Izraeli, Bůh tě volá

Člen Kvora Dvanácti

Kvorum Dvanácti apoštolů


Člen Kvora Dvanácti

Vítejte na tomto vysílání zasvěcujícího shromáždění, ať jste kdekoli v této velké, rozsáhlé a nádherné Církvi. Děkuji vám všem za to, že jste si udělali čas a přišli jste, a také vám, kteří jste zde v areálu Dixie State College v mém rodném městě.

Mnohokrát jsme byli vyzýváni k opuštění Babylonu

Abychom přizvali Ducha Páně, aby byl s námi, požádal jsem, abychom si na úvod zazpívali píseň: „Izraeli, Bůh tě volá.“ Tato píseň je jednou z velkolepých klasických písní Znovuzřízení a uvádí nás do kontextu toho, o čem k vám dnes večer chci promlouvat. K témuž účelu bychom mohli zazpívat i píseň „Ó, vy starší Izraele“. Velmi rád naslouchám misionářům, jak po celém světě volají „Ó, Babylone, Babylone, musíme jít; tam v pohoří Efraima budeme žít.“1 Poselství těchto dvou písní je v podstatě stejné – že Bůh vždy svolává děti Izraele na místo, kde jednou nakonec vše dobře dopadne.

Izraeli, Bůh tě volá,
ze všech bědných území.
Velký Babylon už padá,
Bůh zlu konec učiní. …
Pojď k Sionu, pojď k Sionu,
tam, kde radost přebývá. …
Pojď k Sionu, pojď k Sionu,
píseň chval se rozezní.2

Toto vlastně byla historie Izraele po celé věky. Když začal převažovat hřích nebo ve společnosti až příliš převládala světskost nebo soužití s pohany vedlo k zániku morálního kodexu a Bohem daných přikázání, děti smlouvy byly vyzvány k útěku do pustiny, aby tam znovu založili Sion a začali opět od začátku.

V starozákonní době Abraham, praotec této smlouvy, si musel zachránit život útěkem od Kaldejských – doslovně z Babylonu – aby mohl vést zasvěcený život v Kanánu (který dnes nazýváme Svatou zemí).3 A jen o několik generací později potomci Abrahama (a poté Izáka a Jákoba) – v té době již plnohodnotní Izraelité – přišli o svůj Sion a ocitli se v zajetí v dalekém, pohanském Egyptě.4 A tak musel Pán povolat Mojžíše, aby děti zaslíbení opět vyvedl do pustiny – tentokrát však uprostřed noci, tak rychle, že nebylo dost času, aby nechali chléb vykynout! „Izraeli, Bůh promlouvá“ – toto si bezpochyby zpívali, svým vlastním způsobem. „Slyš, slyš jeho mocný hlas!“5

Neuplynulo mnoho století a už se nám začíná odvíjet příběh, který pro nás má zvláštní význam – když bylo jedné izraelitské rodině, vedené prorokem Lehim, přikázáno, aby utekla dokonce z milovaného Jeruzaléma, protože, ach běda, za dveřmi už byl opět Babylon.6 A je to tu zas! A to vůbec netušili, že je cesta zavede na zcela nový kontinent, na kterém založí zcela nový druh Sionu,7 ale tak to bylo. A také vůbec netušili, že tímtéž si už jednou v minulosti prošla skupina jejich předků, kteří se nazývali Jaredité.8

Jak víte, toto je celosvětové vysílání ke stále více mezinárodní Církvi, přesto ale všem, kteří oslavují Znovuzřízení evangelia, stojí za povšimnutí, že kolonizace Ameriky začala díky skupině lidí, kteří svou původní domovinu opustili proto, aby mohli uctívat Boha tak, jak si přáli. Jistý uznávaný badatel, který puritánské kolonie v Americe studoval, označoval tuto událost jako cestu křesťanství „do pustiny“, jako úsilí novodobých Izraelitů osvobodit se od bezbožnosti Starého světa a ještě jednou se pokusit následovat nebeské vedení v nové zemi.9

Pro účely dnešního večera vám připomínám ještě jeden útěk - útěk, pro který byla píseň, kterou jsme dnes zpívali, ve skutečnosti napsána. Byla to naše vlastní Církev, vedená našimi vlastními proroky, jež vedli naše vlastní předky ve víře. Poté, co byl Joseph Smith pronásledován po území států New York, Pensylvánie, Ohio, a Missouri, a co byl nakonec zavražděn v Illinois, jsme mohli spatřit, jak děti Izraele opět hledají nějaké odloučené místo, tentokráte v podání Svatých posledních dnů. Brigham Young, americký Mojžíš, jak se mu s obdivem říkalo, vedl Svaté k horským údolím, zatímco tito znavení pěšky putující Svatí zpívali:

