Postůjte vPosvátném háji

Starší Marlin K. Jensen

Sedmdesátník

Zasvěcující shromáždění CVS pro mladé dospělé • 6. května 2012 • Sacramento, Kalifornie


Starší Marlin K. Jensen

Dobrý večer, bratři a sestry. Jsem velmi vděčný, a přivádí mě to k pokoře, že jsem od Prvního předsednictva dostal tento nádherný úkol promluvit dnes večer k vám. Chtěl bych na úvod říci, že kdysi jsem také byl bez vrásek, s černou kšticí, a plný života, přesně jako vy, kteří jste – jak tomu říkají písma – „dorůstajícím pokolením“. Nejsem si jist, co je přesným opakem pro dorůstající – možná „odrůstající“ nebo „vadnoucí“ – ale ať už to je cokoli, popisuje to stádium života, ve kterém se nyní nacházím já, a nezní mi to příliš slibně!

Ačkoli k vám promlouvám z nádherné kaple poblíž chrámu Sacramento v Kalifornii, dokážu si v duchu představit desítky tisíc vás, kteří mluvíte téměř 40 různými jazyky a jste shromážděni po celém světě. Bylo mým požehnáním, že jsem mohl navštívit mnohé z vašich zemí a že jsem vás mohl slyšet vydávat svědectví ve vašem rodném jazyce, a že jsem mohl na vlastní oči pozorovat vaši víru v Pána a oddanost. Mám vás rád a chválím vás za vaši spravedlivost. Vím, že život ve vašem věku může být obtížný a vím, že někdy děláme chyby a potřebujeme činit pokání. Ale upřímně vám děkuji za to, že se ze všech sil snažíte stát pevně ve své víře v Krista a v Jeho znovuzřízené evangelium. Mým nejvroucnějším přáním pro dnešní večer je, abych byl požehnán, abychom mohl mluvit mocí Ducha Svatého a přispěl jsem k posílení vaší víry.

Posvátná místa

Na této zemi jsou místa, která se stala posvátnými díky tomu, co se v nich odehrálo. Jedním z takových míst je podle Starého zákona Sinaj, Oréb neboli hora Hospodinova (viz Exodus 3:1, viz také Exodus 3:12; 34:2), kde se Pán ukázal Mojžíšovi v hořícím keři. Když se Mojžíš k tomuto keři přiblížil, Pán mu řekl: „Nepřistupuj sem, szuj obuv svou s noh svých; nebo místo, na kterémž ty stojíš, země svatá jest.“ (Exodus 3:5.)

Má rodina a já jsme jednou byli požehnáni tím, že jsme mohli žít na svatém místě. V roce 1993 – čtyři roky poté, co jsem byl povolán do Sedmdesáti – jsme byli požádáni, abychom dva roky sloužili v misii New York Rochester. V této misii se nacházejí města Palmyra (kde se po roce 1820 nejčastěji zdržoval Joseph Smith a jeho rodina) a Fayette (kde byla Církev v roce 1830 zorganizována). Přibližně 170 km na jih od Palmyry leží ve státě Pensylvánie Harmony (kde Joseph Smith potkal Emmu Haleovou a kde žili jako novomanželé, zatímco zde byla do roku 1830 z velké části přeložena Kniha Mormonova). Celé této oblasti se říká „kolébka Znovuzřízení“, neboť právě zde se Církev narodila. Je to malebný kus země typický svými zalesněnými kopci, čistými jezery a potoky a vřelým, rozmanitým lidem. Je to také místo, které se stalo posvátným díky tomu, co se zde odehrálo.

Posvátný háj

V háji vzrostlých buků, dubů, javorů a dalších stromů, přibližně půl kilometru na sever od rodinného domu Josepha a Lucy Mack Smithových ležícího u Palmyry, spatřil čtrnáctiletý Joseph Smith na jaře roku 1820 ve vidění Boha Otce a Jeho Syna, Ježíše Krista. Tento božský projev, který byl odpovědí na Josephovu modlitbu, ve které se ptal na pravdu ohledně náboženství a na to, jak může získat odpuštění hříchů, zahájil Znovuzřízení evangelia v této poslední dispensaci. Také z tohoto háje učinil památné místo v historii naší Církve – místo, které s úctou nazýváme „Posvátný háj“.

Zatímco jsem sloužil jako president misie, má rodina i já jsme si tento háj zamilovali a pocítili jsme jeho posvátnost. Často jsme se v něm procházeli. Každý měsíc, když přijížděli noví misionáři a odjížděli ti, kteří svou misii právě dokončili, jsme je tam vzali. Naší zvykem bylo shromáždit se na kraji háje a poté, co jsme si zazpívali dnešní úvodní píseň – „První modlitbu Josepha Smitha“1 – jsme starší a sestry vyzvali, aby si v háji našli nějaké místo, kde by se o samotě pomodlili k Bohu a podali Mu zprávu o svých osobních závazcích, které s Ním učinili. Tyto návštěvy Posvátného háje byly – a stále jsou – cenným zážitkem pro všechny ty, kteří se jich mohli zúčastnit.

