Vytrvejte na cestě

Nedávno jsem byla svědkem narození maličké Kate Elizabeth. Poté, co vstoupila do tohoto světa a byla položena do matčiny náruče, natáhla ručku a chytila se maminky za prst. Bylo to, jako kdyby Kate říkala: „Budu-li se tě držet, pomůžeš mi vytrvat na cestě zpět k mému Nebeskému Otci?“

V sedmi letech se Joseph Smith nakazil skvrnitým tyfem a infekce se mu usadila v noze. Dr. Nathan Smith propagoval metodu, kterou bylo možné infikovanou nohu zachránit. Bylo třeba, aby dr. Smith bez anestézie rozřízl Josephovi nohu a v podstatě odstranil části postižené kosti. Joseph se odmítl napít kořalky kvůli překonání bolesti, ani nechtěl přivázat k posteli, ale řekl: „Když si tatínek sedne na postel a bude mě držet v náručí, pak udělám vše, co bude potřeba.“¹

Dětem po celém světě říkáme: „Chytni se mě za ruku. Pevně se drž. Spolu vytrváme na cestě zpět k našemu Nebeskému Otci.“

Rodiče, prarodiče, sousedé, přátelé, vedoucí Primárek, každý z nás může podat ruku dětem, aby se ho mohly chytit. Můžeme se zastavit, kleknout si a podívat se jim do očí a cítit jejich vrozenou touhu následovat Spasitele. Chytněte je za ruku. Jděte s nimi. Máme příležitost pomoci jim zakotvit na cestě víry.

Žádné dítě nemusí jít po cestě samo, pokud se svými dětmi upřímně hovoříme o plánu spasení. Porozumění tomuto plánu jim pomůže držet se pravd – že jsou děti Boží a že Bůh pro ně má plán, že s Ním žily v předsmrtelné existenci, že jásaly, že mohou přijít na tuto zem, a že díky Spasitelově pomoci se všichni můžeme vrátit do přítomnosti našeho Nebeského Otce. Budou-li chápat tento plán a to, kdo jsou, nebudou se bát.

V Almovi 24 čteme: „Miluje naši duši [a] miluje naše děti; tudíž [je možné], aby plán spasení mohl býti oznámen nám, stejně jako budoucím pokolením.“²

S tímto plánem začínáme své děti seznamovat tím, že se sami pevně držíme železné tyče.

Držíme-li se pevně železné tyče, dokážeme uchopit jejich ruku a kráčet po oné přímé a úzké cestě společně. Náš příklad je v jejich očích umocněn. Budou se řídit naším tempem, bude-li jim naše chování dodávat pocit bezpečí. Nemusíme být dokonalí – jen čestní a upřímní. Děti chtějí cítit, že jsou s námi v jednotě. Když rodič řekne: „Dokážeme to! Dokážeme spolu každý den číst písma,“ děti to přijmou za své!

Jedna taková rodina se čtyřmi malými dětmi píše: „Rozhodli jsme se začít po troškách, protože naše děti se soustředí jen kratší dobu. Naše nejstarší dítě ještě neumělo číst, ale dokázalo po nás opakovat slova, a tak jsme začali číst Knihu Mormonovu, každý večer jen tři verše. Můj manžel nebo já jsme střídavě přečetli vždy jeden verš a Sydney ho po nás opakovala. Pak jsme to rozšířili na čtyři verše a pak na pět, když chlapci začali opakovat své vlastní verše. Ano, bylo to únavné, ale vytrvali jsme. Snažili jsme se soustředit na soustavnost místo na rychlost. Trvalo nám tři a půl roku, než jsme Knihu Mormonovu přečetli. Pocit, že jsme to dokázali, byl nádherný!“

Tato matka píše dál: „Každodenní čtení písem se v naší rodině stalo pravidlem. Naše děti si na jazyk písem zvykly a můj manžel a já využíváme těchto příležitostí k vydávání svědectví o pravdě. A co je nejdůležitější, cítíme doma více Ducha.“

Vidíte ve zkušenosti této rodiny to, co já? Rozhodneme-li se držet se pevně slova Božího, můžeme číst písma třeba jen po jednom verši. Chcete-li začít, nikdy není moc pozdě. Můžete začít teď.