Najdeme místo Bohem slíbené
v dálavě západní,
kde zlo nepřátel nás nedožene,
kde On nás ochrání.10

Sion. Země zaslíbená. Nový Jeruzalém. Kde se nachází? Nejsme si úplně jistí, ale najdeme ji. Po více než 4 000 let historie lidu smlouvy to fungovalo takto: utečte a hledejte. Běžte a usaďte se. Unikněte z Babylonu. Obestavte Sion ochranným valem.

Až doteď. Až dodnes. Až do naší doby.

Jsme povoláni k tomu, abychom budovali Sion tam, kde jsme

Jednou z mnoha jedinečných vlastností naší dispensace, této dispensace plnosti časů - oné poslední a největší dispensace ze všech - je měnící se povaha toho, jakým způsobem zakládáme království Boží na zemi. Víte, jednou z úžasných věcí na této dispensaci je to, že jde o éru mocné změny, urychlené změny. A jednou z věcí, která se změnila, je to, že Církev Boží již nikdy nebude muset utíkat. Již nikdy nebude muset odejít z Ur, aby opustila Cháran, aby opustila Kanán, aby opustila Jeruzalém, aby opustila Anglii, aby opustila Kirtland, aby opustila Nauvoo, aby odešla kdoví kam. Ne, jak Brigham Young řekl za nás za všechny: „Byli jsme vyhozeni z pánve do ohně, z ohně doprostřed podlahy a jsme zde, a zde zůstaneme.“11

To prohlášení samozřejmě nepopisovalo pouze Údolí solného jezera ani oblast wasatchského pohoří obecně; stalo se to prohlášením pro všechny členy Církve po celém světě. V těchto posledních dnech, v této naší dispensaci, se staneme dostatečně vyspělými na to, abychom přestali utíkat. Staneme se dostatečně vyspělými na to, abychom natrvalo vstoupili na území každého národa, pokolení, jazyka a lidu, založili tam své rodiny a vystavěli své základy. Sion bude všude - kdekoli, kde je Církev. A v souvislosti s touto změnou – jednou z mocných změn v posledních dnech – přestáváme o Sionu přemýšlet jako o místě, kde budeme žít; Sion pro nás znamená to, jak budeme žít.

Tři události vedoucí ke třem poučením

Abych tomuto úkolu dal určitou podobu, rád bych pohovořil o třech událostech, jichž jsme se sestrou Hollandovou byli svědky v nedávné minulosti. Kdybychom měli více času, mohl bych jich zmínit mnohem více, a stejně tak i vy.

První událost: Před několika lety jeden můj mladý přítel – navrátivší se misionář – hrál v jednom univerzitním basketbalovém týmu v Utahu. Byl to skvělý mladý muž a vynikající hráč basketbalu, ale nehrál tak často, jak by si přál. Jeho konkrétní nadání a dovednosti jednoduše nebyly tím, co onen tým potřeboval ve své – nebo v jeho – fázi rozvoje. To se ve sportu stává. A tak s plnou podporou od trenéra a spoluhráčů, a s přáním všeho nejlepšího, můj mladý přítel přestoupil na jinou školu, kde by, jak doufal, mohl být trochu užitečnější.

A osud tomu chtěl, že na nové škole se mu dařilo a můj přítel se brzy stal rozehrávačem. A co se nestalo? Podle rozpisu zápasů (který byl připraven několik let před těmito událostmi) se tento mladý muž ocitl zpět v Salt Lake City, aby zde, v tehdejším středisku Delta, hrál proti svému dřívějšímu týmu.

To, k čemu tehdy došlo, mě trápí dodnes, a tak tento okamžik využiji k tomu, abych to ze sebe konečně dostal. Ony jedovaté poznámky, které se z tribun té noci snesly na hlavu tohoto mladého muže – Svatého posledních dnů, navrátivšího se misionáře, novomanžela, který platil desátek, sloužil v kvoru starších, mládeži ve své obci poskytoval láskyplnou službu a který s manželkou nadšeně očekával narození prvního dítěte – to, co na něj křičeli, co dělali, a čím ho častovali onoho večera, i jeho ženu a jejich rodiny, to by nikdy nikdo neměl zažít, bez ohledu na to, jakému sportu se věnuje a na jaké univerzitě, a bez ohledu na osobní rozhodnutí, která se jeho sportu či univerzity týkají.