Uvědomuji si však, že jen malá část z vás bude mít někdy příležitost navštívit Posvátný háj osobně. Z toho důvodu si přeji, abyste v toto jaro 2012 – 192 let poté, co měl Joseph Smith První Vidění – se mnou navštívili Posvátný háj v představách. Postůjte v háji se mnou, zatímco vám budu popisovat několik jeho zákoutí a vysvětlím vám, proč jsem si toto posvátné místo zamiloval a jaké cenné životní poučení v něm můžeme získat.

Jsem velmi vděčný bratru Robertu Parrottovi z Palmyry, lesníkovi a přírodovědci, kterého Církev zaměstnala, za to, že mi pomohl získat hlubší pochopení některých skutečností o Posvátném háji, o které se s vámi podělím. Ačkoli ještě není členem naší víry, Bratr Parrott chová Posvátný háj v úctě a poskytuje mu starostlivou a velmi profesionální péči.

Přirovnání v písmech zahrnující stromy

Když jsem se v uctivosti procházel Posvátným hájem nebo když jsem v zamyšlení seděl na některé z laviček, často jsem myslel na to, kolikrát písma ve svých přirovnáních hovoří o stromu, větvích, kořenech, seménku, ovoci i lesu. Adam a Eva, naši první rodiče, byli určitě nejprve poučeni o tom, jak pečovat o stromy. Prorok Jákob, který v Knize Mormonově cituje Zenose, uvádí složitou alegorii o ušlechtilém a divokém olivovníku, zatímco učí o rozptýlení a shromáždění Izraele (viz Jákob 5). A kdo z nás opakovaně nečetl a s modlitbou nepřemítal o seménku víry, které nás Alma vybízí zasadit a které máme trpělivě vyživovat, dokud se nestane stromem vyrůstajícím k životu věčnému? (Alma 32:41; viz verše 27–43.)

Tak je tomu i s Posvátným hájem. Pečlivý pozorovatel přírody – obzvlášť pokud ho doprovází přírodovědec kalibru Roberta Parrotta – může od ekosystému v háji získat významná ponaučení. Rád bych se s vámi dnes večer o čtyři taková ponaučení podělil.

Životní ponaučení získaná v Posvátném háji

Ponaučení první: Stromy vždy rostou ke světlu.

Jedním zajímavým jevem, který můžete v Posvátném háji pozorovat, jsou stromy rostoucí na okraji původního lesa, stejně jako ty, které rostou podél vnitřních cest. Rostly nejprve do strany – aby se vyhnuly stínu listí nad nimi – a pak vzhůru, aby dokázaly absorbovat co nejvíce slunečního světla. Jejich pokřivené kmeny a větve jsou v přímém kontrastu k okolním stromům, jež rostou téměř přímo vzhůru. Stromy, podobně jako všechny živé organismy, potřebují světlo, aby přežily a prospívaly. Udělají vše, co je v jejich moci, aby přijaly co nejvíce slunečního světla a podpořily fotosyntézu – onen proces přeměny světelné energie na energii chemickou, neboli na „palivo“, které využívají téměř všechny živé organismy.

Jsem si jist, že ve své mladé, bystré mysli již tušíte, kam nás tato metafora z Posvátného háje zavede! Světlo je katalyzátorem, který je v duchovním světě ještě mnohem důležitější než v přírodě. A to proto, že je nezbytné pro náš duchovní růst a pro naplnění našeho plného potenciálu jakožto Božích synů a dcer.

Temnota je opak světla a představuje síly ve světě, které usilují o to, aby nás oddělily od Boha a aby zmařily Jeho božský plán pro náš život. Síly zla zpravidla působí největší silou po setmění nebo na temných místech. K porušení zákona cudnosti, ke krádežím, gamblerství, porušení Slova moudrosti a k dalšímu chování zapovězenému naším Nebeským Otcem zpravidla dochází pod rouškou tmy. Dokonce i když se rozhodneme učinit něco špatného za denního světla – například podvádět při zkoušce, opsat pasáže do svého referátu, mluvit o druhém zle, mluvit hrubě, nebo lhát – nedokážeme zabránit tomu, abychom temno nepociťovali uvnitř.

Duch Kristův naštěstí „dává světlo každému člověku, jenž přichází do světa; a Duch osvěcuje ve světě každého člověka, jenž poslouchá hlas Ducha.

A každý, kdo poslouchá hlas Ducha, přichází k Bohu, vpravdě k Otci“ (NaS 84:46–47.)

Tato pasáž z Nauky a smluv nádherně popisuje povahu člověka vzhlížet vzhůru, což je Bohem daný duchovní instinkt, který všichni máme – pokud ho nepotlačíme: jít vstříc světlu, a tak i vstříc Bohu a Jeho Synu, a stát se více takovými, jako jsou Oni. O sobě Ježíš Kristus řekl: „Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.” (Jan 8:12.)

