Poskytování pomoci dle způsobu Páně

Občas pohlížíme na sociální péči jako na pouhé další téma evangelia – jako na jednu z mnoha větví stromu evangelia. Já si však myslím, že v Pánově plánu náš závazek vůči zásadám sociální péče má být u samého kořene naší víry a naší oddanosti Pánovi.

Již od počátku času náš Nebeský Otec mluví o tomto tématu velmi jasně – od klidných proseb typu: „Miluješ-li mne, … budeš pamatovati na chudé a zasvětíš z majetku svého na podporu jejich“¹; přes přímý příkaz: „Pamatujte ve všech věcech na chudé a potřebné, na nemocné a sužované, neboť ten, kdo nečiní tyto věci, ten není učedníkem mým“²; až k důraznému varování: „Bude-li některý člověk bráti z hojnosti, kterou jsem učinil, a nebude-li udělovati část svou podle zákona evangelia mého chudým a potřebným, bude se zlovolnými pozdvihovati oči své v pekle jsa v mukách.“³

Ona dvě veliká přikázání – milovat Boha a bližního svého – jsou spojením časného a duchovního. Je potřeba říci, že tato dvě přikázání se nazývají „veliká“ proto, že z nich vycházejí všechna ostatní přikázání.⁴ Jinými slovy, naše osobní, rodinné i církevní priority musí vycházet právě odsud. Všechny ostatní cíle a skutky mají pramenit ze zdroje těchto dvou velikých přikázání – z naší lásky k Bohu a k bližním.

Podobně jako dvě strany mince je i to časné a duchovní neoddělitelné.

Dárce veškerého života prohlásil: „Všechny věci jsou pro mne duchovní, a nikdy jsem vám nedal zákon, jenž byl časný.“⁵ Pro mě to znamená, že „duchovní život je v prvé řadě život. Není to jen něco, co máme znát a studovat – život musíme žít.“⁶

Naneštěstí jsou lidé, kteří přehlížejí to časné, protože si myslí, že to je méně důležité. Cení si toho duchovního, zatímco zlehčují to časné. Ačkoli je důležité, aby naše myšlenky směřovaly k nebi, tak pokud naše ruce nesměřují k pomoci našim bližním, opomíjíme samou podstatu svého náboženství.

Například Enoch vybudoval společenství Sionu díky duchovnímu úsilí vytvořit lid, jenž by byl jednoho srdce a jedné mysli, a také díky časnému úsilí zajistit, aby mezi tímto lidem „nebylo žádných chudých“⁷.

Tak jako ve všem můžeme i v tomto případě hledat vzor u našeho dokonalého příkladu, Ježíše Krista. President J. Reuben Clark ml. učil: „Když Spasitel přišel na zem, měl dvě veliká poslání; jedním z nich bylo dopracovat se ‚mesiášství‘, vykonat Usmíření kvůli následkům Pádu a naplnit zákon; tím druhým bylo to, co dělal mezi svými bratřími a sestrami v těle tím, že jim ulehčoval od jejich trápení.“⁸

V podobném duchu je náš duchovní pokrok neoddělitelně spojen s časnou službou, kterou poskytujeme druhým.

Jedno doplňuje to druhé. Jedno bez druhého je jen imitací Božího plánu štěstí.

Ve světě je spousta dobrých lidí a organizací, které se snaží uspokojit naléhavé potřeby chudých a potřebných, ať žijí kdekoli. Za to jsme vděční, nicméně Pánův způsob péče o potřebné se liší od způsobu světa. Pán řekl: „Musí [to] nezbytně býti učiněno mým vlastním způsobem.“⁹ Pánovi nezáleží jen na našich okamžitých potřebách; zajímá Ho také náš věčný pokrok. Z tohoto důvodu k Pánovu způsobu vždy kromě péče o chudé patřily také zásady soběstačnosti a služby bližním.

V roce 1941 se vylila z břehů řeka Gila a zaplavila údolí Duncan Valley v Arizoně. Mladý president kůlu, který se jmenoval Spencer W. Kimball, se sešel se svými rádci, odhadl škody a poslal do Salt Lake City telegram, v němž Církev požádal o vysokou finanční částku.

