začal obdivovat myriády hvězd. To, co jsem původně považoval za temnou oblohu, se proměnilo v Mléčnou dráhu.

Pomyslel jsem si: „To se trochu podobá našemu osobnímu vztahu s Bohem. Kolik lidí je přesvědčeno, že Bůh je daleko nebo že vůbec neexistuje? Pro tyto lidi je život velmi temný a černý. Nevěnují čas ani úsilí tomu, aby zkoumali nebesa a aby poznali, že Bůh existuje a že je nám tak blízko.“

Začal jsem přemýšlet dál. Uvažoval jsem o rozlehlosti vesmíru, na který jsem se díval, a o mé fyzické bezvýznamnosti a ptal jsem se sám sebe: „Kdo jsem já před takovou velkolepostí a vznešeností?“ Na mysli mi vytanula jedna pasáž z písem. Jsou to velmi krásné verše, jeden z Davidových žalmů, jehož poezie mě vždy inspirovala.

„Když spatřuji nebesa tvá, dílo prstů tvých, měsíc a hvězdy, kteréž jsi tak upevnil, říkám:

Co jest člověk, že jsi naň pamětliv, a syn člověka, že jej navštěvuješ?“ (Žalm 8:3–4.)

Ihned poté následují tato uklidňující slova:

„Nebo učinil jsi ho málo menšího andělů, slávou a ctí korunoval jsi jej.“ (Žalm 8:5.)

Toto je paradox a zázrak Stvoření. Vesmír je nedozírný a nekonečný, a přitom každý z nás má jedinečnou cenu, která je v očích našeho Stvořitele vznešená a nekonečná. Má fyzická bytost je nekonečně malá, a přesto mám pro Nebeského Otce nesmírně důležitou cenu.

President Uchtdorf prohlásil:

„Ať jste kdekoli, ať se nacházíte v jakékoli situaci, Bůh na vás nezapomněl. Nehledě na to, jak temné se vaše dny mohou zdát, nehledě na to, jak nevýznamně se cítíte, nehledě na to, jaké stíny se nad vámi mohou vznášet, Nebeský Otec na vás nezapomněl. Ve skutečnosti vás miluje nekonečnou láskou.

… Ta nejvznešenější, nejmocnější a nejnádhernější Bytost ve vesmíru vás zná a pamatuje na vás! Miluje vás Král nekonečného prostoru a věčného času!“3

Poznání toho, že Bůh nás zná a miluje každého z nás osobně, je jako světlo, které osvěcuje náš život a dává mu smysl. Vzpomínám si na jednu mladou ženu, která za mnou přišla po firesidu, který jsem měl v Římě v Itálii. Chvěl se jí dojetím hlas, když mi vyprávěla o své sestře, která procházela trápením a starostmi. Pak mi položila tuto otázku: „Jak jí mohu pomoci poznat, že ji Nebeský Otec miluje?“

Není to snad zcela zásadní otázka? Jak můžeme vědět, že Bůh nás miluje? To, jak vnímáme svou osobní cenu, je často založeno na tom, jakou lásku a zájem získáváme od těch, kteří jsou kolem nás. Tato láska nám ale někdy chybí. Láska lidí je často nedokonalá, neúplná nebo sobecká.

Avšak láska Boží je dokonalá, úplná a nesobecká. Ať jsem kdokoli, ať mám přátele, nebo ne, ať jsem populární, nebo ne, a dokonce i když mám pocit, že mě druzí zavrhují nebo pronásledují, mám absolutní jistotu, že Nebeský Otec mě miluje. Zná mé potřeby; rozumí mým starostem; dychtí po tom, aby mi žehnal. A tím největším vyjádřením Jeho lásky ke mně, je skutečnost, že Bůh „tak … miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal“. (Jan 3:16.) Neodňal Spasitelův hořký kalich a dozajista sám trpěl mukami, když se díval na to, jak Jeho Syn trpí v zahradě getsemanské a na kříži. Kristus přinesl smírnou oběť za hříchy všech lidí a část tohoto velikého Usmíření byla zamýšlena i pro mě a je pro mě dnes vyhrazena. Tento nekonečný dar, který nám dává Otec a Jeho Syn, dosvědčuje mé duši, že pro Ně mám osobní cenu.