Když se snažíte porozumět písmu, dokážete toho o slovu zjistit hodně ze společnosti, ve které se slovo nachází. Při studiu písem si všimněte, jak často se slova světlo, Duch, pravda a Ježíš Kristus vyskytují blízko u sebe. Jsou to téměř synonyma a všechna nás vedou vzhůru k vyššímu a svatějšímu způsobu života.

Z celého srdce vás nabádám, abyste se vyhýbali temnotě hříchu ve všech jeho hanebných podobách a abyste svůj život plnili Duchem, pravdou a světlem našeho Spasitele, Ježíše Krista. Můžete to dělat tím, že budete usilovat o vznešené přátele, inspirující hudbu a umění, o poznání z těch nejlepších knih (obzvláště z písem), o okamžiky upřímné modlitby, o tiché chvíle strávené v přírodě, o hodnotné činnosti a rozhovory a o život soustředěný na Krista a na Jeho učení o lásce a službě. Vždy mějte na paměti, a obzvláště při hledání věčného společníka, Pánovo prohlášení, že „pravda se chápe pravdy; ctnost miluje ctnost; světlo se přimyká ke světlu“ (NaS 88:40). Tato zásada, že dobro je přitahováno dobrem, nabízí naději, že pokud svůj život povedeme ve světle evangelia, najdeme nakonec společníka, který kráčí po paralelní cestě spravedlivosti. Vím, že čím více se budeme snažit naplnit svůj život světlem, tím méně tam bude místa pro temnotu a tím více se nám nakonec podaří stát se takovým, jako je Kristus, Světlo světa.

Protože mám dnes večer ono zvláštní požehnání, že mohu promlouvat k vám, výjimečným Svatým posledních dnů, rád bych pozvedl hlas varování, ale také hlas povzbuzení a naděje ohledně temnoty, která nevyhnutelně vpadne do vašeho života, pokud se zapletete s pornografií. Užívání pornografického materiálu jakýmkoli způsobem uráží Boha a porušuje Jeho přikázání, že nezcizoložíme, ani nebudeme „činiti nic tomu podobného“ (NaS 59:6). Oddávání se pornografii téměř vždy vede k dalšímu porušení zákona cudnosti. Opakované vystavování se pornografickým materiálům a zapojování se do forem sexuálních přestupků, které obvykle následují, může vytvořit závislost, ke které se musí přistupovat stejně jako k závislosti na alkoholu a drogách a která se musí i stejným způsobem léčit.

Pokud již pornografie zamořila váš život a představuje soustavný a opakující se problém, naléhám na vás, abyste vyhledali jak církevní, tak profesionální pomoc. Porozumějte prosím tomu, že závislost na pornografii není jen nějaký „malý problém“, který byste mohli překonat v soukromí modlitbou, studiem písma a větším sebeovládáním.

Jelikož závislost na pornografii může oslabit vaši sílu vůle zvolit si dobro místo zla, budete potřebovat mírnost a pokoru k tomu, abyste se mohli chopit Usmíření Ježíše Krista a mohli být požehnáni uschopňující mocí Usmíření. V praxi to znamená, že pokud vynaložíte své nejlepší úsilí – což znamená projít procesem pokání s pomocí svého biskupa nebo presidenta odbočky, abyste získali odpuštění hříchu, a projít procesem uzdravení, který zahrnuje profesionální poradenství a případně i skupinovou podporu, abyste svou závislost překonali – uschopňující moc Usmíření (kterou biblický slovník popisuje jako zdroj božské pomoci nebo síly2) vám bude pomáhat, abyste překonávali nutkání pornografické závislosti a časem se uzdravili z jejích ničivých následků. Prostřednictvím moci Usmíření je možné jak odpuštění hříchu, tak uzdravení ze závislosti, a obojí je nádherné.

Prosím, vyhýbejte se temnotě a, stejně jako stromy, vždy usilujte o to, abyste rostli ke světlu.

Ponaučení druhé: Stromy potřebují protivenství, aby mohly naplnit účel svého stvoření.

V péči o Posvátný háj se v průběhu let uplatňovaly rozmanité názorové školy o lesním hospodářství. V jedno období byl vybrán testovací úsek, na něm se použila metoda „uvolňovacího prořezávání“. Fungovalo to takto: Lesníci označili v testovacím úseku ty mladé stromy, které byly podle nich nejzdravější a mohly nejvíce vyrůst, a poté prořezali a ostříhali méně slibné stromy a ostatní podrost. Předpokládalo se, že když se odstraní méně nadějné stromy, které by ubíraly vodu, sluneční světlo a živiny z půdy, ony vybrané stromy budou „uvolněny“ k tomu, aby se mohly velkolepě rozrůstat.