Místo peněz však president Heber J. Grant poslal tři muže: Henryho D. Moyla, Mariona G. Romneyho a Harolda B. Leeho. Ti se setkali s presidentem Kimballem a naučili ho jedné důležité zásadě. Řekli: „Tento program není založen na postoji ‚dej mi‘. Tento program je založen na ‚svépomoci‘.“

O mnoho let později president Kimball řekl: „Myslím, že pro Bratří by bylo snadné poslat nám [peníze], a pro mě by nebylo těžké sednout si za stůl a rozdělit je; avšak kolik dobrého se nám přihodilo díky tomu, že stovky [našich členů] šly do Duncanu a stavěly tam ploty, svážely seno, zarovnávaly zemi a dělaly všechno to, co bylo potřeba udělat. To je svépomoc.“¹⁰

Díky tomu, že se členové kůlu presidenta Kimballa řídili Pánovým způsobem, byly nejenom uspokojeny jejich okamžité potřeby, ale tito členové se také stali soběstačnými, zmírnili utrpení a prohloubili lásku a jednotu, protože si navzájem sloužili.

Právě teď, v tuto hodinu, je na světě mnoho členů Církve, kteří trpí. Jsou hladoví, mají finanční problémy a potýkají se se všemožnými fyzickými, duševními a duchovními těžkostmi. Z celé síly srdce se modlí o pomoc, o úlevu.

Bratří, prosím, nedomnívejte se, že tato zodpovědnost patří někomu jinému. Je to zodpovědnost moje i vaše. My všichni jsme zapojeni do Božího díla. „Všichni“ znamená všichni – každý nositel Aronova i Melchisedechova kněžství, bohatý i chudý, kdekoli na světě. V Pánově plánu je vždy něco, k čemu může přispět každý.¹¹

Jedna zásada, které se učíme generaci za generací, je ta, že bohatí i chudí jsou všichni pod stejným posvátným závazkem pomáhat svým bližním. Abychom mohli úspěšně uplatňovat zásady sociální péče a soběstačnosti, je potřeba, abychom všichni pracovali společně.

Až příliš často vidíme potřeby kolem sebe, a doufáme, že se nějakým zázračným způsobem objeví někdo z daleka, kdo tyto potřeby uspokojí. Možná čekáme na nějaké experty s odbornými znalostmi, kteří dané problémy vyřeší. Když to činíme, odpíráme svým bližním službu, kterou bychom jim mohli poskytnout, a připravujeme sami sebe o příležitost sloužit. Ačkoli na expertech není nic špatného, buďme upřímní – nikdy jich nebude tolik, aby vyřešili všechny problémy. Místo toho Pán poslal své kněžství a jeho organizaci přímo před naše dveře, ve všech národech, kde je Církev zavedena. A hned vedle kněžství postavil Pomocné sdružení. Jak my, nositelé kněžství, víme, žádná snaha uspokojit sociální potřeby není úspěšná, pokud přitom nevyužíváme pozoruhodných darů a talentů našich sester.

Pánův způsob neznamená sedět na břehu řeky a čekat na to, až voda odteče, abychom mohli přejít na druhou stranu. Znamená to spojit síly, vyhrnout si rukávy, dát se do práce a postavit most nebo vor, který nás převeze přes vody našich problémů. Vy, muži Sionu, vy, nositelé kněžství, jste těmi, kdo může povstat a přinést úlevu Svatým tím, že budete uplatňovat inspirované zásady programu sociální péče! Vaším posláním je otevřít oči, použít kněžství a dát se do práce dle způsobu Páně.

Během Velké hospodářské krize požádali Bratří Harolda B. Leeho, který v té době sloužil jako president kůlu, aby našel odpověď na tíživou chudobu, utrpení a hlad, kteréžto problémy byly v té době na celém světě tak velice rozšířené. Usilovně se snažil najít řešení, a tak předložil tuto záležitost Pánovi a zeptal se Ho: „Jakou organizaci budeme potřebovat …, abychom to zvládli?“

A „bylo to, jako by [mu] Pán řekl: ‚Podívej, synu. Nepotřebujete žádnou další organizaci. Dal jsem vám tu nejlepší organizaci, která se na tváři země nachází. Nic není lepšího než organizace kněžství. To jediné na světě, co musíš udělat, je zajistit, aby se kněžství dalo do práce. To je vše.‘“¹²

Právě zde musíme začít i my v naší době. My již máme Pánovu organizaci připravenou. Naším úkolem je určit, jakým způsobem ji použít.

Pro začátek se musíme dobře seznámit s tím, co nám Pán již zjevil. Nemáme předpokládat, že všechno víme. Musíme se k této otázce postavit s pokorou dítěte. Každá generace se musí znovu učit zásadám, které tvoří základ Pánova způsobu péče o potřebné. Jak nás v průběhu let učili mnozí proroci, zásady církevní sociální péče nejsou jen dobrými myšlenkami; jsou to zjevené pravdy od Boha – je to Jeho způsob, jak pomáhat potřebným.

