Náš prorok – Thomas S. Monson

Zasvěcující shromáždění CVS pro mladé dospělé • 5. května 2013 • Univerzita Brighama Younga-Idaho


 

„My Tobě, Bože, děkujeme“ (ZNPPD 1, str. 47). Tato náboženská píseň je jedním z charakteristických znaků Církve, protože v ní děkujeme Bohu za proroka, který nás vede v těchto posledních dnech.

To, že nám Bůh poskytl proroka, je ústředním bodem víry a přesvědčení Svatých posledních dnů, ať jsou kdekoli. Víme, že Bůh žije a že nás miluje. Víme, že poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby byl náš Spasitel a Vykupitel, a víme, že nám poskytl proroka.

Ti, kteří žili v prvních dnech Církve, pociťovali hlubokou vděčnost za to, že mohli žít v době Proroka Josepha Smitha. Poselství a svědectví z doby Znovuzřízení byla pro první Svaté často něčím, co prožívali na vlastní kůži.

V době, kdy Pánově Církvi předsedal Brigham Young, se událo mnoho úžasných věcí. Svatí přišli na západ a usadili se v srdci Skalistých hor, kde Církev začala vzkvétat. Ti, kteří žili právě v této době, považovali za velké požehnání to, že mohli žít v době proroka Brighama Younga.

Tentýž vzor pokračoval i nadále, kdykoli Pán povolal veliké a ušlechtilé muže, aby spravovali záležitosti Jeho Církve. Moji rodiče a prarodiče mluvili s hlubokou úctou a laskavostí o prorokovi své doby – o presidentu Heberu J. Grantovi.

Já se sestrou Walkerovou jsme měli, tak jako vaši rodiče a prarodiče, velmi rádi úžasný příklad a mocné učení proroka Davida O. McKaye. Po něm následovali další proroci: Joseph Fielding Smith, Harold B. Lee, Spencer W. Kimball, Ezra Taft Benson a Howard W. Hunter. Každý z těchto mužů byl úžasným způsobem připraven na to, aby vedl Církev po dobu, kterou stanovil sám Pán. Každého z nich měli členové Církve velmi rádi a podporovali ho.

Většina z vás, kteří jste dnes večer zde, s láskou vzpomínáte na to, jak obdivuhodným vedoucím byl president Gordon B. Hinckley. Bylo veliké požehnání žít v době, kdy právě on sloužil jako president Církve.

Před pěti lety povolal Pán presidenta Hinckleyho zpět domů a presidentem Církve se stal Thomas S. Monson – Pánův prorok na zemi v dnešní době. Jak ohromné požehnání je pro mě i pro vás to, že můžeme žít v této úžasné době a být vedeni tímto velikým prorokem!

Toto je Pánova Církev. On řídí život těchto velikých apoštolů a staví je do postavení, ve kterém mají vést Jeho Církev. Je skutečností, že jedním z charakteristických rysů Pánovy Církve, který nás odlišuje od ostatních církví, je to, že Pán má dnes na zemi apoštoly a proroky.

Apoštol Pavel řekl, že Církev je postavena na „[základě apoštolském a prorockém], kdež jest gruntovní úhelný kámen sám Ježíš Kristus“. (Efezským 2:20.) Tak tomu bylo dříve, tak tomu je i dnes. Pánova Církev je charakteristická tím, že má apoštoly a proroky a že sám Ježíš Kristus je jejím základním kamenem. Každý president Církve vydával svědectví o tom, že v čele této Církve stojí Ježíš Kristus.

Neexistují žádné náhody, žádné chyby ani žádné osobnostní kampaně. Pokud jde o nástupnictví v předsednictvu Pánovy Církve, je všechno v Pánových rukou a vždy se bez výjimky stane Jeho vůle.

Svědčím vám o tom, že je vůlí Páně, aby nás dnes vedl president Thomas S. Monson, který je Pánovým prorokem na zemi v dnešní době.

Víme, že to, čemu nás učil starozákonní prorok Jeremiáš o prorocích, se vztahuje i na presidenta Monsona. V písmech se píše: „Dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve nežlis vyšel z života, posvětil jsem tě, za proroka národům dal jsem tebe.“ (Jeremiáš 1:5.)

Dnes chci hovořit o životě a službě presidenta Thomase S. Monsona, 16. presidenta Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů.

President Hinckley mě v posledním roce svého života pověřil tím, abych sloužil jako výkonný ředitel Chrámového oddělení, a president Monson mě poctil tím, že mi umožnil v této pozici zůstat. V posledních šesti letech jsem měl to veliké a nezapomenutelné požehnání pomáhat presidentu Monsonovi a jeho rádcům v záležitostech spojených s chrámy. Často sedávám po jeho boku a on mi udílí důležité rady a pokyny týkající se chrámů a záležitostí v chrámech po celém světě. Zve mě, abych ho doprovázel na zasvěcení chrámů, slavnostní první výkopy a prohlídky potenciálních pozemků pro stavbu chrámu. Mám to požehnání, že s ním mohu cestovat po celém světě – navštívili jsme taková vzdálená místa, jako jsou Kyjev na Ukrajině nebo Cebu na Filipínách, i další úžasná místa, jako například Řím v Itálii.