To ale nebylo to nejhorší. Trenér hostujícího týmu, který byl svým způsobem legendou ve své profesi, se po úžasném zápasu k tomuto mladému muži obrátil a řekl: „O co tady jde? Jsi zdejší rodák a někam jsi to dotáhl. Toto jsou lidé z tvého města. Toto jsou tvoji přátelé.“ A co je nejhorší, pak naprosto užasle dodal: „Cožpak většina těch lidí nepatří k tvé Církvi?“

Druhá událost: Byl jsem pozván promluvit na shromáždění pro mladé dospělé v kůlu – na takovém tom shromáždění bez horní hranice věku, pro osmnáctileté a starší. Když jsem do střediska kůlu vcházel zadními dveřmi, do budovy ve stejnou chvíli vstoupila asi 30letá mladá žena. Nebylo možné si jí nevšimnout, i v tom velkém zástupu, který se sunul ke kapli. Měla několik tetování, pěknou sbírku kroužků na uších i v nose, účes na způsob číra hrající všemi barvami, ve kterých dnes prodávají ledovou tříšť, sukni, co končila příliš vysoko, a halenku, co začínala příliš nízko.

Do mysli se mi vkradly tři otázky: Šlo o hledající duši, ne z naší Církve, která zavítala – nebo ještě lépe, kterou někdo přivedl – na toto shromáždění díky inspiraci od Pána a ve snaze najít pokoj a poučení plynoucí z evangelia, které pro svůj život potřebovala? Další možnost: Byla to naše členka, která se jen trochu vzdálila od určitých nadějí a měřítek, ke kterým Církev své členy povzbuzuje, ale která, naštěstí, se k nám stále hlásila a toho večera se rozhodla této církevní akce zúčastnit? Nebo třetí možnost: Je toto presidentka Pomocného sdružení kůlu? (Něco mi říkalo, že určitě ne.)

A zde je můj třetí příklad: Když jsem se před několika měsíci účastnil zasvěcení chrámu v Kansas City Missouri, se sestrou Hollandovou nás na návštěvu pozval bratr Isaac Freestone, profesí policista a také výborný vysoký kněz v kůlu Liberty Missouri. Vyprávěl nám, jak jednou večer dostal za úkol vyšetřit stížnost v jedné obzvláště drsné městské části. Na místě, kde nebylo pro hlasitou hudbu slyšet vlastního slova a kde byla všude silně cítit marihuana, našel jednu ženu a několik mužů, jak popíjejí a sprostě pokřikují, aniž by si kdokoli z nich dělal starosti o pět malých dětí ve věku dva až osm let, které se k sobě choulili v jedné místnosti a snažili se usnout na špinavé podlaze, bez postele, bez matrace, bez polštáře, bez ničeho. Bratr Freestone prohledal kuchyňské skříňky i lednici, zda by tam nenašel nějakou konzervu nebo nějakou krabici či balíček nějakého jídla – ale nenašel vůbec nic. Řekl, že pes, který venku štěkal za domem, měl více jídla než tyto děti.

V matčině ložnici našel nepovlečenou matraci – jedinou matraci v domě. Prohledal celý dům, než našel nějaké povlečení (pokud se tomu tak dalo říkat), matraci povlékl a všech pět dětí opatrně poskládal do této provizorní postele. Se slzami v očích pak poklekl vedle nich, pomodlil se k Nebeskému Otci, aby je ochraňoval, a popřál jim dobrou noc.

Opět se zvedl a vydal se ke dveřím, když v tom jedno z dětí, asi šestileté, vyskočilo a běželo za ním, chytlo ho za ruku a prosebně se ho zeptalo: „Mohl bys mě prosím adoptovat?“ S dalšími slzami v očích dítě uložil zpět do postele, našel zdrogovanou matku (muži mezitím utekli) a řekl jí: „Zítra se vrátím a běda vám, jestli zde, až opět projdu těmito dveřmi, nebude vidět nějaká změna! A poté se postarám, abyste změnila další věci. Na to se spolehněte.“12

Co mají tyto tři události společného? Vlastně nic moc, snad jen to, že jsme jich byli se sestrou Hollandovou svědky v nedávné době. A jde o tři malé a velmi odlišné příklady Babylonu ze skutečného života - jedno hloupé a ubohé chování jednotlivců na basketbalovém zápase; jeden poněkud kulturně laděný problém, který můžeme mít s těmi, kteří žijí jinak, než my, a nakonec jeden velmi rozsáhlý a velmi závažný problém, jenž má právní dopady a historii tak spletité, že se může zdát, že by si s tím nikdo z nás osobně neporadil.