Po několika letech bylo zřejmé, že nastal pravý opak. Jakmile ony vybrané stromy přišly o přirozenou konkurenci, přestaly se snažit. Místo toho, aby rostly vzhůru ke světlu, zpomalily svůj vertikální růst, vyhnaly mnoho nízko položených větví, které se nakonec staly neužitečnými, poté, co se ocitly ve stínu, a přibraly na objemu. Mezitím stromy, které byly prořezány, znovu obrašily jako rozvětvené keře, ze kterých by se nikdy nestaly životaschopné stromy, ovšem pokračovaly v čerpání svého přídělu vody a živin. Tyto křovité stromy nadále soutěžily s vybranými stromy, ovšem ne způsobem, který by jedny či druhé motivoval k pozitivnímu růstu. Výsledkem bylo to, že na vybraném úseku se žádný ze stromů nevyrovnal, co do velikosti a životaschopnosti, stromům, které byly ponechány, aby rostly přirozeně a musely kvůli přežití soutěžit a překonávat protivenství.

Jak víte, jednou z klíčových nauk Knihy Mormonovy je, že ve všech věcech musí být protiklad. Svět, ve kterém jsou protiklady, nabízí možnost volby mezi dobrem a zlem, a může se tak uplatnit svoboda jednání. Stejně důležitá je však ta zásada, že protikladu a protivenství je zapotřebí, má-li nastat duchovní růst – neboli, jak to řekl otec Lehi – má-li být uskutečněna „svatost“ (2. Nefi 2:11). Rád bych zdůraznil, že porozumění této zásadě – že duchovní růst vyžaduje protiklad a protivenství – a dokonce přijetí této zásady ve vašem věku je klíčem k tomu, abyste přijali svůj život a byli jste s ním spokojení. Je to také nezbytné k tomu, abyste zažili potřebný osobní růst a rozvoj.

Každý z nás dříve či později zažije nepřízeň a protivenství. Někdy jenom proto, že to je prostý důsledek života zde ve smrtelnosti v padlém světě. Je to společný úděl celého lidstva. Takovéto protivenství může mít mnoho podob. Může jím být působení přírodních sil. Může jím být nemoc. (Zdá se, že dostávám chřipku i poté, co jsem proti ní očkován!) Může přijít ve formě pokušení. Pro některé může představovat nenaplněná očekávání. (Rád bych byl vysoký 190 centimetrů, ale naučil jsem se žít se svými 170 centimetry, a s nevyhnutelným snižováním řečnického pultu pokaždé, když mám promluvit). Může přijít v podobě osamělosti nebo v podobě fyzické či duševní nedokonalosti či postižení – seznam protikladně působících sil je téměř nekonečný – ale stejně nekonečná jsou i požehnání osobního růstu a rozvoje, pokud máme víru hledět do dáli a ve všem dobře vytrvat. Velkou útěchu nacházím v Pánových slovech k Josephu Smithovi v žaláři Liberty, ve chvíli, kdy Josephovo břímě bylo téměř nesnesitelné: „Věz, synu můj, že všechny tyto věci ti dají zkušenosti a budou pro dobro tvé.“ (NaS 122:7.)

Někdy protivenství a těžkosti přicházejí následkem našich bláhových rozhodnutí. Chabé zdraví nebo zranění může být následkem nezodpovědného životního stylu, úzkost a zármutek mohou být zapříčiněny porušováním Božích zákonů, i onu lítost, kterou pociťujeme poté, co jsme nedokázali plně zužitkovat nám přidělený čas a nadání – to vše si děláme sami. Jak vděčný by měl být každý z nás našemu Spasiteli, jehož Usmíření nám nabízí způsob, jak spravit vše, co se rozbilo!

Všiml jsem si, že když čelíme protivenství, často se ptáme „proč“ – proč já? Proč nyní? Proč toto? – když by bylo mnohem užitečnější ptát se: „Co s tím?“ Jednou jsem poslal utěšující dopis souženému manželskému páru, kde manžel umíral na nevyléčitelnou nemoc. Jejich odpověď mě přivedla k pokoře: Připomněli si požehnání, která jim Bůh během jejich dlouhých společných let udělil, a pak s věrností přemýšleli nad tím, „co“ se je Bůh touto závěrečnou zkouškou pokouší naučit.

V Posvátném háji jsou stromy, kterým bratr Parrott říká „charakterní stromy“. Jsou to stromy, které prokazují, že protivenství může působit pro naše dobro a že i v tom největším vypětí často můžeme mnohé získat. Tyto stromy musely jednat a musely se přizpůsobit různým formám protikladu nebo protivenství, a někdy je musely přežít – zásah blesku, mocný poryv větru, tíhu nahromaděného sněhu nebo ledu, chybný zásah či poškození lidmi, a někdy i útok sousedního stromu! Z těchto nepříznivých okolností vzešly ty nejsilnější a na pohled nejzajímavější stromy v háji. To, čeho se jim nedostává v symetrické kráse, si více než vynahradili v odhodlanosti a charakteru.