Zatímco president Monson křižuje celý svět, mám to požehnání, že mohu být svědkem jeho lásky k lidem – nejen ke členům Církve, ale ke všem lidem. Bývám svědkem jeho neustálé vřelosti a laskavosti a jeho křesťanské náklonnosti a vnímavosti, obzvláště k dětem a ke starším či nemohoucím lidem. Často, když presidenta Monsona pozoruji, si říkám: „Přesně takhle by jednal Spasitel. Přesně takhle by se k lidem choval Spasitel.“

Bývám svědkem jeho nikdy nepomíjejícího entusiasmu, jeho elánu a odhodlanosti, jeho životní radosti a jeho hluboké touhy sloužit Pánu a dělat to, co by si přál Spasitel. Nikdy není znaven konáním Pánova díla.

Nauce a smlouvách, v oddíle 52, ve verši 14, Pán říká: „Dám vám vzor ve všech věcech, abyste nemuseli býti oklamáni.“

Mám tento verš moc rád, protože mě učí tomu, že Pán mi poskytne vzor a ukáže mi, jak mám co dělat, jak mám jednat, jak mám žít. Ale není to jen o mně. Je to o každém z nás. Pán nám ukazuje cestu. Poskytuje každému z nás v životě vzory, aby nám ukázal, jak máme žít.

Jedním důležitým vzorem v našem životě je podle mého názoru život proroka, který vede a řídí Pánovu Církev v naší době. Jak jsem řekl před chvílí, pro mě byl v mládí takovým vzorem president David O. McKay. Měl jsem ho rád a podporoval jsem ho, modlil jsem se za něj, pozorně jsem studoval jeho slova a chtěl jsem být takovým, jako byl on, co nejvíce to bylo možné.

Myslím si, že když byli mladí rodiče mnohých z vás, jejich vzorem byl president Spencer W. Kimball. Samozřejmě, že největší touhou každého z nás je žít podle vzoru Spasitele – následovat Ho, žít podle Jeho přikázání a do té míry, do jaké je to možné, být takovým, jako je On.

Ve 3. Nefim 27:27 Ježíš učí: „Jakými lidmi máte býti? Vpravdě pravím vám, dokonce jako já jsem.“

To je náš hlavní cíl – být takovými, jako je On.

V každé kanceláři, kterou president Monson obýval od doby, co byl povolán biskupem, měl pověšený známý obraz Spasitele namalovaný Heinrichem Hofmannem. Je to nádherné ztvárnění Spasitele.

Když president Monson hovořil o tomto obraze, řekl: „Miluji tento obraz, který mám už od doby, kdy jsem byl dvaadvacetiletý biskup, a který si s sebou beru všude, kam jsem povolán. Snažím se žít podle vzoru Mistra. Kdykoli mám učinit obtížné rozhodnutí, pohlédnu na obraz a sám sebe se zeptám: ‚Co by udělal On?‘ Potom se to snažím udělat.“ (Heidi S. Swinton, To the Rescue: The Biography of Thomas S. Monson [2010], 135.)

Vím, že president Monson přemýšlí o tom, jak by mohl následovat Ježíšův příklad. Při jedné příležitosti jsem byl s presidentem Monsonem během oslav před zasvěcením jednoho chrámu. President Monson ten den zrovna přiletěl, a když se večerní vystoupení blížilo ke konci, řekl jsem si, že president Monson je určitě unavený, a chtěl jsem, aby si před povinnostmi dalšího dne odpočinul. Při závěrečné písni jsem se naklonil k presidentu Monsonovi a řekl jsem: „Bratře presidente, po závěrečné modlitbě se můžeme vytratit postranními dveřmi, abychom se dostali rychle do hotelu a vy jste si mohl odpočinout.“

S rozpačitým pohledem odvětil: „Starší Walkere, kdyby tu byl Ježíš, myslíte, že by se vytratil postranními dveřmi hned po skončení shromáždění?“

Nic podobného jsem mu už nikdy nenavrhl. Tak jak by to udělal Ježíš, i president Monson chtěl být s lidmi. Vůbec nemyslel na sebe. Myslel na to, co dobrého by mohl vykonat.

Vždy jsem měl pocit, že budu lepším člověkem, pokud se budu v životě řídit vzorem spravedlivých lidí, které mi Pán postaví do cesty – moji prarodiče, moji rodiče, můj biskup, můj president misie a samozřejmě prorok Boží, kterého mohu vidět a slyšet a za kterého se každý den modlím. Jsem si jist, že většina z vás činí totéž.

Je pro mě v životě velikým požehnáním, že se mohu snažit být více takovým, jako je Pán, a že se mohu snažit být více takovým, jako je Jeho prorok – president Thomas S. Monson.

Rád bych se s vámi podělil o některé životní zkušenosti a učení presidenta Monsona, a je mou nadějí, že během toho se vám podaří přijít na vlastnosti, které byste chtěli v životě sami rozvinout. Všichni budeme požehnáni, když se budeme snažit žít podle vzoru Pánova proroka a učit se od něj.