Když jsem pro vás vybíral tyto tři výzvy, záměrně jsem nepoužil senzacechtivé příklady sexuálních prohřešků nebo fyzického násilí nebo závislosti na pornografii, i když by snad pro některé z vás byly tyto příklady mnohem bližší než ty, které jsem použil. Jste však dost chytří na to, abyste pochopili nevyřčená ponaučení.

První ponaučení: Své náboženství „nikdy neodkládejte u vchodu.“

Zaprvé, dokončeme onu příhodu z basketbalového zápasu. Den po zápase, když se vše probíralo na veřejnosti a došlo i na výzvu k omluvě, jeden mladík řekl zhruba toto: „O co vám jde? Bavíme se tady o basketbalu, ne o Nedělní škole. Když nemáte rádi horko, nechoďte k peci. Za to, abychom mohli chodit na zápasy, platíme dost peněz. Můžeme se tu chovat, jak chceme. Své náboženství odkládáme u vchodu.“

„Své náboženství odkládáme u vchodu“ ? První ponaučení pro vybudování Sionu v 21. století zní: Své náboženství nikdy „neodkládejte u vchodu.“ Opravdu nikdy.

Moji mladí přátelé, takovýto druh učednictví není možný – ono to vlastně učednictví vůbec není. Jak učil prorok Alma a jak Mladé ženy Církve každý týden pronášejí ve svém tématu Mladých žen, máme „státi jako svědkové Boží za všech dob a ve všech věcech a na všech místech,“ kde můžeme být13 a nikoli jen v některé době a jen na několika místech nebo když se našemu týmu opravdu daří.

„Své náboženství odkládáme u vchodu“! To mě skutečně rozčílilo.

Druhé ponaučení: Projevte soucit, ale zůstaňte oddaní přikázáním

Zůstaňme u toho ještě chvíli, protože přichází druhé ponaučení. Druhé ponaučení pro dnešní úsilí budovat Sion zní, že ve svém spravedlivém rozhořčení (alespoň vždy tvrdíme, že je spravedlivé) se musím ujistit, že já sám neudělám to, z čeho obviňuji tohoto mladého fanouška – že nebudu šílet, chovat se jak blázen, ztrácet sebekontrolu, chvástat se, že si ho nebudu chtít podat – a nejlépe pod krkem – dokud, dokud co? Než se naději, už jsem své náboženství odložil u vchodu! Ne, někdo v tomto životě, někdo v 21. století, někdo ve všech těchto situacích musí žít podle svého náboženství, protože jinak nám zde nezůstane nic než horda hlupáků chovajících se jako morální trpaslíci.

Je snadné být spravedlivý, když vše probíhá v klidu, v životě se nám daří a všechno jde hladce. Skutečný test nastává až tehdy, když přijde opravdová zkouška nebo pokušení, stres a únava, hněv a strach, nebo možnost spáchat opravdový přestupek. Můžeme být věrní i pak? To je ta otázka, protože „Izraeli, Izraeli, Bůh tě volá.“ Takováto bezúhonnost je samozřejmě vznešeným projevem onoho „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“14 – právě když odpuštění a porozumění a štědrost vůči těm, kteří nás křižují, je to poslední, co by kdokoli, kdo je méně dokonalý než Spasitel světa, chtěl udělat. Ale musíme se o to pokusit; musíme si přát být silnými. Ať jde o jakoukoli situaci, provokaci nebo problém, žádný opravdový Kristův učedník nemůže „odložit své náboženství u vchodu“.

To mě přivádí k oné ženě s duhovým účesem a mnoha skvostnými kroužky. Ať už bychom na tu mladou ženu reagovali jakkoli, pravidlem na věky zůstává, že to musí odrážet naše náboženské přesvědčení a naši oddanost vůči evangeliu. To, jak v jakékoli situaci zareagujeme, tedy musí situaci zlepšit, nikoli zhoršit. Nemůžeme jednat nebo reagovat tak, abychom se stali větším pohoršením, než kterým je v tomto případě ona. To neznamená, že nemáme svůj názor, že nemáme měřítka, že v životě přestáváme brát ohled na Bohem stanovená „učiníš“ a „neučiníš“. Znamená to ale, že musíme žít podle těchto měřítek a musíme obhajovat ona „učiníš“ a „neučiníš“ spravedlivým způsobem, podle našich nejlepších schopností, tak, jak podle nich žil a jak je obhajoval Spasitel. A On vždy dělal to, co se mělo udělat, aby se situace zlepšila – učil pravdě, odpouštěl hříšníkovi, vyčistil chrám. Je velkým darem vědět, jak toto dělat tím správným způsobem!