Bratři a sestry, představte si, co by to pro vás znamenalo, kdybyste se dokázali vidět tak, jak vás vidí Bůh. Co kdybyste se na sebe podívali s toutéž shovívavostí, láskou a důvěrou, jako to dělá Bůh? Představte si, jak by to ovlivnilo váš život, kdybyste rozuměli svým věčným možnostem a schopnostem tak, jak jim rozumí Bůh. Kdybyste se na sebe dokázali podívat Jeho očima, jaký vliv by to mělo na váš život?

Svědčím o tom, že On žije. Hledejte Ho! Bádejte a studujte. Modlete se a ptejte se. Slibuji vám, že Bůh vám pošle hmatatelná znamení své existence a své lásky k vám. Může to být odpověď na modlitbu; může to být jemný vliv Ducha Svatého, který vám dodá útěchu nebo klid; může to být náhlá inspirace nebo nová síla, o níž víte, že nepochází z vás; může to být člen rodiny, přítel nebo vedoucí kněžství, který je náhodou ve správné chvíli na správném místě, aby požehnal váš život. Když Ho budete vyhledávat, ať již tak, či onak, dá vám poznat, že On je zde pro vás.

2. Staňte se tím, kým jste

Nyní druhá zásada štěstí – staňte se tím, kým jste.

Autorem slov „staňte se tím, kým jste“ je údajně jeden z nejoslavovanějších řeckých básníků Pindaros.4 Zní to jako paradox. Jak se mohu stát tím, kým již přeci jsem?

Dovolte mi ilustrovat tuto zásadu jedním příběhem. Nedávno jsem viděl film s názvem Věk rozumu. Tento film vypráví o Margueritě, úspěšné bankéřce, která vede hektický život plný cestování a konferencí ve všech koutech světa. I když je vdaná, říká, že nemá čas na to, aby měla dítě.

V den svých 40. narozenin dostane záhadný dopis, v němž se píše: „Milá já, dnes je mi sedm let a píšu ti tenhle dopis, abych ti pomohla vzpomenout si na to, co sis slíbila ve věku rozumu, a taky aby sis vzpomněla, kým se chci stát.“ Marguerite si najednou uvědomuje, že autorkou tohoto dopisu není nikdo jiný než ona sama, když jí bylo sedm let. Dopis obsahuje několik listů, na nichž malá dívenka podrobně popisuje své životní cíle.

Marguerite si uvědomuje, že člověk, kterým se stala, se vůbec nepodobá tomu, čím chtěla být jako malá dívka. Zatímco se rozhodne znovu se stát člověkem, kterého si jako dítě představovala, její přesně naplánovaný a uspořádaný život se zcela obrací vzhůru nohama. Udobří se s rodinou a rozhodne se, že zbytek života zasvětí službě potřebným lidem.5

Drazí přátelé, pokud byste dnes dostali dopis z vaší minulosti, co by se v něm psalo? Co by obsahoval dopis, který byste si mohli napsat v den svého křtu, když vám bylo osm let? Půjdu dokonce ještě dál. Kdybyste mohli dostat dopis ze svého předpozemského života, co by v něm stálo? Jaký vliv by na vás měl takový dopis ze zapomenutého, ale zcela skutečného světa, kdybyste ho dnes dostali?