Tak jako Nefi, a tak jako mnozí z vás, Thomas S. Monson se narodil dobrým rodičům. Narodil se v Salt Lake City 21. srpna 1927. Vyrůstal ve skromných poměrech. Nikdy se nesnažil zastírat to, odkud pochází. Se svým skromným smyslem pro humor spojeným s naprostou spokojeností s tím, kým je, president Monson občas poznamenává, že si nemusel dělat starosti o to, z jakého světa pochází – chudého či bohatého, protože on vyrůstal uprostřed.

Vždy na mě působí to, s jakou laskavostí pokaždé hovoří o svém mládí. Myslím si, že on byl hodně jako Nefi. Lamanovi a Lemuelovi se, jak se zdálo, dařilo soustředit se na problémy a hledět u všeho na tu negativní stránku. Nefi byl na druhou stranu pozitivní, optimistický a vděčný. Ve všem, co ho obklopovalo, viděl dobro. A právě tak vyrůstal i Tommy Monson – a takový je celý život!

Byl dobrým studentem, a co je možná ještě důležitější, byl dobrým chlapcem. Když byl povolán jako tajemník kvora jáhnů ve svém sboru, projevil touhu konat dobro ve službě Pánu. Téměř o 70 let později, jako president Církve, vzpomíná s určitou hrdostí na svou touhu pořizovat a vést záznam o svém kvoru jáhnů, co nejlépe to šlo. Nikdy si nepomyslel: „Proč jsem zrovna tajemník, a ne president kvora?“ Chtěl zkrátka plnit svůj úkol dobře. Byl povolán do úřadu v Pánově Církvi a přál si dělat to nejlepší. Chtěl, aby záznamy jeho kvora jáhnů byly úhledné a systematické, a tak je zapisoval na psacím stroji. Jako dvanáctiletý chlapec byl pro nás úžasným příkladem.

Pokud vám to připadá pozoruhodné, nepřekvapuje mě to. Přidalo to pozoruhodné i jeho presidentovi kůlu, který, když se doslechl o jeho vynikající práci, Tommyho požádal, aby promluvil na konferenci kůlu – jako tajemník kvora jáhnů. Slyšeli jste někdy o tom, že by tajemník kvora jáhnů mluvil na konferenci kůlu? I to je pro nás velký příklad!

Později dokončil střední školu a vstoupil do námořnictva Spojených států. Sloužil své vlasti a během této služby se uchovával čistým a ctnostným. Když byla jeho služba v armádě u konce, začal pilně usilovat o získání kvalitního vzdělání. Byl dobrým studentem – další velký příklad pro nás! (Příklad dobrého studenta je pro některé z vás možná důležitější než pro jiné.)

Seznámil se s krásnou mladou Svatou posledních dnů a zamiloval se do ní – jmenovala se Frances Johnsonová. Krátce nato ji požádal o ruku. Byli oddáni 7. října 1948, když jim bylo 21 let, v chrámu Salt Lake. I to je pro nás velký příklad! (I toto je možná pro některé z vás důležitější než pro jiné.)

Ačkoli byl ženatý teprve 18 měsíců a zaučoval se v novém zaměstnání, přijal povolání od Pána sloužit jako biskup jednoho velkého sboru v centru města. Byl to tentýž sbor, ve kterém vyrůstal. (Představte si to!) Neřekl: „Teď není vhodná doba“ nebo „Jsem příliš mladý“; prostě to povolání přijal, důvěřoval Pánu a pustil se do tohoto úkolu s veškerou energií a se všemi talenty, kterými ho Pán obdařil. Chtěl být ve službě Pánu tím nejlepším, jakým mohl být.

Mladý biskup Monson si zamiloval jeden verš z písem, který může být požehnáním v životě každého z nás, a požehnal i život jeho:

„Doufej v Hospodina celým srdcem svým, na rozumnost pak svou nezpoléhej.

Na všech cestách svých snažuj se jej poznávati, a onť spravovati bude stezky tvé.“ (Přísloví 3:5–6.)

Dodnes president Monson tento verš často cituje a sám žije podle toho, čemu tento verš učí. President Monson je pro nás velkým příkladem! Všichni uděláme dobře, když budeme na tento verš pamatovat a učiníme z něj důležitou součást filosofie svého života – tak jako to udělal president Monson.

Sbor biskupa Monsona měl přes 1 000 členů, včetně 84 vdov. Na generální konferenci i při jiných příležitostech máme občas výsadu slyšet presidenta Monsona vyprávět některé z jeho dojemných zážitků, které měl díky tomu, že se staral o tyto sestry, které byly požehnány tím, že byly v jeho péči.

Kdykoli ho slyším vyprávět jeho příběhy z doby, kdy byl biskupem, uvědomím si, a velmi to na mě působí, že jeho láska a zájem o členy jeho sboru neskončily ve chvíli, kdy byl z povolání biskupa uvolněn. Ve 27 letech byl povolán do předsednictva kůlu, ale ještě mnoho let poté (poté, co byl povolán jako president misie a apoštol) projevoval lásku starším členům svého sboru, vyživoval je a pečoval o ně. Bylo zřejmé, že tuto lásku a péči neprojevoval jen proto, že to byl jeho úkol. Jeho láska a starost o tyto členy se mu usadily hluboko v srdci a nikdo je nemohl odejmout žádnou změnou jeho úkolů či pověření.

