Božský dar pokání

Kniha Mormonova obsahuje záznam o muži jménem Nehor. Je snadné pochopit, proč Mormon při zkracování nefitských záznamů pokrývajících tisíc let považoval za důležité zmínit se o tomto muži a o přetrvávajícím vlivu jeho nauky. Mormon se nás snažil varovat, protože věděl, že tato filozofie se znovu objeví i v naší době.

Nehor se objevil na scéně asi 90 let před narozením Krista. Učil, že „veškeré lidstvo má býti spaseno posledního dne …; neboť Pán stvořil všechny lidi, a také všechny lidi vykoupil; a nakonec všichni lidé mají míti věčný život“. (Alma 1:4.)

Asi o 15 let později přišel mezi Nefity Korihor, který kázal a šířil nauku Nehorovu. V Knize Mormonově se píše, že to „byl … antikrist, neboť počal lidu kázati proti proroctvím … o příchodu Krista“. (Alma 30:6.) Korihor kázal o tom, že „nemůže býti učiněno žádného usmíření, ale že každému člověku se vede v tomto životě podle toho, jak se sebou nakládá; tudíž každému člověku se daří podle nadání jeho, a že každý člověk získává podle síly své; a ať člověk učiní cokoli, není to zločinem“. (Alma 30:17.) Tito falešní proroci a jejich následovníci „nevěřili v pokání ze svých hříchů“. (Alma 15:15.)

Tak jako lidé v době Nehorově a Korihorově žijeme i my v době, která není vzdálena příchodu Ježíše Krista – v našem případě v době přípravy na Jeho Druhý příchod. A podobně ani poselství o pokání druzí moc často nepřijímají. Někteří tvrdí, že pokud nějaký Bůh je, neklade na nás žádné opravdové požadavky. (Viz Alma 18:5.) Další lidé zastávají názor, že milující Bůh odpouští všechny hříchy na základě prostého vyznání, nebo pokud nějaký trest za hřích existuje, „Bůh nás uhodí několika ranami a nakonec budeme spaseni v království Božím“. (2. Nefi 28:8.) Jiní, podobně jako Korihor, popírají samotnou existenci Krista i něco takového, jako je hřích. Jejich naukou je to, že všechny hodnoty, měřítka, a dokonce i pravdy jsou jen relativní. Takže cokoli, co člověk považuje osobně za správné, nemohou druzí odsuzovat jako něco špatného nebo hříšného.

Na první pohled se mohou tyto názory zdát přitažlivé, protože nám dávají právo oddávat se jakýmkoli choutkám či touhám, aniž bychom se starali o důsledky. Pomocí nauky Nehorovy a Korihorovy si můžeme rozumově zdůvodnit a omluvit cokoli. Když přicházejí proroci a volají druhé k pokání, je to pro druhé jako „ledová sprcha“. Ve skutečnosti má být prorocká výzva přijímána s radostí. Bez pokání neexistuje v životě skutečný pokrok ani zdokonalení. Předstírání, že hřích neexistuje, nezmenšuje břímě a bolest hříchu. Pokud kvůli hříchu trpíme, pak to samo o sobě nezmění nic k lepšímu. Pouze pokání vede k prosluněným stráním lepšího života. A samozřejmě jedině skrze pokání získáváme přístup ke smírné milosti Ježíše Krista a ke spasení. Pokání je božský dar, a máme o něm mluvit s úsměvem na tváři. Ukazuje nám cestu ke svobodě, sebedůvěře a pokoji. Dar pokání není přerušením oslavy, ale spíše důvodem pro opravdovou oslavu.

Pokání existuje jako možnost volby jedině díky Usmíření Ježíše Krista. Právě Jeho nekonečná oběť „uskutečňuje pro lidi prostředek, aby mohli míti víru ku pokání“. (Alma 34:15.) Pokání je nezbytnou podmínkou, a milost Kristova je mocí, díky níž může „milosrdenství uspokojiti požadavky spravedlnosti“. (Alma 34:16.) Svědčíme o tom, že:

„Víme, že ospravedlnění [neboli odpuštění hříchů] skrze milost Pána našeho a Spasitele Ježíše Krista je spravedlné a pravdivé;

A víme také, že posvěcení skrze milost Pána našeho a Spasitele Ježíše Krista je spravedlné a pravdivé pro všechny ty, kdož milují Boha a slouží mu celou svou mocí, myslí a silou.“ (NaS 20:30–31.)

Pokání je obsáhlé téma, ale dnes bych se rád zmínil jen o pěti hlediscích této základní zásady evangelia, která, jak doufám, pro vás budou užitečná.