Tento dopis by mohl znít například takto: „Milý já, píšu ti, abys pamatoval na to, kým se chci stát. Když jsem dostal možnost odejít na zem, jásal jsem radostí. Vím, že život na zemi je nezbytně nutným úsekem, díky kterému budu moci dosáhnout svých schopností a možností a žít na věky s Nebeským Otcem. Doufám, že si budeš pamatovat, že mým největším přáním je, aby ses stal učedníkem našeho Spasitele, Ježíše Krista. Podporuji Jeho plán, a až budu na zemi, chci Mu pomáhat v Jeho díle spasení. Pamatuj také prosím na to, že se chci stát součástí rodiny, která bude spolu po celou věčnost.“

Tato poslední myšlenka mi připomíná jednu krásnou píseň ve francouzském církevním zpěvníku – je to píseň, která není ve zpěvníku žádné jiné země. Má název „Souviens-toi“, což znamená „Pamatuj“, a je založena na melodii z Novosvětské symfonie Antonína Dvořáka. Je to píseň rodiče, který promlouvá k novorozenému dítěti.

Dovolte mi přečíst vám třetí sloku:
Pamatuj, mé dítě – na úsvitu času
jsme byli přátelé, kteří si hráli ve vánku.
Pak jsme se jednoho dne s radostí rozhodli
přijmout veliký plán života našeho Pána.
Onoho večera, mé dítě, jsme si slíbili,
že skrze lásku a víru se opět setkáme.6

„Pamatuj, mé dítě.“ Jedním z největších životních dobrodružství je zjistit, kdo skutečně jsme, odkud jsme přišli, a pak žít důsledně v souladu se svou identitou a s účelem své existence.

Brigham Young řekl: „Tím největším ponaučením, které můžete získat, je poznat sám sebe. … Přišli jste sem, abyste to zjistili. … Žádná bytost nemůže dokonale poznat sama sebe, aniž by více či méně porozuměla věcem Božím; a žádná bytost nemůže poznat a pochopit věci Boží, aniž by znala sama sebe – musí poznat sama sebe, jinak nikdy nemůže poznat Boha.“7

Nedávno mě mé dcery upozornily na vynikající podobenství týkající se této zásady, které lze najít ve filmu Lví král. Vaše generace vyrostla na písních a příbězích z tohoto filmu. Asi si vzpomínáte na scénu, kdy Simbu navštíví jeho otec Mufasa, zesnulý král. Poté, co Simbův otec zemřel, Simba z království utekl, protože se kvůli smrti svého otce cítil provinile. Chtěl se vyhnout své zodpovědnosti jakožto dědic trůnu.

Jeho otec se mu zjeví a napomíná ho: „Zapomněl jsi, kdo jsi, a tím si zapomněl i na mě. Pohlédni do svého nitra, Simbo. Jsi něčím víc než tím, kým ses stal. Musíš zaujmout své místo v koloběhu života.“ A pak se několikrát opakuje tato výzva: „Pamatuj na to, kdo jsi. … Pamatuj na to, kdo jsi.“

Simba, který je tímto zážitkem velmi otřesen, se rozhodne svůj úděl přijmout. A svému příteli, opičímu šamanovi, říká: „Vypadá to, že se mění počasí.“

Opice odpovídá: „Změna je dobrá věc.“

A Simba prohlašuje: „Ale není lehká. Vím, co teď musím udělat. Ale vrátit se zpátky znamená, že budu muset čelit své minulosti. Tak dlouho jsem před ní utíkal.“

„Kam běžíš?“ ptá se ho opice.

„Vracím se zpátky!“ volá Simba.8

My všichni můžeme zaujmout – nebo znovu získat – své místo v koloběhu života. Staňte se tím, kým skutečně jste. Vaše štěstí a schopnost najít v životě rovnováhu se dostaví tehdy, když najdete, rozpoznáte a přijmete svou pravou identitu jakožto dítě našeho Nebeského Otce, a pak budete podle tohoto poznání žít.

3. Důvěřujte v Boží zaslíbení

Podělím se teď s vámi o třetí zásadu štěstí – důvěřujte v Boží zaslíbení.

Moc se mi líbí tato motivující slova presidenta Thomase S. Monsona: „Budoucnost je tak jasná jako vaše víra.“9 Náš úspěch a štěstí v životě závisí do značné míry na naší víře a důvěře v to, že Pán nás povede a bude nás provázet, abychom svůj úděl naplnili.