V tomto ohledu nám president Monson ukazuje tu správnou cestu. Je to lepší cesta; je to Pánova cesta. Má rád druhé a dělá si o ně starost – a přesně takovými máme podle Pána být. President Monson je pro nás velkým příkladem!

Ve 31 letech byl president Monson povolán sloužit jako president Kanadské misie, která měla ústředí v Torontu v Ontariu. I v tomto případě, tak jako když byl biskupem, se do tohoto úkolu pustil s vervou, vydával ze sebe to nejlepší a celým srdcem důvěřoval Pánu. Každý mohl vidět lásku, kterou choval k Pánu, ke své manželce a dětem, k misionářům a členům a také k samotné Kanadě – zemi, v níž byl povolán sloužit. Jeho vliv jako presidenta misie byl dalekosáhlý a do dnešního dne ho nelze žádným způsobem změřit. Jeho misionáři ho měli rádi a snažili se žít tak, aby na ně mohl být jejich president misie hrdý. Z toho se můžeme poučit všichni.

Tak jako tomu bylo v době, kdy byl uvolněn z povolání biskupa, i v tomto případě si nepřestal vážit pocitů a lásky vůči misionářům a Svatým, kteří byli požehnáni tím, že byl jejich vedoucím. Sám jsem byl svědkem nikdy nepomíjející lásky a zájmu presidenta Monsona o misionáře, kteří sloužili pod jeho vedením v Kanadské misii. Je to skvělý příklad!

Vím, že misionáři, kteří byli požehnáni tím, že měli za presidenta misie Thomase S. Monsona, se snažili řídit vzorem spravedlivé služby v Pánově království, kterýžto vzor pro ně president a sestra Monsonovi představovali. Pro ilustraci se s vámi podělím o úžasnou skutečnost, že ze 141 presidentů chrámů, kteří v současné době slouží po celém světě, jich pět sloužilo jako mladí misionáři pod vedením presidenta Monsona v Kanadské misii.

Tisíce z vás, kteří jste dnes večer s námi, jsou navrátivší se misionáři. Modlím se o to, aby se každý z nás řídil příkladem těchto pěti presidentů chrámů a snažil se být věrný a kráčel stezkou spravedlivé služby, kterou pro nás vydláždil náš president misie.

Nedávno mě dojala fotografie v novinách Church News, na které je president Monson, když navštívil jednoho muže v nemocnici v Torontu. (Viz „Teachings of the Prophet“, Church News, Feb. 3, 2013, 7.) Tento muž sloužil po boku presidenta Monsona před 50 lety. A president Monson na něj nezapomněl. Mnoho let a mnoho kilometrů nepřipravilo presidenta Monsona o ony jemné pocity lásky a vděčnosti, které přicházejí k těm, kteří slouží společně Pánu. Doufám, že každý z nás se bude řídit jeho příkladem a nebude zapomínat na ty, kteří požehnali náš život v dřívějších letech.

V roce 1963, když bylo Thomasu S. Monsonovi 36 let, byl pozván do kanceláře presidenta Davida O. McKaye, který tehdy sloužil jako president Církve. Na této schůzce povolal president McKay presidenta Monsona apoštolem Pána Ježíše Krista.

President Monson je za posledních 100 let jediným apoštolem, který byl povolán do Dvanácti v tak mladém věku. Povolání tohoto mladého apoštola bezpochyby řídila ruka Páně a Pán již věděl, že Thomas S. Monson povede Církev v naší době.

Na letošní říjnové generální konferenci tomu bude 50 let od doby, kdy byl Thomas S. Monson povolán apoštolem. Není to úžasné? (Od dob Josepha Fieldinga Smitha jsme nikdy neměli apoštola, který by oslavil 50 let služby v Dvanácti.)

Po dobu 22 let sloužil president Monson jako rádce tří presidentů Církve – Ezry Tafta Bensona, Howarda W. Huntera a Gordona B. Hinckleyho. 3. února 2008 byl Thomas S. Monson vysvěcen a ustanoven jako president Církve. Po jeho boku stojí dva úctyhodní a úžasní rádci – president Henry B. Eyring a president Dieter F. Uchtdorf. Tito muži jsou tři předsedající vysocí kněží, kteří řídí Pánovu Církev na zemi v dnešní době. (Viz NaS 107:22.)

Pozoruhodná služba presidenta Monsona je často označována slovy „povolán zachraňovat druhé“. Heidi Swintonová napsala obdivuhodnou biografii o jeho životě a nazvala ji příhodně – To The Rescue [Povolán zachraňovat druhé]. Biografie byla vydána v roce 2010. Pokud jste ji nečetli, velmi vám to doporučuji. Požehná vám to život.

Poselství knihy je samozřejmě totéž poselství, které nám dal Ježíš v Lukášovi – opustit devadesát a devět a vydat se zachránit tu jednu ztracenou duši. (Viz Lukáš 15:4.) Toto je podstata evangelia Ježíše Krista – abychom chovali lásku k bližním a dělali vše, co můžeme, abychom jim žehnali. President Monson vždy těmto zásadám učil, ale co je důležitější, on podle nich i žije. Jeho život je naplněn bezpočtem příkladů toho, jak podávat pomocnou ruku a navštěvovat a utěšovat ty nejvíce potřebné a pomáhat jim – vdovy, děti, nemocné, sužované, osamělé nebo ztrápené.