Zaprvé – výzva k pokání je vyjádřením lásky. Když Spasitel „počal … kázati a praviti: Pokání čiňte; neboť se přiblížilo království nebeské“ (Matouš 4:17), bylo to poselství lásky vyzývající každého, kdo se chtěl stát způsobilým, aby se k Němu přidal a mohl se „těšiti … ze slov věčného života v tomto světě a z věčného života ve světě, který přijde“. (Mojžíš 6:59.) Pokud druhé nevybízíme ke změně, nebo pokud nepožadujeme sami po sobě, abychom činili pokání, neplníme základní povinnost, kterou dlužíme jeden druhému i sobě. Až příliš tolerantní rodič, shovívavý přítel či bojácný církevní vedoucí se ve skutečnosti více zajímají o sebe než o blaho a štěstí těch, kterým by mohli pomoci. Ano, výzvu k pokání lidé občas považují za netolerantní nebo urážlivou, a dokonce ji mohou mít za zlé, ale jsme-li vedeni Duchem, je to ve skutečnosti projev upřímného zájmu. (Viz NaS 121:43–44.)

Zadruhé – pokání znamená úsilí změnit se. Kdybychom očekávali, že nás Spasitel může proměnit v andělské bytosti bez jakékoli opravdové snahy z naší strany, byl by to výsměch Jeho utrpení v zahradě getsemanské a na kříži. Spíše usilujeme o Jeho milost, která by doplnila a odměnila naše nejhorlivější úsilí. (Viz 2. Nefi 25:23.) Možná, že tak jako se modlíme o milosrdenství, bychom se měli modlit i o to, abychom měli čas a příležitost pracovat, snažit se a překonávat. Pán dozajista shlíží s potěšením na toho, kdo si přeje přijít k soudu způsobile, kdo odhodlaně pracuje den za dnem na tom, aby slabost nahradil silnou stránkou. Opravdové pokání, opravdová změna může vyžadovat opakovanou snahu, ale na této snaze je cosi očišťujícího a svatého. K takovému člověku plyne celkem přirozeně božské odpuštění a uzdravení, neboť vskutku platí, že „ctnost miluje ctnost; světlo se přimyká ke světlu; [a] milosrdenství má soucit s milosrdenstvím a činí si nárok na své vlastní“. (NaS 88:40.)

Díky pokání se můžeme soustavně zdokonalovat ve schopnosti žít podle celestiálního zákona, neboť víme, že „ten, kdo není schopen říditi se zákonem celestiálního království, nemůže obstáti v celestiální slávě“. (NaS 88:22.)

Zatřetí – činit pokání znamená nejen hříchu zanechat, ale i zavázat se k poslušnosti. V Biblickém slovníku se píše: „Pokání znamená, že obracíme své srdce a vůli k Bohu a [také se] zříkáme hříchu, k němuž jsme přirozeně přitahováni.“¹ Jeden z několika příkladů této nauky, jak je jí učeno v Knize Mormonově, se nachází ve slovech Almy jednomu jeho synovi:

„Tudíž ti přikazuji, synu můj, v bázni Boží, aby ses zdržel svých nepravostí;

Aby ses obracel k Pánu celou svou myslí, mocí a silou.“ (Alma 39:12–13; viz také Mosiáš 7:33; 3. Nefi 20:26; Mormon 9:6.)

Aby naše obrácení se k Pánu bylo úplné, nesmí v něm chybět nic menšího než smlouva poslušnosti vůči Němu. O této smlouvě často mluvíme jako o smlouvě křtu, neboť ji dosvědčujeme tím, že jsme pokřtěni ve vodě. (Viz Mosiáš 18:10.) Samotný Spasitelův křest, jenž je pro nás příkladem, byl potvrzením Jeho smlouvy poslušnosti vůči Otci. „Ale přestože byl svatý, ukazuje dětem lidským, že se podle těla pokořuje před Otcem a dosvědčuje Otci, že bude poslušně zachovávati přikázání jeho.“ (2. Nefi 31:7.) Bez této smlouvy je pokání neúplné a odpuštění hříchů není dosaženo.² Profesor Noel Reynolds pronesl památná slova: „Rozhodnutí činit pokání je rozhodnutím spálit mosty v obou směrech [s odhodláním] následovat na věky jen jedinou cestu, jedinou stezku, která vede k věčnému životu.“³

Začtvrté – pokání vyžaduje, aby náš úmysl byl opravdový a abychom byli ochotni vytrvat, i když budeme pociťovat bolest. Snaha vytvořit seznam konkrétních kroků pokání může být pro někoho užitečná, ale může vést i k bezmyšlenkovitému postoji, k odškrtávání jednotlivých kroků bez skutečného prožitku či změny. Opravdové pokání není povrchní. Pán uvádí dva základní požadavky: „Podle toho můžete poznati, činí-li člověk pokání z hříchů svých – vizte, vyzná je a zanechá jich.“ (NaS 58:43.)

Vyznání a zanechání hříchů jsou mocné pojmy. Zahrnují toho mnohem více než jen obvyklá slova: „Přiznávám; omlouvám se.“ Vyznání je hluboké a někdy bolestivé uvědomění si chyby a prohřešku vůči Bohu a člověku. Vyznání často doprovází zármutek, lítost a hořké slzy, zejména když něčí skutky byly příčinou bolesti pro někoho jiného, nebo, co je ještě horší, svedly někoho k hříchu. A právě tato hluboká úzkost, tento náhled na věci tak, jaké opravdu jsou, způsobí, že člověk, podobně jako Alma, zvolá: „Ó Ježíši, ty Synu Boží, buď milosrdný ke mně, kterýž jsem v žluči hořkosti a obvinut věčnými řetězy smrti.“ (Alma 36:18.)