Všiml jsem si, že muži a ženy, kteří v životě dosahují něčeho mimořádného, mají často velkou důvěru v budoucnost již od svých mladých let. Jedním takovým příkladem je Winston Churchill, proslulý britský státník. Jako mladý muž měl neotřesitelnou důvěru ve svou budoucnost. Když ve věku 23 let sloužil v jezdeckém pluku v Indii, napsal své matce: „Věřím ve hvězdu svého osudu – že jsem určen k tomu, abych na světě něco vykonal.“10 Vskutku prorocká myšlenka! V podstatě předvídal, že se stane klíčovou postavou v historii své země a mužem, který během 2. světové války dovede Velkou Británii k vítězství.

Jsem přesvědčen, že každého z vás, mladých členů Církve Ježíše Krista, vede něco mnohem většího než hvězda na obloze. Nad vámi bdí Bůh a dává vám zaslíbení.

Jeden verš z knihy Malachiášovy hraje ústřední roli ve Znovuzřízení evangelia a anděl Moroni ho citoval pokaždé, když mladého Josepha Smitha navštívil. Anděl citoval tato slova proroka Eliáše: „A on zasadí do srdce dětí zaslíbení učiněná otcům a srdce dětí se obrátí k jejich otcům.“ (Joseph Smith–Životopis 1:39.)

Moji mladí bratři a sestry, díky Znovuzřízení jste dětmi zaslíbení. Obdržíte jako dědictví zaslíbení učiněná vašim otcům. Díky těmto zaslíbením od Pána se stáváte součástí královského pokolení.

Mnozí z vás, ke kterým promlouvám, počítají mezi své předky ušlechtilé pionýry – vznešené jedince, kteří pomáhali svou odvahou a oběťmi budovat znovuzřízenou Církev. Předešly vás generace statečných Svatých. Jiní, kteří mi dnes naslouchají, jsou pionýry ve své rodině a své rodné zemi. Jste prvním článkem toho, z čeho se stane věčný řetěz. Ať je váš životní příběh či dědictví jakékoli, patříte jako členové Církve do duchovní rodiny. Díky svému duchovnímu rodokmenu jste potomky oněch otců, jak bylo předpověděno proroky, a jste dědici zaslíbení, která jim Bůh dal.

Přečtěte si znovu své patriarchální požehnání. V tomto požehnání Pán potvrzuje, že patříte k jednomu z dvanácti kmenů Izraele, a díky tomu se skrze vaši věrnost stáváte dědici nesmírných požehnání, která byla slíbena Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Bůh Abrahamovi slíbil, že „tolik, kolik jich přijme toto evangelium, bude nazváno podle jména [jeho] a bude počítáno za símě [jeho] a povstanou a budou [ho] velebiti jako otce svého“. (Abraham 2:10.) Při pročítání patriarchálního požehnání věnujte zvláštní pozornost zaslíbením, která Pán dal vám osobně. Přemýšlejte o každém z nich. Co pro vás znamenají?

Tato zaslíbení jsou skutečná a pokud vykonáme svůj díl práce, Bůh vykoná ten svůj. Velmi se mi líbí tato slova, která pronesl Alma v den, kdy předal posvátné záznamy svému synu Helamanovi:

„Pamatuj, pamatuj, synu můj Helamane. …

… Budeš-li zachovávati přikázání Boží a budeš-li nakládati s těmito věcmi, které jsou posvátné, podle toho, co ti Pán přikazuje, … viz, žádná moc na zemi ani v pekle ti je nemůže odebrati, neboť Bůh je mocný natolik, že naplní všechna slova svá.

Neboť on naplní všechny přísliby své, které ti dá, neboť on naplnil přísliby své, které dal otcům našim.“ (Alma 37:13, 16–17.)

Naplnění Božích zaslíbení je vždy spojeno s poslušností zákonů, které k nim příslušejí. Pán pravil: „Já, Pán, jsem zavázán, když činíte to, co říkám; ale když nečiníte to, co říkám, nemáte žádného zaslíbení.“ (NaS 82:10.)