Pokud nebudeme své děti učit, bude je učit svět, a děti jsou schopny se učit všemu, co je svět učí, od velmi útlého věku. To, co si přejeme, aby znaly za pět let, je třeba, aby bylo dnes součástí naší konverzace s nimi. Učte je v každé situaci; ať každé obtížné rozhodnutí, každý následek, každá zkouška, se kterými se mohou setkat, se stanou příležitostí učit je, jak se držet pravd evangelia.

Když Shannon, jistá mladá matka, nastupovala s dětmi do jejich dodávky, nečekala, že je bude učit moci modlitby, protože byli jen 40 minut cesty od domova. Když vyjížděli od domu, kde bydlela jejich babička, žádná bouře nebyla, ale když vjeli mezi kaňony, slabé sněžení se proměnilo ve vánici. Dodávka začala na silnici klouzat. Viditelnost byla brzy téměř nulová. Dvě nejmladší děti vycítily vážnost situace a začaly plakat. Shannon starším dětem, osmileté Heidi a šestiletému Thomasovi, řekla: „Je potřeba, abyste se modlily. Potřebujeme, aby nám Nebeský Otec pomohl dostat se bezpečně domů. Modlete se, abychom někde neuvázli a abychom nesklouzli ze silnice.“ Ruce se jí při řízení auta třásly, ale slyšela, jak k ní ze zadních sedadel opakovaně doléhá šepot modliteb: „Nebeský Otče, prosím, pomoz nám dostat se bezpečně domů; prosím, pomoz nám nesklouznout ze silnice.“

Za nějakou dobu modlitby utišily obě mladší děti, takže přestaly plakat. V tu chvíli však zjistili, že nemohou jet dál, protože silnice je uzavřená. Opatrně se otočili a našli motel, kde mohli přenocovat. Když dojeli do motelu, poklekli a poděkovali Nebeskému Otci za Jeho ochranu. Tato matka naučila toho večera své děti, jakou moc má věrná modlitba.

Jakým zkouškám budou čelit naše děti? Naše děti mohou, jako Joseph Smith, získat odvahu „[udělat vše], co bude potřeba“. Pokud se rozhodneme držet se jich a učit je o plánu Nebeského Otce prostřednictvím modlitby a písem, budou vědět, odkud přišly, proč jsou tady a kam jdou.

Vloni na jaře jsme se s manželem zúčastnili fotbalového zápasu našeho čtyřletého vnuka. Všichni jsme pociťovali to nadšení na hřišti, když hráči běhali všemi směry a honili míč. Když naposledy zazněla píšťalka, hráči nevěděli, kdo vyhrál a kdo prohrál. Prostě jen hráli hru. Trenéři poslali hráče, aby si podali ruce s družstvem soupeře. Pak jsem uviděla něco pozoruhodného. Trenér vyzval k vytvoření tunelu pro vítěze. Všichni rodiče, prarodiče a ostatní diváci, kteří se přišli podívat na zápas, se postavili do dvou řad proti sobě a zvednutím rukou vytvořili oblouk. Děti křičely radostí, když probíhaly kolem fandících dospělých, cestičkou vytvořenou diváky. Brzy se k této zábavě připojily i děti z druhého družstva a při probíhání tunelem vítězství se dostalo chvály všem hráčům – vítězům i poraženým.

Mně na mysli vytanul jiný výjev. Měla jsem pocit, že sleduji, jak děti žijí podle plánu – plánu, který Nebeský Otec stvořil pro každé jednotlivé dítě. Běžely po přímé a úzké cestě pod rukama diváků, kteří je mají rádi, a každé pociťovalo radost z toho, že může touto cestou běžet.

Jákob řekl: „Ó, jak veliký je plán našeho Boha!“³ Spasitel „vyznačil a ukazuje cestu“.⁴ Svědčím o tom, že budeme-li se pevně držet svých dětí a řídit se Spasitelovým vedením, vrátíme se všichni do svého nebeského domova a do bezpečné náruče Nebeského Otce. Ve jménu Ježíše Krista, amen.