Z vlastních životních zkušeností mohu svědčit o tom, že protivenství, těžkosti a nepřízeň osudu posilují charakter a růst. Ty největší zkoušky a náročné výzvy v životě – pocity neschopnosti a plachost v letech dospívání, misie v Německu, kde jsem se jako mladý muž snažil naučit němčinu, získání titulu z práv a zvládnutí advokátní zkoušky, úsilí být přijatelným manželem a otcem, který zajistí rodinu s osmi dětmi jak duchovně, tak časně, ztráta rodičů a dalších blízkých, a dokonce i veřejná a často stresující povaha mé služby v úřadu generální autority (včetně přípravy a předání mého dnešního poselství) – to vše a mnohé další, ač to bylo náročné a těžké, mi dalo zkušenosti a bylo to pro mé dobro!

Vím, že není snadné přesvědčit vás, mladé lidi, že trocha bolesti vám prospěje, ale opravdu to tak je. Pokud máme někdy získat vše, co má Otec (viz NaS 84:38), nestane se to, aniž bychom mu na oplátku nedali vše, co máme my. Náš Nebeský Otec si přeje ušlechtilé syny a dcery, a jak učil Lehi, svatosti lze dosáhnout jen skrze protivenství a zkoušky. Lidé, podobně jako stromy, potřebují protivenství, aby mohli naplnit účel svého stvoření.

Ponaučení třetí: Stromy nejlépe rostou v lese, ne v izolaci.

Pokud se nad tím zamyslíte, v přírodě je osamoceně rostoucí strom velmi neobvyklý. Stromy téměř vždy rostou ve skupinách a hájích a háje se časem mohou přeměnit v les. Posvátný háj je však mnohem víc než jen skupina stromů. Je to komplikovaný ekosystém s mnoha druhy flóry i fauny. Je možné vypozorovat vzájemnou spojitost mezi všemi rozmanitými divokými květinami, keři, houštím, stromy, houbami, mechy, ptáky, hlodavci, zajíci, jeleny a dalšími stvořeními, která tam najdete. Ty druhy na sebe působí a zajišťují si navzájem potravu či přístřeší a vytvářejí si tak synergické a sociální prostředí, ve kterém mohou všichni prožít svůj životní cyklus.

Boží plán pro náš život počítá s podobnou vzájemnou spojitostí a společenstvím. Své spasení si máme vypracovat společně, nikoli v izolaci. Církev staví shromažďovací budovy, nikoli poustevny. Jsme žádáni, abychom navštěvovali konkrétní sbor nebo odbočku – nikoli abychom si svou kongregaci vybírali, jako v některých jiných církvích. Tato moudrá zásada od nás vyžaduje, abychom se naučili vycházet s druhými a abychom se ze svého chování zodpovídali svému biskupovi nebo presidentovi odbočky – a neutíkali jsme a neschovávali se, když jde do tuhého! Je nám přikázáno, abychom milovali své bližní (což zahrnuje i členy rodiny) a naučit se milovat ty nejbližší je často mnohem náročnější než vzdáleně milovat „celý svět“. Od začátku Znovuzřízení je nám Svatým přikazováno, abychom „šli do Sionu“, abychom se shromažďovali ve společenstvích, ve kterých se naučíme žít v harmonii a vzájemně se budeme podporovat dodržováním smlouvy křtu, tím, že si budeme navzájem nést břemena svá a že budeme truchlit s těmi, kteří truchlí a že budeme utěšovat ty, kteří mají útěchy zapotřebí (viz Mosiáš 18:8–9). Jako Boží děti nemůžeme v izolaci prospívat o nic víc než osamělý strom. Zdravé stromy potřebují ekosystém, zdraví lidé potřebují jeden druhého.

Naštěstí je v každém z nás zakořeněná touha po družnosti, po společenství, po věrných přátelích. Jako členové Boží věčné rodiny všichni toužíme po uspokojení a jistotě, které blízký a trvalý vztah poskytuje. Zjistíte, že pro vytvoření takového vztahu je zapotřebí času, úsilí a množství pravé lásky. Jak to vyjádřil Mormon: „pravá láska … nehledá své“ (Moroni 7:45) – neusiluje o své vlastní záměry, své zájmy, a zajisté neusiluje o své vlastní potěšení. Ačkoli internet a sociální sítě na webu nepochybně nabízejí určitou formu družnosti, v žádném případě nenahrazují poctivý a otevřený rozhovor z očí do očí, ke kterému musí docházet, má-li být vytvořen opravdový a trvalý vztah.

Tou první a nejlepší laboratoří, kde se učíme, jak vycházet s druhými, je zajisté domov. Právě v domově se učíme službě, nesobeckosti, odpuštění a trpělivosti, které jsou nezbytné pro formování trvalých vztahů s druhými lidmi. Myslím si, že právě proto je požadavek, abychom žili v lásce a v souladu se členy rodiny, součástí naší způsobilosti ke vstupu do chrámu.