Apoštol Jakub napsal: „Náboženství čisté a nepoškvrněné před Bohem a Otcem totoť jest: Navštěvovati sirotky a vdovy v ssouženích jejich, a [uchovávat] sebe nepoškvrněného od světa.“ (Jakub 1:27.)

A právě takto president Monson žije. Poučení pro nás spočívá v tom, že člověk nemusí být apoštol, aby mohl takto žít. Můžeme žít podle svého náboženství, můžeme navštěvovat sirotky a vdovy a můžeme se uchovávat neposkvrněnými od světa. A můžeme sledovat našeho proroka, abychom věděli, jak to můžeme dělat. Můžeme si říci: „Takovým člověkem bych chtěl také být.“

Před několika lety, těsně před generální konferencí, učil president Monson další úžasné zásadě. Učil shromážděné generální autority, které přijely do Salt Lake City, přičemž mnohé z nich přijely z celého světa, kde sloužily v předsednictvech území. Bylo to velmi důležité shromáždění. Přijeli jsme, abychom byli společně učeni Prvním předsednictvem a Dvanácti.

Když mělo shromáždění pomalu začít, vypadalo to, že všichni jsou již přítomni, kromě presidenta Monsona, který ještě nedorazil. Několik minut před začátkem shromáždění jsme si přestali navzájem povídat, posadili jsme se a v uctivosti jsme naslouchali preludiu. Očekávali jsme, že prorok dorazí každým okamžikem.

Trpělivě jsme čekali, devátá hodina odbila a čas běžel dál. Jeden bratr vyšel dveřmi ven – aby se podíval, zda není potřeba s něčím pomoci. Když se vrátil zpět, řekl nám, že „president Monson dorazí každým okamžikem“.

Patnáct minut po plánovaném začátku shromáždění vstoupil president Monson do místnosti. Z úcty k němu jsme při jeho příchodu povstali. Měli jsme radost, že dorazil, a byli jsme rádi, že je v pořádku. Nepozorovali jsme žádnou očividnou příčinu toho, proč přišel pozdě.

President Monson se rovnou postavil k řečnickému pultu a řekl: „Bratří, omlouvám se, že jsem přišel pozdě, ale dnes ráno mě potřebovala manželka.“

Pocítil jsem hluboký obdiv a pokoru. Nedokázal jsem na tato slova presidenta Monsona přestat myslet. Bylo to velmi důležité shromáždění. Byly na něm přítomny všechny generální autority Církve, ale president Monson nám dal všem příklad. Potřebovala ho manželka, a on věnoval veškerý nutný čas k tomu, aby se o ni postaral. To pro nás bylo veliké kázání. Z toho, co bylo ten den řečeno, si již nic dalšího nepamatuji, pouze ona prostá slova: „Potřebovala mě manželka.“

Toto kázání bylo znovu zdůrazněno při jiné příležitosti, když president Monson řekl: „Když slyším, jak muži říkají, že milují svou manželku, chci jim říci: ‚Tak to dokazujte tím, jak se k ní chováte a jak jí sloužíte.‘“

A právě tak president Monson žije – stále je připraven pomoci někomu jinému. Vždy vůči druhým projevuje laskavost a péči.

Nemusíte být v přítomnosti presidenta Monsona příliš dlouho, abyste pocítili jeho hlubokou lásku a oddanost vůči jeho drahé manželce, sestře Frances Monsonové. Kdykoli o ní mluví, rozzáří se mu oči a na tváři se mu objeví velký úsměv. V tu chvíli víte, že toto je muž, jehož láska k jeho ženě je příkladem pro každého z nás. President a sestra Monsonovi jsou pro nás příkladem muže a ženy, kteří jsou společně zapřaženi v lásce k Pánu a v touze sloužit Mu ve spravedlivosti.

Chci být více takovým, jako je Pán, ale také chci být více takovým, jako je Jeho prorok.

Pokud přemýšlíte, co by si president Monson pro každého z vás přál, možná vám to pomůže poznat následující zážitek:

Loni v listopadu byl připraven ke znovuzasvěcení nádherný chrám Boise v Idahu poté, co byl na 18 měsíců uzavřen z důvodu zkrášlení a modernizace. Poté, co po dobu 30 let používali tento chrám věrní Svatí v této části Idaha a v okolních oblastech, bylo již nezbytné ho zrenovovat a opravit. Poté, co byl dokončen, a tak jak je zvykem pořádat kulturní oslavy při příležitosti znovuzasvěcení chrámu, i mládež v tomto chrámovém okrsku byla vyzvána, aby připravila slavnostní kulturní vystoupení. Byl to večer zpěvu a tance a vyjádření jejich víry a vděčnosti za chrám.