Na druhou stranu tato zaslíbení nezajišťují, že vše, co se nám v životě přihodí, bude v souladu s našimi očekáváními a přáními. Boží zaslíbení spíše zaručují, že to, co se nám přihodí, bude v souladu s Jeho vůlí. Někdy narazíme na nečekané zkoušky, které budeme muset překonat; jindy se slíbená požehnání na dlouho zpozdí. Avšak přijde čas, kdy poznáme, že tyto zkoušky a tato zpoždění byly pro naše dobro a pro náš věčný pokrok. Co víc si můžeme přát?

To nejdůležitější, co si můžeme v životě přát, je uvést svou vůli do souladu s vůlí Páně – přijmout Jeho plán pro náš život. On zná vše od počátku, má nadhled, který my nemáme, a miluje nás nekonečnou láskou.

Dovolte mi ilustrovat tuto zásadu jedním osobním zážitkem. Když jsem byl mladý, rozhodl jsem se, že se připravím na přijímací zkoušky na nejlepší obchodní školy ve Francii. Tato příprava, která trvala rok, byla velmi náročná a vyžadovala každodenní osobní úsilí. Na začátku roku jsem se rozhodl, že ať již bude tento úkol jakkoli náročný, nedopustím, abych kvůli studiu nechodil na nedělní shromáždění nebo na institut, který se konal každý týden. Souhlasil jsem i s tím, že budu v mém sboru pro mladé dospělé sloužit jako referent, což každý týden znamenalo několik hodin práce. Měl jsem důvěru v to, že Pán uvidí mou věrnost a pomůže mi dosáhnout mých cílů.

Když se na konci roku přiblížil termín zkoušek, měl jsem pocit, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Začal jsem se ještě víc modlit a postit. Když jsem přijel na zkoušky na jednu z nejprestižnějších škol, měl jsem naprostou důvěru v to, že Pán má přání vyslyší. Bohužel se stalo něco úplně jiného, než v co jsem doufal. Ústní zkouška z předmětu, který byl mou nejsilnější stránkou, se stala nečekanou katastrofou – dostal jsem takovou známku, kvůli které jsem se nemohl na tuto vyhledávanou školu dostat. Byl jsem naprosto zmatený. Jak mě Pán mohl opustit, když jsem byl tak vytrvale věrný?

Když jsem šel na ústní zkoušku na druhou školu, kterou jsem měl na seznamu, měl jsem pochyby a cítil jsem se nejistě. Na této škole byl nejdůležitější součástí zkoušky 45minutový pohovor s porotou, které předsedal ředitel školy. Zpočátku pohovor probíhal normálně – dokud mi nepoložili zdánlivě bezvýznamnou otázku: „Víme, že jste hodně studoval, abyste se na tuto zkoušku připravil. Ale zajímalo by nás, čemu se věnujete kromě studia.“ Skoro se mi zastavilo srdce! Celý jeden rok jsem dělal jen dvě věci: studoval jsem a chodil jsem na církevní shromáždění! Věděl jsem, že toto je okamžik pravdy. Avšak bál jsem se, že porota si bude mé členství v Církvi vysvětlovat negativně. Ve vteřině jsem se ale rozhodl, že zůstanu věrný svým zásadám.

Řekl jsem: „Jsem člen Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.“ A pak jsem asi 15 minut popisoval, co všechno v Církvi dělám: sabatní shromáždění, hodiny institutu a zodpovědnosti, které mám jako referent sboru.

Když jsem domluvil, ředitel školy řekl: „Jsem rád, že jste to řekl. Jako mladý jsem studoval ve Spojených státech. Jeden můj dobrý přítel byl mormon. Byl to znamenitý mladý muž, který měl skvělé vlastnosti. Pokládám mormony za velmi dobré lidi.“

Jaká to úleva! Onoho dne jsem dostal jednu z nejlepších možných známek, což mi umožnilo dostat se na tuto školu z čestného místa.