Díky víře v milosrdného Vykupitele a v Jeho moc se potenciální zoufalství mění v naději. Srdce a touhy člověka se mění, a kdysi přitažlivý hřích se stává čím dál tím odpudivějším. A v tomto novém srdci nyní uzrává rozhodnutí zanechat hříchu a zříci se ho a napravit, do té míry, do jaké to je možné, škodu, kterou člověk způsobil. Toto rozhodnutí záhy dozrává do smlouvy poslušnosti vůči Bohu. Poté, co je tato smlouva uzavřena, Duch Svatý, posel božské milosti, přinese úlevu a odpuštění. Člověk má pak nutkání zvolat znovu spolu s Almou: „A ó, jaká radost a jaké podivuhodné světlo [nyní zřím]; ano, duše má [je] naplněna radostí tak nesmírnou, jakou byla bolest má!“ (Alma 36:20.)

Jakákoli bolest, kterou s sebou pokání nese, bude vždy mnohem menší než utrpení požadované pro uspokojení spravedlnosti v případě nevyřešeného přestupku. Spasitel toho sice řekl jen málo o tom, co vytrpěl, aby uspokojil požadavky spravedlnosti a usmířil naše hříchy, ale pronesl tato odhalující slova:

„Neboť viz, já, Bůh, jsem vytrpěl tyto věci za všechny, aby oni nemuseli trpěti, jestliže budou činiti pokání;

ale jestliže nebudou činiti pokání, musejí trpěti stejně jako já;

Kteréžto utrpení způsobilo mně, dokonce Bohu, největšímu ze všech, že jsem se chvěl bolestí a krvácel v každém póru a trpěl v těle i v duchu – a přál jsem si, abych nemusel píti ten hořký kalich.“ (NaS 19:16–18.)

Zapáté – ať je cena, kterou je při pokání nutné zaplatit, jakákoli, je pohlcena v radosti odpuštění. V proslovu z generální konference nazvaném „Zářivé jitro odpuštění“ president Boyd K. Packer uvedl toto podobenství:

„V dubnu roku 1847 Brigham Young vedl první výpravu pionýrů z Winter Quarters. V téže době, 2 575 kilometrů západně od nich, se nebozí přeživší členové Donnerovy výpravy snažili sejít po úbočích pohoří Sierry Nevady do údolí Sacramenta.

Měli za sebou nelítostnou zimu, protože uvázli ve sněhových závějích pod vrcholem hory. Je téměř neuvěřitelné, že někdo z nich vůbec přežil dny, týdny a měsíce hladovění a nepopsatelného utrpení.

Jedním z nich byl i patnáctiletý John Breen. V noci 24. dubna dorazil na Johnsonův ranč. Po letech John napsal:

‚Když jsme došli na Johnsonův ranč, bylo už dlouho po setmění, takže poprvé jsem ho viděl časně zrána. Počasí bylo jasné, tráva se zelenala, ptáci zpívali ve vrcholcích stromů a naše putování bylo u konce. Stěží jsem věřil tomu, že jsem stále naživu.

Scenérie, kterou jsem tehdy ráno spatřil, se mi jako fotografie otiskla do mysli. Většina zážitků se z paměti vytratila, ale v duchu stále vidím ono tábořiště poblíž Johnsonova ranče.‘“

President Packer řekl: „Nejprve mě velmi zmátla jeho slova, že ‚většina zážitků se z paměti vytratila‘. Jak se z jeho mysli mohly vytratit dlouhé měsíce neuvěřitelného strádání a zármutku? Jak mohlo jedno zářivé jitro nahradit krutou a temnou zimu?

Při dalším uvažování jsem si uvědomil, že to není vůbec nic matoucího. Byl jsem svědkem toho, že něco podobného se stalo i lidem, které znám. Viděl jsem některé, kteří z dlouhé zimy provinění a duchovního strádání povstali do jitra odpuštění. Když přišlo jitro, poznali toto:

‚Vizte, ten, kdo činil pokání z hříchů svých, tomu je odpuštěno, a já, Pán, již na ně nevzpomínám.‘ [NaS 58:42.]“⁴

S vděčností uznávám, a svědčím o tom, že nepředstavitelné utrpení, smrt a Vzkříšení našeho Pána „naplňuje podmínky pokání“. (Helaman 14:18.) Božský dar pokání je klíčem ke štěstí zde i na onom světě. Slovy Spasitele a s hlubokou pokorou a láskou vyzývám všechny, aby činili „pokání …; neboť se přiblížilo království nebeské“. (Matouš 4:17.) Vím, že když přijmete tuto výzvu, najdete radost nyní i na věky. Ve jménu Ježíše Krista, amen.