Při sledování těchto nádherných vystoupení několika kůlů jsem seděl vedle presidenta Monsona. V jednom z tanečních čísel vystupovala půvabná skupina mladých žen. Zatímco se president Monson bavil tímto vystoupením, naklonil se ke mně a vyjádřil pocity svého srdce. Řekl: „Přál bych si, aby každá z nich uzavřela sňatek v chrámu. Tak moc si přeji, aby se každé z nich dostalo tohoto požehnání – uzavřít sňatek v chrámu.“

Říkal jsem si: „Není to úžasné? Prorok Boží zde sleduje kulturní vystoupení mladých, kteří zpívají a tancují, a v jeho mysli je toto vystoupení zjevně spojeno s chrámem, který se chystá druhý den ráno zasvětit. Jeho přáním bylo, aby každý z nich uzavřel sňatek v chrámu.“ Pokud si toto přeje pro každého z nás prorok, a on si to přeje, pak by si to měl přát i každý z nás sám pro sebe, a v našem životě by to měl být velmi, velmi důležitý cíl.

Rád bych se s vámi podělil o další zážitek:

President Monson, president Eyring a starší Quentin L. Cook z Kvora Dvanácti apoštolů letěli v listopadu 2010 do města Laie na Havaji, aby tam znovuzasvětili náš nádherný chrám. Večer před zasvěcením jsme se shromáždili na kulturním vystoupení ve středisku Cannon Center v areálu univerzity BYU-Havaj. Program byl nádherný. Prostřednictvím zpěvu, tance a mluveného slova převyprávěli mladí z chrámového okrsku historii Církve na Havaji. Vyprávěli o prvních misionářích a prvních obrácených. Vyprávěli onen pozoruhodný příběh o budoucím prorokovi Josephu F. Smithovi, který byl v roce 1854, když mu bylo teprve 15 let, povolán sloužit na Havaji na misii. Mladý Joseph F. Smith se vrátil z tříleté misie krátce před svými 19. narozeninami. (A to jste si mysleli, že nedávné snížení věku na 18 let je nevídané, viďte?)

Mladí během kulturního vystoupení dále ztvárnili růst Církve mezi polynéským lidem a vyprávěli, jak se president Joseph F. Smith o více než 50 let později vrátil na Havaj, aby tam jako president Církve zasvětil pozemek a provedl slavnostní výkop pro stavbu chrámu Laie Havaj.

Kulturní vystoupení bylo překrásné a presidentu Monsonovi se líbilo do nejmenších detailů. Líbilo se mu vystoupení se slavným tanečním číslem z období 2. světové války nazvaným „Boogie Woogie Bugle Boy“, protože mu to připomnělo jeho službu v americkém námořnictvu. Další čísla se zaměřovala na různé tance místních ostrovanů.

Pak mladí předvedli číslo s nádherným tancem hula. Jedna mladá žena, která také tančila, byla na vozíku. Byla krásná, a ačkoli nemohla používat nohy, tančila nádherně. President Monson mě na ni upozornil a podotkl, jak je krásná a jak nádherně tančí.

Po skončení celého vystoupení byli všichni ze všech čísel nadšeni. Když jsme odcházeli, všichni tanečníci byli zpět na jevišti, včetně hula tanečníků. President Monson neodcházel naplánovanou trasou, ale místo toho šel rovnou na jeviště, aby mladým poděkoval, a pak šel zvlášť za onou krásnou dívkou v invalidním vozíku, aby jí vyjádřil uznání a lásku.

I během takového vystoupení a uprostřed velikého zástupu lidí president Monson znovu projevil čistou lásku Spasitele. Šel za tou jednou duší. Sehnul se k ní a políbil ji na čelo. Říkal jsem si: „Není to úžasné? Prorok Boží nám znovu ukazuje, jak projevovat zájem o lidi kolem nás, jak být laskavý a milující a jak povzbuzovat a pozvedat druhé.“ Říkal jsem si: „Přesně tak by jednal i Ježíš. Přesně takhle by si Spasitel přál, abychom se chovali k druhým.“

Líbí se mi píseň Primárek, v níž se zpívá: „Mým příkladem je Pán Ježíš.“ (Liahona, duben 2012, 64.) A já bych k tomu rád dodal: „A mým příkladem je i Jeho prorok.“

Rád bych navrhl pět způsobů, jak můžeme následovat příklad presidenta Monsona:

Zaprvé – můžeme být pozitivní a můžeme být veselí.

V Drahocenné perle je Prorok Joseph Smith popsán jako člověk s „přirozeně veselou povahou“. (Joseph Smith–Životopis 1:28.) A to se hodí i na presidenta Monsona. I on má skutečně veselou povahu.

Při jedné příležitosti president Monson řekl: „Můžeme se … rozhodnout, že zaujmeme pozitivní postoj. Nemůžeme změnit směr větru, ale můžeme přestavit plachty. Jinými slovy, můžeme se rozhodnout, že budeme veselí a pozitivní bez ohledu na to, co nám přijde do cesty.“ („Messages of Inspiration from President Monson“, Church News, Sept. 2, 2012, 2.)