A tak pokud jde o naši novou známou vyznačující se neobvyklým oděvem i vzhledem, začneme především tím, že si připomeneme, že je dcera Boží a že má věčnou cenu. Začneme tím, že si připomene, že je to dcera i někoho zde na zemi a že by dokonce, za jiných okolností, mohla být i dcerou mou. Začneme tím, že budeme vděčni, že se rozhodla jít na církevní akci, nikoli se jí vyhnout. My se zkrátka v této situaci snažíme ukázat v tom nejlepším světle, s přáním pomoci dosáhnout téhož. A v duchu se stále modlíme: Co mám udělat, aby to bylo správné? Co mám říci, aby to bylo správné? Co v konečném důsledku změní tuto situaci i ji samotnou k lepšímu? To, že si budeme klást takovéto otázky a budeme se opravdu snažit udělat to, co by udělal Spasitel, představuje podle mě to, co měl na mysli, když řekl: „Nesuďte podle [vzhledu], ale spravedlivý soud suďte.“15

K čemuž samozřejmě musím dodat, že zatímco se snažíme pomoci té jedné ovečce, která se zatoulala, máme také velkou zodpovědnost vůči oněm 99, které se nezatoulaly – a vůči přáním a vůli Pastýře. Ovčinec skutečně existuje, a my všichni máme být v něm, a to nehovořím o bezpečí a o požehnáních, která za to, že v něm jsme, dostáváme. Moji mladí bratři a sestry, tato Církev nemůže „zjednodušovat“ svou nauku kvůli společenské přízni nebo kvůli politické výhodnosti nebo z jakéhokoli jiného důvodu. Jedině vyvýšené místo zjevené pravdy nám poskytuje pevný základ pro to, abychom pozvedli někoho, kdo může mít starosti nebo se cítí opuštěný. Náš soucit a láska – základní rysy a požadavky našeho křesťanství - se nesmí nikdy vykládat jako ústupek od dodržování přikázání. Jak kdysi řekl úžasný George MacDonald, v takových situacích „nejsme povinni říkat vše, čemu [věříme], ale jsme povinni ani trochu nevypadat jako to, čemu [nevěříme]“.16

Spravedlivý soud suďte

Pokud jde o tuto záležitost – o tuto výzvu k soucitu a k oddanosti přikázáním – někdy možná dochází k nepochopení, zvláště mezi mladými lidmi, kteří si možná myslí, že nemáme nic posuzovat, že nikdy nemáme nic hodnotit. V tomto si musíme vzájemně pomáhat, protože Spasitel jasně říká, že v některých situacích musíme posuzovat, máme povinnost posuzovat – například když řekl: „Nedávejte svatého psům, aniž mecte perel svých před svině.“ 17 Toto je podle mě posuzování. Druhou možností je odevzdat se mravnímu relativismu tohoto dekonstrukcionistického postmoderního světa, který, když je doveden do krajnosti, tvrdí, že v konečném důsledku není nic věčně pravdivé nebo nějak zvlášť posvátné, a tudíž žádné stanovisko ohledně určité záležitosti není důležitější než jakékoli jiné. A toto zkrátka není pravda.

V tomto posuzovacím procesu nejsme povoláni k tomu, abychom druhé odsuzovali, ale k tomu, abychom se každý den rozhodovali na základě úsudku – doufáme, že dobrého úsudku. Starší Dallin H. Oaks kdysi mluvil o těchto rozhodnutích jako o „přechodných úsudcích“, které musíme často činit kvůli své bezpečnosti i kvůli bezpečnosti ostatních, na rozdíl od toho, co nazýval „posledními úsudky“, které může učinit jedině Bůh, který zná všechny skutečnosti. 18 (Pamatujte na to, že v již citovaném verši Spasitel řekl, že tyto úsudky mají být „spravedlivými soudy“, nikoli svatouškovsky spravedlivými soudy, což je něco zcela jiného.)

Například rodiče musí používat správný úsudek ohledně bezpečí a blaha svých dětí každý den. Nikdo by nekritizoval rodiče, který říká, že děti musí jíst zeleninu, nebo který brání dítěti, aby vyběhlo na ulici s rušným provozem. Proč by tedy měl být rodič kritizován za to, že se o něco později stará o to, kdy se tyto děti vrátí večer domů, nebo jaká měřítka morálky a chování mají jejich přátelé nebo v jakém věku chodí na schůzky nebo zda neexperimentují s drogami nebo s pornografií nebo se nedopouštějí sexuálního přestupku? Ne, my se skutečně rozhodujeme a zaujímáme stanoviska a potvrzujeme své hodnoty – zkrátka činíme „přechodné úsudky“ – neustále, nebo bychom přinejmenším měli.