Děkoval jsem Pánu za Jeho dobrotivost. V té době jsem ale stále měl problém vyrovnat se s neúspěchem na oné nejprestižnější škole. Dlouho jsem měl uvnitř pocit nezdaru a dokonce nespravedlnosti. Trvalo mi několik let, než jsem pochopil, jak zázračným požehnáním bylo to, že jsem se na svou vysněnou školu nedostal. Na této druhé škole jsem se seznámil s velmi důležitými lidmi. Přínosy plynoucí z toho, že se s nimi znám, se projevovaly během celé mé profesní dráhy a jsou dodnes důležité pro můj život i pro život mé rodiny. Vím, že i v mém mladém věku Pán vedl mé kroky díky tomu, že znal poslání, které chtěl, abych později v životě naplnil.

Bratři a sestry, poté, co jste udělali vše, co bylo ve vašich silách, a něco nedopadlo tak, jak jste doufali nebo očekávali, buďte připraveni přijmout vůli vašeho Nebeského Otce. Víme, že On vám nepřivodí nic, co by v konečném důsledku nebylo pro vaše dobro. Naslouchejte onomu uklidňujícímu hlasu, který nám našeptává: „Veškeré tělo je v rukou mých; upokojte se a vězte, že já jsem Bůh.“ (NaS 101:16.)

Nedávno jsem viděl velmi dojemný film, který mapoval historii Willieho a Martinovy výpravy ručních vozíků. V květnu roku 1856 dvě po sobě následující skupiny čítající více než tisíc Svatých opustily Anglii a emigrovaly do Utahu. Když po šesti měsících na konci své cesty dorazily do údolí Solného jezera, chybělo ve skupinách 200 členů. Většina z nich zemřela v důsledku nemoci, hladu či vyčerpání cestou na místo, které nazývali „Sionem“.

Velmi na mě zapůsobil jeden z pionýrů znázorněných ve filmu. Mezi celou výpravou šířil humor a nadšení. Nebyl to ale úplně typický pionýr. Byl to muž malého vzrůstu a těžce postižený – byl zázrakem sám o sobě! Dozvěděl jsem se, že tímto statečným pionýrem byl Robert Pierce z Cheltenhamu v Anglii.

Jeden jeho souputník ho popsal jako „jednoho z nejzmrzačenějších chlapíků, které jsem kdy viděl putovat. Dolní končetiny měl ochrnuté a tělo těžce zdeformované, ale byl silný ve víře. Dokázal se pomocí berlí pohybovat překvapivě rychle.“11

Jednoho dne se Robert Pierce vydal špatným směrem a výpravu ztratil z dohledu. Několik mužů se ho vydalo hledat a nakonec ho našlo ve velmi neutěšené situaci. Cituji jejich slova:

„S hrůzou jsme spatřili dva velké šedé vlky, jak se plíží kolem starého stromu, a půl tuctu orlů, kteří se vznášejí nad stromem a čekají na to, až přestane křičet a ohánět se berlemi, aby se na něj mohli vrhnout a sežrat ho zaklíněného pod kořeny stromu. …

Dorazili jsme právě včas, abychom ho zachránili před hrozící záhubou, vytáhli jsme ho a položili ho na vozík, který jsme s sebou vzali, abychom ho mohli odvézt zpátky do tábora.“

A nyní náhled na Robertův pevný charakter: „Onen nebohý chlapík nás prosil, abychom ho nechali jít pěšky, neboť podle svých slov slíbil, … když vyrazil na cestu, že cestou do Salt Lake City ujde každý krok po svých.“

A nyní smutná část tohoto příběhu: „Avšak zachránili jsme ho, aby mohl putovat jen o několik dní déle – na konci šestého dne pochodu dospěla jeho světská trápení ke konci a byl pohřben na břehu řeky Elkborn.“12

Sestra Jolene Allphinová, která příběh Roberta Pierce sepisovala, o něm řekla: „Je vskutku pozoruhodné, že Robert Pierce ušel o berlích téměř 1000 kilometrů, než podlehl těžkostem spojeným s putováním. Přáním jeho srdce bylo shromáždit se se Svatými v Sionu a nebýt na obtíž žádnému svému souputníkovi. … Robert nestál o žádné milodary nebo zvláštní zacházení.“13

Bratři a sestry, položil jsem si tuto otázku: Proč Bůh, který tohoto muže naplněného velkou vírou zázračně zachránil před vlky a orly, dopustil, že zemřel během cesty jen o pár dnů později?