Jednou jsem čekal před zasedací místností Prvního předsednictva. Byl jsem pozván na schůzku, kde se projednávaly záležitosti týkající se chrámů. V tichosti jsem seděl venku, sám. Domníval jsem se, že První předsednictvo již schůzku zahájilo a že mě za několik minut pozvou dál, abych se k nim přidal. Jak jsem tam seděl, uslyšel jsem, jak jde kdosi po chodbě a píská si. Pomyslel jsem si: „Tady někdo nezná pravidla slušného chování. Je nepatřičné procházet se kolem kanceláře presidenta Církve a pískat si přitom.“ Za okamžik se onen pískálek objevil – byl to president Monson. Byl veselý a byl pozitivně naladěn. Srdečně mě pozdravil a řekl: „Myslím, že bychom mohli za pár minut začít.“ I s tíhou celé Církve, kterou nese na svých bedrech, je president Monson příkladem veselého člověka a vždy má pozitivní náladu. My bychom měli být taky takoví.

Zadruhé – můžeme být laskaví a láskyplní vůči dětem, tak jako president Monson.

Ježíš mluvil často o dětech. Jeho prorok, president Monson, také často mluví o dětech, a obzvlášť při zasvěceních chrámu vídám, jakou lásku k dětem chová a jak nás svým příkladem učí, jak se k nim máme chovat. Při každém zasvěcení chrámu se zaměřuje na děti. Rád je zapojuje do obřadní oslavy úhelného kamene a vždy několik z nich požádá, aby přidaly k úhelnému kameni trochu malty, aby mohly mít podíl na symbolickém dokončení chrámu. Dělá to zábavnou formou. Dělá to tak, aby to pro ně byl nezapomenutelný zážitek. Vždy se na ně usmívá. Povzbuzuje je a chválí je. Je krásné to pozorovat.

Mezi jeho vřelé pozdravy občas patří plácnutí zdviženou rukou, zahýbání ušima nebo povzbuzení k tomu, aby sloužily na misii a měly svatbu v chrámu. Skutečně má ze života radost – a my bychom ji měli mít také.

Před několika lety měl president Monson zasvětit na své narozeniny chrám Oquirrh Mountain. Když dorazil k chrámu a přišel k hlavním dveřím, shromáždila se kolem něj skupina mladých lidí. Očividně věděli, že má president Monson narozeniny, protože mu začali zpívat: „Hodně štěstí, zdraví…“ Byl z toho nadšen. Zastavil se a na tváři měl veliký úsměv. Dokonce začal i mávat rukama, jako by je při zpěvu vedl. Na konci ještě dodali: „A spoustu dalších narozenin!“ I to se presidentu Monsonovi líbilo a řekl mi: „Tahle část se mi líbí nejvíc.“

Děti a mladí lidé Církve ho mají rádi, a já si myslím, že je tomu tak proto, že oni velmi dobře vědí, že on má rád je! Ježíš miloval malé děti a Jeho prorok je miluje také. To je pro nás velký příklad!

Zatřetí – můžeme se řídit nabádáními Ducha, tak jako president Monson.

Oddanost presidenta Monsona Pánu a jeho odhodlání řídit se nabádáními Ducha krásně vyjádřil sám prorok těmito slovy: „Ty nejkrásnější zážitky, které v životě znám, jsou ty, kdy obdržíte nějaké nabádání a zachováte se podle něho, abyste později zjistili, že to bylo naplnění něčích modliteb nebo něčích potřeb. A já chci, aby Pán vždy věděl, že pokud potřebuje něco zařídit, Tom Monson to pro Něj udělá.“ (On the Lord’s Errand [DVD, 2008].) Toto je vzor, kterým bychom se měli všichni dobrovolně řídit.

Začtvrté – můžeme mít rádi chrám, tak jako ho má rád president Monson.

President Monson se do historie Církve zapíše jako jeden z velikých stavitelů chrámů. Od února 2008, kdy se stal presidentem Církve, pokračuje v onom velikém díle budování chrámů. Některé chrámy, které oznámil, patří z historického hlediska k těm nejvýznačnějším: „Dnes dopoledne bych rád oznámil pět nových chrámů, pro které byl již zajištěn pozemek a které budou v příštích měsících a letech postaveny v těchto místech: Calgary, Alberta, v Kanadě; Córdoba v Argentině; metropolitní oblast Kansas City; Filadelfie v Pensylvánii; a Řím v Itálii.“ („Vítejte na konferenci“, Liahona, listopad 2008, 6.)

Za dobu oněch pěti let v povolání presidenta Církve oznámil president Monson stavbu 33 nových chrámů. Minulý měsíc na dubnové konferenci oznámil další dva nové chrámy – Cedar City v Utahu a Rio de Janeiro v Brazílii.

Po březnovém zasvěcení chrámu Tegucigalpa v Hondurasu máme nyní v Církvi 141 chrámů a dalších 29 jich je ve výstavbě nebo ve fázi příprav. Toto je doba velkolepého budování chrámů a chrámového uctívání v Pánově Církvi. Často slyším presidenta Monsona, jak mladým lidem, kteří jsou ještě mladí na to, aby mohli vstoupit do chrámu, říká, aby se dotkli zdi chrámu a poté chrámu „umožnili, aby se dotkl vás“.