Některé otázky a zákony mají věčné důsledky

Když se setkáváme s takovými situacemi v rámci spletitých společenských témat v demokratické společnosti, může to být velmi obtížné a pro někoho i matoucí. Mladí lidé se mohou ptát na takovou či onakou církevní zásadu nebo pravidlo a říkají: „My sice věříme, že nemáme žít nebo že se nemáme chovat takovým či onakým způsobem, ale proč máme nutit druhé k tomu, aby se tím také řídili? Cožpak nemají vlastní svobodu jednání? Nejsme snad svatouškovsky spravedliví a neodsuzujeme druhé, když jim vnucujeme své názory a požadujeme po nich, aby se chovali určitým způsobem?“ V takovýchto situacích budete muset citlivě vysvětlit, proč je nutné určité zásady hájit a určitým hříchům oponovat, ať již se s nimi setkáme kdekoli, protože tyto otázky a zákony nemají jen společenské či politické důsledky, ale i důsledky věčné. A i když si nepřejeme urazit nikoho, kdo věří v něco jiného než my, záleží nám ještě více na tom, abychom neurazili Boha, neboli, jak se praví v písmech: abychom se neprohřešili „proti tomu, kdo je vaším zákonodárcem“19 – a mám v tomto případě na mysli závažné morální zákony.

Abych ale vysvětlil, co chci říci, dovolte mi použít příklad z oblasti nižšího zákona. Podobá se to tomu, když dospívající řekne: „Teď, když umím řídit auto, vím, že mám na červené zastavit, ale musíme skutečně odsuzovat druhé a snažit se každého přimět k tomu, aby na červené zastavil? Musí snad každý dělat to, co my? Cožpak nemají svobodu jednání? Musí se snad chovat tak jako my?“ Pak byste museli říci: ano, doufáme, že všichni zastaví na červené. A musíte toto říci, aniž byste hanobili ty, kteří se dopouštějí přestupku nebo kteří věří něčemu jinému než my, protože ano, i oni mají svobodu jednání.

Moji mladí přátelé, na tomto světě existuje široká škála názorů a svoboda jednání dává prostor všem, ale nikdo nemá právo jednat tak, jako kdyby Bůh o těchto záležitostech mlčel nebo jako kdyby přikázání byla důležitá jen tehdy, pokud se na nich shodne veřejnost. Ve 21. století již nemůžeme utíkat. Budeme muset bojovat za zákony, poměry a prostředí, které umožňují svobodné vyznávání náboženství a garantované právo podle něho ve světě žít. Toto je jedna z možností, jak můžeme tolerovat to, že jsme v Babylonu, ale nejsme z něho.

Neznám důležitější schopnost a větší míru bezúhonnosti než ukázat, že ve světě, z něhož nemůžeme utéci, budeme kráčet po oné opatrné cestě – že si v oblasti morálky budeme stát za tím, co Bůh řekl, a za zákony, které nám dal, ale že tak budeme činit citlivě, s porozuměním a s velkou láskou. To je samozřejmě dost těžké – dokonale rozlišovat mezi hříchem a hříšníkem. Znám jen pár věcí, o nichž je ještě těžší rozhodovat – nebo o nichž je přinejmenším těžší mluvit – ale my se musíme s láskou snažit právě o toto. Věřte mi, bratři a sestry, že ve světě, ve kterém se ocitáme, budeme mít mnoho příležitostí vypěstovat si tuto sílu, projevovat tuto odvahu a ukazovat tento soucit – a to vše najednou. A nemluvím teď o punkových účesech nebo o kroužcích v nose.