Jeho smrt je znázorněna velmi pokojně. Ve filmu krátce před svou smrtí říká:

„Misionáři mi řekli, že jsem důležitý a že budu jednoho dne bez vady! …

Vždy jsem toužil po silném těle. A teď ho dostanu. Až dorazíte do Sionu, vzpomeňte si na mě.“14

Ve spojitosti s Robertem Piercem myslím na tato slova z Pavlovy epištoly Židům:

„Podlé víry zemřeli ti všickni, nevzavše zaslíbení, ale zdaleka je viděvše, jim i věřili, i je vítali, a vyznávali, že jsou hosté a příchozí na zemi.

… Ti, kteříž tak mluví, zjevně to prokazují, že vlasti hledají. …

Ale oni lepší žádají, to jest nebeské.“ (Židům 11:13–14, 16.)

Robert Pierce si nakonec uvědomil, že jeho konečným cílem je království nebeské, nikoli údolí Solného jezera.

Totéž platí pro každého z nás. Zaslíbení Páně nás ujišťují o našem konečném cíli. Plán cesty se pro každého z nás bude lišit podle předzvědění Božího. Mohou se změnit naše okolnosti, mohou se přihodit nečekané události, mohou se vyskytnout těžkosti, ale zaslíbení, která nám Bůh dává, jsou díky naší věrnosti jistá.

Sestra Anne C. Pingreeová nádherně popsala, co to znamená mít víru v Pánova zaslíbení. Nejprve citovala staršího Bruce R. McConkieho, který řekl:

„‚Víra ve své plnosti a čistotě požaduje neotřesitelné ujištění a … naprostou jistotu, že [Bůh] vyslyší naše žádosti a vyplní naše prosby‘ v době Jím samotným určené. Když tomuto uvěříme, můžeme i my stát ‚u víře‘ dnes i zítra.“

Pak pokračovala:

„Nezáleží na tom, kde žijeme nebo v jakých okolnostech se nacházíme. Každým dnem můžeme svým spravedlivým chováním prokázat víru v Ježíše Krista, která dohlédne až za úzkosti, zklamání a nenaplněné sliby smrtelníka. Je nádherné mít víru, která nám umožní těšit se na den, kdy ‚co On nám slíbil, to splněno jest‘.“15

Bratři a sestry, má dnešní životní situace se očividně velmi liší od toho, co jsem si plánoval, když jsem byl ve vašem věku. Avšak jsem přesvědčen, že jsem nikdy nebyl šťastnější. Kdyby mi někdo, když mi bylo 20 let, předložil popis mého života až do současnosti, myslím, že bych ho bez váhání podepsal!

Vaše budoucnost je tak jasná jako vaše víra

Rád bych něco řekl za Valérii i za sebe. Čím více přemýšlím o směru našeho života, tím více jsem přesvědčen, že pro nás bylo nejzásadnější to, že jsme jako mladí měli společnou vizi věčného života. Chtěli jsme založit věčnou rodinu. Věděli jsme, proč jsme zde na zemi a jaké jsou naše věčné cíle. Věděli jsme, že Bůh nás miluje a že máme v Jeho očích velkou cenu. Měli jsme důvěru v to, že zodpoví naše modlitby takovým způsobem a v takovém čase, jak to bude považovat za vhodné. Nevím, zda jsme byli připraveni přijmout Jeho vůli ve všech věcech, protože to bylo něco, čemu jsme se museli učit – a učíme se tomu dál. Ale chtěli jsme Ho ze všech sil následovat a chtěli jsme se Mu zasvětit.