President Monson řekl: „Kéž každý z nás žije způsobile, s čistýma rukama a čistým srdcem, aby se chrám mohl dotknout našeho života a naší rodiny.“ („Požehnání chrámu“, Liahona, říjen 2010, 19.)

Také nám dal tento úžasný slib: „Pokud milujeme chrám, dotýkáme se chrámu a navštěvujeme chrám, náš život bude odrážet naši víru. Pokud přicházíme do těchto svatých domů Božích a připomínáme si smlouvy, které zde uzavíráme, budeme schopni zvládnout jakoukoli zkoušku a překonat každé pokušení.“ (Be Your Best Self [1979], 56; zvýraznění přidáno.)

Řiďme se vzorem, který nám dává náš prorok tím, jak moc má rád chrám.

Zapáté – můžeme být laskaví a mít rádi druhé, tak jako president Monson.

President Monson je úžasný příklad toho, jak mít rád druhé. Celou jeho službu charakterizují návštěvy v domovech, vkládání rukou na hlavu a udílení požehnání, neočekávané telefonáty útěchy a povzbuzení, posílání dopisů povzbuzení, chvály a uznání, návštěvy v nemocnicích a pečovatelských domovech a nacházení času na účast na pohřbech a posledních rozloučeních, a to i navzdory jeho nabitému programu.

Na začátku jsem se zmínil o 84 vdovách ve sboru presidenta Monsona, když byl biskupem. Během desetiletí, která následovala po jeho uvolnění z povolání biskupa, a jako neuvěřitelný projev oddanosti spojený s účinkem mnoha jejich modliteb, se presidentu Monsonovi podařilo navštívit pohřeb každé z těchto 84 vdov. Jen si to představte!

Tak jako to dělal Spasitel, i Thomas Monson chodí a koná dobro a žehná druhým a má je rád, jako by to byla hnací síla jeho života. My všichni se z toho můžeme poučit, pokud se budeme snažit kráčet v jeho stopách.

Pozoruhodný příklad laskavosti presidenta Monsona se udál loni. Když se blížilo dokončení nádherného chrámu Brigham City v Utahu, sešel jsem se s Prvním předsednictvem, abychom prodiskutovali plány zasvěcení tohoto chrámu. Město Brigham City je vzdáleno jen hodinu severně od Salt Lake City, takže by nebyl problém, aby na zasvěcení přijel president Monson. Místo toho ale president Monson řekl: „Brigham City je rodné město presidenta Boyda K. Packera, velikého apoštola, který po mnoho let sedával po mém boku v Dvanácti. Chci, aby měl on tu čest a požehnání zasvětit chrám ve svém rodném městě. Zůstanu doma a pověřím presidenta Packera, aby chrám Brigham City zasvětil on. Chci, aby to byl jeho velký den.“

Pro presidenta Packera a sestru Packerovou, která také vyrůstala v Brigham City, to byl nádherný den. Toto laskavé a šlechetné gesto presidenta Monsona vůči tomuto drahému apoštolovi na mě velice zapůsobilo. My všichni můžeme být také takoví. Můžeme se dělit s druhými, být laskaví a nemyslet tolik na sebe – ale myslet více na lidi kolem sebe.

Mám rád dětskou píseň „Následuj proroka“. Má devět krásných slok, ale já mám čas přečíst jen poslední z nich:

Žijem ve světě, kde jsou lidé zmatení.

Jdi, pozoruj zprávy, nevěříš-li mi.

Vůdce na své cestě každý může mít.

Dbáš-li slov proroka, musíš dle nich žít.

… … … … … … … … … .

Nesejdi z cesty, on cestu zná.

… … … … … … … … … .

Nesejdu z cesty, Pán cesta má.

(Písně pro děti, 37)

President Monson zná onu cestu. Správnou cestou je Pánova cesta. „Správná cesta je věřiti v Krista.“ (2. Nefi 25:29.)

President Monson nás učí oné cestě, jak máme žít, prostřednictvím úžasných a inspirujících proslovů na generální konferenci. Učí nás svým pozoruhodným a nádherným osobním příkladem tomu, jak být následovníkem Ježíše Krista. Pán nám vskutku poskytuje ve všem vzor a jedním ze vzorů, o jejichž následování se máme snažit, je vzor našeho milovaného proroka.

Svědčím o tom, že v nebi je Bůh, který nás zná a miluje. Dal nám proroka – aby nás vedl, učil a provázel těmito posledními dny. Dosvědčuji, že Ježíš Kristus je Syn Boží a Spasitel světa. Věřím, že Pán od nás očekává, že budeme mít proroka rádi, budeme ho podporovat a budeme se řídit jeho příkladem.

Ó, Bože, my Tobě vskutku děkujeme. Děkujeme Ti za tohoto proroka. To, že mohu žít v době, kdy je Pánovým prorokem Thomas S. Monson, považuji za veliké požehnání. Budeme-li následovat proroka a budeme-li se snažit být více takovými, jako je on, budeme nevyhnutelně věrnějšími následovníky Pána Ježíše Krista.

Bylo mi ctí k vám dnes večer promlouvat a modlím se o to, aby každému z vás Pán bohatě požehnal. Svědčím o tom, že toto je Pánovo dílo, ve jménu Ježíše Krista, amen.