Naštěstí i inspirovaná organizace Církve nám nabízí příležitosti a situace, v nichž se můžeme společensky rozvíjet. Od nejútlejšího věku až po stáří náležíme k nějakému sboru nebo odbočce Církve a ocitáme se v situacích, v nichž mohou vzkvétat vztahy s druhými a družnost. V církevních povoláních, na shromážděních, při lekcích, v kvorech, v radách, při činnostech a při mnoha dalších příležitostech pro sdružování rozvíjíme vlastnosti a společenské dovednosti, jež nám pomáhají připravit se na společenský řád, jenž bude v nebi. Pán o tomto vyšším řádu skrze Josepha Smitha řekl: „A totéž společenství, které existuje mezi námi zde, bude existovati mezi námi tam, pouze bude spojeno s věčnou slávou, z kteréžto slávy se nyní netěšíme.“ (NaS 130:2.)

Doufáme-li, že se ve světě, který přijde, budeme těšit ze společenství nebe a s ním spojené slávy, potřebujeme během pozemského života neustále společensky i duchovně zrát. Lidé, podobně jako stromy, nejlépe rostou společně, ne v izolaci.

Ponaučení čtvrté: Stromy čerpají sílu z živin, které vytvořily předchozí generace stromů.

V péči o Posvátný háj bylo období, kdy lidé, kteří jí byli pověření, rozhodli, že háj má vypadat vzorně upravený. Pravidelně byly organizovány projekty služby pro mladé a misionáře, při nichž se háj čistil od popadaných stromů, větví a podrostu i pařezů a opadaných listů. Netrvalo dlouho a kvůli těmto opatřením začala životaschopnost háje upadat. Stromy rostly pomaleji, rašilo méně nových stromů, začaly mizet některé druhy divokých květin a rostlin a snižovaly se stavy divoké zvěře a ptáků.

Když před nějakou dobou převzal péči o háj bratr Parrott, doporučil, aby byl háj ponechán v co nejpřirozenějším stavu. Popadané stromy a větve byly ponechány, aby tlely a zúrodnily půdu. Listy se nechaly ležet tam, kam spadly. Návštěvníci byli požádáni, aby chodili jen po vyznačených cestách, tak aby život v háji nebyl narušován a půda se nesešlapávala. Během několika málo let se háj sám začal obdivuhodně regenerovat a obnovovat. Dnes vzkvétá v téměř původním podobě, s bujnou vegetací a hojností volně žijících živočichů.

To, čemu jsme se z této zkušenosti z lesního hospodářství naučili, je mi velmi blízké. Již sedm let mám tu výsadu, že mohu sloužit jako církevní historik a zapisovatel. Je to úřad, který vytvořil Prorok Joseph Smith v souladu s Pánovým příkazem, který obdržel v den zorganizování Církve: „Viz, mezi vámi bude veden záznam.“ (NaS 21:1.) Od toho dne – kdy byl určen Oliver Cowdery jako první církevní historik a zapisovatel – až do dnešní doby – je veden pozoruhodný záznam církevní historie. Olivera Cowderyho nahradil John Whitmer a bylo mu řečeno, aby vedl záznam „všech důležitých věcí, … které budou pro dobro církve a pro nadcházející pokolení, jež budou vyrůstati v zemi Sion“. (NaS 69:3,  8.)

Proč se vedení záznamů a sbírání, uchovávání a sdílení historie těší v Církvi Ježíše Krista takové důležitosti? Proč má pro vás, kteří jste dnes součástí nadcházejících pokolení, takový význam pamatovat na minulé generace a čerpat z nich sílu?

Jako odpověď navrhuji, že není možné žít naplno v přítomnosti – a ještě méně plánovat svůj budoucí osud – bez základu v minulosti. Tuto pravdu jsem si mocně uvědomil před několika měsíci při setkání se skvělým manželským párem, který zažil velmi neobvyklou zkoušku, o níž vám chci s jejich dovolením vyprávět. Po několika letech manželství a narození sedmi dětí měla manželka vážnou autonehodu. Několik týdnů ležela v nemocnici v bezvědomí. Když se z bezvědomí probudila, zjistila, že si vůbec nic nepamatuje! Jako by neměla žádnou historii. Bez vzpomínek na minulost neměla žádný vztažný bod. Nepoznávala svého manžela, děti ani rodiče! Když mi její manžel tento příběh vyprávěl, svěřil se, že se v prvních měsících po nehodě obával, že se mu manželka někam zatoulá, nechá-li ji o samotě. Také se bál, že se do něj znovu nezamiluje. Během námluv to byl pohledný mladý muž s atletickou postavou a bohatou kšticí. Nyní, ve středních letech, přibral na váze a vlasů měl mnohem méně!