Třetí ponaučení: Využijte hodnoty evangelia k obohacení své obce a země

Nakonec pár slov o onom závažném případu z Kansas City. Ne každý z nás se stane policistou nebo sociálním pracovníkem nebo soudcem, který usedá na soudcovském stolci, ale každý z nás se má starat o blaho druhých a o morální bezpečí své společnosti. Starší Quentin L. Cook z Kvora Dvanácti apoštolů věnoval před dvěma lety tomuto tématu celý proslov na generální konferenci. Když mluvil o tom, že je třeba, abychom měli určitý vliv i na společnost, ne jen na svou rodinu, řekl:

„Kromě ochrany své vlastní rodiny máme být zdrojem světla i při ochraně společnosti, ve které žijeme. Spasitel řekl: ‚Tak svěť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, kterýž jest v nebesích.‘ …

V našem stále nespravedlivějším světě je nezbytné, aby se hodnoty založené na náboženském přesvědčení promítaly i do veřejných debat a projevů. …

Náboženská víra je zásobárnou světla, poznání a moudrosti, a … velmi obohacuje … celou společnost.“20

Pokud nebudeme přinášet požehnání evangelia své společnosti a zemi, tak zkrátka nikdy nebudeme moci zajistit dost policistů – nikdy nebudeme mít dost Isaaců Freestonů – abychom vymáhali morální chování, i kdyby bylo vymahatelné. A ono vymahatelné není. Ony děti v tom domově bez jídla a oblečení jsou synové a dcery Boží. Ona matka, na které spočívá větší vina, protože je starší a má být zodpovědnější, je také dcera Boží. Takové situace mohou vyžadovat projev přísné lásky, i formou zákonného opatření, ale my se musíme snažit pomáhat kdykoli a kdekoli můžeme, protože my neodkládáme své náboženství u vchodu, ač může vést na jakkoli žalostné či nezodpovědné místo.

Dnes večer zde nevyřešíme každý osobní či společenský problém na světě. Až odsud budeme odcházet, v našem sousedství, městě a národě bude dál existovat chudoba, nevědomost, hříšnost, nezaměstnanost, týrání a zneužívání, násilí a zármutek. Ne, nemusíme dělat vše, ale jak praví staré rčení, můžeme udělat něco. A v odpověď na Boží volání jsou právě děti Izraele těmi, kdo to má udělat – tentokrát z Babylona neutéct, ale napadnout ho. Aniž bychom byli ohledně našeho náboženství naivní nebo nerealisticky optimističtí, můžeme podle něj žít do takové míry a natolik nezlomně, že se zhostíme všech možných příležitostí k tomu, abychom pomáhali rodinám, abychom žehnali bližním a chránili druhé, včetně nastupujícího pokolení.

Veďte svůj život tak, aby zrcadlil vaši lásku k Ježíši Kristu

Dosud jsem v této souvislosti neřekl slovo misionář z obavy, že vás okamžitě napadnou bílé košile a jmenovky. Neomezujte se jen na tento význam. Snažte si představit širší souvislosti – onu ohromnou potřebu dělit se o evangelium vždy, ať už jste misionáři na plný úvazek nebo nejste. Svatí posledních dnů jsou povoláni být kvasem v bochníku chleba, solí, která neztrácí svou chuť, světlem na hoře, které nemůže být ukryto pod kbelec. Vaše věková skupina – zpravidla 18 až 30 let – zachycuje období lidského života, ve kterém vaši známí mohou s největší pravděpodobností přijmout evangelium, pokud jim ho představíte. Toto víme. Toto uvádí řada studií, které si Církev vypracovala.

Tak jim ho začněte představovat! Pokud to děláme správně, říkáme správná slova a nabízíme štědře pomocnou ruku svými slovy i skutky, pak když Spasitel zkrátí své dílo ve spravedlivosti, řekne, že v této poslední a veliké dispensaci již čas vypršel, a poté přijde ve své slávě, najde nás - vás, mě i nás všechny - jak děláme vše, co je v našich silách, jak se snažíme žít podle evangelia a co nejvíce zdokonalit svůj život a svou Církev a svou společnost. Až přijde, tolik bych si přál, aby mě přistihl, jak žiji podle evangelia. Chtěl bych být překvapen přímo při šíření víry a při konání dobra. Přeji si, aby mi Spasitel řekl: „Jeffrey“ – protože On zná jméno každého z nás – „přijímám tě ne kvůli tvému titulu, ale kvůli tvému životu, kvůli tomu, jak se snažíš žít, a jaká měřítka se snažíš hájit. Vidím, že máš bezúhonné srdce. Vím, že ses snažil zlepšit, co bylo potřeba, tím, že ses snažil být nejprve lepší sám, a pak tím, že jsi hlásal mé slovo druhým a hájil jsi mé evangelium co nejlaskavějším způsobem.“

Dozajista také řekne: „Vím, že jsi nebyl vždy úspěšný, ať již se jednalo o tvé vlastní hříchy nebo o okolnosti týkající se druhých, ale věřím, že ses upřímně snažil. Věřím, že v srdci jsi mě měl skutečně rád.“

Přeji si – tak, jako nic jiného v tomto smrtelném životě – aby se mi něco podobného přihodilo. A přeji si to i pro vás. Přeji si to pro nás všechny. Izraeli, Bůh tě volá – volá nás, abychom osobně žili podle evangelia Ježíše Krista, ať již se jedná o maličkosti nebo významné věci, a poté abychom nabídli pomocnou ruku těm, kteří možná nevypadají, neoblékají se nebo se nechovají tak jako my, a poté (je-li to možné) abychom sloužili co možná největšímu počtu ostatních.