Svědčím společně s presidentem Monsonem o tom, že vaše „budoucnost je tak jasná jako vaše víra“. Vaše štěstí mnohem více závisí na zásadách, která se rozhodnete následovat, než na vnějších okolnostech vašeho života. Buďte věrni těmto zásadám. Bůh vás zná a miluje vás. Budete-li žít v souladu s Jeho věčným plánem a budete-li mít víru v Jeho zaslíbení, bude vaše budoucnost zářit!

Máte své sny a cíle? To je dobře! Usilujte celým svým srdcem o to, abyste jich dosáhli. Pak dovolte Pánu, aby se o zbytek postaral On. Povede vás tam, kde se nemůžete vést sami; učiní z vás takového člověka, kterého ze sebe nemůžete učinit sami.

Za všech okolností přijímejte Jeho vůli. Buďte připraveni jít tam, kam vás žádá, abyste šli, a dělat to, o co vás žádá, abyste dělali. Staňte se takovým mužem nebo ženou, ke kterému nebo ke které vás Pán vychovává.

Modlím se o to, abyste ve svém životě pociťovali lásku Nebeského Otce, abyste věděli, jak důvěřovat v sebe tak, jak On důvěřuje vám. Modlím se o to, abyste byli vždy věrní, za všech dob a na všech místech. Vyjadřuji vám svou lásku a obdiv a hluboký respekt za příklad a sílu, kterou pro celý svět představujete.

Svědčím o tom, že tento život je úžasným okamžikem věčnosti. Máme zde vznešený cíl – připravit se na to, abychom se mohli setkat s Bohem. Jeho Syn Ježíš Kristus žije a Jeho Usmíření je nekonečný dar lásky, který otevírá dveře k věčnému štěstí. Církev Ježíše Krista znovu existuje na zemi ve své dokonalé podobě a v jejím čele stojí prorok Boží. Patřit k této Církvi je nesmírnou radostí a výsadou. Ve jménu Ježíše Krista, amen.

© 2012 Intellectual Reserve, Inc. Všechna práva vyhrazena. Vydání v angličtině schváleno: 5/12. Přeložení schváleno: 5/12. Název v originále: We Are the Architects of Our Own Happiness. Czech. PD50039054 121

Ukázat odkazy

    Notes

  1.  

    1. Viz Thomas S. Monson, „Vítejte na konferenci“, Liahona, listopad 2012, 4–5.

  2.  

    2. Dieter F. Uchtdorf, „O lítosti a předsevzetích“, Liahona, listopad 2012, 23.

  3.  

    3. Dieter F. Uchtdorf, „Pomněnka“, Liahona, listopad 2011, 123.

  4.  

    4. Viz Pindaros (cca. 522–443 př. Kr.), Pyth. 2.72.

  5.  

    5.  L‘âge de raison nebo With Love … from the Age of Reason, režie Yann Samuell (Francie, 2010; USA, 2011), film.

  6.  

    6. „Souviens-toi“, Cantiques (1993), č. 179.

  7.  

    7.  Discourses of Brigham Young, sel. John A. Widtsoe (1954), 269.

  8.  

    8.  The Lion King, režie Rob Minkoff a Roger Allers (1994; Walt Disney Studios Home Entertainment, 2011), DVD.

  9.  

    9. Thomas S. Monson, „Buďte dobré mysli“, Liahona, květen 2009, 92.

  10.  

    10. Winston Churchill, citováno v: John Charmley, Churchill: The End of Glory, A Political Biography (1993), 20.

  11.  

    11. John William Southwell, citováno v: Jolene S. Allphin, Tell My Story, Too, 8th ed. (2012), 287.

  12.  

    12. Southwell, Tell My Story, Too, 287.

  13.  

    13. Allphin, Tell My Story, Too, 288.

  14.  

    14.  17 Miracles, režie T. C. Christensen (2011; EXCEL Entertainment and Remember Films, 2011), DVD.

  15.  

    15. Anne C. Pingreeová, „Vidouce daleká zaslíbení“, Liahona, listopad 2003, 15.