Naštěstí pro všechny zúčastněné byl veden alespoň částečný záznam. Manžel si schoval dopisy, které mu jeho žena napsala před misií a během ní. Ty poskytly důkaz, že oni dva byli do sebe opravdu zamilováni. Manžel si také psal deník, v němž byly užitečné zápisy. Manželka si postupně během několika let připomněla většinu své minulosti díky tomu, že jí ji vyprávěli její blízcí.

Tato výjimečná a citlivá situace je dobrým příkladem toho, jak důležitý vztah má minulost k současnosti a k budoucnosti. Pomáhá nám plněji ocenit Pánovu definici pravdy, jak ji zjevil Josephu Smithovi: „Pravda je poznání věcí, jak jsou a jak byly a jak přijdou.“ (NaS 93:24.) To, co víme o své minulosti díky záznamům, které byly vedeny, a o své budoucnosti díky písmům a prorockým učením žijících proroků, nám poskytuje kontext, jenž nám během naší současné existence umožňuje moudře používat svou svobodu jednání. Tato znalost nám vlastně dává více božské perspektivy, protože nás přibližuje k Jeho schopnosti mít „všechny věci … přítomné před očima [svýma]“. (NaS 38:2.)

I když jako členové Církve pocházíme z mnoha národů, raná historie Církve je nám všem společná. Je důležité, abychom se s historií naší Církve, zejména s tím, co nazývám jejími „zakladatelskými příběhy“, seznámili všichni. Tyto příběhy – První vidění Josepha Smitha, vznik Knihy Mormonovy, andělské návštěvy Jana Křtitele, Petra, Jakuba a Jana, Eliáše, Eliase a dalších – obsahují základní pravdy, na nichž je Znovuzřízení evangelia založeno.

Naneštěstí v tomto technologickém věku s přemírou informací – z nichž některé jsou kritické vůči událostem a lidem z církevní historie – byla víra některých Svatých posledních dnů otřesena a oni začali pochybovat o svém dlouholetém přesvědčení. Těmto pochybujícím jednotlivcům vyjadřuji lásku, pochopení a ujištění, že budou-li dodržovat zásady evangelia a budou-li s modlitbou pokračovat ve studiu historie Církve – natolik, aby získali spíše zevrubnější než útržkovitou nebo neúplnou znalost – Duch Svatý jim potvrdí jejich víru v zásadní události z historie Církve tím, že do jejich mysli vnese klid. Takto se mohou ve svém přesvědčení ohledně historie znovuzřízené Církve upevnit a nenechat se zmítat „každým větrem učení“ (Efezským 4:14). Já jsem směr celého svého života založil právě na takových pocitech klidu ohledně Prvního vidění Josepha Smitha a dalších klíčových událostí Znovuzřízení evangelia a vím, že se nikdy nezklameme.

Historie je ve své nejzákladnější podobě záznamem lidí a jejich životů a z těchto životů přicházejí příběhy a poučení, jež mohou podpořit to, v co věříme, za čím si stojíme a co máme dělat tváří v tvář protivenství. Ne všechny tyto příběhy, jež tvoří naši historii, jsou tak impozantní jako První vidění Josepha Smitha nebo misie Wilforda Woodruffa v Anglii. Některé opravdu pozoruhodné příběhy se staly v životě zcela obyčejných Svatých posledních dnů, takových, jako je většina z nás. Tyto příběhy jsou obzvláště milé a užitečné, týkají-li se našich vlastních předků.

Například ve 30. letech 20. století můj dědeček a babička Jensenovi – i když dlouhé hodiny tvrdě pracovali – byli nuceni vrátit farmu člověku, od kterého si ji kupovali a na níž ve státě Idaho žili. Chtěli se se svými malými dětmi vrátit do rodného města v Utahu, ale nemohli opustit Idaho, dokud nesplatí dluh 350 dolarů. Dnes se to zdá jako malá částka, ale v té době to bylo hodně peněz. Dědeček se snažil půjčit si peníze od lidí, kteří je měli, ale bez úspěchu. Půjčka z banky nepřipadala v úvahu kvůli tomu, jak moc byli chudí. Oba se s babičkou každý den modlili o pomoc. Jednou v neděli dopoledne na kněžském shromáždění přistoupil k dědečkovi muž, kterého dědeček téměř neznal, a řekl mu, že slyšel o jeho potížích a že mu oněch 350 dolarů půjčí s tím, že až se dědeček vrátí do Utahu, co nejdříve mu je splatí. Svoji dohodu potvrdili stiskem ruky a dědeček dané slovo dodržel.

Tento jednoduchý příběh, zaznamenaný babičkou Jensenovou, je rodinným pokladem. Inspiruje mě příkladem vlastností, jako je tvrdá práce, poctivost, překonávání protivenství, rodinná soudržnost, a, což je nejdůležitější, tím, že ukazuje Boží ruku v životě mých věrných prarodičů. Jejich příklad i příklady druhých, významných i obyčejných lidí z předchozích generací, jsou pro mě zdrojem velké posily a povzbuzení.