Abych vám pomohl tohoto dosáhnout, zanechávám vám dnes se svým svědectvím i apoštolské požehnání pro každého z vás. Žehnám vám, mocí kněžství a pověření, které jsem obdržel, abyste věděli, že Bůh vás miluje, že vás potřebuje v této poslední a nejvýznamnější dispensaci, kdy se vše zrychluje a kdy se toho od vás očekává víc a víc. Žehnám vám skrze apoštolskou pravomoc, aby vaše modlitby pronášené ve spravedlivosti byly zodpovězeny, aby vaše osobní obavy byly odstraněny, aby vaše bedra, ramena a srdce byla silná a schopna nést břemena, která na ně budou vložena. Žehnám vám, abyste se snažili být čistého srdce a nabídli sami sebe jako nástroj v rukou Božích pro založení Sionu v těchto posledních dnech, ať již se nacházíte kdekoli. Žehnám vám, abyste byli upřímní přátelé jeden k druhému i k těm, kteří nepatří do okruhu vašich známých a kterým máme podávat pomocnou ruku. A především vám žehnám, abyste byli přáteli Spasiteli světa, abyste Ho osobně znali a abyste důvěřovali Jeho společenství.

Miluji Pána Ježíše Krista, jehož služebníkem se snažím být. A miluji našeho Nebeského Otce, který nás má natolik rád, že nám Krista dal. Vím, že pokud jde o tento dar, Bůh volá k Izraeli v těchto posledních dnech a očekává od nás, že na toto volání zareagujeme a budeme více takovými, jako je Kristus, budeme svatějšími, než jsme nyní, ve svém odhodlání žít podle evangelia a založit Sion. Také vím, že nám dá sílu i svatost nutnou k tomu, abychom se stali opravdovými učedníky, pokud o to budeme prosit. Svědčím o božskosti tohoto díla, o lásce a vznešenosti Všemohoucího Boha a o nekonečném Usmíření Pána Ježíše Krista, které dosahuje dokonce až k tomu poslednímu z nás. Žehnám vám touto nadějí na získání štěstí a svatosti, dnes večer, zítra a na věky, v posvátném jménu Ježíše Krista, amen.

© 2012 Intellectual Reserve, Inc. Všechna práva vyhrazena. Vydání v angličtině schváleno: 5/12. Přeložení schváleno: 5/12. Název v originále: Israel, Israel, God Is Calling. Czech. PD50039052 121

Show References

    Odkazy

  1.  

    1 „Ye Elders of Israel,“ Hymns, č. 319.

  2.  

    2 „Izraeli, Bůh tě volá“, ZNPPD 2, č. 15.

  3.  

    3 Viz Abraham 2:3.

  4.  

    4 Viz Exodus 1:7–14.

  5.  

    5 „Izraeli, Bůh tě volá“, ZNPPD 2, č. 15.

  6.  

    6 Viz 1. Nephi 2:2.

  7.  

    7 Viz 1. Nephi 18:22–24.

  8.  

    8 Viz Eter 6:5–13.

  9.  

    9 Viz Perry Miller, Errand into the Wilderness (1984), 2–3.

  10.  

    10 „Pojď, Svatý, pojď“, ZNPPD 1, str. 4.

  11.  

    11 Brigham Young, citováno v James S. Brown, Life of a Pioneer (1971), 121.

  12.  

    12 Isaac Freestone, příběh, o který se s autorem podělil 5. května 2012.

  13.  

    13  Mosiáš 18:9.

  14.  

    14  Lukáš 23:34.

  15.  

    15  Jan 7:24.

  16.  

    16 George MacDonald, The Unspoken Sermons (2011), 264.

  17.  

    17  Matouš 7:6.

  18.  

    18 Viz Dallin H. Oaks, „‘Judge Not’ and Judging,“ Ensign, Aug. 1999, 6–13.

  19.  

    19  Nauka a smlouvy 64:13.

  20.  

    20 Quentin L. Cook, „Budiž světlo!“ Liahona, listopad 2010, 28–29.