Bratří, prostudujte si nejprve zjevené zásady a nauky. Přečtěte si příručky týkající se církevní sociální péče;¹³ využívejte internetové stránky providentliving.org; přečtěte si znovu článek o církevním programu sociální péče v Ensignu z června 2011. Naučte se něco o tom, jakým způsobem pečuje Pán o své Svaté. Zjistěte, jak se zásady péče o potřebné, služby bližním a soběstačnosti navzájem doplňují. K Pánovu způsobu soběstačnosti patří vyvážená soustava mnoha stránek lidského života – vzdělání, zdraví, zaměstnání, rodinné finance a duchovní síla. Dobře se seznamte s novodobým církevním programem sociální péče.¹⁴

Jakmile si prostudujete nauky a zásady celocírkevního plánu sociální péče, snažte se uplatňovat to, čemu jste se naučili, při uspokojování potřeb těch, za které jste zodpovědní. To do značné míry znamená, že budete muset sami přijít na nějaký správný způsob. Každá rodina, každá kongregace, každá oblast světa je odlišná. V církevním programu sociální péče neexistuje žádná univerzální odpověď. Je to program založený na svépomoci, kde jednotlivci jsou zodpovědni za osobní soběstačnost. Mezi naše zdroje patří osobní modlitba, talenty a schopnosti, které nám Bůh dal, prostředky dostupné prostřednictvím nejbližších i vzdálených rodinných příslušníků, rozličné obecní zdroje a samozřejmě laskavá podpora kněžských kvor a Pomocného sdružení. To vše nám bude ukazovat inspirovaný vzor toho, jak být soběstačnými.

Budete muset navrhnout vlastní systém, který bude v souladu s Pánovou naukou a bude použitelný ve vaší zeměpisné oblasti. Pokud jde o uplatňování božských zásad sociální péče, nemusíte si ve všem brát příklad ze Salt Lake City. Spíše je potřeba, abyste se podívali do příruček, do svého srdce a na nebe. Důvěřujte inspiraci od Pána a následujte Jeho způsob.

V podstatě ve své oblasti musíte dělat to, co dělali Kristovi učedníci ve všech dispensacích – poradit se spolu, využít všech dostupných prostředků, usilovat o inspiraci Ducha Svatého, požádat Pána o potvrzení a pak si vyhrnout rukávy a dát se do práce.

Slibuji vám, že když se budete řídit tímto vzorem, obdržíte konkrétní vedení týkající se toho, komu, jak, kdy a kde poskytnout pomoc dle způsobu Páně.

Prorocká zaslíbení a požehnání plynoucí z církevní sociální péče, z poskytování pomoci dle způsobu Páně, patří k tomu nejpozoruhodnějšímu a nejkrásnějšímu, co Pán kdy svým dětem řekl. Pravil: „Vyleješ-li lačnému duši svou, a strápenou duši nasytíš-li: vzejde v temnostech světlo tvé, a mrákota tvá bude jako poledne. [A] povede tě Hospodin ustavičně.“¹⁵

Ať jsme bohatí, či chudí, bez ohledu na to, kde na tomto světě žijeme, všichni potřebujeme jeden druhého, neboť díky obětování času, talentů a prostředků náš duch dospívá a stává se vytříbeným.

Tato práce poskytování pomoci dle způsobu Páně není jen dalším bodem na seznamu církevních programů. Nemůžeme ji přehlížet nebo zanedbávat. Je to ústřední bod naší nauky; je to podstata našeho náboženství. Bratří, naší velikou a zvláštní výsadou jakožto nositelů kněžství je zajistit, aby se kněžství dalo do práce. Nesmíme odvracet srdce ani se otáčet zády od toho, abychom se stali soběstačnějšími, lépe pečujícími o potřebné a poskytujícími soucitnou službu.

To časné je provázáno s tím duchovním. Bůh nám poskytuje tyto zkušenosti ve smrtelnosti i časné problémy, které s tím souvisejí, jako jakousi laboratoř, v níž můžeme růst a stát se těmi bytostmi, které z nás chce Nebeský Otec mít. Kéž rozumíme oné důležité povinnosti a požehnáním, která přicházejí, když následujeme cesty Páně a když poskytujeme pomoc dle způsobu Páně. O to se modlím ve jménu Ježíše Krista, amen.