Podobné příběhy můžete najít ve své zemi a ve své vlastní rodině. Tam, kde jsou, vás naléhavě vybízím, abyste tyto příběhy shromáždili a podělili se o ně. Dbejte na to, aby se předávaly z jedné generace na druhou. Mé děti (a nyní většinou má vnoučata) si vždy rády poslechnou, když jim vyprávím o době, „když jsem byl malý kluk“! Slyšel jsem, že se říká, že žádný národ nemůže být větší než jeho příběhy, a věřím, že totéž platí o rodinách. Dobré příběhy – jsou-li pravdivé – tvoří dobrou historii. Pamatujte, že lidé, stejně jako stromy, čerpají sílu z živin, které vytvořily předchozí generace.

Závěr

Nyní, než skončím, bych chtěl, abyste se se mnou vrátili do Posvátného háje a zastavili jste se u jednoho z oněch „svědčících stromů“. Jsou to stromy, které v háji rostly před 192 lety v době Prvního vidění Josepha Smitha. Tři takové stromy v háji ještě rostou a tři uschlé svědčící stromy tam zůstaly stát díky bratru Parrottovi, který je dokázal takto uchovat.

Když jsme sloužili na misii nedaleko Palmyry, občas jsem si sám do Posvátného háje zašel a postál jsem s úctou u svého oblíbeného svědčícího stromu. Představoval jsem si, že kdyby tento strom mohl mluvit, řekl by mi, čeho byl onoho jara roku 1820 svědkem. Ale vlastně jsem to ani nepotřeboval od onoho stromu slyšet – už jsem to věděl. Díky duchovním zkušenostem a pocitům, které ke mně přicházejí od mládí až do této chvíle, jsem poznal, nezávisle na kterémkoli jiném člověku, že Bůh, náš Otec, žije. Vím také, že Jeho Syn, Ježíš Kristus, je Spasitel a Vykupitel celého lidstva. Vím, že tyto dvě oslavené bytosti se zjevily Josephu Smithovi v Posvátném háji na jaře roku 1820. Pozvedly Josepha jako zakládajícího proroka této poslední dispensace evangelia. Joseph, pod Jejich božským vedením, přeložil Knihu Mormonovu, obdržel klíče a pravomoc kněžství a znovu, v těchto posledních dnech, zorganizoval Kristovu Církev. Jsme nesmírně požehnáni tím, že žijeme v této době a že jsme členy Kristovy Církve.

Tyto nádherné pravdy, o nichž svědčím, mají svůj počátek v Posvátném háji. Tak jako jste se mnou v Posvátném háji stáli v představách dnes večer, tak na tomto posvátném místě vždy stůjte ve své mysli a ve svém srdci a žijte věrni pravdám, které tam Bůh začal zjevovat.

Také pamatujte na poučení pro život, jež nám Posvátný háj přináší:

  1. 1.

    Když se vás mocnosti temna budou snažit zničit – jako kdysi mladého hledajícího Josepha Smitha – postůjte v Posvátném háji a vzpomeňte si na onen sloup světla, převyšující jas slunce. (Viz Joseph Smith–Životopis 1:15–17.)

  2. 2.

    Až vám cestu zatarasí nepřízeň a protivenství a naděje bude pohasínat, postůjte v Posvátném háji a vzpomeňte si, že „všechny tyto věci ti dají zkušenosti a budou pro dobro tvé.“ (NaS 122:7.)

  3. 3.

    Bude-li vaším údělem samota a odloučení a vy se budete ze všech sil snažit vytvořit si uspokojivé lidské vztahy, postůjte v Posvátném háji se společenstvím Svatých posledních dnů, kteří uzavřeli smlouvu, že vám pomohou nést vaše břemena a že vás utěší ve vašich potřebách.

  4. 4.

    A až zkušenosti nebo lidé nebo protichůdné pravdy budou útočit na vaši víru a vytvářet pochybnosti ohledně Znovuzřízení evangelia Ježíše Krista, postůjte v Posvátném háji a načerpejte sílu a povzbuzení z generací věrných Svatých posledních dnů, kteří tam nezlomně stáli před vámi.

O to se za vás modlím, moji mladí přátelé, a toto vám zanechávám s láskou a ve jménu Ježíše Krista, amen.

© 2012 Intellectual Reserve, Inc. Všechna práva vyhrazena. Vydání v angličtině schváleno: 5/12. Přeložení schváleno: 5/12. Název v originále: Stand in the Sacred Grove.Czech. PD50039048 121

Show References

    Odkazy

  1.  

    1.  ZNPPD 1, str. 19.

  2.  

    2. Viz Bible Dictionary, “Atonement”; viz také Průvodce k písmům, „Usmíření, usmířiti“, scriptures.lds.org.